Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dalibor Mierva (* 1959)

• narodil se 4. ledna 1959 v Ostravě +při okupaci v roce 1968 doma nahrávali vysílání rozhlasu +na střední škole založil kapelu +v letech 1978 až 1982 studoval tělovýchovnou fakultu na vojenské vysoké škole +stal se kandidátem a posléze členem KSČ +pořádal hudební poslechové večery +kvůli členství v Jazzové sekci ho vyslýchala StB +pracoval u útvaru vojsk radioelektronického boje v Kolíně +v roce 1989 se zapojil do aktivit OF v Chebu

Rodiče a prarodiče

Dalibor Mierva se narodil 4. ledna 1959 v Ostravě, jeho rodiče a dva starší bratři ale tehdy žili v Havířově. První jasnou vzpomínku má ze svých pěti nebo šesti let na pohřeb dědečka z tatínkovy strany Teodora Miervy. Babička Aloisie se poté přestěhovala z Lešné u Valašského Meziříčí také do Havířova. Ve stejném městě bydleli i tatínkovi sourozenci a Dalibor tam tedy měl podobně staré sestřenice. Velmi rád vzpomínal na prázdniny, které trávil u maminčiných rodičů, Dominika a Ludmily Baslerových v Bartoňově u Šumperka, kde žil i maminčin bratr s rodinou. S partou bratranců a dalších dětí trávili čas na zahradě nebo podnikali výpravy do okolí.

Maminka Ludmila rozená Baslerová pracovala jako mzdová účetní. Tatínek Bohuslav se narodil roku 1924. Po okupaci Československa se chtěl vyhnout totálnímu nasazení. Dal se k vládnímu vojsku a byl poslán do Itálie. „Dělal spojaře, jezdil pro poštu – vozil poštu vojákům,“ říká Dalibor. Po válce vystudoval vojenskou akademii a stal se vojákem z povolání. Sloužil na několika místech a rodina se hodně stěhovala. Koncem 50. let z armády odešel, oficiálně ze zdravotních důvodů. Podle maminky za to ale mohly problémy s nadřízeným. Později pracoval jako dopravní prokurátor.

Ze skauta vojákem

Protože ho od malička bavil sport a byl, jak říká, „pořád v pohybu“, přihlásil se Dalibor ještě na základní škole na sportovní školu, kde strávil dva roky a účastnil se soutěží v různých disciplínách, např. v běhu nebo skoku. Sport, láska k přírodě a maminka, která „skautovala ve svých mladých letech před válkou a dělala i vedoucí družiny v Bartoňově“, ho kolem roku 1969 přivedly ke Skautu. Zažil dva krásné skautské tábory v Beskydech a při vzpomínání na vedoucího Viléma Slezáka ho nazývá svým „druhým otcem“. Když byl potom Skaut zrušen, rozdělili si s chlapci vybavení, které sami pořizovali, a sloučené organizaci nepředali nic. Zůstaly mu dvě celty a kotlík. Vstup do Pionýra ho nelákal. Skautské schůzky mu trochu nahrazoval přírodopisný kroužek na sportovní škole, který vedla skvělá paní učitelka. Chodili s ní často ven a někdy je brávala do Beskyd i na víkendy.

Roku 1972 se rodina přestěhovala do Bruntálu, kde dokončil základní školu a pokračoval na střední průmyslovou školu automobilní. Vybral si ji pragmaticky kvůli basketbalovému družstvu, které tam mělo lepší zázemí. Basketbalu se věnoval už od základní školy a chtěl v něm pokračovat. Technické zaměření školy ho ale nebavilo.

Na střední škole vstoupil do SSM, jak říkal, „byl to z mé strany trošku kalkul“. S kamarády založil kapelu a v Domě pionýrů a mládeže mohli používat aparaturu. Po maturitě se mu ještě nechtělo do pracovního procesu. Měl blízko k tělocviku a rozhodl se pro studium na fakultě tělesné výchovy a sportu na Vojenské vysoké škole. Vzpomínal jak všichni kolem kroutili hlavou, protože měl celou střední školu vlasy na ramena a byl známý jako rebel. V armádě nicméně strávil část svého života, i když sám sebe nazval spíše „papírovým vojákem“.

Noční telefon v srpnu 1968

Výraznou událostí, kterou má spojenou s dětstvím v Havířově, byla okupace roku 1968. „Pamatuji si jako dnes přímo 21. srpen. Měli jsme doma telefon. A tátu vzbudil. Slyšel jsem to v noci taky, tak jsem vyběhl, co se děje,“ vzpomíná. Bylo po půlnoci a buď strýc nebo tatínkův kolega volal, že je Československo okupováno. „Táta hned zapnul magneťák a začal nahrávat rozhlas,“ líčí a přibližuje tehdejší atmosféru. Mezi lidmi vládlo zděšení, nikdo nevěděl, co přijde, jestli nebude válka.

Při druhé vzpomínce na tentýž rok se Daliborovi chvěje hlas, když vzpomíná: „Když táta odcházel do práce, tak se několik dnů líbali s maminkou, když se loučili…To předtím nedělali.“ Nejstarší bratr tou dobou studoval v Praze a svého koníčka, kterým bylo fotografování, využil k dokumentování událostí. „Má nádherný archiv fotografií hořících tanků a vymlácený Aeroflot a nápisy na zdech,“ říká Daniel k událostem z roku 1968 a jara 1969, kdy během oslav vítězství nad sovětskými hokejisty došlo k poničení kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot.

Z Prahy do Kolína

Vysokou vojenskou školu Daniel studoval v letech 1978-1982 v Praze a absolvoval tam také první dva roky základní vojenské služby. O klasické tvrdé vojně ale nemohla být řeč. Bydleli na vojenské posádkové ubytovně v Karlíně, ale prakticky celý týden bez dozoru. Ročníkový vedoucí většinou jen chodil o víkendu kontrolovat, jestli uklízejí a jestli se všichni vrátili z opušťáku.

Členství v SSM využíval opět k půjčení aparatury a pořádal poslechové večery, kde prezentoval hudbu z vlastních desek a kotoučových pásků. Psal si k tomu vlastní scénáře. Během studia přišla i nabídka stát se kandidátem KSČ. „Rok a půl, dva se mi to dařilo odkládat, že ještě nejsem zralý, že se necítím být v tomto směru zodpovědný,“ vysvětluje. Po poradě s rodiči, kteří sami v žádné straně nikdy nebyli, nakonec nabídku přijal.

Mezi spolužáky byl respektovaný jako přirozená autorita a oblíbený. Když např. ostatní měli zájem hrát futsal, vyběhal a zařídil to. Přestože v průběhu studia uvažoval o tom, že ze školy odejde, dokončil ji a po vzájemné dohodě s dalšími absolventy měl možnost vybrat si z nabízených volných míst. Zvolil Kolín a nový útvar vojsk radioelektronického boje. Podle Daliborova názoru to bylo i díky zmíněnému statusu kandidáta KSČ, že mu byla jeho volba schválena a po pár měsících dostali s manželkou přidělený byt. Oženil se už v Praze, ale ke společnému bydlení jim to tehdy nepomohlo.

Vojenský život

Mezi povinnosti v armádě, ze kterých „měl srandu“ a zároveň ho „šíleně prudily“, patřily stranické schůze a politická školení. Naopak mu nevadily přípravy na spartakiády, které proběhly v roce 1980 a 1985. Na tu první nacvičoval ještě jako čerstvý student. Sestavu na druhou spartakiádu vymysleli jeho vyučující z vysoké školy a roku 1982 se účastnil předvádění před tehdejším ministrem národní obrany Martinem Dzúrem, který musel sestavu schválit. Na Strahovském stadionu pak v roce 1985 ale necvičil. Již v pozici zaměstnance útvaru v Kolíně byl jako tělocvikář vysílán k jiným útvarům, aby jim s nácvikem pomáhal. „Tři týdny jsme byli u útvaru a pak na týden domů… Byl to trochu takový kočovný život,“ říká. Nejinak tomu bylo i při přípravách na spartakiádu v roce 1990, která se ale nakonec už nekonala.

Kariérní postup probíhal podle tabulek, tedy odsloužených let. Z poručíka postupně vystoupal až do hodnosti majora. Vedl tělocvik vojáků z povolání a někdy i vojáků základní vojenské služby. Vymýšlel pro ně sportovní dny, připravoval různé sportovní soutěže mezi útvary. Pět let také vedl volejbalový oddíl Dukla Kolín, se kterým hráli první národní ligu. Tělocvik se podle pamětníka nebral až tak vážně a „i tlustý důstojník přežíval a mohl se dostat až třeba na generála“. Zásadní konflikty si Dalibor nevybavuje, občas byl buzerován nadřízeným, že má dlouhé vlasy, přestože dlouhé prý v žádném případě nebyly. Velitelé byli dobří i špatní. Vzpomíná například na podplukovníka Čakoje, „což byl tajný, estébák v armádě“. On sám se nikdy jako opravdový voják necítil – popsal by se spíše jako „sportovec a muzikant oblečený do uniformy“. „Nacházel jsem si tam svoje cestičky, že se dalo v pohodě přežít,“ říká.

Kapela a poslechové večery

Pamětníkova celoživotní láska k hudbě začala, když nejstarší bratr donesl domů první kytaru. Druhý bratr ho naučil pár prvních akordů a vlastní kytaru dostal Daniel pod stromeček v osmé třídě a v prvním ročníku na průmyslové škole už s kamarády zakládali kapelu. Interpretovali hlavně folkové, trampské, ale i bigbeatové písničky. Začali vystupovat např. s písněmi od Rolling Stones nebo Omegy. Po dvou letech jim ale vzali zapůjčenou aparaturu a kapela se rozpadla. Později se stal členem Hifi klubu Svazarmu v Bruntále. Jedna skupina členů spíše kutila a vyráběla zesilovače, diskotéková světla a podobně a druhá, ke které patřil Dalibor, jejich výrobky využívala pro vlastní tvorbu nebo pořádání různých akcí. V klubu byla i paní, která prodávala v Supraphonu, takže měli i přístup k deskám.

Během studií v Praze začal pořádat poslechové večery. Na útvaru v Kolíně pak nejspíš roku 1982 nebo 1983 založil Kroužek přátel hudby, kde v obdobných večerech pokračoval. „Promítal jsem u toho diáky, scénáře jsem si psal,“ říká. S kamarády v Kolíně dali dohromady peněžní fond a jezdili do Prahy na burzu pro desky. „Během týdne jsme si elpíčka vyměnili. Tím jsem si rozšiřoval svoji diskografii,“ přibližuje. Jednou nebo dvakrát také dostal desky od tatínkova bratrance, který emigroval do Belgie.

Proč jste v Jazzové sekci?

Protože se zajímal o hudbu hlouběji, stal se členem Jazzové sekce a Sekce mladé hudby – ty fungovaly pod oficiálním Svazem hudebníků, ale jejich aktivity se od oficiálních kulturních doktrín dosti vzdalovaly. Pamětník si kupoval jejich tiskoviny a získával informace o dění v hudbě mimo hlavní proud. Výhodou bylo i to, že věděl dopředu, kdy má jaká deska vyjít a mohl na ni šetřit. Přestože byl jen řadový člen, nevyhnulo se mu v polovině osmdesátých let předvolání k výslechu. „Ani jsem nevěděl, co to je. Pak mi došlo, že to asi byla státní bezpečnost, když se mě začali ptát na Jazzovou sekci. (...) Ptali se na lidi, jak jsem se k tomu dostal, jak jsem se o tom dozvěděl,“ vzpomíná. Nebyl to vůbec příjemný zážitek.  

Aktivitám spojeným s hudbou se věnoval i po Sametové revoluci. Jeho oblíbeným žánrem byl jižanský rock a v letech 2007 až 2011 v Kolíně pořádal malý festival Kolínská jižanská noc. Pak se dohodl s pořadateli bluesového festivalu a spojili obě akce do jedné s názvem South rock and blues Kolín.

Kromě zmiňovaného výslechu zažil Dalibor kontakt s policií i v souvislosti s vandry, na které jako mladý rád vyrážel. Jednou byl v Čeladné na akci nazvané Jabčákové a tvarůžkové hody. „Pak byla vatra a nějaké soutěže a policisté to obšacovali, protože se o tom nějak dozvěděli a kontrolovali,“ vzpomíná. Podruhé vzbudili s kamarádem podezření, když na velkém vandru nocovali v Praze na Štvanici. Najednou jim policisté svítili baterkou do očí, co tam dělají. „Když zjistili, že jsme patnáctiletí puberťáci, tak nás nechali být,“ dodává. Jinak si nevzpomíná, že by je jako trampy naháněli.

Plyšák

V listopadu 1989 jezdil pamětník z Kolína k útvaru do Chebu a pomáhal s přípravou tamních vojáků na spartakiádu plánovanou na rok 1990. Domů jezdil pouze na sobotu a neděli. „Přímo 17. listopadu jsem se vracel domů na víkend,“ říká. V sobotu 18. listopadu se od kamaráda Standy Hlubockého dozvěděl, co se dělo v Praze. Když jel v neděli zpátky do Chebu, vystoupil a šel se projít na Václavské náměstí. Vybavuje si, že „dole bylo knihkupectví Svobodného slova a hráli tam Waldemara Matušku.“ Viděl i vylepené plakáty s různými informacemi a protesty.

S určitým časovým odstupem se daly věci do pohybu i v Chebu a Dalibor nestál stranou. „Byl jsem u Chebského divadla, když tam byla stávka divadelníků – to bylo možná hned ten první týden. Byl jsem u toho, když se zakládalo Občanské fórum v Chebu,“ prohlašuje. Pronajatou místnost bylo potřeba držet stále otevřenou, protože přicházely různé materiály a letáky z Prahy a musely se roznášet dál mezi lidi. „Tam jsem se také zapojil, byl jsem tam v dopoledních hodinách, když se necvičilo… Byl jsem v informačním centru nebo koordinačním centru Občanského fóra,“ říká. Pamětník také vzpomíná na poněkud schizofrenní pocit, kdy dopoledne v civilu pracoval pro OF a odpoledne se vracel do uniformy a kasáren. Přesto i na uniformě nosil trikolóru, aby ukázal, na čí straně stojí. Z té doby si také vybavuje příjezd folkového písničkáře Pavla Dobeše, který v Chebu místo plánovaného koncertu debatoval s publikem.

Protože nebyl součástí chebského útvaru, neměl informace o tom, jestli se plánuje pohotovost či případně zásah proti demonstrantům. Zažil ale společné sledování večerních zpráv, kdy se ozývalo: „Tam jsme měli vyrazit s tanky.“ Po návratu ke svému útvaru do Kolína byl první, kdo vrátil stranickou knížku. Následovali i další kolegové. „Nebyla jich většina, ale byla jich minimálně třetina,“ podotýká.

Žádné drama

Dalibor zůstal v armádě ještě dalších osm let a změny v ní vnímal spíš z pohledu sportu. V Kolíně skončila volejbalová Dukla, protože byla závislá na vojácích základní vojenské služby, která se postupně zkracovala a vojáků tedy ubývalo. Celková atmosféra v armádě byla volnější. Do práce se chodilo v civilu a už se tolik nebuzerovalo. Skončily stranické schůze a politická školení. „To, co mě prudilo, zmizelo,“ dodává.

Co se týče pozice politruka a zmiňovaného estébáka Čakoje, ta byla zrušena. V souvislosti se změnami vyvolanými Sametovou revolucí si na žádné dramatické události nevzpomíná. Poslední dva roky své kariéry v armádě strávil na vojenské správě v Nymburce. Chtěl odsloužit dvacet let, aby dostal výsluhový příspěvek. Jejich dvě děti byly ještě malé a peníze se hodily.

Život v civilu

Po odchodu z armády si našel první civilní zaměstnání v prodejně Billa. Chování k zaměstnancům nebylo dobré. Ztratil iluze o fungování mezinárodních řetězců. Později pracoval jako bezpečnostní technik v podniku Draslovka, poté v automobilce. V roce 2020 byl zaměstnán ve společnosti Veolia Energie.

S první manželkou se po odchodu dětí na studia rozvedli a Dalibor se v roce 2007 znovu oženil. S druhou manželkou si pořídili dům v Nových Dvorech. Pokračoval s hraním kuželek, se kterým začal ještě v armádě, a snažil se sehnat peníze na rekonstrukci kuželny.

Podle Dalibora „čtyřicet let komunizmu pokřivilo charakter lidí“. Velmi se mu ulevilo, když přišel rok 1989 a skončila doba, kdy nemohl i mimo rodinu mluvit otevřeně o svých názorech. Z politiky a společenské situace v roce 2020, kdy „jsou čestní a poctiví lidé zesměšňováni“, mu je smutno. Sám nebyl svatý, ale celý život se snažil být prospěšný a dělal spoustu věcí pro ostatní – ať už v oblasti hudby nebo sportu.