Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Merhaut (* 1951)

• narozen 27. března 1951 v české vesnici Gerník v rumunském Banátu

• Merhautovi hospodařili na několika málo hektarech zemědělské půdy

• na podzim roku 1951 byli dodatečně deportováni do oblasti Bărăgan

• na rozlehlých pláních nedaleko města Călărași, kam režim soustředil i další rodiny banátských Čechů, prožili několik let

• společně s Cizlerovými z Gerníku nejprve obývali zemljanku a později chatrč z truploviny

• rodiče pamětníka vykonávali nucené práce pro státní podniky a statky

• matka v době deportace vážně onemocněla a otec narukoval do rumunské armády

• své hospodářství v Gerníku nalezli zdevastované a rozkradené

• vojenskou službu absolvoval Václav Merhaut jako stráž politických vězňů

• za deportaci do Bărăganu získal po roce 1989 finanční odškodnění

• od roku 1993 žije v České republice

Na přelomu 40. a 50. let, v době napjatých vztahů mezi Stalinem a Titem, se obyvatelstvo rumunsko-jugoslávského pohraničí stalo obětí deportace, která zničila desetitisíce životů. Komunistický režim v Rumunsku vyhlásil nelítostný boj proti zrádcům a nepřátelům lidové republiky, což v červnu 1951 vedlo k vystěhování a izolaci více než 40 000 příslušníků politické opozice, buržoazie, kléru a národnostních menšin v prostoru Bărăganské planiny.

Život v Bărăganu byl náročný a plný útrap – vysídlenci se zde museli vyrovnat s tvrdými a nelidskými životními podmínkami. Roky strávené v pustině se rodině Merhautových podařilo přežít a vrátit do Gerníku. O celé události se dalších 40 let nemluvilo veřejně, ale často ani v rodině. „Táta ani strýc o deportaci příliš nemluvili, ale máma mi vyprávěla, že během cesty do Bărăganu ztratila mateřské mléko a neměla mě čím nakojit,“ vzpomíná Václav Merhaut, kterému v době deportace bylo pouhých šest měsíců.

Veselku neměli, ale pořídili jim koně

Václav Merhaut se narodil 27. března 1951 do rolnického prostředí rodiny Karla a Anny Merhautových z Gerníku. Otec Karel (*1931) vyrůstal jako nejstarší syn hospodského a rolníka Karla Cizlera (*1910). Příjmení Merhaut ale podědil po své matce, které se narodil za svobodna. Brzy se oženil, za manželku si vzal dívku z vesnice, jmenovala se Anna Beránková a za svobodna posluhovala rumunským rodinám. „Neměli ani veselku, tak jim děda Cizlerů koupil koně a s těmi hospodařili na polích Rothových, kteří v roce 1949 odešli do Československa a tatínkovi taky zanechali dům,“ vysvětluje poměry jejich syn Václav Merhaut.

Jen co Václav Merhaut přišel na svět, vesnicí otřásla hrozivá událost. Jednotky rumunské armády bez jakéhokoliv upozornění obsadily vesnici, obklíčily ulice a domy a podle připravených jmenných seznamů zadržely několik rodin, které vyzvaly k vystěhování. V Gerníku se jednalo o rodiny Bradáčových, Němečkových a v neposlední řadě Cizlerových. 

Deportovaní museli opustit stavení jen s rychle sbalenými věcmi a pár kusy dobytka. V doprovodu vojska pak sestupovali z karpatských kopců směrem k Dunaji, kde je nákladní vozy převezly na železnici do Oršavy a dále na východ. Po dalších pět let je úřady izolovaly v rovinatých pláních nedaleko města Calarasi, kde více než dva tisíce deportovaných vystavělo vesnici Ezeru (Cacomeanca Nouã). Cílem deportace bylo potlačit odpor proti plánům na kolektivizaci zemědělství, zvýšit osídlení řídce obydlených oblastí Bãrãganu a využít nevyužité stepní půdy pro zemědělské účely.

Na kolenou prosil předsedu, aby nás nedeportovali

Na podzim roku 1951 pak byl k dalšímu vyhnání donucen i Karel Merhaut se svou ženou a jejich půlročním synem. Podle některých svědků se její bratr Karel provinil tím, že sklidil pole svých rodičů bez souhlasu komunistů. Podle syna Václava měl opakovaně žádat o propuštění svých sourozenců a rodičů z Bărăganu, což zřejmě vedlo komunisty k rozhodnutí umlčet i jeho. „Na posvícení, kdy slavíme svatého Havla, přišli pro tatínka a odvedli ho na policii, kde ho zmlátili. Přivezli nám ho pak na voze, naložili mě s mámou a odvezli do Oravice. Do toho se vložil můj děda Beránek, který si klekl na kolena a prosil předsedu Nedvěda, aby nás do Bãrãganu neposílal. Jenže neposlechl,“ líčí Václav Merhaut.

Po roce 1989 položila rumunská historička Sînziana Preda dotaz Karlu Merhautovi, zdali věděl, jestli bude poslán do Bărăganu, na což odpověděl: „Nevěřil jsem tomu... Neznal jsem žádného politika, ani žádnou stranu, bylo mi tehdy 20 let. Neměl jsem žádný majetek, 3 hektary půdy, nic jiného. Myslel jsem si, že mi nemůžou nic udělat.“

V Bãrãganu maminku zavřeli za krádež dříví

Cesta do Călărași trvala Merhautovým bezmála týden, spolu s nimi je měl vyprovázet policejní příslušník. Západně od města Călărași v té době vyrůstala kolonie Ezeru, vystavěná deportovanými obyvateli pohraničí. Kromě hrstky banátských Čechů sem rumunská vláda soustředila i další etnika, především Němce, Srby, Maďary, Bulhary nebo Rumuny.

Lány polí se od příchodu rodin začaly proměňovat. Vysídlenci tu nejprve bydleli ve vykopaných nelidsky vypadajících zemljankách o délce 3–4 metry a šířce 2 metry, pokrytých slámou. Naštěstí podzim byl dost suchý, ale přesto se ukázalo, jak je nemožné žít bez přístřešku v těchto jámách, do kterých si deportovaní přivezli nábytek a zavazadla. Až později se jim navzdory veškeré nepřízni podařilo v Ezeru vystavět pastoušky z truploviny a v jedné takové přežívali společně Merhautovi s Cizlerovými.

„Maminka mi vyprávěla, že tam byla bída o dřevo. Okolo cesty vysekávala pařezy, a když přišli policisti, zavřeli ji. Babička mě prý odvedla za ní, aby maminku pustili,“ vypráví Václav Merhaut. Sbírání dřeva, které bylo použito nejen na stavbu, ale také na vytápění domů a přípravu jídla, považovaly zdejší bezpečnostní orgány za sabotáž. Nedostatek palivového dřeva v Bărăganu způsoboval obyvatelům problémy po celou dobu pobytu. Zoufalá situace přiměla vysídlence ke krádeži dřeva, čímž se dostali do konfliktu s místními obyvateli a úřady v sousedních obcích. To vyvolalo mezi nově příchozími rozsáhlou nespokojenost. V souhrnné zprávě Generálního ředitelství z 10. prosince 1951 se uvádí: „Kvůli nedostatku paliva zničili vysídlenci z obce Cacomenaca asi 5 ha lesa a vysídlenci z obce Movila Gâldăului vykáceli 6 ha lesa.“

Prý jsme Titovi banditi

Vysídlencům úřady vystavili legitimace s razítkem DO (domiciliu obligatoriu) označující povinný pobyt. S tímto dokladem se směli pohybovat do vzdálenosti 30 kilometrů a byli upozorněni, že nesmějí opustit vesnici ani výrobní objekty, komunikovat s cizími osobami, přijímat návštěvy, korespondenci ani balíčky. „Lidem ve vedlejší vesnici zakázali se s námi bavit, že jsme prý Titovi banditi,“ říká pamětník.

Zatímco rodiče odjížděli týden co týden na nucené práce pro státní statky a podniky, aby plnili stanovené pracovní normy, jejich syn zůstával spolu se svou babičkou Cizlerovou. „Pro maminku to byla těžká práce a rozstonala se, čekalo se, že zemře. Vyprávěli, že děda Beránek pokradmu přišel, aby ji ještě viděl. Pak se z toho nějak dostala,“ vypráví.

Zařízli nám vepře a celou noc slavili, jak se nás zbavili

Otce následně povolali k absolvování povinné vojenské služby, která podle syna Václava Merhauta zkrátila jejich pobyt v Ezeru. Zřejmě v roce 1955 se pamětník spolu se svou matkou vrátili jako první do Gerníku. Zpočátku ale přebývali u matčiných rodičů, neboť u Merhautových se zabydlel příslušník bezpečnostních orgánů a odmítal se ze stavení Merhautových vystěhovat. Až když se do věci vložil Karel Merhaut, mohli se do vybydleného hospodářství natrvalo vrátit.

„V baráku nezůstaly ani hřebíky ve zdech, všechno vykradli a nezůstalo nám nic,“ říká Václav Merhaut. „Sousedi nám vyprávěli, že po našem odjezdu předseda František Nedvěd spolu s policajty a dalšími vzali našeho vepře a zařízli ho, před vrata postavili stráž a užívali si a radovali se celou noc, jak se mě, táty a mámy zbavili. A dobytek, který po nás zůstal, to si všechno vzal stát.“

O deportaci se čtyřicet let nehovořilo

Už jednou pomohla houževnatost českým rolníkům z Banátu přežít v nuzných a drsných podmínkách Bărăganu. Ne všechno ale bylo možné napravit. Čtyřicet let se o deportaci nesmělo v Rumunsku veřejně hovořit. I ti, které vysídlení zasáhlo, o tom mluvili jen zřídka, protože v sobě měli hluboce zakořeněný strach, ta devastující zkušenost nešla z životů vymazat. S podlomeným zdravím se Václavově mamince podařilo podruhé otěhotnět a na svět přivést dalšího syna, ale krátce po narození zemřel. Nešťastný osud potkal i jejího dalšího syna, který zahynul při tragické nehodě v dolech.

Po škole, kterou vychodil Václav Merhaut v Gerníku a sousední vesnici Padina Matei, pracoval v zednické partě strýce Jana Cizlera, kterého před lety taktéž deportovali do Bărăganu a kde se i zednické řemeslo naučil. „Nepamatuji si, že by mluvil o tom, co se v Bărăganu dělo. Mluvil hlavně o tom, jak tam chodili do práce. Když se pak vrátili z deportace na Gerník, začal dělat s jedním dědou, zkušeným zedníkem, po kterém živnost převzal. Dělal jsem s ním až do odchodu na vojnu. V Gerníku jsme opravovali výbor, kostel nebo postavili bufet a kde komu udělali i fasádu. V parku naproti kostelu jsem se naučil vyzdívat kamenem, bylo mi šestnáct roků,“ líčí pamětník.

Křik vězněných se nedal vydržet

Hned po svatbě nastoupil Václav Merhaut povinnou vojenskou službu. Nejprve absolvoval základní výcvik v městě Fetesti, ale pak ho povolali k ostraze věznice Peninsula na východním pobřeží Rumunska, kde režim věznil odpůrce diktátora Nicolae Ceaușesca. V roce 1957 se poloostrov stal věznicí I. stupně, kde byli političtí vězni sporadicky drženi až do roku 1966. Věznici uzavřeli v roce 1977 a v roce 2000 došlo k jejímu zbourání.

Jaký paradox, že Václav Merhaut, který se po narození stal jednou z obětí masové deportace, nyní dohlížel na bezpečí rumunské socialistické společnosti. „Na Bărăgan jsem nemyslel. Nikam nás nepouštěli, abychom neprozradili tajemství. V létě jsme nikam nemohli, abychom se u moře nesetkali s cizinci. Bylo tam přibližně 7 000 politických vězňů a vozili je na práci do přístavu,“ vypráví Václav Merhaut. Ostraha měla přísný zákaz s někým z vězňů hovořit. Zda přímo v prostorách věznice docházelo k fyzickým trestům, neměl Václav Merhaut sebemenší pochyby, neboť křik a nářek trestanců nešlo nepřeslechnout. „Byly tam vězenkyně a ven byl slyšet strašný křik. Nedalo se to vydržet, když jsme hlídali okolo věznice.“

Závidí nám vystěhování

V roce 1973 se nechal zaměstnat v uhelných dolech, založil rodinu, pořídil si dům. Později však změnil povolání a prováděl geologické sondy nebo hlídal areály. Členství v komunistické straně odmítl. Od devadesátých let těžba v uhelných dolech postupně klesala až došlo k jejímu zastavení. Obyvatelé českých vesnic přišli o stabilní výdělek a postupně se stěhovali na území svých předků do České republiky. „Když jsem se loučil s koňmi, plakal jsem, týden jsem se nemohl udržet,“ dodává s emocemi v hlase.

Od roku 1993 žijí s rodinou na Plzeňsku a do odchodu do penze pracoval v zemědělství. Oba dva rodiče se dožili nejen svržení komunistického režimu, ale také finanční kompenzace ze strany státu. Matka pamětníka zemřela v roce 1999, otec v roce 2016. Do vyplácení poškozených se kromě dospělých zahrnuli i ti, kteří byli v době deportace nezletilí, což procento společnosti odmítá a oběti deportací jsou se svou minulostí často nevybíravým způsobem konfrontováni.

„Ještě dodnes je nám vyčítáno, že pobíráme odškodnění. Není to dávno, co jsem byl na Gerníku, když jeden opilec vykřikoval, ať jdeme na hřbitov a pomodlíme se za Františka Nedvěda, že jen díky němu máme odškodnění. Takže závist přetrvává dodnes,“ uzavírá své vyprávění.