Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

plukovník v. v. Mgr. Milan Michalica (* 1937)

• narozen 21. května 1937

• syn brigádního generála Františka Michalici

• otec byl činný v domácím odboji

• pamětník osvobození Tišnova

• absolvent učiliště protivzdušné obrany v Košicích

• velitel jednotky zaměřené na radiolokaci

• pedagog na vojenském učilišti v Turčanském Svatém Martinu

• v roce 1967 přeložen na gymnázium Jana Žižky z Trocnova v Opavě

• 21. srpna 1968 vyráběl a vyvěšoval protiokupační hesla

• podezříván ze špionáže pro USA

• sledován vojenskou kontrarozvědkou

• ředitel opavského gymnázia

• výtvarník a autor regionálních výstav

• v roce 2022 žil v Rychnově u Jablonce nad Nisou

Milan Michalica se rozhodl vstoupit do armády stejně jako jeho otec, který byl legionářským důstojníkem a později brigádním generálem první Československé republiky. Po absolvování učiliště protivzdušné obrany v Košicích se stal velitelem jednotky zaměřené na radiolokaci. Zde již ale začalo vadit, že rodina jeho manželky měla příbuzné v Německu. Od známých se dozvěděl, že proti němu zahájila vojenská kontrarozvědka sledování a že jej odposlouchává.

V roce 1967 se pamětník rozhodl požádat o převelení do vojenského gymnázia v Opavě, kde učil přírodovědné předměty. Zde jej také v noci 21. srpna 1968 zastihla zpráva o obsazování Československa vojsky Varšavské smlouvy. „Tehdy jsem zareagoval a v noci začal vyrábět plakáty, které jsem přibíjel na venkovní plochu vojenského gymnázia. Kolem mě jezdily polské a pak ruské tanky na Krnov. Tehdy jsem nemohl nic dělat, protože jsem neměl žádné zbraně, jako kantor jsem měl jen ukazovátko a křídu,“ pokračuje Milan Michalica.

Následovaly problémy v zaměstnání, prověrky a kádrování. Kromě toho se vážně zhoršoval i stav pamětníkovy manželky, která trpěla poruchou funkce ledvin a nedařilo se jí dostat na dialýzu. V této těžké životní situaci navštívili Milana Michalicu pracovníci vojenské kontrarozvědky a nabídli mu spolupráci.

„Bavil jsem se o tom s manželkou a říkal jsem jí, že mi nezbyde nic jiného, než s nimi spolupracovat, protože ji potřebuji dostat na dialýzu. Tehdy mi odpověděla: ‚Rozhodni se, jak chceš, ale uvědom si, že umírám. Pokud jsi to ty, tak věřím, že spolupráce s nimi bude nulová, protože ty na nikoho nic zlého neřekneš.‘ Tak začalo několik diskuzí s těmito orgány, já jsem jim něco podepsal. Při těch setkáních se mě ptali na různé věci a já jim odpověděl: ‚Snad proboha po mně nechcete, abych vám něco řekl?‘ Manželka se na dialýzu nakonec dostala a opakuji, že bych to provedl stokrát znovu. Byl k tomu zápis a v něm pět řádků, kde byla otázka a odpověď nula,“ dodává pamětník.

Otec měl plná prsa vyznamenání

Milan Michalica se narodil 21. května 1937 v Praze jako syn pozdějšího brigádního generála Františka Michalici. Po vypuknutí první světové války musel otec narukovat do rakousko-uherské armády, odkud v září 1916 zběhl k ruským legiím.

„Přeběhnutí bylo dost složité, otec se pohyboval po lesích, kde se živil kořínky. Po určité době se mu podařilo narazit na carské vojáky. Setkání s nimi bylo velmi nebezpečné, protože se tam objevil rakousko-uherský přeběhlík a proti němu dva kozáci. Jeden z kozáků měl k noze přidělané drobné kopí, kterým na něj chtěl najet, aby otce sprovodil ze světa. Druhý kozák na něj rusky zavolal: ‚Stůj, to je Slovan!‘ Možná, že otce zachránila kokarda naší národní vlajky, kterou měl na čepici,“ vzpomíná na vyprávění svého otce Milan Michalica.

František Michalica prošel jako příslušník československých legií bitvami u Zborova a Bachmače, při kterých se vyznamenal a byl navržen do důstojnické školy. Svoji činnost v legiích tak zakončil v roce 1920 v hodnosti podporučíka. Pak ho povolali do nově se formující československé armády, kde sloužil po celý život. Nejprve se stal velitelem poddůstojnické školy pro kulometčíky, poté působil už jako major na velitelství brigády a později mu nabídli post na Ministerstvu národní obrany. To již tehdy pracovalo na přípravách obrany Československa proti nacistickému Německu.

V rámci těchto příprav řídil František Michalica opevňovací práce na Moravě. Jako odborník vybíral zbraně vhodné i proti tankovým útokům a kreslil mapy. Podpisem Mnichovské dohody se však musela Československá republika vzdát pohraničních území bez boje a své vojáky stáhnout. „Vojáci museli bohužel své posty opustit, což znamenalo obrovský smutek, protože československá armáda byla výborně připravená. Otec byl hrdý, přísný muž, který měl plná prsa vyznamenání z legií a tekly mu slzy, když o tom mluvil,“ vzpomíná na pohnuté chvíle pamětník.

Otec obdivoval kolegy, že vydrželi mučení

František Michalica se poté dostal opět na ministerstvo, kde musel zlikvidovat spoustu dokumentů, plánů a operačních záležitostí. Zároveň musel opustit Prahu a předat vojenský byt. S rodinou se tedy přestěhoval na Moravu, kde se zapojil do činnosti Obrany národa. V Tišnově zorganizoval František Michalica několik učitelů z místního gymnázia, s nimiž prováděl odbojovou činnost. „Když si otec jel pro další úkoly ke generálu Bílému do Prahy, byl tam varován lidmi kolem, že byt hlídá gestapo a že generála zatkli. V té době byla postupně vyvražděna veškerá generalita na Ministerstvu obrany. Některé další to čekalo,“ pokračuje Milan Michalica.

Zanedlouho poté zatkli gestapáci pamětníkova otce. „Zastavilo auto, vystoupilo gestapo a hledali mého tatínka. Maminka uměla plynně německy a nás jako děti velmi překvapilo, že se jako drobounká žena začala velmi tvrdě vyjadřovat vůči tomu německému gestapu. Když se ptali na manžela, řekla: ‚Hledejte si ho.‘ Našli jej potom u rodiny Karla Vachka, který měl v Tišnově hotel – a pochopitelně ho odvezli na brněnské gestapo. Otec vyprávěl, že mu tehdy už jako staršímu člověku pustili studenou vodu na hlavu a jednomu z těch profesorů vyrazili všechny zuby. Otec své spolupracovníky obdivoval, že vydrželi mučení gestapa a nikdo nic neprozradil, takže se zase mohli vrátit domů,“ vzpomíná pamětník.

Maminka pamětníka musela tehdy řešit velmi složitou situaci, protože otci prasklo slepé střevo takovým způsobem, že potřeboval okamžitý zásah. Odvezla jej do Brna, kde byl vynikající moravský chirurg docent Podlaha. „Viděl, že se jedná o věc, která se již nemůže otevírat, tak jej operoval přes konečník. Po operaci nadával docent Podlaha na Hitlera a přitom si neuvědomoval, že kolem bylo plno důstojníků wehrmachtu, lékařů, kteří byli u operace na praxi. Později jsem se dozvěděl, že o dva roky později skončil v koncentračním táboře, kde ho popravili. Zřejmě jsme v té době ztráceli pouze velké lidi a špičky, které znamenají velké ochuzení celé republiky,“ dodává Milan Michalica.

Za klukoviny jsem byl vždy patřičně potrestán

„Jako malý kluk jsem věděl, že měl blízko nás vilku nějaký gestapák a já jsem se dopustil takové klukoviny, že jsem mu pověsil myš na kliku a neuvědomil jsem si, že je otec v nějaké nebezpečné organizaci. Otcem jsem byl patřičně potrestán, skončil jsem myslím na dva dny ve sklepě,“ vzpomíná pamětník.

Po dalších lumpárnách se v obavě před dalším trestem bál otci přijít na oči. Když na sebe jednou s ostatními chlapci házeli kameny a Milan Michalica utekl s rozbitým čelem, raději se schoval na půdě, kde málem vykrvácel.

Po válce došlo k řadě krádeží i znásilnění

Po skončení druhé světové války přijelo do Tišnova sovětské vojsko. „Vnímal jsem to, že tam byli mladí kluci v uniformách a bylo vidět, že jejich jednotky skutečně prošly válkou. Vojáci na sobě měli stopy utrpení, které museli prožívat. Maminka mi vyprávěla, že ukrajinské vojsko, které osvobodilo Tišnov, se chovalo k obyvatelstvu bohužel dost smutně. Došlo k řadě krádeží i znásilnění. Zde nastoupila otcova tvrdá povaha, kdy tyto přestupky řešil s ruskými veliteli, protože znal plynně ruštinu,“ popisuje první květnové dny roku 1945 Milan Michalica.

Po válce otce znovu povolali do armády, tentokrát k Českému Těšínu, kde se československá vojska musela bránit proti polským jednotkám, které chtěly zabrat českou část Těšína. V Jablunkovském průsmyku byl odsun německého obyvatelstva. „Vyprávěl tehdy o tom, že se snažil, aby odsun proběhl spravedlivě a lidem se neubližovalo. Dokonce se mu stalo, že tam zachytil nějakou skupinu našich partyzánů, kteří kradli, a otec je zatkl. Po skončení mu místní starosta nabídl německé auto a vilu v pohraničí, ale otec vše odmítl. Následovala jeho další cesta, kdy byl povolán jako velitel první školy pro důstojníky nové české republiky v Uherském Hradišti,“ dodává pamětník.

Otec se dostal do konfliktu s Alexejem Čepičkou

Po válce byl František Michalica povýšen na generála a znovu se dostal na Ministerstvo obrany. Jeho působení mu však značně komplikoval Alexej Čepička, který se stal v roce 1950 ministrem národní obrany. „Otec se o něm dozvěděl, že odmítl nastoupit mobilizaci, a tak to začalo mezi Čepičkou a generálem Michalicou skřípat. Otec pracoval na zakládání Svazarmu (Svaz pro spolupráci s armádou – pozn. aut.) a nějakým způsobem se postavil proti Čepičkovi, protože se zároveň dozvěděl o tom, že jeho matka sháněla za první republiky služtičky pro lepší společnost v Praze. Tím otcova práce u Svazarmu skončila, byl propuštěn, vyhozen z pražského bytu a znovu skončil na Moravě, kde začal pracovat v cukrovaru,“ vzpomíná pamětník.

V té době se rodina dostala do finančních potíží a chyběly peníze na studia dětí. Přesto mohl Milan Michalica po absolvování základní školy nastoupit na průmyslovou školu do Brna. „Vím, že když jsem studoval na průmyslovce, tak mi často kantoři říkali, že by mi rádi dali nějaký starý svetr, protože já jsem se tam pohyboval jen v jediném svetru, který už nebylo možné ani spravit, protože naše rodina žila v bídě,“ vypráví Milan Michalica.

Ve čtvrtém ročníku střední školy přišli do pamětníkovy třídy dva mladí vojenští letci, kteří na chlapce úžasně zapůsobili a Milan Michalica se rozhodl podat si přihlášku k letectvu. K tomu ale nedošlo a pamětník skončil u protiletecké obrany. 

Už to nikde neříkej, nebo skončíš v kriminále!

Jako posluchač učiliště protivzdušné obrany v Košicích se pamětník naučil ovládat všechny protiletadlové zbraně a střelecké radiolokátory. Jednou byl vybrán do obsluhy, která měla postavit dvouhlavňový protiletecký kanon na korbu Tatry 111 a na zimním cvičení provádět střelbu. „Bylo tam minus dvacet stupňů a já jsem tam jako miřič přimrzl čelem ke kanonu. Auto test vydrželo, bylo naprosto odolné a od té doby se podobné kanony začaly montovat na pásová vozidla, které byly specialitou československé armády. Podotýkám, že celá naše obsluha skončila na ošetřovně, protože chlapci byli bez zimní výstroje celý měsíc v absolutní zimě v dost nelidských podmínkách, jako na Sibiři,“ dodává Milan Michalica.

Díky svému otci viděl pamětník lépe do politických otázek Československa než ostatní lidé, a tak mu na mysl přicházely různé myšlenky. „Když jsem byl na vojenském učilišti, tak jsem se drze zeptal, proč musí být popraven Vladimír Clementis, když byl vlastně vydáván za komunistu. A důstojník, který nám přednášel, mi řekl: ‚Proboha, už to nikde neříkej, nebo skončíš v kriminále!‘“

Varovali mě, ať si dávám pozor na všechno

Po absolvování učiliště protivzdušné obrany v Košicích čekalo Milana Michalicu odvelení na vojenské učiliště do Turčanského Svatého Martina, kde se stal velitelem jednotky zaměřené na radiolokaci. „Začaly obrovské problémy, protože zde již vadila rodina mé manželky, která pocházela se smíšeného manželství a měla příbuzné v zahraničí. Od známých jsem se dozvěděl, že proti mně bylo zahájeno sledování vojenskou kontrarozvědkou a že jsem odposlouchávaný. Varovali mě, ať si dávám pozor na všechno kolem. S příbuznými jsme se sice mohli vídat každý rok, ale v tu chvíli se aktivovaly všechny možné orgány, protože pro vojenskou kontrarozvědku to byl manévr, který bylo nutné sledovat. Kontrolovali nám i dopisy. Dovnitř se vtáhla trubička, která otočila dopis tak, že nebylo nutné rozlepit obálku. Ukazoval mi to tatínek manželky,“ vzpomíná pamětník.

Situace se ještě zhoršila poté, co v roce 1965 velel Milan Michalica jednotce, která měla pochodovat na vojenské přehlídce v Praze. Všiml si tehdy, že se kolem jednotky začala stahovat spousta důstojníků, i těch, o kterých věděl, že jsou u vojenské kontrarozvědky. „Navštívil mě jeden z těch kontrarozvědčíků, dal mi seznam asi dvanácti lidí a řekl: ‚Tyhle nesmíte pustit z prostoru nácviku přehlídky.‘ Tehdy jsem se s ním chytil a řekl jsem, že tu mám vojsko, které je připravováno, spíme ve stanech, je nám zima – a ještě abych organizoval nějaké jeho příkazy. A tehdy za mnou přišel chlapec, který mě oslovil a říkal, že potřebuje na vycházku, protože má nemocnou matku. Já jsem se do žádných seznamů nedíval, pustil jsem ho, a pak jsem se dozvěděl od jednoho z důstojníků, že měl nějaké spojení s americkou ambasádou. Já jsem ale byl věren tehdejší armádě a žádné špionáže ve prospěch Spojených států jsem neprováděl,“ pokračuje Milan Michalica.

Byl jsem připraven na definitivní propuštění

Protože byla skupina kapitána Michalici na přehlídce nejlepší, poslal tehdejší ministr národní obrany generál Lomský návrh na pamětníkovo mimořádné povýšení. Zarazila ho ale vojenská kontrarozvědka. „V mém osobním spise se najednou objevila poznámka, že otec manželky věděl o vysílání americké vysílačky ve Vítkově do Spojených států. Když jsem se tchána ptal, tak mi řekl, že tady nikdy žádná taková vysílačka neexistovala. V té době to ale znamenalo, že jsem byl úplně vyřízený,“ dodává pamětník.

Aby si rozšířil svoji kvalifikaci pro případ propuštění z armády, začal Milan Michalica po večerech a na úkor dovolené studovat. Nejprve absolvoval pedagogickou fakultu a následně přírodní vědy. „Na vojenských gymnáziích byli učitelé vysokoškoláci, kteří dostali hodnosti a na gymnázium je povolali jako odborníky. A teď se jim tam najednou zjevil voják, který za těžkých podmínek a z donucení režimu studoval matematiku a fyziku. Takže jsem měl další vzdělání a byl jsem připravený na definitivní propuštění z armády,“ říká Milan Michalica.

Nakonec se rozhodl opustit armádní řady dobrovolně a podal si žádost o propuštění. „Otce to velmi ranilo, mrzelo jej, že mám odejít z armády jen proto, že jsem kádrově nežádoucí. Byl vzteklý a říkal: ‚Víš, já jsem celý život vlastně budoval armádu, prožil jsem s ní legie, první republiku – a tebe chtějí odkopnout,‘“ popisuje pamětník.

Následně pamětníka zřejmě na přímluvu otcova známého v armádě ponechali, ale nesměli jej povýšit. „Zavolali mě na Ministerstvo národní obrany a prohlásili, že moji žádost neberou v úvahu, že se musím vrátit a dál sloužit na svém místě,“ vzpomíná Milan Michalica.

Před rokem 1968 to byla elitní škola

Kvůli zhoršujícímu se stavu manželky se Milan Michalica v roce 1967 rozhodl požádat o převelení do vojenského gymnázia v Opavě, kde učil přírodovědné předměty.

„Před rokem 1968 to byla elitní škola. V té době mi svěřili přijímací pohovory. Připravoval jsem příklady pro všechny školy, vydával jsem je a organizoval. Při té příležitosti jsem dával příklady i na civilní gymnázium a zdálo se mi, že ve znalostech byli budoucí žáci vojenského gymnázia ještě lepší než žáci toho civilního. Ti chlapci neměli na základní škole více než dvě dvojky a byli vesměs dobří sportovci. Jednalo se o vybranou populaci, která byla velmi šikovná. Po okupaci už se situace změnila k horšímu. Vojenské školství bylo předimenzované, existovalo obrovské množství škol – a vůbec mě udivuje, že stát všechno utáhl,“ vypráví Milan Michalica.

Přibíjel jsem hesla proti okupaci na vojenskou budovu

Když Milan Michalica nastoupil na gymnázium Jana Žižky z Trocnova do Opavy, neměl ještě k dispozici byt. Rodina tak zatím zůstala na Slovensku a on přespával v Opavě na ošetřovně. Zde jej také v noci 21. srpna 1968 zastihla zpráva o obsazování Československa vojsky Varšavské smlouvy.

„Tehdy jsem zareagoval a v noci začal vyrábět plakáty, které měly pochválit Dubčeka. Přibíjel jsem je na venkovní plochu vojenského gymnázia a byly to první plakáty, které se objevily v celém městě. Kolem mě jezdily polské a pak ruské tanky na Krnov. Tehdy jsem nemohl nic dělat, protože jsem neměl žádné zbraně, jako kantor jsem měl jen ukazovátko a křídu. Pak se toho ujal správce budov, který vyrobil větší transparent přes celou velkou plochu. Byla tam slova o svobodě a suverenitě. Pomáhal jsem mu jej vyvěsit, tehdy o tom psaly noviny a škola byla označena jako oportunistická,“ vzpomíná pamětník.

Milanu Michalicovi znovu hrozilo propuštění, dokonce se setkal se svým náhradníkem. Na vojenském gymnáziu začala působit armádní hlavní politická správa a začaly obrovské čistky. Pamětníka vyloučili straničtí inkvizitoři z KSČ. „V komisi, která o tom rozhodovala, byli lidé, které jsem znal – a nebylo to pro mě příjemné. V podstatě se jednalo o dotazy, kterými  posuzovali moji činnost, zmínili moje protiokupační hesla a odpor,“ dodává Milan Michalica.

Udělal bych to stokrát znovu

K problémům v zaměstnání se v této době navíc přidaly i rodinné potíže. Vážně se totiž zhoršoval stav pamětníkovy manželky, které se zhoršovala funkce ledvin. „Ona se vyznačovala tím, že kde se zjevila, tak jako by zářilo slunce. Shromažďovala kolem sebe spoustu žen, chodila s nimi po horách a měla obrovský smysl pro humor. Nicméně trápení a bolest ji postupně ničily a já věděl, že jediným řešením je dialýza. Na ni byl ale pořadník a do něj se nedostala. Navíc jsem měl problémy se synem, protože i když udělal zkoušky, nedostal se na vysokou školu. Zřejmě toho už bylo hodně, co jsem prováděl,“ vzpomíná na těžké chvíle pamětník.

V kritické situaci podepsal vojenské kontrarozvědce, že s ní bude spolupracovat. Tvrdí, že jí nikdy neřekl nic, co by mohlo uškodit ostatním lidem. Jeho žena nakonec mohla na dialýzu chodit.

Manželka se změny režimu nedožila

V roce 1989 přišly za Milanem Michalicou znovu politické orgány a znovu jej požádaly o vstup do strany. „Já jsem to tehdy odmítl. Ten rok byl pro mě nesmírně krutý, protože jsem ztrácel manželku, a to takovým způsobem, že jsem každý den viděl, jak se hroutí její život. Dvakrát za týden jsem s ní jezdil na dialýzu, vozil jsem ji za každého počasí z Opavy až do Ostravy, byly to kruté chvíle, ale bohužel z té poslední cesty těsně před revolucí jsem se už vrátil sám. Já jsem se v roce 1989 v podstatě zhroutil. Jednak to bylo tím, že toho na mě bylo moc, jednak tím, že se manželka nedožila změny režimu,“ dodává pamětník.

Po revoluci mohl být Milan Michalica najednou povýšen, takže se z nejstaršího kapitána stal plukovník. Jmenovali ho náčelníkem úspěšného vojenského opavského gymnázia, nicméně slibný kariérní postup překazila předchozí spolupráce s vojenskou kontrarozvědkou. „Bohužel se našel papírek, který jsem podepsal, a ten papírek zase sloužil k tomu, že se mi smáli všichni ti, kteří proti okupaci v roce 1968 nehli ani prstem. Všichni ti, kteří sloužili bez odporu,“ pokračuje ve vyprávění Milan Michalica.

Po odchodu z armády začal učit na gymnáziu v Praze a ve volném čase se stal skoro v sedmdesáti letech nejstarším účastníkem kurzu trenérů volejbalu.

V době natáčení (2022) žil pamětník v Rychnově u Jablonce nad Nisou a těšil se ze zaslouženého odpočinku.