Kamil Mihál

„Vůbec jsme nevěděli, co bude. Nic nám neřekli. Věděli jsme, že jedeme nejspíš na Polsko. Na praporu jsme měli dva UAZy, které měly jen plátěnou střechu. Vojáci, kteří v nich jeli, měli nejvíc strach: ,Hodí vidle a propíchnou mě.‘ Byl strach. Nálada nebyla dobrá. Nejistota, člověk nevěděl, co bude...“

„Jednou jsme dostali nápad, že se vydáme na Malou Ameriku nedaleko od Karlštejna. Šli jsme od Berouna. V jedné hospodě jsme potkali Slováky z Handlové. Říkali, že taky jdou na Ameriku. V hospodě jsme společně popili. Večer jsme si našli opuštěný dům, že tam přespíme. Udělali jsme si na ohni večeři. Najednou tam přilítlo ,komando‘, příslušníci VB a PS VB (pozn.: Pomocná stráž Veřejné bezpečnosti), kteří nosili žluté pásky. Byli to asi zaměstnanci kamenolomu a odpoledne ,dělali policajty‘. Ti nás tam zmlátili na hromadu a vyfotili si nás. Také nám sebrali věci, které jsme s sebou měli: maskáče, celty, kanady... Všechno nám zabavili. Posadili nás na vlak a vypadněte odsaď. Byl s námi i kamarád z Tábora, který také patřil do osady. A toho zbili nejvíc. Jeho otec vyučoval v Praze na právnické fakultě na Karlově univerzitě. Když jsme dojeli do Ostrova, a protože tento kamarád měl na zádech a na nohách jasně viditelné podlitiny od obušku, tak jsme šli k doktorovi na pohotovost. Ten se na to podíval: ,Od čeho to máte?‘ ,Zbouchali nás policajti.‘ Jak to uslyšel, tak nás vyhodil, že s tím nechce mít nic společného. Ani si nic nezapsal. Strýc Pařízek byl důstojníkem na hospodářské kriminálce v Karlových Varech. A zrovna byl u nás na návštěvě. Když jsme mu vše vyložili, řekl, že nám ty věci neměli zabavovat, že pro ně zajedeme. Proto jsme druhý den sedli do auta a jeli nejdříve do Berouna. Odsud nás poslali na Karlštejn na tamní úřadovnu. Když tam příslušníkům VB ukázal svoji průkazku majora z kriminálky, tak se postavili ,do latě‘. A všechny věci, které nám zabavili, vrátili.“