Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Mihajlović, roz. Marešová (* 1936)

• narozena 15. září 1936 v Kruščici v tehdejší Jugoslávii

• rodina se přestěhovala do města Bela Crkva, otec pracoval v rodinné hospodě

• za války otec zatčen a čtyři roky vězněn

• vystudovala učitelskou školu

• působila jako učitelka v české třídě v Kruščici

• po zániku české třídy se rodina přestěhovala do Pančeva

• až do důchodu pak pracovala jako úřednice u policie

Ludmila Mihajlovič se narodila 15. září 1936 v Kruščici v tehdejší Jugoslávii. Obec leží na severovýchodě dnešního Srbska, nedaleko hranic s Rumunskem. Když byly pamětnici tři roky, rodina se přestěhovala do nedalekého městečka Bela Crkva, kde sestra její babičky vlastnila hospodu „U sedam Jugovića“. Tam otec pamětnice našel práci. Když vypukla druhá světová válka, nacisté otce zajali a ve vězení poté strávil čtyři roky. „V hospodě jsme měli billiard a gramofon. Ty Němci vzali a moje babička vyšla na ulici a začala je v češtině proklínat. Vtom k ní jeden německý voják přišel a povídá: ,Babičko, nezlobte se, nejsme my všichni vinní.‘ Byl z Čech. Potom už každý večír chodil k nám, jako k Čechům, scházeli se tu mladí lidé a zpívali české písničky.“

V Belé Crkvi byla česká škola, fungovala ale prý jen dva roky, poté Němci nařídili, aby děti všech jiných národností přešly do jedné školy, která se nyní jmenuje „Žarko Zrenjanin“. Paní učitelka Šovancová začala získávat děti ze smíšených manželství pro výuku českého jazyka. Učily se psát česky. „Když jsme přišli na druhý stupeň, neuměli jsme psát ,cyrilicu‘ (azbuku), ale já jsem hodně četla a za krátký čas jsem se to naučila,“ vzpomíná Ludmila na školní výuku v poválečných časech.

Pamětnice vystudovala gymnázium, které bylo tehdy tříleté, a pak zamířila na učitelskou školu: „Domluvila jsem se s Fany i s Albinkou a ještě s jednou kamarádkou. Já jsem se snad narodila jako učitelka. Mezitím se ale kamarádky rozhodly jinak, ale nakonec jsem tam potkala jednu Češku, Květu Dolečkovou ze Srediště, s tou se ještě dnes scházíme.“ V učitelské škole prý Ludmila patřila mezi premiantky. Po absolvování ji lákali do slovenské školy v Petrovci. „Já jsem o tom nechtěla slyšet, já jsem Češka a nepůjdu k Slovákům,“ vzpomíná Ludmila. Nakonec učila několik let v Kruščici. „Pořád jsem ale chtěla jít dál do Belé Crkvi. S mládeží jsme hráli ochotnické divadlo, chodila jsem i do České besedy Bělehrad, odtud jsem přinesla tance do Kruščice.“

Ludmila vzpomíná i na sestru Žofii: „Byla moc ambiciózní a pracovitá. Chodila do gymnázia v Belé Crkvi.“ Když ale chtěla stipendium, na seznamu příjemců se hledala marně, jako jediná prý se svou žádostí neuspěla, protože otec byl živnostník.

Pamětnice jednou strávila celý měsíc v Československu: „Byli jsme tři dni v Praze, potom nás přijala rodina Vlčkových v Týništi nad Orlicí, pan Vlček mě vzal za ruku a vedl mě do továrny a říkal: ,Toto je holka z Jugoslávie, ať vám řekne, jak se tam krásně žije.‘ S nimi jsem projela půl Čech, vzali mě do Náchoda, chodili jsme se koupat, do lesa na houby.“

Dále Ludmila vzpomíná, proč se přestěhovali do Pančeva. „Pracovala jsem v Kruščici v české třídě, potom i v srbské třídě, ale přišly roky, kdy děti měly jít dál na studia. Manžel tehdy dostal práci a já jsem se přihlásila na konkurz na policii. Přijali mě, ale chyběl mi tam kontakt s lidmi.“ Ludmila si pak doplnila vzdělání na pedagogické akademii a začala pracovat na cizinecké policii. Byla ráda, že měla v zaměstnání příležitost potkávat se s Čechy.