Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Mička (* 1967)

• narozen 20. listopadu 1967 v Děčíně

• v dětství s otcem, námořním kapitánem, procestoval řadu zemí

• v 80. letech studoval češtinu a občanskou nauku na pedagogické fakultě v Ústí nad Labem

• v roce 1987 se se spolužákem Jiřím Imlaufem v Praze zúčastnil vzpomínkové akce na Johna Lennona

• její účastníci byli rozehnáni policií a jeho kvůli tomu vyslýchala StB

• při výslechu nebyl nucen ke spolupráci

• spolužák Jiří Imlauf podstoupil výslech také a spolupráci s StB podepsal

• o jeho selhání se dozvěděl až v roce 2000

Se spolužákem se vypravili do Prahy uctít památku Johna Lennona. To v roce 1987 stačilo, aby se na ně zaměřila Státní bezpečnost. Jeho kamarád při výslechu podlehl nátlaku a stal se tajným spolupracovníkem. On se to o něm dozvěděl až o řadu let později.

Česko-německé kořeny

Petr Mička se narodil 20. listopadu 1967 v Děčíně. Jeho otec Pavel byl kapitán Československé námořní plavby, plavil se na zaoceánských lodích a Petra i jeho mladšího bratra brával někdy s sebou. Jindy odjížděl sám a chlapci pak zůstávali doma v Děčíně s matkou.

Maminka Jana, rozená Hrabčíková, pocházela z česko-německého manželství. Její matka, Němka Elizabeth Schulze, pracovala za války na poště třetí říše – tam se seznámila s Josefem Hrabčíkem, který byl v Německu totálně nasazený a na poštu chodíval posílat dopisy domů do Čech. Strýc tohoto Josefa, Petrův praprastrýc František Hrabčík, legionář a později československý generál, působil za druhé světové války v odboji. A československým vlastencem byl zřejmě i Josef – soudě podle toho, že se s německou manželkou a dětmi po válce z Německa přestěhoval do Československa. Petrově mamince Janě v té době bylo devět let.

V jedné ze svých básní Petr Mička naznačuje, že jejich příchod se tehdy neobešel bez potíží: „Babička byla Němka / mluvila německy francouzsky anglicky / Když po válce přišli s dědou do Čech / lidi co neuměli správně napsat ani vlastní adresu / na ně řvali – táhněte kurvy táhněte / Zpátky do Reichu / Máma a strejdové se až ve škole učili česky / drsný to bylo.“ Později, když češtinu dokonale ovládli, už prý ale se svými sousedy vycházeli dobře.

Blbli jsme jen ve smyslu, jak se blbne na gymnáziu

Díky otci námořníkovi Petr jako kluk viděl kus světa. Mimo jiné vzpomíná, jak si pochutnával na třtinovém cukru, naloženém po okraj lodi, které velel jeho táta. Nebo jak v polovině 80. let v gdaňském přístavu tajně fotil tanky, jež loď převážela do Sýrie. Dlouho nevnímal, že vyrůstá za totality a že se v jiných zemích žije jinak než v Československu. „Neuvědomoval jsem si, že tady žijeme nesvobodně. Rodiče mě drželi ve vakuu bezpečí.“

Přestože se jeho rodina vůči komunistickému režimu nijak nevyhraňovala, dostával se do potíží. Třeba proto, že nosil vystříhané vlasy a oblečení, které ho odlišovalo od tehdejší většiny. „Na gymnáziu jsme se spolužáky rebelovali spíš z legrace. Rebelie spočívala v tom, že jsem nosil copánek a lesáckou uniformu. Vypadal jsem příšerně. Myslel jsem si, že jsem pankáč, a psal jsem rozervané básničky,“ vysvětluje. Oblečení a ozdoby byly výrazem vzdoru a snahy se odlišit. Jako náušnici nosil na uchu například pružinu z kolíčku na věšení prádla. Jenže mnozí učitelé takovou kreativitu za totality brali jako protest proti komunismu.

„Osmdesátá léta byla strašidelná v tom, že se z každé pitomosti dala udělat kauza. Nám všem komunismus lezl na nervy, ale blbli jsme jen ve smyslu, jak se blbne na gymnáziu. Chtěl jsem být jiný, vyčlenit se,“ říká. Se spolužáky založili partu a pořídili si i razítko s nápisem SPOK, což vykládali jako Spolek na ochranu kolektivu, mezi sebou ovšem říkali Spolek pro odstranění komunismu. Přesto však stejně jako jeho spolužáci chodil do prvomájových průvodů, na povinné brigády, byl členem Svazu socialistické mládeže. Jako jeden z mála sice nevstoupil do Svazu československo-sovětského přátelství a bojkotoval prestižní branný závod – tím to ovšem končilo. „Věděl jsem, že ten systém je špatný, ale zároveň jsem žil dlouho v přesvědčení, že úplně všechno v něm špatné není,“ shrnuje své tehdejší pocity.

Jak mohl dobrovolně studovat občanskou nauku, si dnes nedovede vysvětlit

Odrazem doby plné paradoxů bylo i jeho rozhodnutí studovat po gymnáziu pedagogickou fakultu v Ústí nad Labem, obor čeština a občanská nauka. Už od základní školy ho chválili za slohové práce a bylo jasné, že čeština mu jde. V té době se však dal český jazyk na pedagogické fakultě studovat jen v kombinaci s dějepisem nebo občanskou naukou. „A to je výraz té mojí totální naivity. Já šel na tu občanskou nauku, protože mě dějepis nebavil. Nedocházelo mi, že jednou budu muset tu občanku učit a co všechno studium obsahuje,“ tvrdí. Dodnes si nedovede vysvětlit, proč vlastně takový obor šel dobrovolně studovat. „Zpětně jsem o tom mnohokrát přemýšlel a na nic jsem nepřišel. Občanská nauka, to bylo vymývání hlavy. Učení o vedoucí úloze komunistické strany, o nezlomném přátelství československého a sovětského lidu. Učili jsme se kritiky jiných děl, ale ta díla jsme nesměli číst. Jednoznačná manipulace. To, z čeho jsme měli legraci. A přesto jsme to studovali,“ shrnuje.

Bezútěšnost jeho vysokoškolského studia podporovalo i místo, kde žil. V 80. letech docházelo v severních Čechách k masivnímu bourání staré zástavby a stavění nových sídlišť. Vzpomíná, jak se v jedné staré hospodě těsně před jejím zbouráním se spolužáky zpili: „Tehdy jsme poprvé přemýšleli, co budeme dělat. Začalo nám docházet, že jestli se nic nezmění, budeme jednou muset sami učit ty hrůzy, které se učíme. Začalo nás to děsit.“

Zatímco takto uvažoval, v očích jiných studentů patřil mezi ty, kteří se zaprodali režimu. Například kvůli tomu, že studenti občanské nauky v průvodu na počest únorového vítězství pracujícího lidu, jak byl za totality nazýván komunistický puč z roku 1948, šli v čele průvodu s transparenty. Přitom v té době poslouchal Svobodnou Evropu, hrál ve studentském divadle, které také monitorovala StB, a znal se s lidmi, kteří v severních Čechách šířili samizdatovou literaturu.

Policejní zásah ho šokoval

Jedním z jeho hudebních idolů byl John Lennon. A tak se spolužákem Jiřím Imlaufem 8. prosince 1987 přijel do Prahy na vzpomínkovou akci, která se v den výročí zpěvákovy smrti konala u tzv. Lennonovy zdi na pražské Kampě. Petr si tu nadšeně fotil lidi, kteří u zdi zapalovali svíčky, atmosféra mu připadala romantická. S Jiřím Imlaufem se oba přidali k průvodu, jenž se z Kampy vydal do centra Prahy.

„Pak to začalo houstnout. Zjistili jsme, že dál nemůžeme jít, protože tam stojí kordon policajtů. Začaly fungovat emoce, nervy a strach,“ říká. S průvodem došel na Jiráskův most. „Jednu jeho stranu Veřejná bezpečnost uzavřela. Mostem projížděly dvě žluté avie s nápisy VB. Z jejich okýnek koukaly ruce s obušky. Ty avie pomalu jely a policajti mlátili lidi těmi obušky po hlavách. Byla tam s námi nádherná holka, měla fialové řasy, to si dodnes pamatuju. A ten policajt ji málem přetáhl taky. Avie začala najíždět k zábradlí a stlačovat nás. To jsme pochopili, že všechno je špatně, a snažili jsme se zdrhnout,“ popisuje.

Tušil, že akce není legální, přesto ho policejní zásah šokoval. Stále si s kamarádem kladli otázku, proč policisté zasáhli, když nic zlého nedělali. Cestou museli oba ukázat občanské průkazy, takže jim došlo, že budou mít problém. Když dorazili na vlakové nádraží, byli tak plní emocí, že v čekárně nahlas probírali, co zažili. Starší pán, který vypadal, že si čte knihu, náhle odešel a vzápětí přímo za nimi do čekárny přišel uniformovaný policista a zeptal se, jestli byli na Kampě. Odpověděli, že ano. Zeptal se jich, jestli už někdy dostali přes držku, opsal si údaje z jejich občanských průkazů a řekl, že oba právě dostudovali. Vystrašení nastoupili do půlnočního vlaku a odjeli do Ústí nad Labem.

Předvolán k výslechu

Koncem prosince do bytu Petrových rodičů přišel uniformovaný příslušník Veřejné bezpečnosti s předvoláním k výslechu. Měl se k němu dostavit 31. prosince dopoledne. Rodiče byli překvapeni, on dostal strach, že bude vyloučen ze studia. Velmi mu záleželo na tom, aby školu dokončil. Zpětně nedokáže vysvětlit proč, když studoval obor, který mu byl k smíchu: „Největší roli v tom hrálo zřejmě to, že jsem nechtěl zklamat rodiče.“

Během výslechu pochopil, že ho vyslýchá nikoliv Veřejná, ale Státní bezpečnost. Estébák se ho vyptával, proč byl na Kampě. Chtěl, aby přesně popsal, co se tam odehrávalo. „Došlo mi, že policajti stejně všechno vědí a že moje jediná šance je zahrát, že jsem naivní a že jsem netušil, o co tam půjde. Což částečně byla pravda. Tak jsem tvrdil, že jsem myslel, že je to akce kvůli Lennonovi, který zpíval o míru, a že jsem nevěděl, že je na ní něco špatného,“ vysvětluje.

Muž, který ho vyslýchal, se s ním rozloučil slovy: „Kdybys potřeboval něco vysvětlit, ozvi se.“ Nijak mu nevyhrožoval, spolupráci mu nenabídl, takže pro Petra Mičku tím vše skončilo. Věděl, že kamarád Jiří Imlauf byl k výslechu předvolán také. Krátce pak spolu probrali, jak výslechy probíhaly: „Říkal, že se snažil jim nic neříct.“

Dál vedli veselý studentský život. Žili spolu na koleji, byli kamarádi. Petr netušil, že Jiří Imlauf při opakovaných výsleších Státní bezpečnosti podepsal spolupráci. V té době se sice říkalo, že mezi studenty jsou takoví, kteří informují policajty o tom, co se mezi studenty děje. „Já ale myslel, že to je nějaká z těch nadšených studentek občanky. Ale ve snu by mě nenapadlo, že to je někdo z nás. Rychlé šípy to nemůžou být, že jo,“ říká. Jiří Imlauf byl muzikant, znal se s lidmi, kteří šířili samizdat, pohyboval se v kruzích, ve kterých se nesouhlas s režimem dával najevo. Oba na vysoké škole prožili listopadovou revoluci, oba se do ní zapojili.

Kamarád selhal

Až kolem roku 2000 si Petr Mička zkusil prověřit kamarády v Cibulkových seznamech, tedy veřejně dostupných seznamech lidí, kteří údajně podepsali spolupráci s StB. Když tam našel Jiřího Imlaufa, byl šokován. Poslal mu mailem odkaz s otazníkem. Jirka odepsal, že vše vysvětlí, ale nikdy se už k tomu neozval. Petr nikomu z dalších spolužáků a přátel neřekl, co o kamarádovi zjistil.

O několik let později se na Facebooku objevila zpráva (a později i v místním tisku rozhovor) o tom, že Jiří Imlauf byl agentem StB. Dotyčný je totiž v Ústí nad Labem známou osobností jednak jako pedagog, jednak jako muzikant. Na téma vznikla diskuse na sociálních sítích, jeho selhání bylo výrazným tématem. „Nejvíce odsuzující komentáře ale psali lidé, kteří tu dobu buďto vůbec nezažili nebo měli štěstí a nikdo v ní na ně nic nezkusil,“ říká Petr.

Ten hned po revoluci v roce 1989 přestal studovat obor občanská nauka a přešel na obor čeština a výtvarná výchova. Nakonec ale učil jen krátce, živí se grafikou, psaním textů a tiskovou a reklamní produkcí. Mnohokrát přemýšlel o tom, proč tehdy estébáci nezkusili ke spolupráci přemluvit i jeho. Zášť ke svému bývalému kamarádovi necítí.

„Věřím, že podepsal pod tlakem, že ho zlomili. Netuším, co by bylo, kdyby tehdy i na mě vybalili to, co uměli. Nevím, jestli bych je tehdy dokázal poslat do hajzlu, skončit vysokou školu a jít k lopatě. Kdo tou zkouškou neprošel, neměl by druhé soudit. A kdo nežil v té profízlované době, těžko pochopí, jaký život v ní byl.“ Dodnes pociťuje lítost nad tím, že si vše s Jiřím Imlaufem nikdy nevysvětlili. „Ale líto je mi celé té doby, ve které jsme tehdy žili,“ shrnuje.