Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Mihailovici, roz. Horová (* 1950)

• narozena v židovské rodině v Praze v roce 1950

• otec zahraniční voják od Tobruku Jindřich Heitler

• v šedesátých letech patřila mezi tzv. Děti Maiselovky

• v roce 1969 odjela na pracovní pobyt do Izraele, odkud se nevrátila

• vystudovala matematiku a statistiku

• žije v izraelské Haifě

Dana Mihailovici se narodila v roce 1950 v Praze jako Daniela Horová. Za svobodna jí však všichni říkali Dana. Její otec, zahraniční voják, který bojoval na Středním východě u Tobruku, se jmenoval Jindřich Heitler. Za války si však nechal změnit jméno na Jindřich Hora. „Angličané to neuměli vyslovit, kluci se mu smáli, že Hitler přišel, tak si během války požádal o změnu jména. Proto se jmenuji Horová.“

Její otec pocházel ze staré pražské židovské rodiny, původem ze Štěchovic a z Braškova, ale od roku 1848 všichni jeho předkové žili v Praze. „Nepocházel z pobožné rodiny, ale měl Bar Micva. Byl hodně činný ve sportu. Získal ocenění v makabiádě a hrál za Československo ping-pong.“ Byl zahraničním vojákem, za války odešel do Palestiny, byl na lodi Patria, která se potopila, a bojoval u Tobruku.

„Maminka pocházela z pobožné rodiny, velmi se drželi židovství. Narodila se v Michalovcích, vyrůstala v Žilině a pak se vdala do Prahy. Pochází z rodiny Landesmannových a tato rodina přišla na Slovensko z Moravy v době familiantského zákona. (…) Během 2. světové války utekla ze Slovenska do Maďarska, tam ji ale chytili. Transportem se dostala z Maďarska do Osvětimi. Z Osvětimi se dostala do pracovního tábora v Bernarticích. Vždy se u nás doma vzpomínalo židovství. Tatínek vzpomínal, co zažil jako voják, maminka také mluvila o válce, o Osvětimi sice velmi málo mluvila, ale hodně vzpomínala na přechod hranic ze Slovenska do Maďarska a o pracovním táboře. Vždy mi také říkali: ,Jsi proto jedináček, protože maminka nebyla dost zdravá. Tebe stěží porodila, skoro celé těhotenství proležela.‘ “

Narodila se v roce 1950. Větší počet židovských dětí v pražské židovské obci se však narodil v době ihned po válce. Pro ně byla organizována výuka hebrejštiny, pětiletá Dana začala chodit také. Její otec se obával, že kurz můžou kdykoliv uzavřít, tak ji tam zapsal i v takhle nízkém věku. „Ještě jsem neuměla psát česky a už jsem chodila na hebrejštinu,“ směje se dnes paní Mihailovici. Do dospělého věku si však nic z hebrejštiny nezapamatovala, protože brzy poté jejího otce navštívila Bezpečnost, která vyhrožovala tím, že se budou muset vystěhovat mimo Prahu, pokud své dítě neodhlásí z kurzů na židovské obci. „Můj otec snesl vyhazov z práce, ale vystěhování z Prahy by nepřežil,“ dodává Dana Mihailovici.

Vztah k Praze po svém otci podědila. „Nejvíc mi v Izraeli chyběla Praha. Já jsem o ní v noci snívala. Chybělo mi to město. Pokládám Prahu za nejhezčí město na světě.“

Na hebrejštinu tedy nechodila, při svém příjezdu do Izraele znala jen pár slov vylovených z dětské paměti. Ke svému židovství se však vždy hrdě hlásila, ačkoliv si až do roku 1968 nedokázala představit, že by žila někde jinde než v Československu. S antisemitismem se nikdy nesetkala, snad jen nějaké náznaky byly, když přijela na návštěvu příbuzných z matčiny strany na Slovensko.

„Nikdy jsem se za své židovství nestyděla, vždy jsem chodila s Davidovou hvězdou hrdě po celé Praze. Na Slovensku mi říkali, že jsem Češka, v Čechách zase, že jsem Slovenka, maminka měla příbuzné na Slovensku. V duchu jsem si vždy myslela, že nejsem ani Češka, ani Slovenka, já jsem Židovka. Pro mne Československo bylo domov, myslela jsem, že tu zůstanu navěky, nepřemýšlela jsem nikdy, že bych odešla.“

Během liberální druhé poloviny šedesátých let se účastnila mnohých akcí a setkání pražské židovské mládeže, tzv. Dětí Maiselovky, s nimiž se schází dodnes. Vše se však pro ni změnilo v den sovětské okupace v srpnu 1968.

Emigrace do Izraele

„Tehdy jsem akorát přijela z dovolené v Jugoslávii, přijela jsem na Slovensko, byla jsem v Žilině. Moji rodiče tenkrát nevěděli, kde jsem. Přijela jsem tu noc, přijela jsem posledním vlakem z Maďarska, který přejel hranice, než je zavřeli kvůli okupaci. Do Prahy jsem se dostala až týden po okupaci. Přijela jsem na hlavní nádraží, kde mne čekali rodiče, protože všude byli Rusové. Přijela jsem a hned jsem řekla: ‚Já tady nezůstanu, já jedu do Izraele.‘ “

To bylo vážné rozhodnutí, musíme si uvědomit, že jí bylo pouhých osmnáct let, měla těsně po maturitě. „Rodiče se mi to snažili rozmluvit, že radši ne. Že můj tatínek už je starý, že už to není pro ně, někam jezdit. Skoro rok jsem tedy ještě zůstala v Československu.“ Přihlásila se na vysokou školu, vystudovala jeden ročník matematicko-fyzikální fakulty.

„Celou dobu jsem přemýšlela, jestli jet do Izraele. Pokoušeli se mě rodiče přemluvit, abych jela někam jinam.“ Jako jediné místo, kde si myslela, že by se necítila cizinkou, jí kromě Československa připadal Izrael. V roce 1969 se zformovala mládežnická skupina na židovské náboženské obci, která přijela do Izraele s programem na jeden a půl měsíce. I když Československo již skoro dva roky nemělo s Izraelem diplomatické styky, přesto se podařilo vyřídit potřebné dokumenty a skupina mládeže mohla vyjet do Izraele. Měsíc se pracovalo v kibucu, týden byly přednášky o Izraeli a týden výlety.„Na letišti nás čekali přátelé, kteří přiletěli v roce 1968. Hned jsem se ptala, kolik tady dostávají stipendia. Já jsem byla z té menšiny, která tam zůstala, většina se jich vrátila do Československa.“

V Izraeli tedy zůstala sama, proti vůli svých rodičů. Ti chtěli svoji jedinou dceru následovat, ale chtěli vše vyřešit se souhlasem československých úřadů. Dva roky trvala ponižující vystěhovalecká procedura, až v roce 1971 manželé Horovi dostali svolení k vystěhování. Sama paní Horová byla za emigraci odsouzena. Dana Horová se v Izraeli provdala za muže původem z Rumunska, měli spolu tři děti a v současnosti mají dvě vnoučata. První rok matematicko-fyzikální fakulty v Praze jí v Izraeli uznali, pokračovala ve studiu matematiky a statistiky. Statistice se pak věnovala celý život profesně, pracovala zprvu v pojišťovně a později na městském úřadě v Haifě. Nedávno odešla do předčasného důchodu, žije v Haifě.

Rozhovor natočil a příběh pamětníka zpracoval Hynek Moravec