Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Selma Menezes (* 1935)

• narozena 7. srpna 1935 v rumunské Bukurešti

• pocházela z židovské nepraktikující rodiny

• od roku 1941 se čtyři roky ukrývala v bukurešťském klášteře u francouzských jeptišek

• rodiče vídala jen výjimečně

• po válce se rodina opět shledala

• pamětnice vystudovala na vysoké škole filologii – angličtinu a literaturu

• v roce 1956 se provdala za Čechoslováka a asi po roce za ním vycestovala do Prahy, narodily se jim dvě děti

• pracovala v letecké společnosti Air India a na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zůstala v Tokiu, děti a manžel žili v Československu

• do roku 2022 žila v Kanadě

• v roce 2023 žila v Praze, v Domově sociální péče Hagibor

O židovství ani o válečném utrpení se v rodině Selmy Menezes nemluvilo. Rodiče si nejspíš nechtěli připomínat období strachu a beznaděje. Válečná léta oba prožili v malém pokoji v nevlídné čtvrti Bukurešti, kam je nacisté vystěhovali z prostorného domu, zatímco Selma Menezes strávila čtyři roky v tamním klášteře. U francouzských jeptišek jí našel úkryt otec, který měl o svoji dceru oprávněné obavy. Tehdy šestiletá Selma po zbytek války trávila čas s dalšími třemi židovskými dívkami. Dny naplňovala studiem, řádové sestry se o ni dobře staraly, přesto ale nemohla být spokojená – chyběli jí rodiče, které skoro nevídala.

Maminka byla věřící, otec ateista

Selma Menezes, rozená Reiner, se narodila 7. srpna 1935 v rumunské Bukurešti Regině a Abrahamu Emanueli Reinerovým. Vyrůstala po boku o osm let staršího bratra Karla. Pocházela z původně židovské rodiny, otec ovšem náboženství nevyznával, matka prý věřící byla. Židovské zvyky rodina nedodržovala, sama Selma Menezes v dětství ani nenavštívila synagogu. Před druhou světovou válkou žilo na území tehdejšího velkého Rumunska přibližně 750 000 Židů.[1] Jak Selma Menezes vzpomíná, v Bukurešti byla silná židovská komunita, z nichž mnoho jich mluvilo jidiš. „Většina Židů, a my taky, ve východní Evropě ale mluvila doma německy, vzdělanou němčinou, takzvanou hoch Deutsch,“ říká pamětnice.

Klidné období prvních let jejího života ovšem brzy vystřídaly obavy – nastala druhá světová válka, během které Rumunsko bojovalo po boku Třetí říše. V té době, za vlády pronacistického maršála Iona Antonesca, bylo zavražděno 280 až 380 tisíc židovských obyvatel.[2] V roce 1941, kdy v Rumunsku probíhaly brutální pogromy, při kterých byly masakrovány tisíce Židů[3], nastoupila Selma Menezes do první třídy. Jeden z největších pogromů se tehdy udál ve východorumunském městě Jasy, kde v červnu 1941 místní policisté, četníci a vojáci zavraždili na třináct tisíc Židů. Stalo se tak ještě před rozhodnutím německých nacistů o provedení „konečného řešení židovské otázky“ a na svědomí jej měl režim rumunského proněmeckého diktátora Iona Antonesca.[4] Abraham Emanuel Reiner se začal oprávněně obávat o svoji dceru. Selma Menezes strávila na základní škole jen půl roku. „Byla jsem v hebrejské škole. Ještě si vzpomínám, že jsem se naučila dost rychle ten hebrejský alfabet, ale pak snad za půl roku školu zavřeli,“ popisuje.

Tatínek poprosil jeptišky, aby mě schovaly

Otec se rozhodl jednat a Selmu Menezes odvedl k francouzským jeptiškám do kláštera v centru Bukurešti. „Můj otec byl zoufalý, chtěl mě zachránit. Poprosil proto jeptišky, aby mě schovaly. Jak na to přišel, se už nedozvím,“ říká pamětnice a pokračuje: „Byla jsem tam přijatá pod podmínkou, že budu pokřtěná.“ Následující čtyři roky tak Selma Menezes prožila v klášterním prostředí. Konkrétní vzpomínky na tuto dobu nemá, vypráví ale, že se o ni a o další tři židovské dívky jeptišky dobře staraly. Brzy se naučila francouzsky a dny trávila studiem, chyběla jí ovšem její rodina. „Moji rodiče tehdy žili v mizerné čtvrti v Bukurešti v malém pokoji, kam je vystěhovali z našeho domu. [...] Nejhorší bylo, že jsem je nemohla vidět. Mohli jsme se setkat jen zřídka kdy přes nějaké sklo,“ popisuje, jak prožívala roky v izolaci.

Když skončila válka, Selma Menezes se po čtyřech letech mohla vrátit ke své rodině. Okamžik shledání s rodiči si už dnes nevybavuje. Doma si o válečné době nepovídali. Jak vzpomíná, když rodiče mluvili o něčem, co považovali za pro děti nevhodné, mluvili ukrajinsky. Selma Menezes navázala na předválečný život, vystudovala lyceum a na vysoké škole se věnovala filologii – angličtině a literatuře. I v poválečném Rumunsku ovšem podle jejích slov panovala protižidovská nálada a musela čelit antisemitským, byť naštěstí jen slovním útokům. „Ve škole se mě spolužáci ptali, proč se nevrátím tam, odkud přicházím. Já jsem nerozuměla proč, protože já jsem se narodila v Bukurešti. Přišla jsem domů, to jsem byla ve škole v lyceu, přišla jsem domů a brečela jsem tatínkovi, proč mi to holky řekly,“ popisuje pamětnice, jak podobné incidenty prožívala.

Ceaușesca jsme se všichni báli

V květnu 1946 se konal proces s Ionem Antonescem, který byl obžalován jako válečný zločinec, obviněn ze zavedení protižidovských zákonů a páchání násilností na Židech. Dne 18. května byl Antonescu a jeho dvanáct spolupracovníků odsouzen k trestu smrti a 1. června byli zastřeleni. Už po skončení války se Rumunsko začlenilo do zóny vlivu Sovětského svazu. Komunisté měli zatím jen malý vliv, avšak s postupem času získávali stále větší slovo. Dne 30. prosince 1947 byl král Michal I. Rumunský přinucen abdikovat a emigrovat. Rumunsko se stalo lidovou republikou.[5] Rumunsko v následujících letech patřilo mezi jedny z mála komunistických zemí (například společně s Jugoslávií), které dokázaly prosazovat do jisté míry politiku nezávislou na Moskvě. Země se neúčastnila některých akcí východního bloku, jakými byla například invaze vojsk Varšavské smlouvy do Československa v roce 1968.[6]

V tomto prostředí Selma Menezes dospívala. Roku 1956 se provdala za Čechoslováka, architekta Jana Kalouska, který původně pocházel také z Rumunska. Trvalo asi rok, než dostala povolení vycestovat se svým mužem do Prahy. Podařilo se jí to mimo jiné za pomoci rodičů, kteří museli uplácet úředníky stříbrem. Ačkoliv žila v Praze čtrnáct let, o československé občanství nikdy neusilovala. „Všichni jsme se báli Ceaușesca. Myslela jsem si, že když přijmu jiné občanství, už mi nebude dovoleno vracet se do Rumunska a navštěvovat rodiče,“ vysvětluje pamětnice. Zmiňovaný Nicolae Ceaușescu se stal prvním tajemníkem Rumunské dělnické strany po smrti jejího předního představitele Gheorghe Gheorghiu-Deje. V roce 1974 byl vytvořen titul prezidenta republiky a doživotním prezidentem byl „zvolen“ právě Ceaușescu, který v tomto období začal rozdělovat významné posty ve vládě svým nejbližším příbuzným a důvěrným osobním přátelům. Rumunský diktátor byl společně se svou manželkou zastřelen v prosinci 1989. Jejich smrtí vyvrcholila prosincová revoluce, během které zemřely stovky lidí.[7] Selena Menezes Ceaușesca považovala za to nejhorší, co mohlo Rumunsko potkat. Jeho smrt tak považuje za více než oprávněnou. „Režim v Rumunsku byl pod vedením Nicolae Ceaușesca daleko horší než ten v Československu,“ uzavírá pamětnice.

Roky prožité v Československu a následná emigrace jsou pro Selmu Menezes velmi osobní a nechce o těchto událostech příliš mluvit. Pracovala v cestovní kanceláři Air India a hodně cestovala. Podle slov jejího syna Jana Kalouska se s československou kulturou nikdy nesžila. Někdy na přelomu šedesátých a sedmdesátých let zůstala v Tokiu. V Praze zůstal její muž, který tu byl sám na výchovu jejich sedmiletého syna s čtyřletou dcerou. Po návratu z Tokia žila Selma Menezes dlouhou dobu ve Francii, poté v severní Africe a v Kanadě, kde žila až do roku 2022.[8] V prosinci toho roku se rozhodla pro návrat do Prahy. V roce 2023 žila v Domově sociální péče Hagibor, který spadá pod Židovskou obec v Praze.

 

[1] Holocaust v Rumunsku. Online. ANÝŽ, Daniel. Holocaust.cz. 2011. Dostupné z: https://www.holocaust.cz/zdroje/clanky-z-ros-chodese/ros-chodes-2005/zari-7/holocaust-v-rumunsku/. [cit. 2023-12-19].

[2] Tamtéž.

[3] Židé v Rumunsku. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/%C5%BDid%C3%A9_v_Rumunsku. [cit. 2023-12-19].

[4] V Rumunsku objevili nedaleko masového hrobu granát a lidské ostatky z doby protižidovských pogromů. Online. Lidovky.cz. 2019. Dostupné z: https://www.lidovky.cz/svet/v-rumunsku-objevili-nedaleko-masoveho-hrobu-granat-a-lidske-ostatky-z-doby-protizidovskych-pogromu.A190704_072936_ln_zahranici_ele. [cit. 2023-12-19].

[5] KOMUNISTICKÉ RUMUNSKO 1. ČÁST. Online. Moderní dějiny. Dostupné z: https://www.moderni-dejiny.cz/clanek/komunisticke-rumunsko-1-cast/. [cit. 2023-12-19].

[6] Rumunsko. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Rumunsko. [cit. 2023-12-19].

[7] Nicolae Ceaușescu. Online. In: Wikipedia: the free encyclopedia. San Francisco (CA): Wikimedia Foundation, 2023. Dostupné z: https://cs.wikipedia.org/wiki/Nicolae_Ceau%C8%99escu. [cit. 2023-12-19].

[8] 13. komnata Jana Kalouska. Online. Česká televize. 2016. Dostupné z: https://www.ceskatelevize.cz/porady/1186000189-13-komnata/20.10.2016. [cit. 2023-12-19].