Cyril Michalica

„Zastihla ho fronta a vykládal, jak to bylo. Říkal, že měli kulomet v jednom městečku na Ukrajině. Kulomet někde vyvýšený, na kostele, a říkal, že těch Rusů šlo tolik, že ten kulomet se jim zavařil. Že je pak zajali, když se jim ten kulomet soustavným střílením zasekl. Tak potom padl do zajetí.“

„Jako děcko, to mně bylo čtyři pět let, když zemřel tatíček Masaryk, jak se tenkrát říkalo... Jel pošťák a říkal lidem, že došel telegram na poštu, že zemřel prezident Masaryk. Lidé - bylo na nich vidět, jak byli sklíčení, smutní. Já jsem tomu moc nerozuměl. A jeden říkal: ,Tak to se máme na co těšit, to Hitlerovi narostou rohy, kdo s ním vydrží?‘ Tak to si pamatuju. A taky hned v následujícím půlroce, už ty měsíce po tom… On zemřel 14. září 1937 a už Hitler a hlavně Henlein, ti už začali podnikat různé věci na to, aby rozbourali republiku. Říkali, že jsou Němci a že chtějí do říše.“

„Na strážnici nás rozdělovali na práci, museli jsme čekat i na mrazu. V tom oblečení vůbec nechápu, že jsme to přežili. Dnes, když je člověk najedený a dobře oblečený a chvilku na mrazu čeká na autobus, začne se klepat zimou. Oblečení tam spočívalo v tom, že jsme měli kalhoty, hrubé, jako měli pošťáci peleríny, ale bez podšívky, jen ta látka, bez kapes, ruce jsme si nemohli schovat. A pak jen košili, bez svetru, bez zimníku. To bylo celé oblečení. Akorát, kdo šel do služby, chovanecké dozorčí, dostal na ten jeden den kabát. Nebyly ponožky, jen onuce, kolikrát děravé, a boty, takové pracovní střevíce, šněrovací. Než byla večerka, musely být v řádku vedle dveří vystavené a vyčištěné. Na čištění 300 párů byly tři zničené rýžové kartáče. Mnozí pracovali na stavbách, takže takhle vyčistit boty ušpiněné ze stavby, to byla strašná buzerace.“

„A dělali nátlak na sedláky, aby vstoupili do družstva. Já byl v TJ Orel, víc nás bylo, a když jsme to viděli, co se po Únoru děje, snažili jsme se proti tomu jako partyzáni za války něco dělat, protože jsme viděli, že je to nespravedlivé a nezákonné, a nebylo proti tomu odvolání. V Tvrdonicích jsme se scházeli. Sedlákům byly doručeny obsílky, že se mají dostavit na schůzi. Tam byli místní funkcionáři i lidi z okresu a lidi od SNB a StB, chvilku mazali med kolem huby, chvilku vyhrožovali. V Týnci se jim podařilo jich několik do družstva dostat, potom to bylo v Hruškách a mělo to být ve Tvrdonicích. Tak jsme se poradili, abychom těm sedlákům udělali jakousi podporu, že podpálíme družstevní stoh. Ta schůze měla být v pondělí a my jsme to zapálili v neděli večer. Bylo to na hrušecké hody. Takže ta schůze se už potom nekonala.“

„Otec do strany jít nechtěl, tak pak se začali mstít. [Komunisté] založili družstvo ajznboňáků, ale neměli nic. A my měli krásnou moderní mlátičku, koupenou za protektorátu, tak přijeli, s četníky, estébáky jako doprovodem, a prostě si ji i s motorem vzali. Stejně když ji vezli, tak ji překotili a rozbili. Zlikvidovali to strojní družstvo, tedy znárodnili, vzali traktor i vše ostatní.“