Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Doc. MUDr. Jan Měšťák , CSc. (* 1944)

• narozen 26. srpna 1944 v Praze

• jeho otec Jindřich Měšťák pracoval za protektorátu pro Metro-Goldwyn-Mayer, po únorovém převratu pak jako vedoucí propagace

• jeho matka Anna Měšťáková pracovala jako mzdová účetní v Bílé labuti a po roce 1948 pro ČSAV

• pamětník byl všestranně sportovně nadaný – provozoval mj. fotbal, atletiku, řeckořímský boj, šplh, hod koulí, házenou a především volejbal

• v patnácti letech nastoupil na střední odborné učiliště – mechanika pro přesné přístroje

• na speciální dvouleté škole pro pracující si dodělal maturitu

• na vojně v letech 1963 až 1965 hrál ve volejbalovém družstvu Československé lidové armády Dukla Kolín

• po vojně pracoval rok ve vinohradské nemocnici jako stavební údržbář

• v roce 1966 úspěšně složil přijímací zkoušky na 1. lékařskou fakultu Univerzity Karlovy

• v roce 1972 získal atestaci a nastoupil do nemocnice v Mostě, kde působil necelé dva roky

• úspěšně se účastnil výběrového řízení na post asistenta Kliniky plastické chirurgie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy, kde působil přes dvacet let

• před revolucí byl členem KSČ, po revoluci odmítl veškeré nabídky angažovat se v politice

• od roku 1997 působil na oddělení plastické chirurgie v nemocnici na Bulovce v Praze

• téhož roku se podílel na založení soukromé kliniky estetické medicíny Esthé v Praze, kde působil jako plastický chirurg

• působil jako pedagog plastické chirurgie na 1. lékařské fakultě Univerzity Karlovy

„Když je žena krásná a sexy, co ten mužskej víc potřebuje? A co je u těch nosů, co dělám, úžasný, vždycky jsou ty ženy pokorný, vždycky jsou skromný. Vždycky, když mají takový raťafák velký. A já dělám rovný nosy, skokanský a prasečí. Je neuvěřitelné, jak se změní sebevědomí té ženy. Ony jsou pokorné a skromné dál, ale mají najednou ten sex-appeal, najednou se projevují jinak, žensky. Jsou krásné. Já to říkám i medikům – když uvidíte někdy nějakou krásnou a současně i pokornou a skromnou ženu, tak se jí zeptejte, jestli jí nedělal nos Měšťák,“ přibližuje svoji profesi plastického chirurga Jan Měšťák.

 

Zadobře s pravicí i levicí

Jan Měšťák se narodil 26. srpna 1944 v Praze do rodiny spjaté, jak sám říká, s filmem. Svého dědu Rudolfa Měšťáka označuje za zakladatele němého československého filmu a autora řady snímků – nejznámější je Pražský kat (1927). Ve stopách dědy Rudolfa pokračoval i jeho otec Jindřich, který pracoval pro Metro-Goldwyn-Mayer.

„To bylo v době ještě před osmačtyřicátým rokem, protože osmačtyřicátým rokem šel filmový podnik do znárodnění a zkrátka Jindřich tam byl jako vedoucí propagace. Ale je pravdou, že možná v období války, nebo předtím, byl lákán k tomu, aby odjel do Rakouska nebo do Německa, aby dál pokračoval. On i natáčel. Mám nějaké snímky doma s Baarovou, že byli v Itálii, jak je na takové pláži a Baarová stojí nad ním. Natáčel tedy i středo- a krátkometrážní filmy,“ přibližuje Jan Měšťák kariéru svého otce, včetně spolupráce s někdejší filmovou hvězdou Lídou Baarovou, proslavenou stejně jako svými snímky i milostnou aférou s ministrem propagandy nacistického Německa Josephem Goebbelsem, jež skončila až na příkaz samotného führera v roce 1939.

Tou dobou, tedy během války a po ní, bydlela rodina Měšťáků v Praze na nábřeží Kyjevské brigády, dnešní nábřeží Ludvíka Svobody. „Když končila válka, tak při povstání chytali Němce ve všech domech, aby je popravili. Tatínek mě překvapil v tom, že jsem si myslel, že je takový trochu jiný než třeba maminka nebo já, ale schoval je ve sklepě a tam je chránil proti tomu, aby na ně dorazili. V tom jsem před ním smekal. Protože spolu žili dlouhou dobu, i s těmi německými rodinami, byl to krásný dům na nábřeží tenkrát, a zkrátka protože byli přátelé, tak je tímto způsobem dokázal zachránit,“ popisuje Pražské povstání v květnu 1945 Jan Měšťák, jemuž bylo tou dobou devět měsíců.

 

Vařečky a válečky

Matka Jana Měšťáka se jmenovala Anna a byla to mzdová účetní, pracovala v Bílé labuti a posléze na Fyzikálním ústavu Československé akademie věd (ČSAV). „Když jsem vyrůstal, i jako malý kluk, typické pro mne bylo, že jsem byl nesmírně zlobivý. A maminka moje, ač byla, řekl bych, hodně dobrácká, tak byla přísná. Pamatuju se, když mi bylo asi osm let, tak jsem někde prošoupal nebo ušpinil kalhoty krátký. Dodneška si pamatuju, jak vypadaly. Na Štvanici, zrovna když jsem se v létě klouzal po svahu. Naplácala mi vařečkou, ale ne že zlomila ten hříd, ale zlomila tu placku, což musela být fakt hodně velká síla. A já si pamatuju, když jsem zlobil, a já jsem hodně zlobil, tak jsem si vždycky sáhl do kapsičky, kde jsem úlomek z té vařečky měl,“ vzpomíná na vztah se svou matkou Jan Měšťák.

Do rodiny patřila ještě sestra Marcela, která později vystudovala produkci na FAMU a našla uplatnění u televize. „Byla velice vzdělaná a byla to buchta. A když říkala moc často, že bych měl víc číst a být vzdělanější, tak si pamatuju, že jsem ji třeba položil na záda v jejím pokojíčku, chytil jsem jí ruce a svými koleny jsem přejížděl přes její paže – válečky jsem dělal. Ona byla o dva roky starší, ale já měl sílu. No a ona jak nemohla, tak na mě plivala nahoru a já jsem vždycky uhnul hlavou, tak to padalo zase nazpátek na ni. Ona si na to vzpomíná a je to takový milý,“ hodnotí svůj vztah k sestře Jan Měšťák.

 

Všestranně nadaný sportovec se špatným chováním

Zlobení ho podle vlastní výpovědi neopustilo ani na škole, uplatnění však našel ve sportu. „Už od patnácti let jsem byl v širší nominaci reprezentačního družstva ve volejbalu, kde jsem byl až do nástupu na vojnu. Byl jsem i kapitánem. Ve fotbale, v atletice jsem ve trojboji reprezentoval základní školu, v zápase řeckořímském, ve šplhu jsem byl vždycky nejrychlejší bez přírazu,“ vyjmenovává pole svého působení Jan Měšťák. „Předtím jsem hrál chvilinku ve Slavoji Praha, a sice mezinárodní házenou, a ještě předtím jsem v atletickém oddílu na Slavii házel koulí, byl jsem tam dvakrát na tréninku. Běhal jsem za školu. Zkrátka jsem byl sportovně všestranně zdatný,“ doplňuje.

Největší úspěch však měl právě s volejbalem. „Když jsem končil osmičku, ne špatně – měl jsem dvě trojky jenom, ale měl jsem dvojky trojky z chování na vysvědčení a měl jsem strašné množství poznámek. A teď říkali, co pro mě vybrat, když mám takové známky z chování. Vím, že poslali můj životopis do Mariánských Lázní, tam byla hotelová škola. Ale ti když viděli moje vysvědčení, tak ani neodepsali. No a teď co se mnou, když mi bylo patnáct let...“ vzpomíná Jan Měšťák.

Jeho matka se tedy rozhodla poslat jej vyučit za mechanika pro přesné přístroje. „Stalo se, že za maminkou přišel – jako dneska si to pamatuju – když jsem tam byl rok, že sice reprezentuju dobře AV ČR ve volejbalu, protože samozřejmě jsem dělal frajera, když jsem byl tak dobrý, ale že práce mi moc nevoní. A maminka byla smutná, protože tam byla zaměstnaná. Byl to mistr dílen, hodný člověk, ale jediný, na kterého jsem se nepřišel podívat, když ležel na chirurgii ve vinohradské nemocnici, kde jsem potom pracoval. Jako kdybych tohle nosil pořád v sobě, že mamince ublížil,“ popisuje zlomový moment svého života Jan Měšťák i svoji reakci na hodnocení od svého pedagoga.  

 

Maturita, o které se vědělo

„A tak jsem se rozhodl v těch šestnácti letech, že všem ukážu. Začal jsem mít samé jedničky na učňovské škole, samé jedničky při učňovských zkouškách. A pak co dál, protože jsem zkrátka měl najednou chuť na sobě pracovat. A protože tatínek dělal v tom filmovém podniku, tak znal dobře ministra školství Kahudu. A ten mu poradil, že se zřídila nějaká škola, dvouletá, pro pracující a že si můžu udělat maturitu. Rok přede mnou tam byla i Věra Čáslavská, se kterou se dobře znám. Tam jsem studoval dva roky,“ uvádí. Z přibližně 113 žáků jich odmaturovalo podle vzpomínek Jana Měšťáka asi sedmnáct.

„Maturoval jsem s průměrem dva. Možná, že to nebylo úplně objektivní. Matika mě mrzela, že jsem dostal dvojku, protože ta mě skutečně bavila, ale jedničku jsem dostal z češtiny proto, že můj tatínek byl vedoucí programového oddělení – všechna kina v Praze zásoboval dobrými filmy. Takže Měšťáka znali hodně dobře. Vědělo se, že budu maturovat. Manželka ředitele jednoho toho kina, nebudu ho jmenovat, přimhouřila oči a dostal jsem jedničku z češtiny. Z ruštiny trojku, protože jsem nenáviděl Rusy kvůli hokeji, takže jsem neměl rád ruštinu,“ vzpomíná na zkoušku dospělosti začátkem šedesátých let Jan Měšťák. 

 

Šest sebevražd v pluku a Dukláci jako bohové

Po maturitě se Jan Měšťák hlásil na Matematicko-fyzikální fakultu na Univerzitě Karlově (UK), kde však neuspěl. Zároveň tou dobou dostal povolávací rozkaz na povinnou vojenskou službu. A protože byl výtečný volejbalista, byl přijat do volejbalového družstva Československé lidové armády (ČSLA) Dukla Kolín.

„Když jsem končil, tak v tom pluku bylo asi šest sebevražd. Ta vojna nebyla lehká. Ti nejprimitivnější dostali desátníka a dělali nám peklo. Ale vojna byla dobrá, vzpomínám na ni rád. Dukláci byli bohové. Kamkoliv jsme přišli, tak nám otevírali dveře,“ přibližuje vztahy i hierarchii na vojně Jan Měšťák. Ve druhém roce byl přidělen na ošetřovnu, kde získal nejzákladnější zkušenosti s poskytováním lékařské péče. „Já jsem byl asi sto třicet dní načerno doma. Bylo to zvláštní, ale pak jsem dostal vzorného vojáka,“ dodává pamětník. Když v roce 1965 skončil povinnou vojenskou službu, opět se objevila otázka, co dál. Přemýšlel o Institutu tělesné výchovy a o medicíně na Univerzitě Karlově, pro kterou se nakonec rozhodl. Avšak ani u těchto přijímacích zkoušek neuspěl.

 

Prospat psychologii

„Je to další osud. Rok jsem ve vinohradské nemocnici pracoval jako stavební údržbář – chodil jsem s brašnou, navštěvoval jsem různá oddělení kliniky a mimo jiné jsem se dostal také na oddělení plastické chirurgie, kde byly děti těžce postižené rozštěpovými vadami a mnoha dalšími. Mě to zajímalo, chodil jsem a opravoval jsem jim postýlky, co se dalo. Měli mne tam rádi. V šestašedesátém roce byly přijímačky na medicínu,“ popisuje svoji cestu na 1. lékařskou fakultu UK Jan Měšťák. Během této doby si doplnil vědomosti, které mu scházely, a při přijímacích zkouškách tentokrát uspěl.

Na 1. lékařskou fakultu UK nastoupil v roce 1966. Byl vedoucím studijní skupiny a každý rok pobíral prospěchové stipendium. „Nemohl jsem nehrát volejbal, když je venku hezky. Nemohl jsem si nevšímat holek, když jsem byl na ty holky. Takže učit se v červnu, v červenci, to zkrátka nešlo. Já jsem se učil těsně předtím, než byl konec zkouškového období, v září, a to jsem se učil velice intenzivně. Vybral jsem si třeba jednu třetinu nebo jednu polovinu toho, co je podstatné, a to jsem si opakoval, abych to všechno řekl. Když jsem třeba jedno slovo nevěděl, tak jsem se k tomu musel vrátit. Učil jsem se deset hodin čistého času denně. Poslední noc před zkouškou jsem nikdy nespal, četl jsem si všechno. Akorát jsem spal při psychologii,“ vzpomíná na studium Jan Měšťák a odhaluje tím i své pedagogické doporučení: „Říkám to i medikům, protože stále přednáším, padesát let vyučuju na Karlově univerzitě.“

 

Okupace v roce 1968 jako debata o očkování

Na medicíně zažil Jan Měšťák i jednu z nejtragičtějších událostí československé historie, a sice invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, jež byla reakcí na polevující přísnost dohledu totalitního zřízení během let šedesátých, vrcholící Pražským jarem. „Byl jsem ve studentském výboru. Pamatuju se, že Tomáš Rubeš hodně inicioval takové různé akce proti okupaci. Neměl to potom vůbec lehké. Vím, že byla i velká setkání s děkanem, že se to probíralo. Přesně vám nemůžu říct, jaká byla. Bylo to podobně, jako je to teď s covidem – očkování, nebo neočkování. Ono to potom po čase vyprchá a pak už to přejde do toho stálého života,“ zamýšlí se pamětník nad okupací Československa o síle půl milionu vojáků, 6300 tanků a 800 letadel[1] cizí – jadernou – mocností a násilném setrvání po dalších více než dvacet let.     

„Od třetího ročníku, protože jsem hrál lepší volejbal než asistenti, co byli na fakultě, tak mě brali s sebou do Dobronic. To bylo takové středisko UK na Lužnici. A jezdil jsem i s mediky třeba po Lužnici jako asistent, čili jsem jim pomáhal i v tomto směru,“ pokračuje raději v popisování své sportovní kariéry Jan Měšťák. Studium medicíny úspěšně ukončil v roce 1972.

„Paní profesorka Pešková tenkrát řekla, že jestliže chci dělat dobře plastickou chirurgii, tak není možné, abych šel do Prahy na chirurgii, kde mi nedají tolik prostoru jako někde jinde. Jela osobně do Mostu, kde byl primářem Kocman, její spolužák, a požádala ho, zda by mě tam nepřijal. Přijali mne tam. Během roku a půl nebo dvou let jsem odoperoval devadesát slepých střev, kýly jsem dělal, žlučníky, samozřejmě amputace a mnoho dalších. Dostal jsem hodně do vínku, tam je hodně Romů, hodně jsem se naučil. Hrál jsem volejbal taky, hned mě tam čapli, ale hlavně medicínsky jsem tam hodně vyrostl, chirurgicky,“ vzpomíná na své první operace po studiích Jan Měšťák.

Po dvou letech ho opět paní profesorka Pešková pozvala, aby se účastnil výběrového řízení na post asistenta Kliniky plastické chirurgie 3. lékařské fakulty Univerzity Karlovy. Po roce pamětník získal atestaci ze všeobecné chirurgie, na výše jmenované klinice posléze působil více než dvacet let. Věnoval se především problematice obličejových rozštěpů, ale i problematice chirurgické péče o ženy s onemocněním prsu.

 

Osudový rok 1997

„V roce 1997 mi pan doktor Pečenka řekl, jestli bych nechtěl zřídit plastickou chirurgii na Bulovce. Že by tam převedl katedru plastické chirurgie a že by tam měla své sídlo, což se nakonec stalo,“ uvádí Jan Měšťák.

Téhož roku pak stál u založení soukromé kliniky plastické chirurgie Esthé v Praze. „Požádala mě domácí paní od hrabat Kolowratů, že má starý pán Jindřich něco na zádech. Tu jsem taky kdysi operoval, takový nádor víčka, celý víčko jsem jí musel sebrat. Zavolala mi, jestli bych se nepodíval na starého pána. Přišel s ním Tomáš Kolowrat, jeho syn. Operoval jsem ho na Vinohradech. Měl jsem společnici Aničku Rakovou, byla to nosařka, přišla, viděla, jak dělám nosy, a jestli bychom neudělali svoji společnost estetické chirurgie,“ vypráví Jan Měšťák, jak vznikla soukromá klinika Esthé. „Anička se spojila se správcem. Tady v tom areálu kolowratských domů byl takový ošklivý jednopatrový domeček. Rozhodlo se, že se tam postaví klinika.“

 

Po atestaci diletantem

„Estetická chirurgie má být taková, že pohladí většinou tu ženu, ale někdy i chlapy, na duši. Že rozkvetou. Všechno, co dělám, tak to dělám tak, aby to vypadalo přirozeně. Neuvěřitelně odsuzuju plastický chirurgy. Fakt je to byznys. Jsem zásadně proti tomu, aby plastičtí chirurgové, jakmile složí atestaci, hned šli na privát vydělat peníze. Neumějí to. Jsou to diletanti. Já mám padesátileté zkušenosti, a přesto jsem někdy překvapený,“ zdůrazňuje Jan Měšťák důležitost mnohaletých zkušeností, které sám získal ve státních nemocnicích v Mostě a v Praze na Vinohradech a na Bulovce.

„Dělám hodně nosy, operace nosů. To je nejobtížnější operace, nejzodpovědnější operace – určuje život jako žádná jiná,“ tvrdí Jan Měšťák. „Prsa když někdo zkazí, tak se schovají. Ten nos nesmíte zkazit. Když mi novináři položí otázku, co je nejdůležitější v obličeji, tak vždycky říkám, že to jsou oči, na druhém místě je úsměv, na třetím místě nos. Já vnímám krásu ženy a její hodnotu. Proto jsem byl skoro dvacet let v porotě Miss,“ dodává pamětník.

 

Rozplakávat ženy

„O mně se ví, že nedávám velké implantáty,“ pokračuje Jan Měšťák, tentokrát na téma prsa, o svém postoji k estetické chirurgii. „Atributem ženské krásy, pro ty ženy hlavně, jsou prsa. Já jsem sportovec. Žena nemusí mít skoro žádná prsa a přitom je to dělo. Tam hraje roli všechno, ať je to zadeček, ať je to cokoliv, ať jsou to ty oči. A ta prsa jsou jenom jakýmsi doladěním té krásy. Nevím, jak pro chlapy, ale pro ty ženy. Ony mají dvorec, bradavku, všechno to je jiné než u těch chlapů. Takže se divám na tu krásu ženy, aby něco vyzařovala. Co ten mužskej víc potřebuje?“ zamýšlí se nad otázkou estetiky a sex-appealu Jan Měšťák.

„Ty ženy, na rozdíl od chlapů, pracují. Musí udržovat pořádek doma, musí být děti připravené do školy, musí tam být čisto, musí uvařit. Ten chlap přijde domů, většinou si sedne před televizi, nají se, přečte si noviny a jde spát. Ale ta žena má všechno na triku. Ona je vlastně chudák. A já, jak znám tu psychologii a dělám ji skutečně, vycítím u těch žen, a proto je tolik rozpláču, že jim odmítnu ty operace. Ptají se mě sekretářky, jak to, že ode mne odcházejí plačící ženy? Protože já jim rozmluvím tu operaci a řeknu jim to, co jim nikdo neřekne: ‚Jak často vám váš muž řekne, že vás má rád? A že je strašně šťasten, že jste spolu? Že si toho velice váží? Že vám přinese kytičku, když nemáte svátek ani narozeniny?‘ Ony tam fakt plakaly. Protože ty ženy mají v něčem strašně těžký život. Je tady matriarchát? Těžko říct. Ale každopádně ta žena má určité povinnosti,“ vyjadřuje se Jan Měšťák k motivaci žen podstupovat chirurgické zvětšení prsou i ke svým důvodům tyto ženy odmítat.

 

Poznat hodného pejska

S takovým porozuměním ženám a jejich životům je až s podivem, že sám Jan Měšťák je dvakrát rozvedený. „Po prvním manželství jsem vychovával téměř pořád, osm let, sám své děti. Byl jsem k nim laskavý a důsledný. Právě ty ženy, často, které jsou zatížené vším možným, mají třeba své dny, tak to odnáší ty děti. Proto taky jsem v půl druhý v noci přišel a vařil jsem, v půl pátý jsem vstával. Jsem byl nakonec rád, že jsem ty děti mohl vychovávat sám. Aby věděly, co je v životě důležité. Že ta láska patří oběma, ne jednomu, který se narodí s odstupem mnoha let a najednou je to miláček. Ne. Tak já jsem se naopak věnoval tomu staršímu dítěti, všude jsem ho vozil, vozil, vozil, protože soustředění někoho bylo jenom na toho miláčka malinkého. Všechny moje děti, kterých mám hodně, jsou zajištěný,“ popisuje svoji rodinu a výchovné metody Jan Měšťák. „Nebudu ani připomínat druhé manželství,“ uzavírá téma svého rodinného života.

„Já vnímám duši toho dítěte hodně intenzivně. Já poznám v obličeji dítěte, jako v pejskovi poznáte, jestli je to hodný pes, nebo ne. A pak přijede manžel, asi žárlivec, je na něm vidět, jaký je to typ, že ničí tuhle hrozně hodnou ženu a odnáší to to dítě. To je úplný obraz, já jsem o tom naprosto přesvědčený, protože ta žena to nemůže někdy utáhnout. Tady by měli být rodiče, kteří budou podporovat své děti v tom pozitivním slova smyslu. Moje maminka mne pozitivně podporovala tím, že o mě zlomila míchačku,“ shrnuje Jan Měšťák své poznatky z oblasti psychologie, kterou na medicíně, jak sám říká, prospal. Poznatky, ke kterým dospěl během svého působení na soukromé klinice plastické chirurgie.

 

Mít to správné nasazení

A nějaké poslání na konec? „Co člověk, co mladý kluk, většinou kluk, ví v patnácti letech? Myslí na to, že konečně pozná ženskou z toho správného pohledu jeho. A pak mu řada věcí, jako mně, utíká. Já jsem dostal osudový impulz toho, že maminka byla smutná, v šestnácti letech. Že zkrátka stojím za prd a že mě zkrátka tak vnímala. Já jsem se odrazil. Přitom nejsem fenomenální, mám akorát nasazení vůle. Každý člověk dokáže, když chce, každý,“ odpovídá na otázku Jan Měšťák.

Jan Měšťák je autorem několika odborných publikací o plastické i estetické chirurgii, je autorem četných odborných článků a držitelem několika ocenění. Je členem mimo jiné Vědecké rady České lékařské komory, Oborové komise Vědecké rady MZČR, předsedou Akreditační komise pro plastickou chirurgii MZČR či členem zkušební komise pro atestační zkoušky v oboru plastická chirurgie při MZČR.[2]

V roce 2024 působil Jan Měšťák jako pedagog na 1. lékařské fakultě UK a jako plastický chirurg na soukromé klinice estetické chirurgie Esthé v Praze.

 

[1] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Invaze_vojsk_Var%C5%A1avsk%C3%A9_smlouvy_do_%C4%8Ceskoslovenska

[2] Zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_M%C4%9B%C5%A1%C5%A5%C3%A1k