Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. František Merta (* 1944)

• narodil se dne 13. 6. 1944 v Praze

• strýcové a otec aktivní v protinacistickém odboji

• strýc Jaroslav Evald popraven v březnu 1943 v berlínské věznici Plötzensee

• absolvoval šumperské gymnázium a krátce byl studentem medicíny v Brně

• od roku 1962 kandidátem, v roce 1964 členem KSČ

• v roce 1967 absolvoval Provozně ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně

• invazi Vojsk Varšavské smlouvy strávil jako podporučík v posádce v Aši a Chebu

• člen normalizační prověrkové komise v n. p. Velamos v Loučné nad Desnou

• od roku 1971 pracovník aparátu KSČ v Šumperku

• absolvent dvouletého kurzu na Vysoké škole politické při ÚV KSČ

• od roku 1980 do pádu komunistického režimu okresní tajemník KSČ v Šumperku

• zastupitel města Šumperk za KSČM

František Merta se narodil dne 13. 6. 1944 v Praze. Těhotenství a následný porod zachránily matku pamětníka před nuceným nástupem na práci do Třetí říše. Dva strýcové pamětníka se během války v rámci Obrany národa zapojili do protinacistického odboje. Oba byli později pro svou činnost vězněni, přičemž strýc Jaroslav Evald, bývalý legionář a důstojník československé armády byl jako jeden z velitelů oblastního odboje v březnu 1943 v berlínské věznici Plötzensee popraven. Otec Františka Merty nejprve působil v řadách sokolského odporu. V roce 1945 se jako odborník na lihovarnictví připojil ke komunisty organizované odbojové skupině, jež se aktivně připravovala na převzetí místní správy, zejména průmyslu. V květnu 1945 pak za komunisty zasedal v hospodářské radě vedení Pražského povstání. Teta pamětníka na druhé straně během války navázala poměr s jedním z nejdůležitějších konfidentů gestapa, který sehrál rozhodující roli při likvidaci partyzánského oddílu působícího v oblasti Moravských Kopanic. „Toto téma bylo v rodině tabu. Táta se kolem toho nebavil. Ani si nikdy nenechal vyřídit potvrzení § 255 [zákon o uznání účasti v protifašistickém odboji]. Z toho důvodu, aby se asi při šetření neotvíraly věci, na které z hlediska rodiny nebyl zájem,“ vzpomíná Merta.

Dětství a komunistický původ 

Po válce otec vstoupil do KSČ a záhy se stal správcem Severomoravských papíren. Později zastával funkci ekonomického náměstka Olšanských papíren. „Otec na mě neměl čas,“ říká pamětník. „Mě vlastně vychovala ulice (…) Celou tu dobu jsem se v podstatě pohyboval mimo domov.“ Přestože otec byl vysokým funkcionářem místní KSČ, mladý František Merta chodil v polovině 50. let ministrovat do kostela. Na střední škole pak potkal spolužáky, jejichž rodiče byli pronásledováni. Někteří z nich strávili mnoho let v komunistických lágrech. Přesto se dle svých slov „vždy ke komunistické straně hlásil.“ „I v té naší rodině byli lidé postiženi, ale já jsem to nikdy nebral ve spojitosti se stranou. Na druhou stranu jsem neviděl žádnou přímou represi,“ tvrdí František Merta.

Studia v Brně a vojna

Po maturitě nastoupil na studia medicíny, která však přes odpor rodičů záhy opustil. Dalšího půl roku pracoval jako závozník u ČSAD. Otec však u vojenské správy zařídil, aby byl pamětníkovi vystaven povolávací rozkaz do školy záložních důstojníků Pohraniční stráže. Aby se vyhnul nástupu na vojnu, zapsal se na Provozně ekonomickou fakultu Mendelovy univerzity v Brně. V roce 1962 se pak stal kandidátem a o dva roky později plnohodnotným členem KSČ. Po promoci dostal opět povolávací rozkaz a nastoupil na vojenský výcvik. Tzv. obrodný proces pamětník vzhledem ke službě v konzervativní armádě nijak zvlášť nepodporoval. Po vydání manifestu Ludvíka Vaculíka Dva tisíce slov na konci června 1968 na stranické schůzi nicméně řekl, že jej signatáři „oslovují, nejsou hloupí a asi vědí, proč jej podepsali.“ Následně byl převelen ze Sokolova do Aše, kde byl ustanoven velitelem kurzu absolventů, vysokoškoláků a měl na starosti mimo jiné také tzv. Politická školení mužstva. „Byla to hrůza,“ říká Metra. „Dvě třetiny byly z Prahy. Když viděli, co se tam děje [studentské manifestace na jaře 68], tak mně chtěli utéci.“

Okupace, normalizační prověrky a Charta 77

Ráno dne 21. 8. 1968 vzbudil Mertu telefonát od dozorčího s tím, že se k posádce z hlavních kasáren nelze dostat. Boční kasárna byla přes noc obklíčená ruskými tanky a pěchotou. „Řekli, že nám dávají pokyn, abychom vyzbrojili mužstvo a nahlásili bojovou připravenost. Nastalo vyzbrojování mužstva. Začali jsme vydávat nejdříve munici do samopalu. Pak jsme vydali munici do kulometů, pak automatické střely. Vydali jsme následně granáty. Když jsme vydali útočné granáty, tak staršina za mnou přišel a povídá: ´Granáty jim nedáme. Necháme je zapáskovaný. Jak se něco stane, granát zabíjí moc. Když se stane něco s kulkou, maximálně zabiješ jednoho chlapa, ale s granátem je to moc.´ Vzali jsme je tedy zpět. Pak jsme vytvořili obranu kasáren. Mezi tím, co jsme se opevňovali, tak ti, co byli na bráně, začali s Rusy vřele konverzovat a vyměňovat si s nimi cigarety. Většina vojáků najednou byla na bráně a vedly se řeči. K žádným střetům tam ale nedocházelo, že by si něco vyčítali, nic takového. Druhý den ráno se k nám podařilo dostat důstojníkům, kteří to začali řídit. Ale stejně, kolik nábojů a jiných věcí v té době zmizelo! To si neumí nikdo představit,“ vzpomíná Merta.

Po propuštění z armády pamětník coby mládežnický funkcionář KSČ prošel na Okresním výboru normalizačními prověrkami. Sám následně zasedl v prověrkové komisi v závodu Velamos v Loučné nad Desnou. „To byly prověrky o tom, jak kdo žaloval. Jak kdo měl osobní zájmy. Jak ten, kdo chtěl být ředitelem, potřeboval ředitele zlikvidovat. Nebylo to příjemný. Ti lidé mě pak zdravili. Neměl jsem s tím později problém,“ tvrdí Merta. V roce 1971 pamětník přímo vstoupil do stranického aparátu v Šumperku. Záhy dostal na starost ekonomickou komisi, kde připravoval novou mzdovou soustavu, systém plánování a různé další realizace stranických záměrů. Po několika letech kariérního růstu byl v roce 1975 delegován ke dvouletému studiu na Vysoké škole politické při ÚV KSČ (tzv. Vokovické Sorbonně). Po skončení kurzu byl zařazen mezi mladé kádrové rezervy.

Krátce před ukončením dvouletého kurzu na Vysoké škole politické při ÚV KSČ v Praze dostal kusou informaci o existenci Charty 77: „Teď jsme přijeli domů a tady se organizovaly schůze na odmítnutí Charty, ale nikdo z nás ji ještě ani neviděl. Ani vedoucí tajemník nevěděl, jaký má obsah. Nikdo z nás nenašel osobní hrdinství, aby zařval, že král nebo císař je nahý. Všichni jsme se koukali, že odsuzujeme, protože každý, kdo chce pomoci, tak by měl pomáhat v aktivní práci a ne v útocích na systém. Měl by to provádět někde jinde a ne takhle, aby to využíval západ proti nám. To bylo asi tak všechno. Bylo to strojený. Pak se k tomu už nikdy nikdo nehlásil. Celých pět, šest let jsme se tvářili, že Charta nic neznamená. Vůbec jsme se k ní nevyjadřovali,“ vzpomíná Merta.

Represivní složky a disent v Šumperku

Pamětník jako nomenklaturní kádr do styku s bezpečnostními složkami Ministerstva vnitra, resp. StB, nepřicházel prakticky do styku. Státní bezpečnost nesměla proti členům aparátu KSČ totiž podnikat žádné kroky a ani funkcionáře strany bez jejich výslovného svolení do operativních akcí nijak zapojovat. Komunistická strana se tímto chránila před přílišnou mocí represivních složek. Ke sledování členů měla KSČ k dispozici vlastní stranické prostředky. Merta se nicméně jednou místo vrchního tajemníka Vejvody zúčastnil oslav Dne čekistů v Jeseníku: „Ze začátku to bylo dobrý, než se ožrali a začali dělat politiku. To jsem zíral. Oni byli přesvědčeni, že to všechno skáče podle jejich taktovky (…) Já jsem vždycky tvrdil, že jsem neviděl a neznám případy, že by nás tady ruská strana nějak ovlivňovala. V životě nikdo nikam nepřišel. Nikdo se nezúčastnil nějakého jednání z jejich strany. Vůbec. Absolutně nic. Ale tady jsem si uvědomil, že asi nějaké kontakty jsou,“ vzpomíná Merta.

V Šumperku byl jediným signatářem Charty 77 Václav Hajný, který se podpisem k prohlášení připojil v roce 1985. Hajný vydával samizdatový časopis a soustavně usiloval oficiální cestou o odstranění pomníku J. V. Stalina v Šumperku. František Merta ho znal od dětství, protože byli prakticky sousedé: „On se vždycky distancoval. Byl divnej, no. Se mnou se začal bavit, až když jsem se vrátil a začal pracovat ve stranickém aparátu. Potkal mě a tak mi naznačil, že se mu to nelíbí. Neměl jsem důvod to nějak rozvíjet. Ledacos jsem si o něm přečetl v různých svodkách, které byly u vedoucího tajemníka. Za svůj cíl si vzal likvidaci Stalinova pomníku v Šumperku. Kdyby do toho býval neryl, tak jsme Stalina v tichu uklidili a byl by pokoj. Tím, že do toho začal rýt, dostalo se to do známosti a nikdo si již netroufl s tím něco udělat. Čili nám ten Josef Vissarionovič tam zůstal až do roku 1989,“ tvrdí Merta. Další místní disidenty, jako byli Jiří Veber či Julius Augustin Varga, dle svých slov znal pouze velmi vzdáleně a o jejich činnost se nezajímal.

Okresním tajemníkem a polistopadová politická kariéra

František Merta se již v roce 1980 stal Okresním tajemníkem KSČ v Šumperku. Během výkonu funkce měl různé osobní i názorové antipatie vůči místnímu vedoucímu tajemníkovi KSČ Aloisi Švédovi. Protože však měl dobré kontakty na nejvyšší aparátníky v Praze, ve funkci setrval až do listopadu 1989. Po sametové revoluci nové vedení komunistické strany navrhovalo jeho vyloučení. Dostal však pouze nejvyšší možnou důtku a v KSČ mohl setrvat. V roce 1996 neúspěšně kandidoval v senátních volbách. Ve volbách do místního zastupitelstva v Šumperku v roce 2002 pod jeho vedením vyhrála kandidátka KSČM. Nebyl však schopen složit koalici a v radě města komunisté nezasedli.