Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

podplukovník v. v. Josef Mervart (* 1932)

• narozen 3. března 1932 v Dolanech u Jaroměře

• rodiče provozovali hostinec v Bříšťanech

• vzpomíná na zatýkání gestapa během válečných let

• na konci války rodina v hostinci ubytovávala prchající Němce, takzvané národní hosty

• po osvobození rodina přesídlila do Hejtmánkovic v Sudetech

• vstoupil do KSČ

• devatenáct let působil v armádě

• kvůli sepsání nesouhlasného stanoviska k okupaci 21. srpna 1968 ho vyloučili z komunistické strany

• z armády musel odejít a pracoval jako zootechnik

• později pracoval v Kovozávodech Semily jako vedoucí zásobování

• v roce 1989 se angažoval v podnikovém Občanském fóru

• v roce 1991 ho armáda rehabilitovala

Náladu, která by vyjadřovala dobu druhé světové války, vyjádřil pamětník vzpomínkou na znění písničky, která se často rozléhala z gramofonu sálem hospody jeho rodičů v Bříšťanech u východočeských Hořic. „Ty naše chaloupky pod horami, byly jste takové hezké, vy naše chaloupky české, smutně teď jdeme světem, vyprávět o vás budeme našim dětem,“ vzpomínal Josef Mervart.

„Pamatuju si, že lokál vždycky hučel. Lidé situaci nesli velice těžce,“ líčil pamětník atmosféru v tehdejším Protektorátu Čechy a Morava, okupovaném nacistickým Německem. Vzpomínky na válku jeho život ovlivnily do té míry, že po maturitě dobrovolně nastoupil na vojnu a pokračoval ve vojenské kariéře celých devatenáct let, než mu jeho protesty proti okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy vynesly vyloučení z komunistické strany. Ztratil rovněž možnost věnovat se kulturní a osvětové činnosti v Československé lidové armádě (ČSLA) a musel vzít zavděk místem zootechnika.

Josef Mervart se narodil v době velké hospodářské krize, 3. března 1932, v Dolanech u Jaroměře. Ale po půl roce se rodiče ze zadluženého hospodářství po rozdávačné babičce Lelkové, která prý nebyla dobrá selka, přestěhovali do Bříšťan s pěti sty obyvateli. Tam hospodařili asi na jednom hektaru půdy a provozovali hospodu.

Gestapo mělo v Bříšťanech na svědomí několik lidí

„Do naší vesnice jezdil denně na kole pošťák jménem Pražák. Byl to legionář z první světové války. Najednou k nám přijelo gestapo a zatklo čtyři chlapy z Bříšťan,“ vyprávěl pamětník. Později, když z Bříšťan odvezlo gestapo několik lidí a tři se nevrátili, místní zjistili, že pošťák Pražák vozil do vesnice letáky a při mučení vyzradil jména, komu letáky dával. Jednou prý nabízel letáky i otci Josefa Mervarta, ale ten spolupráci odmítl s vysvětlením, že má strach, protože hospoda byla podle něj moc na ráně.

„Všechny zatčené jsem znal. Soused přes silnici s menším hospodářstvím si přivydělával překupováním prasat, říkalo se mu prasečkář. Měl asi sto třicet kilo a pamatuju si ho, jak k nám přišel v pantoflích s krajícem chleba s homolkou na pivo,“ vyprávěl Josef Mervart. „Toho sebrali a říkalo se, že první, co bylo, tak mu vyrazili zuby, a prý když v koncentráku zemřel, měl padesát kilo.“

Po válce pokračovalo velké stěhování Čechů, Němců a Židů 

V Hejtmánkovicích v domě s číslem popisným 32 žila rodina Mervartova v roce 1946 se třemi rodinami Němců, mezi nimi byla rodina Kupcova. Pan Kupec nosil červenou pásku na znamení, že je německý antifašista, ostatní Němci měli bílé označení. Odsun Němců probíhal na několik etap.

„Někdy v září nebo začátkem října byli předvoláni k odsunu do Německa. Blízko nádraží v Broumově postavili tábor, kam se odsunutí s maximálně třiceti kilogramy zavazadel museli dostavit, a odtud pokračovali vagonem do Německa.“

Tábor u nádraží v Broumově, kam se Němci před odsunem shromažďovali, posloužil později i jako útočiště pro židovské obyvatelstvo přicházející z Polska. „Když skončil v Broumově odsun, někdy zřejmě kolem roku 1947 přecházeli přes polské hranice polští Židé. V Polsku byla neurovnaná situace, přes hranice chodili pěšky a byli soustřeďováni v táboře po odsunutých Němcích a odtamtud vlakem přepravováni do Izraele,“ uvedl pamětník.

Komunisté lidi lákali i opravami zadarmo

Po válce bylo velice jednoduché vstoupit do komunistické strany a straníky se stali i rodiče Josefa Mervarta. Jak ale hned dodal, po odstěhování se do Broumova se prý ve straně přestali angažovat a více tuto kapitolu nezmiňoval ani nerozebíral. „Pohraničí bylo silně umrtvené, jenom textilky fungovaly dál. Koleje do Kladska dokonce vytrhali a Broumov ze tří stran obepínala nepřístupná hranice,“ ilustroval tehdejší poměry.

Předvolební kampaň komunistické strany v Broumově probíhala tak, že ze Škodovky v Hradci Králové přijelo nákladní auto plné chlapů v montérkách a opravovali zemědělské stroje zadarmo. „To byla součást předvolební kampaně. A měli plakáty: Republice více práce, to je naše agitace,“ vzpomínal pamětník.

Začátek jeho vojenské kariéry souvisel s takzvaným táním ledů

Pamětník byl jako náctiletý členem Československého svazu mládeže a hořel pro politiku KSČ. Dobrovolně jezdil na brigády dvě léta po sobě po celé prázdniny a angažoval se při stavbách mládeže. Na oplátku strana posílala mládežníky například na rekreaci do Bulharska. Když za ním po maturitě přišli ze SSM, aby ho přemluvili, ať nastoupí na vojenské učiliště do Roudnice nad Labem, dobrovolně jim potvrdil svoji účast svým podpisem, k následnému údivu rodičů.

O studium pedagogiky v Hradci Králové, kam měl možnost jít, neprojevil zájem. Tak se začala rýsovat jeho devatenáctiletá vojenská kariéra, která trvala bez problémů až do roku 1968. Jako pěšák sloužil Josef Mervart zpočátku v polních podmínkách, pak ho převeleli k elitním jednotkám, které obsluhovaly minomety. „Složení vojáků odráželo celou naši společnost a já jsem sloužil u jednotek, které byly spíše preferované. Když jsem byl v Jeseníku, tak k minometům se vybírali vzdělanější vojáci,“ uvedl pamětník.

Josef Mervart působil během let na několika místech po republice, od Jeseníku až po Vysoké Mýto. V Roudnici nad Labem chodil na vojenskou školu od října 1955 až do dubna 1956. „V roce 1964 až 1969 jsem absolvoval vojenskou politickou akademii v Praze, kam jsem odešel studovat na doporučení velitele útvaru z Vysokého Mýta. Tehdy začalo ve společnosti i u něj osobně období nazývané táním ledů. Šlo o uvolňování tuhých totalitních poměrů. Pamětník vzpomínal třeba na divadelní představení Zářijové noci, které podávalo kritický pohled na život vojáků ve výcvikových prostorech.

Kontrarevoluční sídlo hledali na politické akademii

Projev Nikity Chruščova na XX. sjezdu Komunistické strany Sovětského svazu, který odhalil Stalinův kult osobnosti a vraždění jeho odpůrců, se sice nedostal na veřejnost celý, budoucí političtí pracovníci ČSLA si ho ale celý přečíst mohli. Pro pamětníka se stal klíčovou událostí z hlediska jeho dalšího životního směřování. „Nesměli jsme si z toho dělat poznámky a zase jsme to museli odevzdat. Ale byla to bomba pro mnoho lidí, kteří věřili věcem nebo názorům, které do té doby byly svaté, Chruščovův projev ochromil činnost komunistických stran,“ upozornil Josef Mervart.

Když přijely v srpnu 1968 do Československa tanky Varšavské smlouvy, tak právě na vojenské politické akademii, která sídlila v Praze naproti Hradu, hledali vojáci kontrarevoluční sídlo. „Teorie o třídním boji se tam všemožně kritizovala, z tehdejších komunistických exponentů, jako byl Antonín Novotný a Jiří Hendrych, si tehdejší kantoři dělali úšklebky nebo shazovali jejich názory,“ prozradil Josef Mervart.

Například před 4. sjezdem spisovatelů, který se konal v červnu 1967 a byla to významná událost, navštívil vojenskou akademii Jiří Hendrych. „Před celým kinosálem nám sděloval, co těm spisovatelům na tom sjezdu řekne, jak musí sloužit lidu a tak dále, a potom se na sjezdu z jeho vystoupení stalo ohromné fiasko,“ líčil Josef Mervart. 

Novotný měl v úmyslu udržet se ve funkci i vojenskou silou

Za nejsoudržnější útvar, který zažil, označil Josef Mervart posádku ČSLA v Jaroměři, kde působil i v osudném roce 1968. Pamětník působil na konci roku 1967 u útvaru v Jaroměři jako politický pracovník. Jejich pluk chemické ochrany byl přímo podřízený 4. armádě v Písku. V Jaroměři bylo velitelství protiletadlové brigády.

„Velitele pluku pozvali mezi vánočními svátky a Novým rokem na velitelství brigády a já jsem jel s ním jako politický pracovník. Dozvěděli jsme se, že se Antonín Novotný nechce vzdát funkce generálního tajemníka strany a že se všem útvarům zakazuje stýkat se s územními orgány strany a armádu lze povolat jen z rozhodnutí ústředního výboru KSČ,“ řekl Josef Mervart. To ještě nikdo netušil, co bude následovat, a pamětníka ani nenapadlo, že brzy bude konec s jeho politicko-vojenskou kariérou. 

Obsazení Československa ohromilo i vojáky

V předvečer okupace Československa měl Josef Mervart školení v Čáslavkách poblíž Dolan u Jaroměře, kde byl na stranické schůzi a obhajoval tam nové stanovy, které chtěl předložit na XIV. sjezdu KSČ. „Bylo tam například, že se může strana štěpit názorově na různé skupiny,“ vyprávěl pamětník.

Když se v noci vrátil domů, ve dvě ráno na něj kdosi zazvonil. „Byla pro mě spojka, že je poplach. Přijel jsem do kasáren a tam jsem se dozvěděl, že začalo obsazování Československa,“ uvedl Josef Mervart. „Byli jsme ohromení. Pamatuji se, že jsem vytáhl ze stolu poslední Literární listy, kde byl úvodník Pavla Kohouta, který tam psal, že když přijdou, tak jediné, co bychom měli dělat, je zůstat každý na svém místě sedět. Ať nás vynesou.“

A rozkaz po mnoha diskusích nakonec také zněl zůstat v kasárnách za každou cenu. Ale ráno se branou chemického pluku objevila kolona polské armády a velitel musel rozkaz porušit. Poslal za okupanty v gazíku Josefa Mervarta. „Dalo se s nimi mluvit a překvapilo je, když se dozvěděli, že nejvyšší představitele státu odvezli Sověti neznámo kam.“

Když šel potom Josef Mervart podél kolony a myslel si, že bude dál vyjednávat, došel až ke hřbitovu, kde stál nějaký poručík, který vůbec neměl náladu cokoliv vysvětlovat. Jen si sáhnul výstražně na zbraň. „Tak jsem se otočil a šel radši zpátky,“ popsal Josef Mervart vyostřené okamžiky, které se odehrávaly bezprostředně po obsazení republiky vojsky Varšavské smlouvy.

Voják, který utekl se zbraní, byl zastřelen

V dalších dnech se stala jedna tragická událost. „Jeden z našich vojáků si vzal zbraň a utekl z kasáren. První, co bylo, když se to velitel pluku dozvěděl, jel za polským velitelem,“ vzpomínal Josef Mervart. „Oznámil mu, že nám utekl voják se zbraní a že s tím nemáme nic společného.“

Všichni to velmi těžce nesli, měli strach, aby na ně dezertér nezaútočil. Asi za čtrnáct dnů, blízko Pardubic, vojáka za pomoci vrtulníku, Lidových milicí a bezpečnostních složek dopadli. Jestli ho zastřelili, nebo se při dopadení voják zastřelil sám, Josef Mervart nevěděl. V každém případě se mu útěk se zbraní z kasáren stal osudným.

Stanovisko k obsazení Československa ho stálo kariéru

Náčelník politického oddělení 4. armády z Písku odešel po okupaci ze zdravotních důvodů na rehabilitační pobyt v Karlových Varech a zůstal tam až do září 1968.

„V září nás pozval, ať si vyhradíme čas na celé odpoledne, a ptal se, jak to v útvaru probíhalo. Skončilo to tak, že já jsem byl autorem nesouhlasného stanoviska k okupaci. To bylo nejsouhrnnější, nejdelší a nejrozšiřovanější. Tak jsem se stal potom velmi nežádoucím,“ vysvětlil Josef Mervart. „Proč mluvíme o existenci třídního boje, když u nás už dvacet roků neexistují vykořisťovatelské třídy? Proti komu se má ten třídní boj vést? Podobné teze a to, jak je potřeba postupovat všude demokraticky, obsahovalo právě moje stanovisko. Tím jsem se dostal na index a vyloučili mě z politického aparátu, dostal jsem se dočasně do týlu.“ 

Po roce 1968 se vylučovalo z KSČ a jistotu neměl nikdo

V březnu 1970 vyhodili Josefa Mervarta z KSČ a propustili ho z armády. „Utahovali šrouby, to byl celospolečenský proces,“ vzpomínal pamětník, jak se měnila nálada po roce 1968. Ministr zemědělství Josef Borůvka na to říkal, že dneska když potká soudruh soudruha, tak se nepozdraví. Komunistická strana se rozdělila na progresivní a konzervativní směr. „Vylučovali i ty, co předtím vyloučili mě,“ vyprávěl Josef Mervart. Bylo to prý nepochopitelné. „Já jsem to nedobře nesl. Ale přitom jsem si říkal, že jsem měl hrozné štěstí, byl jsem první na řadě a nikdo na mě nevyvíjel nátlak, abych někoho jiného potopil.“

Po nástupu Gustáva Husáka do funkce generálního tajemníka KSČ na jaře 1969 posuzovaly důstojníky vojenských útvarů zvláštní komise. Nejhorší bylo hodnocení C. Josef Mervart dostal A. Na velitelství byli s hodnocením nespokojeni, a tak mu členové komise dali hodnocení B. Ale to z velitelství taky vrátili, takže musel dostat hodnocení C. Z armády ho nadřízení vyhodili.

V Praze se v létě 1969 ucházel o místo ideového referenta v domově mládeže, ale nepřijali ho. Tak nakonec pracoval jako zootechnik místo svého otce, který po pětadvaceti odpracovaných letech odešel do důchodu.

Rehabilitace a hodnosti podplukovníka se dočkal v roce 1991

V roce 1991 armáda Josefa Mervarta rehabilitovala a získal hodnost podplukovníka. Do důchodu odešel o dva roky později. V roce 2021 žil šťastně se svojí druhou manželkou a bydleli společně v Bělé, kam se odstěhoval v roce 1974 z Nového Města na Moravě.

„Lidi nadávají na vládu, prezidenta, ale sami mají možnost to změnit, každý má možnost kandidovat, volit. Politické strany vykonávají úžasnou službu lidem a dávají dohromady lidi podobných názorů, kteří by dokázali něco prosadit,“ prohlásil pamětník.