Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Stanislav Měřínský (* 1943  †︎ 2022)

• narozen 22. února 1943 v Třebíči

• otec Stanislav ředitelem mlékárny, v roce 1949 přeložen do Kyjova

• kolem roku 1950 otec Stanislav odsouzen pro údajný hospodářský delikt k pětiletému trestu do jáchymovských dolů

• roku 1957 nebyl Stanislav přes výborný prospěch přijat na gymnázium

• po roce dělnické práce přijat na konzervárenskou školu v Bzenci

• roku 1962 nastoupil na umístěnku do konzervárny v Táboře

• v konzervárně pracoval až do důchodu

• je autorem přes 50 zlepšovacích návrhů

• intenzivně vnímal události let 1968 i 1989

• zemřel 19. dubna 2022

Dětství

Stanislav Měřínský říká, že jeho dětství bylo poznamenáno válkou i těžkou poválečnou dobou, ale do jeho nejranějších vzpomínek se dobové události tolik nepromítly. „Nechtěl jsem jíst. Mám hrozné vzpomínky na krupičku, na kaši zalitou máslem, ale naštěstí jsem měl bratra, který to, co jsem nesnědl, dorazil.“ Jako každý malý kluk skládá Stanislav Měřínský obrázky svého dětství ze střípků a vůní každodenních lumpáren a pocitů. „Otec byl ze Žabčic u Židlochovic a máti z Třebíče. Já mám moc hezké vzpomínky na pobyt u dědy. On si třeba dělal svůj chleba, který namíchal a pak jej vozil do pekárny upéct. Ale nerad jsem měl kozí mléko, do toho mě děda nutil. A spával jsem na takové lavici překrytý kožichem. Neměl jsem tam ale kamarády, táhlo mě to jinam a říkal jsem dědovi: ‚Podívej se, i pes se ti oběsil.‘ On si totiž strčil hlavu do nějaké smyčky, když prolézal plot.“

Rodina žila nejprve v Třebíči, kde otec Stanislav pracoval jako ředitel družstevní mlékárny. V roce 1949 ho ale přeložili do Kyjova. Celá rodina se přestěhovala do velkého služebního bytu. „Měl pět pokojů a bylo to velmi pěkné. Pak nám ten byt rozdělili napůl a v jedné půlce bydleli nějací Vrtnovi, koupelnu jsme měli dohromady.“

Ostatní kamarádi své táty doma měli

Rodina ředitele družstevní mlékárny patřila k váženým občanům. Družstevnictví mělo už z předválečných let dobrou pověst, nepoznamenanou tehdejšími ideologiemi. Mlékárny, sýpky, mlýny, ale i různé kampeličky byly běžnou součástí tehdejší ekonomiky. Pamětník uvádí, že komunisté hned po nástupu k moci družstva likvidovali a rozumné hospodáře ve vedoucích funkcích hromadně zatýkali. Stanislav vypráví, jak policisté v Kyjově zatkli i jeho otce: „Vzpomínám si, jak prohlíželi otcovy kravaty. Soud se odehrával v Třebíči. Dostal trest pět let, které odseděl v Jáchymově. O důvodech se u nás nikdy nemluvilo, ale vím, že to byly jakési hospodářské důvody.“

Maminka Jiřina, která se do té doby pouze starala o domácnost, najednou zůstala se svými dvěma syny v rozděleném bytě s cizími lidmi. „Když otce zavřeli, tak hledala místo a pracovala jako účetní v cukrovaru kousek od Kyjova. Pak dělala celou dobu na poště. To bylo docela fajn, já jsem tam vždy u okénka loudil peníze. Pamatuji se, že měla maminka od toho počítání bankovek scvrklé prsty. A taky byla na poště taková vzdělávací akce, museli udělat nějaké zkoušky, pamatuji si, jak se maminka učila i zeměpis, hlavní města států a tak. Pak dělala na telefonní ústředně a tam byly takové babizny, jednou spojovaly Okresní výbor strany a jedna paní říkala: ,Zas ty svině někam volají`, někdo to řekl a pak je všechny vyházeli. A maminka pak byla zas u toho okénka. Ale nějakou nouzi jsme vyloženě nikdy neměli, “ vypráví pamětník.

Dnes si lze těžko představit situaci, kdy hlava rodiny, živitel a vážený muž, je najednou bezdůvodně zatčen a nikdo neví, co bude dál. Co prožívala maminka pana Měřínského, malý kluk odhadnout neuměl, i když atmosféra smutku ve velkém bytě byla prý hmatatelná. „Otec samozřejmě chyběl, už proto, že ostatní kamarádi své táty doma měli. Maminka jezdila za ním, když měla povolení, a s ní jezdil brácha. Také mu psala dopisy a jednou napsala něco, co se nelíbilo prokurátorovi, tak on si ji zavolal a řekl jí, že kdyby chtěl, tak by ji mohl zavřít.“  

Stanislav se ve vyprávění ještě vrací k důvodu zatčení otce. „Dcera Eva po mnoha letech sháněla ve škole doklady pro možnou rehabilitaci a říkala, že by mohla vyhledat, co o tatínkovi píšou v těch archivních materiálech. Ale když on mi to neříkal sám, tak já jsem to ani nechtěl. On byl v Třebíči činný v Agrární straně. Souzený byl pro nějaký hospodářský delikt. Oni si ho třebíčští komouši i v Kyjově pohlídali.“  

Tatínek se k rodině po pěti letech vrátil. Uvěznění si ale vybralo svou daň. „Byl hubený, přijel v montérkách. V Hodoníně, kde bylo ředitelství mlékárny, ho hned zaměstnali. Dělal na ředitelství nějakýho  kontrolora. Jezdil po okolních mlékárnách, se všemi se znal a často vozil různé výrobky, sýry a podobně. Jednou, když jel domů, tak sedl na nádraží na pivo a tam ho ranila mrtvice. Měli zavolat sanitku, ale on vlezl do vlaku a přijel do Kyjova. Tam vlezl do koňského potahu, který vozil poštu a oni mu zastavili u mlékárny. Tam se motal, kamarádi se chechtali, mysleli, že je nalitej. Když přišel domů, máti věděla, že je zle a zavolala doktora. Potom už byl v důchodu.“ Na dotaz, jestli vězení nechalo na tatínkovi následky, Stanislav Měřínský odpovídá s jistotou, že ano. Dřina v uranových dolech nebyla snesitelnou ani pro člověka na těžkou práci zvyklého. Z příjemnějších vzpomínek na tatínka si pan Měřínský vybavuje jeho kamarády: „Oni měli takovou partu - bývalý pan farář Šamánek - tomu vzali souhlas, Hlavica, to byl truhlář, a tihle tři chodili s žebradlama po sadech, vždy něco pokradli a pak, když se na nádraží křižovaly vlaky, tak šli na nádraží a dívali se, jak lidi vystupují a nastupují - byla to svérázná trojka.“

Partu ale měli v Kyjově i malí kluci. „Tenkrát skaut nebyl a chyběl nám vedoucí. Udělali jsme si svoje šátky, protáhli jsme je bukvicí, udělali jsme si svéráznou skautskou lilii a to bylo na tom mládí snad nejlepší. Měli jsme klubovnu bez dveří, dostávali jsme se tam po žebříku oknem. To bylo fajn, kuli jsme pikle a leccos plánovali. Z té doby mám i kroniku psanou poněkud divokým stylem, jsou tam třeba i ošklivý slova. Ale s tou partou jsme prožili krásný věci na základce v Kyjově. Pak na střední škole na průmyslovce už jsem do té party nechodil.“

Ani svazácká košile nepomohla

Základní školou v Kyjově procházel pan Měřínský s výborným prospěchem a jen občasnými průšvihy. Uvádí vzpomínku z osmé třídy: „Měli jsme předmět Ústava ČSR, kde jsem komentoval právo na stávku a svobodu slova. Pan soudruh učitel Frýbort se vždy nažhavil doběla. Byl to vedoucí pionýrské dechovky, podával mi pomocnou ruku, že mě vezme, sežene mi slovácký kroj a budu hrát v dechovce na činely. Já jsem mu řekl, že nemám zájem, že mám doma pianino Petrof.“

Plány na další studium zhatilo věznění otce: „Já jsem chtěl na gymnázium, ale ředitel mi řekl, že na gymnázium se kvůli otci nedostanu. Máti psala různé dopisy, orodovala, ale nebylo to nic platné. Když se v osmé třídě dělala závěrečná zkouška - to tenkrát byly takové osobnostní závěrečné zkoušky, tak jsem si tam jak blbec vzal svazáckou košili, ale nakonec stejně řekli, že všichni zkoušku udělali kromě Měřínského. A to jsem ještě měl jako jediný vyznamenání, nebylo mi to ale nic platné. Dodneška mě štve, že jsem si tu svazáckou košili vzal. A ti moji kamarádi se na to gymnázium dostali. Já věděl, že tohle je blbec, támhleto je kretén – promiňte mi ty výrazy. Cítil jsem to jako nespravedlnost.“

Ve škole se učil, jak se vyrábí šampaňské, vyráběl se Ostravský kahan

Stanislav Měřínský má dodnes schované rozhodnutí o nedoporučení z okresního výboru pro výběr žáků na střední školy. Zbývalo jen rozhodnout, kam (místo vysněného gymnázia) nastoupí do práce. „Do školy přijeli náboráři a nabízeli mi hornické učiliště, že dostanu uniformu. Protože jsem něco dělat musel, otec navštívil v Mutěnicích ředitele vinařských závodů, který mě přijal jako dělníka. V zimě jsem v truhlářské dílně zametal hobliny a topil, na podzim jsem ve vinohradě honil špačky. Pracoval jsem šest hodin, takže jsem se střídal s dědou Hajduchem. Těch špačků byla mračna.“ Po roce přeci jen dostal doporučení pro střední školu. V úvahu připadala taková, kam by mohl dojíždět z domova, buď cihlářská průmyslovka v Hodoníně, nebo konzervárenská škola v Bzenci. „Cihly mě nezajímaly, o konzervování jsem neměl potuchy, ale vybral jsem si to. Příbuzní se mne ptali, na jaký nástroj na té konzervárenské škole hraju. Udělal jsem přijímací zkoušky, pamatuji, že jsme se bavili o raketách taktických, strategických, a mně to vůbec nedělalo problém, ty jejich otázky. Pak jsem jel domů a bavil se po cestě s nějakým učitelem matematiky. Ukázalo se, že to je postrach té školy. Říkal mi, že jsem byl z těch uchazečů nejlepší. Byli jsme ve třídě jenom čtyři kluci, takže jsme byli děvčaty docela hýčkaní. Já jsem pro ně byl rovnocenný partner v debatách o různých krajkách nebo dámském prádle. Na té průmyslovce byl život příjemný, chodilo se do vinných sklepů, společenský život... Ale naši chtěli, abych byl doma a abych dojížděl,“ vypráví pamětník

Součástí jeho praxe se stalo vykupování hroznů od drobných vinařů. „Jednou se tam stala strašidelná příhoda. Postavili váhu a ono se ukázalo, že ukazuje špatně, asi se trochu při jízdě na autě váha vytřásla. Lidi se na nás vrhli a chtěli, abychom jim doplatili jejich ztrátu, jen taktak jsme vyvázli zdraví. Také jsem měříval cukernatost hroznů – důležitý úkol. Měřil jsem tu šťávu, ale také upíjel, bylo to strašně dobrý a pak jsem měl celý podzim průjem, dodává s úsměvem. Z velkých vinařských závodů si vybavuje ten na zámečku v Bzenci: „Když se otevřely vrata na schodiště, tak to zavanulo.“ Takže v době, kdy národ popíjel Sklepmistra, Karla IV. a Zámecké v litrovkách, znalec Měřínský se učil dělat sekt postupy francouzských vinařů a opovrhoval vším kromě totálně suchého šampaňského. „U procesu výroby jsme byli, a to bylo úžasný. Dělali tam první šampus u nás podobnou cestou jako v zahraničí, tzn. kvašením v láhvích. Byl tam chlapík, kterej měl na těch láhvích znaménko a každý den to měl protřepat, protože ty kvasnice se musí rozvířit. Podle znaménka věděl, kde s tím předtím vrtěl a postupoval tak, až ty flašky byly vlastně otočeny dolů. A pak se to takovým grifem otevřelo, při otevření vystříkly jenom ty kvasnice shromážděné nahoře, ale ani kapka vína. Pak se to kartáčkem vytřelo a přidával se likér podle toho, jestli se dělal šampus sladký, nebo poloslaný. A my jsme byli už tak zhýčkaný, že jsme pili jenom suchý šampus. Brut brutálně suchý.“ Proč byla tenkrát k dostání pouze ta špatná, přeslazená vína, má své vysvětlení: „Lidé tenkrát vínu tolik nerozuměli, chtěli sladká vína typu Jihočeské zámecké, Pražský výběr a podobně. Dneska bych to nepolkl, ohavnosti. Ale alkohol tam byl. Zajímavé bylo, že na Ostravsku nechtěli, aby horníci pili tvrdý alkohol a rum a chtěli je naučit pít víno. Udělal se Ostravský kahan a ti horníci to pili.“

Místo univerzity umístěnka do Tábora

Vinařská technologie Stanislava Měřínského bavila. Počítal s tím, že se svým vysvědčením a znalostmi by se měl dostat na univerzitu. A tady podruhé zasáhl stín „viny“ jeho otce. „Přišla maturita a já jsem chtěl na vysokou školu. Přišly umístěnky, to dostával každý. Já když jsem chtěl na vysokou školu, tak jsem si žádnou umístěnku nebral, protože podle vysvědčení jsem měl velkou šanci. Když byly umístěnky rozebrány, tak si mě zavolal ředitel a řekl mi, že s ohledem na můj profil nemám možnost se dostat na vysokou školu, že mě komise nepustí. Chtěl jsem, aby mi to dal písemně, ale on mi dal jen papír, kde bylo napsáno, že na základě komplexního hodnocení nemám šanci. A to jsem měl tenkrát takovou krizi, co budu dělat. Nakonec jsem se dostal do Tábora.“

Pamětník líčí, že neměl moc možností na výběr, ale na Tábor měl hezkou vzpomínku. „My jsme tady byli na školním výletě a mně se tady hrozně líbilo. Ten dojem z města byl úžasný. Šli jsme Klokotskou ulicí k Bechyňské bráně, pak po Parkánech a já jsem se díval až na Kovosvit, Sezimovo Ústí... Staré Město vypadalo tragicky, staré budovy podepřené dřevěnými kůly, vymlácený okna, ale přesto… Je úžasné, jak to město dnes vykvetlo. Říkal jsem si, že to tu zkusím na jeden rok a pak se znovu pokusím dostat na vysokou školu. To bylo asi v roce 1962.“ Nakonec v Táboře zůstal natrvalo a říká: „Docela se to dalo vydržet.“

„Nejprve jsem bydlel v závodě v kanceláři ROH. Tam nebyl ani záchod, to se muselo na železniční vlečku. Pan soudruh ředitel si našel dámu, Marii, která bydlela na Budějovické u paní učitelky Nykodýmové - ona byla stará panna. A my jsme přišli do bytu po té paní Marii a viděli ten výhled na řeku, to bylo tak nádherné, že jsem dlouho nic tak hezkého neviděl. A paní domácí Nykodýmové jsem sliboval kdeco. Sešli jsme se tenkrát na náměstí, ona byla v kostele. Říkala, že před každým rozhodnutím musí jít do kostela. Ale já jsem u ní chtěl bydlet stůj co stůj a paní domácí jsem nasliboval všechno možný. Asi si vybrala špatnou chvíli, protože já jsem pak zlobil. Ještě s jedním spolužákem jsme si tam tahali návštěvy.  Ona nám pak nechávala vzkazy na papírku: Pánové, přijďte ke mně dolů. Seděli jsme pak dole v hale a Otylka Nykodýmová nám říkala, co jsme zase prováděli. Zkusila si s námi.“

Rozhlasový přijímač nejlepším přítelem      

„Já jsem byl takový politický deviant. Pořád jsem poslouchal všechny zahraniční rozhlasy,“ vypráví pamětník, jak v době uvolnění poměrů na konci šedesátých let náruživě sledoval politické dění. „Vznikl Svaz středoškoláků a učňů, Juvena, Skaut, Junák - tak my jsme založili Svaz klubů mládeže. Zjistili jsme, že tam je možné podnikat. Celostátní předseda byl Ing. Wágner. On dělal třeba různé diskuse a z toho nám šla hlava kolem. Pamatuji si na Husáka, jak říkal, že ten státní znak se musí změnit, to živáňské se musí dát pryč, všichni mu tleskali. Ještě tam vystupoval ministr, který říkal, že zabránil tomu, aby Američani na konci války přijeli z Plzně do Prahy - to byl Pepa Smrkovský.“ Třeba Alexandr Dubček prý Stanislava Měřínského zklamal. „Tomu jsem naletěl. Já jsem si myslel, že to bude úplně něco jiného. On to asi zkraje asi i tak myslel, ale později už byl proti tomu, aby se zrušila vedoucí úloha strany. A ukázalo se to po revoluci v roce 1989, když mu Veřejnost proti násilí řekla, že není jejich kandidát na prezidenta, a on se zase rozbrečel. Když se vrátili v roce 1968 z Ruska, tak taky brečel.“

Bílé, mám tě rád, červené mi jde spíš na nervy

Pamětník se ještě ve vzpomínkách vrací k šedesátým létům. „Měli jsme cestovní kancelář, která udělala ještě do srpna na 50 autobusových zájezdů do Rakouska. Co lidí se tam podívalo. Bylo to praktikovaný na pozvání nějaké mládežnické organizace ze Stockerau. Ta nám dala štos pozvánek a my jsme tam dopsali jenom data. Pak se honilo na rakouském velvyslanectví povolení ke vstupu. To tam musel někdo přes noc odstát. Každý dostal 5 dolarů na cestu, a to se bralo tak, že když je to na pozvání, tak že se tam o něj někdo, kdo ho pozval, postará. Ale byla to záslužná činnost, protože se tam lidi dostali a viděli, že vlastně za kopečkem se žije úplně jinak. V botě si každý nějaké valuty provezl a ani ty kontroly na hranicích nebyly tak tvrdé. Nesměl na sebe nikdo moc upozorňovat. Také jsme založili časopis, který se jmenoval Hlas Táboritů, vyšlo pár čísel a pak nám přišlo od Bezpečnosti z kraje, že nám ho zakazují. Já jsem dělal šéfredaktora. Měli jsme výborný vztahy v tiskárně - jeden známý nám dával štočky všelijakých krasavic a my jsme v časopise měli třeba Marilyn Monroe. A byly tam samozřejmě informace o tom Srazu.“

Co znamenal Sraz? Šlo o dva ročníky festivalu, pořádaného v letech 1968 a 1969 v areálu zříceniny Kozího Hrádku poblíž Tábora, dodnes na něj místní vzpomínají. Oficiálně tyto akce pořádala Českomoravská rada Svazu klubů mládeže a Klub Táboritů, mělo jít právě o přehlídku mládežnických klubů. To ale byla spíše zástěrka pro hudební festival svobody a mládí. Akce se oficiálně jmenovala Národní slavnost mládeže na Kozím hrádku. „Bylo tam 4000 platících lidí a další spousty lidí prolezly lesem bez placení. To bylo vždy takové vyvrcholení. Zpíval tam třeba Matuška ,Bílé, mám tě rád’ a říkal: ‚Červené mi jde spíš na nervy.‘ To bylo v létě 1969. Kdysi tam bývaly mírové slavnosti a my jsme to brali jako prezentaci. Zpívaly tam i baby z Hlaholu. A taky třeba Rangers. Dr. Zbyněk Vokrouhlický tam měl proslov. A zpěvák Rangers Vančura řekl takovou básničku: ‚Dřív měli jsme hlad a bídu, dnes máme i husu - díky socialismusu‘.“

Říkal jsem si, že v tom už umřem

Stanislav Měřínský si velmi přesně vybavuje i osudový 21. srpen roku 1968, kdy i do Tábora dorazili sovětští okupanti. „Zklamání, strach… Já jsem věděl, že je to konec. Bydlel jsem Na pěšinkách, tam bydleli samí důstojníci. Tam dělali pravidelný alarm odpoledne v pět na zkoušku. Takže když to v srpnu bouchlo o půlnoci, tak to bylo horší. Důstojníky vozili do kasáren gazíky, všichni lítali. Já jsem měl v té garsonce na návštěvě jednu dámu a slyším, jak rádio hlásí: ‚Zůstaňte u přijímačů, vzbuďte sousedy, rozhlas bude vysílat zvláštní zprávu.‘ A ona se rozbrečela, že bude válka. A já jsem jí říkal: ‚To zemřel nějaký papaláš, kdyby byla válka, tak už tady něco bouchlo a bylo po nás.‘ Vždyť tu byl Západní vojenský okruh, dvoje kasárna. Pak když to hlásili, tak ona říkala: ‚Já musím domů, protože manžel je v kasárnách, bude o mne mít strach. Poběží domů a bude mě hledat.‘ Tak jsem ji doprovodil Kozí stezkou k nemocnici. Měl jsem kamarády v Kvapilce, tak jsem je vzbudil. Oni pustili rádio, ale tam to nebylo. On tenkrát ten ministr Hoffmann vypnul všechny vysílače. Jenomže Vlastík lovil na cizích stanicích a tam to bylo. Že sem jedou Rusi. V němčině nebo v angličtině. Tak co budeme dělat? Já jsem říkal: ‚No tak pojďte ke mně, mám doma játra, uděláme si je, to bude nejrozumnější. Tak jsme šli ke mně, ale já jsem neměl chleba. Šel jsem o patro vejš, tam bydlela paní, která měla za muže místního primáře chirurga. Ten utekl do Německa s nějakou dámou. A tak jsem jí říkal: ‚Jedou sem Rusi, a nemáte chleba?‘ Tak jsme tam u mně seděli a jedli a říkali jsme si – co teď? Znal jsem plno lidí, kteří vůbec neváhali a rovnou utekli do Německa.“ I Stanislav prý o emigraci uvažoval, hodně jeho kamarádů – i z Kyjova – odešlo hned v první chvíli.  „Bál jsem se, že se mi budou zhoršovat ty moje oči, nevěděl jsem, jak na tom budu zdravotně. No a chvíli to ještě vypadalo, že by to nemuselo být ztracené. To když se vrátili ti naši slavní zástupci, že si možná něco budeme moct dělat sami, ale to bylo přání otcem myšlenky. Říkali jsme si, že už v tom umřem.“

V roce 1971 se Stanislav Měřínský oženil, s manželkou Vlastou mají syna Stanislava a dceru Evu. Snažili se děti vést k pravdě, lásce a ohleduplnosti k životu a svému okolí, ale přiznává, že jim i trochu křivili charakter. „Říkali jsme jim: ‚To, co doma slyšíte, to nikde nesmíte říkat‘. Nedávno se Evička smála a vzpomínala, jak jsem poslouchal rušený stanice s uchem na rádiu. Svobodná Evropa, Hlas Ameriky, Deutsche Welle, Deutschland Rundfunk, mezinárodní rozhlasová služba Kanada, rádio Italia, Francouzi, rádio Tirana. Vše jsem sledoval, nějakou naději jsem hledal, ale nenacházel.“

Nechápal jsem, proč jsme poslední

Naděje ale začala přicházet s rokem 1989, v době Palachova týdne. I když se o této demonstraci v Táboře moc nevědělo, Stanislav Měřínský měl díky rozhlasu své informace. „Vlastně se tomu nešťastnému Palachovi podařilo lidi probudit z letargie po dvaceti letech. Ti lidé se nejvíc vzepřeli a naučili se s těma milicema a policajtama bojovat. S jejich stříkačkami, plynem. Pak se východní Němci začali vracet do západního Německa okruhem přes Prahu, Maďarsko, tak už bylo jasné, že se to sype. Všechno bouchlo a já jsem nechápal, proč my jsme byli poslední a na co se čekalo.“

Tak jako lidi po letech burcovalo úmrtí Jana Palacha, byla podobným apelem i smrt Jana Opletala. Události se daly do pohybu 17. listopadu. Po pár dnech studenti z Prahy posílali do Tábora své spojky a gymnazisté v Táboře dostali informace od přímých účastníků demonstrace na Národní třídě. Syn Stanislava Měřínského byl tenkrát ve čtvrtém ročníku na gymnáziu. „Chtěl do Prahy, aby se toho účastnil. My jsme měli strach, aby se mu něco nestalo, ale pustili jsme ho. Já jsem nechápal ty komunisty, jaký dělali strašný boty. Vždyť oni mlátili ty studenty jako žito.“

I v Táboře se věci daly do pohybu. „Já bych nejraději jen poslouchal rádio, ale náš Standa nám říkal, že se musíme účastnit něčeho tady. Tak jsme vyšli směrem k náměstí. Vždy se u nádraží postavili do čela ti starší páni jako třeba pan Švarc, a šlo se Pražskou ulicí. To jsem si říkal, co asi Gaier za záclonou OV KSČ? Kouká a ví, že už nemá šanci. Na náměstí přivezl někdo valník, z radnice tam přivedli elektriku a chodili tam řečníci. Založilo se Občanské fórum, ty lidi jsem některé znal, mělo to spád a bylo jasný, že je hotovo.“

Rok 1989 přinesl naději i pro naše děti

Zatímco rok 1968 prožíval Stanislav Měřínský jako mladý muž plný naděje, v roce 1989 už byl otcem se starostmi o rodinu. Své pocity porovnává: „V roce 1968 jsem byl nešťastnej a zasaženej, protože jsem nevěděl, s čím mám počítat. Bál jsem se za hranice, protože jsem si nebyl jistej, jak bych to zdravotně zvládl. Rok 1989 už byla naděje i pro naše děti, to už bylo vyhráno.“

Otevřely se hranice a najednou tu byla možnost vidět svět za železnou oponou. „Byl jsem služebně v Dánsku a to jsem viděl, jak ten západní svět vypadá. Předtím jsme ho viděli vlastně jen z té Berlínské věže, která se otáčela, a večer bylo vidět najednou plno světla. A to byl ten západní Berlín. A já jsem v tom Dánsku chodil po městě a viděl jsem, že všude všechno měli a říkal jsem si - to u nás jednou bude taky tak.“

Silným zážitkem pro něj byla cesta do Izraele. Možná ji lze nazvat poutí. „Projeli jsme celou zemi. V Jeruzalémě u Zdi nářků jsem měl vymyšleno, co řeknu. A ti Židi strkali svá přání na papírkách do škvírek. Já jsem to říkal v duchu. Byl jsem v takovém transu a vše se chvělo – tam něco ve vzduchu je. Zařekl jsem se tam třeba, že nebudu říkat vtipy proti církvi svatý. Vlastně vidím jediný plus u našeho stávajícího prezidenta, že je proizraelský,“ dodává.

Stanislav Měřínský i po revoluci zůstal u práce v konzervárně, ke které se dostal jen díky rozhodnutí soudruhů potrestat malého kluka za neloajalitu jeho otce. „Z přebraných umístěnek jsem si vybral konzervárnu v Táboře, s představou, že zde budu rok a pak se uvidí. Nakonec jsem zde pracoval do důchodu jako vedoucí výroby. Měl jsem štěstí na ředitele, kteří odmítali pracovat. A tak jsem vykonával i jejich povinnosti. Vytvořil jsem asi 50 zlepšovacích návrhů. Jednalo se převážně o návrhy nových výrobků. Vyrobilo se jich okolo 10 miliónů, takže teoreticky jeden pro každého občana republiky.“ K současné situaci pak dodává: „Já pořád vidím naději. Určitě to dobře dopadne, jednou určitě. Myslím, že v tom národě je spousta lidí, kteří přemýšlejí, jakkoliv v politice jsou věci šílený. Ale musí to jednou dobře dopadnout.“