Ilias Michopoulos (* 1938)

Ilias Michopoulos

 

 „Vyschly nám slzy, plakat nemělo cenu.“

 

 

• narozen v roce 1938 v Glikoneri v severním Řecku
• pochází z malorolnické rodiny
• během druhé světové války byl otec v jednotkách ELAS
• za občanské války bojoval otec v řadách DSE
• roku 1948 odešel pan Michopoulos se dvěma mladšími sourozenci do Československa
• rodiče přišli přibližně o tři čtvrtě roku později
• vystřídal osm dětských domovů
• v Bratislavě vystudoval střední zemědělskou školu
• krátce byl členem Komunistické strany Řecka, v roce 1967 nucen odejít
• ve Zlatých Horách založil řecký taneční a pěvecký soubor
• pracoval v STS na Bruntálsku
• žije v Praze

 

 

        

Dětství v Řecku

 

Pan Ilias Michopoulos se narodil v roce 1938 v horách v severním Řecku, nedaleko hranic s Albánií. Rodiče se živili, stejně jako ostatní obyvatelé tohoto kraje, zemědělstvím. „Tam, kde bydlím já, to jsou lesnaté hory, do výšky šestnáct set až sedmnáct set metrů. Jsou tam výborné podmínky pro pastevectví a dobytkářství a to byla naše hlavní výživa.“ Malý Ilias od dětství pomáhal při práci v hospodářství. „K ovečkám, ke kozičkám, k dobytku, zvířatům jsem byl už v deseti letech profesionál, malý pastevec.“

        

Iliasovo dětství však zásadně ovlivnila válka. „Pamatuju ty hordy německých a italských letadel, jak letěly, a můj dědeček později řekl, že táhly na Pireus, aby zničily řecké loďstvo.“ Otec nejprve bojoval proti italským agresorům jako nižší důstojník řecké armády. Později se zapojil do partyzánské armády ELAS. „Opustil rodinu, následoval odboj. Skrývali se v lesech, vyhýbali se přímým kontaktům s německou, italskou nebo bulharskou armádou. Prováděli záškodnickou činnost, vycházeli z praxe bývalých vojáků, co se postavili Hitlerovi. Mnoho výzbroje měli schované v jeskyních, ve skrýších. Potom to všechno sháněli a našli, vytvořili první oddíly, především záškodnické. Můj táta se málokdy objevoval doma, což naší rodině ztížilo situaci, byli jsme ohroženi tím, že on je partyzán, ale chyběl i z hospodářského hlediska. Ty políčka, dobytek, stáda jsme měli menší, protože jsme to nemohli zvládnout.“

 

 

Odchod do Československa

        

Po druhé světové válce brzy začala občanská válka. Otec pana Michopoulose se zapojil do Řecké demokratické armády (DSE). Na straně královské armády se války účastnili nejprve Britové, později Američané. Pan Michopoulos vypráví o surovosti občanské války: „První napalm, co vyzkoušeli Američané, vyzkoušeli v mých horách. Tam bylo ohnisko občanské války. Tam byl soustředěn ten nápor. Aby zkrotili a vymýtili partyzánské hnutí, začali používat napalm. Ten napalm jsem ještě stihl vidět jako dítě, v devíti letech. Během pár sekund hořela celá hora před naší vesnicí a lidi klekali na zem a modlili se a říkali, že to není lidské dílo, že to je dílo boží, aby za pár vteřin hořela celá hora.“

 

Partyzánské vedení se rozhodlo, že z oblastí, kde hrozí nebezpečí bombardování, budou za hranice odvezeny děti od 4 do 14 let. „Já jsem byl mezi nima. Osmdesát dětí z naší vesnice Glikoneri se dalo na pochod pěšky k albánským hranicím. Trvalo nám to pět dní, je to třicet pět kilometrů, v houfu, pěšky, asi pět kilometrů nás doprovázely maminky, protože tatínci do padesáti let byli partyzáni. Pokud jsme byli s nima, byli jsme veselí, těšili jsme se, že unikneme válce, jak se vrátily, teprve začaly hořké chvíle.“

 

Děti se přesouvaly v noci lesy, protože ve dne jim hrozilo bombardování. Malý Ilias musel nést mladší, tříletou sestřičku. Cesta byla úmorná. „Vyschli nám slzy, ty menší děti už nemohly ani plakat. My starší, ode mě nahoru, od desíti, od devíti, jsme si to uvědomovali, že plakat nemá smysl, tak jsme se shlukovali, překonávali jsme strach. Pomalu nám docházely potraviny, které nám nabalili rodiče. Trápil nás hlad. Na jaře v těch horách bývá i chlad. Přenocovali jsme pod holým nebem, jak jsme si ulehli, tak jsme vstali.“

 

V Albánii zůstaly děti asi tři týdny, některé žily v rodinách, některé ve školách. Následně je odvezli do města Bitola v jugoslávské Makedonii, kde zůstaly asi týden. Po týdnu přijel do Bitoly vlak z Československa. „Už byla tma, byli jsme nervózni, devadesát procent z nás vlak nevidělo. Můj děda mně vykládal pohádky o dracích, jak jim z huby šlehají plameny. Když se přibližoval vlak, ten komín funěl a vycházel z něj plamen neboli jiskry, co parní lokomotiva chrlí z vrchu, tak někdo řekl, že se k nám blíží drak. Celý ten houf osmi set dětí se rozprchl po polích a po celém okolí strachy. Dvě hodiny po nás ještě pátrali po celém okolí.“ Ve vlaku se o děti staraly české sestřičky, cesta trvala pět dní.

 

        

Mikulov a život v dětských domovech

 

Děti nejprve přijely do tábora v Mikulově. „Tam už byla ta situace pro nás pohádková, nebráním se toho výrazu pohádková. Z toho pekla, co jsem popsal předtím, už z toho odchodu a bombardování, než jsme se dostali do Albánie a té hrůzy, kterou jsme zažili v chudé Albánii, tak teď nás čekaly desítky lidí v tom Mikulově – organizátoři, vychovatelky, medicínský personál. Teď jsme si uvědomili, jak nás berou jako živé zboží, jak nás chytaj, stříhaj, vysvlékávaj z toho, co jsme měli. Protože to, co mně maminka oblékla prvního dubna, do příchodu do Česka jsem ze sebe nevysvlékl. Jak jsme si ulehli, tak jsme vstávali, žádné umývání. Teďka to přijde z gruntu, byli jsme zavšivení. Cokoliv jsem pohnul ze šatstva, to bylo bílé od vší. Ostříhali nás do hola a jak na pásu výrobním do sprch, dezinfikovali nás, osprchovali a vycházeli jsme jak holátka z druhé strany sprch, oblékali nás do nového.“

 

Dětem se okamžitě začali věnovat lékaři, některé děti měly nemocné plíce, jiné tuberkulózu. Posílali je do sanatorií a nemocnic. Starší ze sester pana Michopoulose měla stíny na plicích, byla odvezena do nemocnice a znovu se se svými sourozenci setkala až za tři čtvrtě roku..

 

Po týdnu odjel pan Michopoulos do vesnice Všebořice nedaleko Ústí nad Labem. Děti žily v dřevěných barácích v bývalém koncentračním táboře. „Vysvětlili nám to, ať to vydržíme, že je to proto, aby nás rozdělili do jednotlivých domovů.“ Nakonec přijely autobusy, aby děti rozvezly do různých dětských domovů. „Když nás nakládali do autobusů, začali jeden, dva, tři, čtyři.... padesát dětí, ale zapomněli, že jsme podle vesnic, z jedné vesnice tolik, z druhé vesnice tolik a znali jsme se. Z naší vesnice osmdesát, ale oni začali z toho houfu těch osmi set dětí počítat počet na jeden domov a najednou vznikla vřava, kravál, křik, nerozuměli jsme ani slovo. Najednou vyšel člověk a křičel: ,Co se stalo? Co se těm dětem stalo?‘ A klepali se na čelo, když jim to někdo vysvětlil.“ Děti byly nakonec rozděleny podle vesnic.

 

Pan Michopoulos se dostal do dětského domova v Lesné u Chřibské. Děti byly umístěny ve dvou vilách, strávily tam půl roku a jen si hrály a zotavovaly se. „Z nás už byly úplně jiné děti, vyléčené do jisté míry z dětských traumat, syté, čisté, už jsme měli chuť si občas zazpívat.“ Pan Michopoulos prošel během čtyř let osmi dětskými domovy (Všebořice, Lesná Kyselka, Velichov, Radošov, Bílá Voda, Liběchov, Chrastava), za čtyři roky musel také zvládnout celé základní vzdělání. „Každého půl roku jsem šel do jiné třídy.“

 

         

Příchod rodičů do Československa

 

Rodiče pana Michopoulose se do Československa dostali brzy po svých dětech. Maminka odešla do Albánie a přes polský Gdaňsk se dostala až do Čech, tatínek ustoupil jako voják do Jugoslávie a následně se dostal na severní Moravu, kde pracoval v lesích u Albrechtic „Ani nevěděl, že tu jsou jiní Řekové, jeho děti. Tak tam pracovali jako vojáci, než se dostali do civilu, než zjistili, že jsou tu jiní, nejen oni. Maminka s tatínkem se našli po tři čtvrtě roku a nás do dětského domova přišli navštívit po téměř roce.“ Přesto děti zůstaly nadále v dětském domově, protože rodiče by se o ně nemohli postarat. Rodiče se usadili v Horním Údolí u Jeseníku a později ve Zlatých Horách. Tatínek se živil výrobou jízdních kol.

 

         

Studium na střední škole

 

Pan Michopoulos chtěl studovat na střední škole. Podal si přihlášku na zemědělskou školu v Poděbradech, složil úspěšně zkoušky, ale nebyl přijat, protože nebylo místo. „To mi nedalo spát. Sám jsem si sedl a napsal na ministerstvo školství, že jsem udělal zkoušky. Poslal jsem jim papíry, a že nevím, proč mě nevzali. Odpověděli mi, že tady v Čechách fakt je to všechno obsazené, ale doporučili mi, abych se přihlásil na Slovensko, že tam mají tři místa volná, abych si uspíšil.“ Pan Michopoulos tedy vystudoval střední školu v Bratislavě. Po večerech se ještě učil řecky. Po škole dělal tzv. brygadýra na Státní traktorové stanici na Bruntálsku. „Měl jsem dvaadvacet traktoristů a velel jsem jim.“

 

        

Politické názory a členství v KKE

 

Pan Michopoulos byl v mládí krátce členem Komunistické strany Řecka (KKE). V podstatě souhlasil s tehdejším společenským systémem. „Měl jsem pocit, že se naskytla možnost a příležitost na spravedlivější systém, bez vykořisťování, bez boháčů, bez miliardářů a zdálo se mi to slibné.“ V roce 1967 však stranu opustil. Pan Michopoulos uvádí, že starší členové KKE byli dogmatici, kteří odmítali názory mladších členů. Jeho členství skončilo kuriózně. „Na stranickou schůzi ve Zlatých Horách přijel generální tajemník Komunistické strany Řecka analyzovat materiály XII. pléna ÚV KKE. Když skončil, tázal se, jestli není někomu něco nejasné. Všiml jsem si, že posluchači mnohým věcem nerozuměli, k některým věcem chtěli mít námitky nebo připomínky, ale bylo tam ticho jak v kostele. Tak jsem se přihlásil a měl jsem asi tři otázky. On se usmál a řekl: ,A to se mě musel ptát mladý, začínající člověk? A co vy, soudruzi, rozuměli jste všemu?‘ Tím je zostudil, během týdne mi pozastavili členství na půl roku.“ Pan Michopoulos se proto rozhodl ze strany vystoupit. „Když přišly události šedesátýho osmýho, měl jsem cukání tam znovu vstoupit, protože jsem viděl, že se to chýlí tam, kde byly moje představy.“ Pan Michopoulos zůstává levicově orientovaným do dneška, nemá příliš rád kapitalistické zřízení.

 

         

Volný čas

 

Pan Michopoulos rád tančí a zpívá. Již v dětských domovech byl členem pěveckých sborů. Později se aktivně účastnil řeckého kulturního života. Ve Zlatých Horách založil pěvecký soubor. „Když jsem jezdil na prázdniny do Zlatých Hor, tak jsem angažoval starší lidi, že bychom měli pěstovat naši kulturu, náš jazyk a tak dále. Určité zkušenosti jsem měl, byl jsem ve studentském souboru v Bratislavě. Cítil jsem, že bych mohl něco dát. Hned jak jsem vyšel ze školy, tak jsem vytvořil pěvecko-taneční soubor ve Zlatých Horách. Účastnili jsme se různých festivalů, v různých rekreačních střediskách jsme vystupovali, na slavnostech. Tím jsem uspokojil sebe a uspokojil jsem ty lidi, který jsem do toho angažoval. Měli z toho radost, nemohli se dočkat, kdy budou zkoušky, protože jsme se tam bavili i odreagovali od práce, i mladý lidi se tam seznamovali.“ Na organizování řeckého kulturního života se podílí dodnes.

 

         

Návrat do Řecka?

 

V 80. letech se mnoho Řeků vrátilo do Řecka, ale pan Michopoulos se rozhodl, že zůstane v ČSSR. Jeho děti zde chodily do školy, navíc by pro něho obtížné najít si v Řecku práci, aby uživil rodinu. Jeho rodiče by v Řecku nedostávali důchod. Do Řecka se pan Michopoulos poprvé podíval až v roce 1980, jeho vesnice však již neexistovala. V současnosti se zajímá o řeckou kulturu a politiku. Doma se ženou, která taktéž pochází z Řecka, hovoří řecky a dodržuje řecké svátky.

 

 

Zpracoval Mgr. Vladimír Kadlec, 25.9.2010