Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Merunka (* 1890  †︎ 1979)

• narozen 12. 2. 1890 ve Veselici na Vysočině

• dělník v punčochárně továrníka Veselého

• dělník v textilním závodu podnikatele Remeše v Polici nad Metují

• v roce 1912 odveden do císařské armády

• aktivním vojákem v Bosně v době první balkánské války

• boj na haličské frontě v době 1. světové války

• boj na italské frontě v době 1. světové války

• vážné zranění očí, zproštěn vojenské povinnosti

• po návratu nemocničním zřízencem v Německém Brodě

• 1920 sňatek s Annou Šoupalovou

• zemřel 6. května 1979

Rodinné archivy někdy vydají nečekaná svědectví. Díky PaedDr. Věře Kubíčkové se k redaktorům Post Bellum dostal starý magnetofonový pásek s vyprávěním jejího dědečka Josefa Merunky. Byl to vysloužilec z první světové války. Celý život se prý k zážitkům z fronty vracel, a jak to tak bývá, rodinu už nebavilo poslouchat jeho stále stejné historky. Pak ale jednou přišel na návštěvu místní učitel a ten prozíravě prohlásil: „Takové svědectví bude brzy velmi vzácné, mělo by se zaznamenat.“ Podle Věry Kubíčkové si to příbuzní vzali k srdci, přinesli magnetofon a v kruhu rodiny a přátel nahráli půlhodinové vyprávění dědečka Merunky. Bylo to v roce 1975, kdy Josef Merunka slavil 85. narozeniny. O čtyři roky později zemřel a na pásek se zapomnělo. Na veřejnost se nahrávka jeho hlasu dostává až dnes, kdy by Josefu Merunkovi bylo 124 let. S jistotou je tak nejstarším pamětníkem ve sbírce Paměť národa.

Mladý pletař

Josef Merunka se narodil 12. února 1890 v osadě Veselice u Německého (dnes Havlíčkova) Brodu. Vyrůstal v sousedním Papšíkově a do školy chodil v Poděbabech. Byla to dvoutřídka a Josef Merunka prozradil: „Byl jsem v tom ročníku nejlepším žákem, poněvadž jsem nenosil žádný jiný vysvědčení než samý jedničky. A žena mi pak říkala, že jsem se jí už ve škole líbil, že jsem nosil hezkej klobouk, chodil slušně oblečenej a měl jsem dobrý známky.“ Když Josef Merunka vyšel školu, bylo záhodno, aby jako nejstarší ze čtyř (později šesti) sourozenců začal pracovat a přispěl do rodinného rozpočtu. Někde mu nabízeli, že by mohl pást dobytek, jinde ho chtěli na statek. Z různých možností si nakonec vybral práci v pletárně.

S maminkou doma občas pletl na pletacím stroji a té práci trochu rozuměl. V punčochárně se ocitl jako první muž mezi samými dělnicemi. Ačkoli mu ještě nebylo ani patnáct let, práce mu šla od ruky. „Brzy jsem nosil domů víc peněz než tatínek.“ Jenomže spolupracovnice za ním vyslaly jednu z nich, aby mu po dobrém domluvila: „Pepíčku, tohle nám nesmíš dělat, vždyť ty už děláš víc než my. Jsi mladší, a když budeš dělat víc než my, tak nám šéf sníží plat.“ Josef tedy musel zvolnit. Majitel Václav Veselý ho jako nadějného pracovníka převedl do nové továrny a nechal ho kontrolovat a řídit provoz. To mu bylo šestnáct let. Josef tu vydržel tři roky. Potom odešel do nově založené pletárny továrníka Remeše v Polici nad Metují a stal se zde mistrem.

Češi v Bosně

V roce 1912 byl odveden a musel na vojnu. Ve vojenském strávil celkem pět let, zúčastnil se dvou válek a třikrát byl zraněn. S následky posledního zranění se potýkal po celý život.

Nejprve narukoval jako aktivní voják do Bosny. To bylo v době, kdy zde probíhala takzvaná První balkánská válka. Byl to boj mezi balkánskými zeměmi a Osmanskou říší o území na Balkánském poloostrově. Svoje zájmy tu ale mělo i Rakousko-Uhersko a vyhlásilo mobilizaci. Povolalo tehdy i zálohy, ale v červnu roku 1913 je zase propustilo, protože k zapojení Rakouska do bojů naštěstí nedošlo. Do tohoto období spadá vzpomínka Josefa Merunky na bosenské cikánky. Z ní je patrné, že vojáci měli úplně jiné zájmy než boj proti nepříteli.

„Hlídali jsme most přes řeku Sávu,“ vzpomíná Josef Merunka. Sledovali lodní provoz, zejména pohyb maďarských lodí. Za mostem byla zahrada a Josef si tam šel natrhat švestky. Najednou se vedle něj objevila mladinká cikánečka, možná šestnáctiletá. „A když mě viděla, že tam trhám švestky, tak chtěla taky. Tak jsem ohnul větev a nějakou švestku jsem jí dal. Ale ona se kolem mě motala a motala a nechtěla se ode mě hnout. Povídal jsem, ať už maže pryč. A když nešla, tak jsem nasadil na kvér bajonet a teprve pak zmizela.“ Přitom ji stále doprovázel nějaký mladík.

O chvíli později Josef pokračoval v procházce a na louce u řeky uviděl stejnou dívku, jak si užívá s nějakým jiným mužem. Její průvodce stál opodál a čekal. „Tak kdykoliv jsem ji potom viděl, vždycky jsem ji vyhnal. Ona totiž chodila i do kasáren. A znala i spoustu důstojníků, ta potvora...“ Josef Merunka dodává, že nebyla jediná z místních cikánek, která využívala přítomnost vojáků.

Češi v Bosně bohužel tehdy neměli dobrou pověst. Podle vzpomínek Josefa Merunky kradli, na co přišli. „To tam byl právě 1. prapor od 21. pěšího pluku, který byl předtím v Hradci Králové a pak ho přestěhovali do Brčka v Bosně. A oni ti kluci naši dělali všechny možný neplechy. Zkrátka, v Bosně se dohromady nic nezamyká, žádný zámky, klíče u dveří nebyly, poněvadž tam si lidi vzájemně nekradou. Ale voni ti naši, kde mohli, tak něco kradli. Třeba šli do obchodu, kde se prodávaly pohlednice a tužky, a nakradli tam věcí, co mohli. A když my jsme tam narukovali jako rekruti ve dvanáctým roce, tak ti starší se na nás vrhli: ‚Klucí, potřebujete tužky? Potřebujete pohlednice? Dopisní papíry?‘ Všecko nám nabízeli, měli všecko nakradený...“ Takhle se Češi chovat neměli, nedělali podle Josefa Merunky svému národu dobré jméno. „Voni si ti naši vojáci mysleli, že si tam můžou všechno dovolit. A to právě nám dělalo hroznou vostudu. My jako Češi jsme se měli chovat trošku slušně.“

1914 – válka naostro

Když vypukla 1. světová válka, Josef Merunka se dostal znovu na Balkán. Už koncem července roku 1914 se jeho oddíl přesunul přes řeku Drinu do Srbska. Z vyprávění se dozvídáme, že pamětník tu byl raněn šrapnelovou kuličkou do ruky a léčil se pak v nemocnici v Kutné Hoře. Jeho pluk se mezitím přesunul do Karpat a Josef ho tam v únoru roku 1915 následoval. Tehdy začala nová ofenziva proti Rusům. Pod tlakem rakouské armády se Rusové museli dát na ústup. „Dostal jsem se tak až na ruské hranice, kde u řeky Sany jsem byl v noci raněn do nohy.“ Stalo se to kuriózním způsobem – náhodou, v noci ve spánku: „Když jsme postupovali proti Rusům, tak jsme se jednou večer dostali za mez, kde jsme se trochu kryli. Už se stmívalo a já jsem zjistil, že v Haliči jsou takové sloupy, asi tak metr široké, na kterých jsou nějaké svaté obrázky. Jako u nás křížky. Tak jsem se šel za ten sloup schovat. Dal jsem si tornu pod hlavu a hezky jsem se skrčil. Ale v noci jsem asi trochu nohy natáhl a najednou mi nemířená kulička sekla do nohy.“ Byla to zbloudilá ruská kulka. Josef Merunka se tehdy dostal se zraněním do nemocnice v Hranicích na Moravě. Nohu mu ale neoperovali, takže tam střela zůstala. „Tady nad kotníkem jsem měl takhle zástřel, pak to šlo pod kůží a nějak se střela obrátila proti kotníku a tam zůstala v nártní kosti.“ Lékaři mu ji vyoperovali až po válce v roce 1919.

Ale válka mezitím pokračovala. Pamětník byl přidělen k setnině, která šla znovu do Ruska. S ní se ocitl ve Volyňské gubernii. Byla tu zima, rakouští vojáci zůstávali v zákopech, nepostupovali.

V únoru 1916 velení armády přesunulo jeho pluk do jižního Tyrolska. Potřebovalo posílit italskou frontu, příliš mnoho sil dosud vázali v Haliči. Pluk s Josefem Merunkou nejdříve byl pár dní v Tridentu v Itálii, pak v Terlagu a nakonec se v průběhu nové ofenzivy proti Italům ocitl v Arsieru. Poté se rakouské vojsko muselo stáhnout a následovaly zřejmě boje na Planině sedmi obcí.

V kamenité půdě si pracně vykopali zákopy a proti nim leželo údolí plné italských vojáků. I oni leželi v zákopech. Kuriózní bylo, že se jejich zákopy v jednom místě křižovaly. „Tam se střídali posti! Náš stál tady a italskej tady - tak tři kroky od sebe. A když byl náš vystřídán, tak italskej začal křičet, že je čas taky vystřídat.“ Mezi zákopy byly drátěné překážky. Vzdálenost odhaduje pamětník tak na deset kroků. „My jsme po sobě vůbec nestříleli. Ráno jsme třeba vstali a salutovali jsme a oni taky: ‚Buongiorno, Austria!‘ A když nám zemřel rakouský císař, tak oni nám to hlásili dřív, než jsme se to dozvěděli od velitelů.“

Koncem roku 1916 tu byl ovšem Josef Merunka vážně zraněn. V té chvíli byli v zákopu společně čtyři vojáci. Přiletěl malý, šesticentimetrový granát a udeřil do zadní stěny zákopu sotva metr od pamětníka. Všechny čtyři vojáky zranil. „Mně to potlouklo obě oči, tady mi nějaká střepina srazila špičku ucha, tady jsem měl kapsu nabitou všemi možnými pohlednicemi a dopisy a to všechno bylo prostřelený až na tělo a na těle modřina. Nejhorší byly tedy ty oči. Tehdy už jsem se opravdu loučil se světem, poněvadž to byl takový výbuch, uši mi zalehly, tma před očima...! Byla to strašná exploze! Tak jsem si dal ruce na kolena a říkal jsem: ‚Tak takhle to asi vypadá, když člověk umírá.‘ Ale za chvilku se to začalo trošku lepšit, tak jsem vytáhl ruce a začal jsem se ohmatávat. Byl jsem samý kamínek, samá střepinka, zakrvácený celý obličej...“ Kamarád s lehčím zraněním ho odvedl na obvaziště. Tady mu očistili rány a odeslali ho do Lublaně.

V lublaňské nemocnici pracoval český lékař. Pokusil se mu operovat oči, ale nakonec operaci znemožnil zánět oka. Pamětník musel k ošetření do Prahy. Ale ani tady ho problému nedokázali zbavit a Josefu Merunkovi zůstaly do konce života následky – špatně viděl.

Do civilu

V maďarském Egedu se zotavoval v rekonvalescenčním oddělení místní nemocnice a čekal, jestli bude z armády propuštěn. Protože měl hodnost četaře, dostával některé služby. Účastnil se například kontrol v místní cikánské čtvrti, odkud vojáci roznášeli pohlavní nemoci. V té době se také stalo, že jednu maďarskou dívku, která chodila vojákům prodávat pečivo, začala skupina vojáků obtěžovat. Josef Merunka zaslechl její volání o pomoc, jako poručík se do situace vložil, dívku vzal pod svoji ochranu a vyvedl ji ven. Zvala ho pak k sobě domů, on si ale udržoval odstup. Měl v té době milou. Na italské frontě se seznámil s jednou místní dívkou.

V dubnu roku 1917 byl ze zdravotních důvodů zproštěn vojenské povinnosti a vrátil se domů do Poděbab, kde pracoval jako nemocniční zřízenec v Německém Brodě. Po čase se sblížil s kamarádkou z mládí, spolužačkou z obecné školy Annou Šoupalovou. V roce 1919 se vzali a v roce 1920 přivedli na svět první dítě. V roce 1932 s rodinou koupili dům v Brodě a z Poděbab odešli. I přes zrakový handicap pracoval Josef Merunka až do konce života v místním pletařském závodě. Zemřel 6. května 1979 v Havlíčkově Brodě.