Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Vladimír Mikan (* 1948)

• narodil se 17. srpna 1948 v Chrudimi

• otec Antonín Mikan vedl za války odbojovou skupinu

• maturoval v roce 1967 na střední průmyslové škole chemické v Pardubicích

• po srpnové okupaci se pokusil na Lipně překročit státní hranici

• studoval organickou chemii na Vysoké škole chemicko-technologické v Pardubicích

• od roku 1976 pracoval na oddělení klinické biochemie v nemocnici v Jičíně

• v letech 1983–1986 vedl laboratoř na poliklinice v Libyi

• v roce 1986 zažil americké bombardování Tripolisu

• v roce 1989 spoluzakládal Občanské fórum (OF) v Jičíně

• byl kooptován do České národní rady

• v roce 1990 byl zvolen za OF do Federálního shromáždění

Vladimíra Mikana zásadně ovlivnil jeho tatínek Antonín Mikan, vzdělaný a statečný člověk, který se angažoval ve veřejném prostoru, organizoval sportovní a turistické akce. Během druhé světové války vedl sokolskou odbojovou skupinu z Rosic u Chrasti. Zřejmě největší akci této skupiny znal Vladimír z tatínkova vyprávění. 18. dubna 1945 vyhodili do povětří muniční vlak na trati u Brčekol. Po obrovském výbuchu v zemi zůstal kráter 60 metrů dlouhý a 20 metrů široký. Budovy do vzdálenosti několika kilometrů přišly tlakovou vlnou o okna. Otec za svou odbojovou činnost po válce dostal Československý válečný kříž 1939.

Krátce po srpnu roku 1968 trávil Vladimír Mikan čas na chmelové brigádě v Lipně. Pod dojmem prožité okupace se pokusil překročit státní hranici. Tento svůj pokus sám popsal jako dost naivní: „Vpodvečer jsem se blížil k hranici, v té době tam byly dráty, a najednou mě zastavil německý ovčák. Mým štěstím bylo, že už byl z dlouhého hlídkování unavený, tak mi neublížil. Vojáci, kteří přiběhli, mě okamžitě sebrali.“ Drželi ho ve vazbě a následně probíhalo trestní stíhání na svobodě. Zachránila ho amnestie prezidenta Ludvíka Svobody v roce 1969.

V listopadu 1989 slyšel o demonstracích v Praze a jel se na ně podívat. Ucítil potřebu přenést revoluční dění z hlavního města do Jičína, kde žil. Jako člen místního Občanského fóra měl na starosti organizaci protestů, účastnil se jednání o převzetí moci od komunistů na okresní úrovni. Měl i několik projevů denně a vyprávěl o atmosféře: „Lidé nám fandili. Bylo to nadšení, že si konečně můžeme zvolit sami svoji cestu.“

Již jako poslanec Federálního shromáždění zažil volbu Václava Havla prezidentem a na to euforické období rád vzpomíná: „Když jsme šli na Hrad, kolem byly špalíry lidí, které nás povzbuzovaly. Byli tam známí, kteří na nás volali, ať to dáme do pořádku.“

K otci vzhlížel s obdivem

Vladimír Mikan se narodil 17. srpna 1948 v Chrudimi a část dětství strávil v Chrasti u Chrudimi, kde jeho tatínek působil jako učitel. Antonín Mikan, který pocházel z chudých poměrů, po absolvování pedagogického institutu působil na českých menšinových školách v Sudetech, například ve Štětí nebo Milešově. Z jeho vyprávění Vladimír věděl, jak se po vzestupu Adolfa Hitlera dostával do střetů s henleinovci: „Jako mladý záložní důstojník chodil v uniformě po vesnici a podařilo se mu rozpustit shromáždění henleinovců a přinutit je, aby sundali vlajky s hakenkreuzem.“ Ti si na něho později počkali. Musel se zabarikádovat na poštovním úřadě a pomohl mu až příjezd četníků z Velemína. 

Během mobilizace v roce 1938 měl tatínek za úkol sehnat koně pro minometné vozíky. Po demobilizaci se vrátil do Rosic u Chrasti, kde s rodinou tehdy bydlel, a ke své práci učitele v Chrasti u Chrudimi. Zakládal tam sokolské oddíly a kontaktů později využil, když v Rosicích založil odbojovou skupinu, kterou napojil na partyzánský odboj. Pamětník vyprávěl: „Narušovali dopravu na železnici, ničili telefonní spojení.“ Jejich největší akcí byl již zmiňovaný výbuch u Brčekol.

Tatínek se po válce věnoval dál učení a organizoval sport pro děti a mládež. Se svými žáky se věnoval atletice, volejbalu, házené nebo plavání. V Chrasti začal svépomocí budovat rozsáhlý stadion a Vladimír vzpomínal, že v té době ho doma moc neviděli. „Bral mě s sebou na jednání a jednou mě zapomněl někde na ministerstvu, protože toho měl příliš.“ Založil také turistický oddíl a závody v orientačním běhu, kterých se účastnila celá rodina. Vybudoval i turistickou základnu Skaličná v Nízkých Tatrách, kam Vladimír často jezdil, později i sám vedl turistické túry.

Maminka Vendula Mikanová, rozená Krausová, se musela starat o rodinu a pracovala jako úřednice, protože finanční situace v rodině byla napjatá. Vladimír měl mladšího bratra a sestru a tatínek vždy odmítal jakékoli odměny za svou partyzánskou činnost.

Na základní škole Vladimíra bavila chemie. Pokračoval potom na střední průmyslové škole chemické v Pardubicích, kde ho učila český jazyk vynikající pedagožka Jarmila Stibicová, která po roce 1968 na škole vyučovat nesměla. Maturoval v roce 1967 a dostal se na Vysokou školu chemicko-technologickou, kde studoval organickou chemii. V té době byla svobodnější atmosféra i v Pardubicích. Pamětník vyprávěl: „Byl jsem šokován, co všechno bylo možné, svobodou projevu, o čem se jednalo a co bylo najednou možné. Ve studiu jsme najednou měli otevřené možnosti, zrušili nám marxismus-leninismus.“

Probudily nás tanky

Pak ovšem přišel 21. srpen 1968. Vladimír se tehdy nacházel na Slovensku a vzpomínal: „Probudily nás tanky, které rachotily v Liptovském Hrádku a neslo se to až do zapadlé základny na Skaličné. Okamžitě jsem běžel, lezl jsem po tancích, přemlouvali jsme vojáky, ať se vrátí domů.“  

Cestou ze Slovenska domů pak viděl osobní auta převálcovaná tanky a došlo mu, že situace je vážná a že měl velké štěstí, že se mu nic nestalo. Následoval již zmiňovaný neúspěšný pokus dostat se přes státní hranice. Pamětník byl nejdříve ve vazbě ve Spáleništi, později se mohl vrátit domů. Vybavil si, že policie při vyšetřování tvrdě tlačila na jeho tehdy vážně nemocného tatínka. Ten po srpnových událostech vystoupil z KSČ, načež ho sesadili z pozice zástupce ředitele a v roce 1974 penzionovali.

Vladimírova studia se jeho vyšetřování policií nedotklo a školu v roce 1972 úspěšně dokončil. Zažil ale, jak některé spolužáky a vyučující vyhodili. Po absolvování začal pracovat v léčebně v Košumberku, kde vedl laboratorní oddělení. Proč směřoval do oblasti zdravotnictví, si sám sobě zdůvodnil: „Když budeš dělat ve zdravotnictví, nemůžou být výsledky tvé práce nějak zneužity, vždycky budeš sloužit lidem.“ V roce 1976 přešel na oddělení klinické biochemie do nemocnice v Jičíně a začal s postgraduálním studiem biochemie a analytické chemie v Brně.

Pionýrem ano, komunistou ne

Jako většině žáků se ani Vladimírovi nevyhnula organizace Pionýr a Svaz socialistické mládeže (SSM). Protože od dětství díky tatínkovi sportoval, zastával funkci sportovního referenta. Na členství nevzpomínal s žádnou záští, věnovali se hlavně sportu a turistice a žádné tlaky necítil.

Na vysoké škole v rámci SSM organizoval tábory: „To přijeli studenti z různých západoevropských zemí, bydleli s námi na koleji a my jsme pro ně zajistili brigádu, celou dobu jsme s nimi byli, diskutovali a měli možnost poznat jejich stanoviska.“ Roku 1969 pak sám mohl vycestovat na podobný tábor do Osnabrücku. Vstup do KSČ mu nikdo nenabídl. „Ale pochopitelně jsem musel absolvovat různá školení v rámci práce a ROH,“ vypráví pamětník.

Tak jsem pleskl sovětského člověka

Roku 1975 se pamětník oženil a postupně se mu narodila dcera a dva synové. V Jičíně bydleli v domě, kde zároveň žili sovětští důstojníci. „Nebylo to s nimi vždycky jednoduché, pouštěli sirénu třeba ve čtyři v noci, a to celý barák vibroval.“ Obyvatelé se snažili okolí domu zvelebit zasazením stromků, které důstojnické děti občas vytrhly a na výtky nereagovaly. Vladimír se jednou neudržel: „Tak jsem pleskl sovětského člověka, sice malého, a doma se objevil jeho otec a začal sahat po pistolce. Já jsem myslel, že mě na místě odpráskne za tuto drzost, kterou jsem si dovolil.“

V oblasti práce se pamětník zdokonaloval ve svém oboru, znalosti z postgraduálního studia se snažil implementovat v okresní nemocnici v Jičíně. V 80. letech zažil první počítače v jičínské laboratoři, kolem roku 1983 se například zabýval i dopadem svého oblíbeného sportu, orientačního běhu, na životní prostředí.

Bombardování v Libyi

Roku 1983 se dobrovolně přihlásil k pracovnímu pobytu v Tripolisu v Libyi, kde strávil tři roky. Lákala ho možnost vyzkoušet si práci v laboratoři s novými přístroji, ke kterým by se jinak nedostal. „Vedl jsem laboratoř na poliklinice v Gurji, zavedl jsem tam řadu nových biochemických i parazitologických vyšetření. Pečovali jsme nejen o místní, ale i o řadu lidí, kteří tam v té době pracovali,“ upozorňuje.

Zaměstnanci polikliniky byli ubytováni v jednom domě a stravování si museli obstarávat sami a nebylo to jednoduché. Pamětník popisuje: „Zásobování bylo jako karikatura na socialistický způsob. Byly tam velké obchoďáky, ale tam byla jen mouka, rýže a přepouštěné máslo.“ Když se zrovna na nějakém trhu objevilo například kuřecí maso, hned tam spěchali nakoupit. Svůj jídelníček obohacovali rybařením a vyráběli si vlastní pivo. Vytvořili si českou komunitu, večer se scházeli a diskutovali. Bylo jim ale jasné, že jsou pod dohledem a že jsou mezi zaměstnanci i příslušníci StB.

Vladimír Mikan v Libyi poslouchal ruské vysílání Svobodné Evropy, přestože většina jeho kolegů byli komunisté a zdálo by se, že to bude nebezpečné. Jak ale říká: „Byli tam komunisté, ale taky to byli rozumní lidé, kteří věděli, o co jde. S výjimkou těch, kteří nás hlídali a měli nad námi dozor, to byli zaprvé výborní odborníci a zadruhé, museli jsme spolu žít a přežít a informace byly důležité ber, kde ber.“

Zažili americké bombardování Tripolisu v roce 1986. Vladimír Mikan vzpomíná: „Seděli jsme s kamarády, oni se loučili, a najednou pozdě v noci se ozvaly nějaké rány. Výbuchy se ozývaly blíž a blíž a nebyl to příjemný pocit.“

Okamžitě musel nastoupit na polikliniku, protože se očekávala zranění. Situace byla velmi nepřehledná a všude byli vojáci. On i jeho spolupracovníci požadovali od ambasády, aby mohly jejich rodiny odcestovat, což se nestalo. Situace se ale po pár týdnech uklidnila a pamětník zůstal v Libyi až do konce své pracovní smlouvy. Cesty domů a na dovolenou využíval s rodinou k cestování, které bylo jinak z Československa obtížné. A tak se například vracel domů přes Německo, Španělsko a Francii.

Revoluci si musím vybojovat sám

Vrátil se do jičínské nemocnice a plány na další pracovní pobyt v cizině přerušil revoluční rok 1989. Diskutoval s kolegy v nemocnici o prvních protestech i o situaci v Maďarsku či Německu a očekával, že situace se změní i u nás. Sedmnáctého listopadu 1989 byl u rodičů a o pražských událostech se dozvěděl z televizních zpráv. Okamžitě se rozhodl a odjel do Prahy. Když se pak sám účastnil demonstrace, uvědomil si: „Revoluci si musím udělat sám, aby nám to zase nějací normalizátoři a komouši nesebrali a nezničili. Tam byl zlom.“ Dobře věděl, že situace v Praze je jedna věc, ale že je potřeba informace a nadšení šířit do malých měst a na venkov.

V Jičíně se první shromáždění konala na valníku, který suploval tribunu, na dnešním Valdštejnově náměstí. Situace ale zdaleka nebyla jasná a jednoduchá. Vladimír Mikan v panelovém domě, kde bydlel, například vyslechl konverzaci mezi tajemníkem okresního výboru KSČ, který tam také bydlel, a milicionářem, který jen čekal na povel a hned by táhl se zbraní na Prahu.

Podle pamětníka byl hlavní postavou Občanského fóra v Jičíně primář Vladimír Krátký. On sám vstoupil do dění o trochu později a měl na starosti především organizační činnost. „Byla řada věcí, které se musely udělat hned a teď. Já jsem v té době prakticky nebyl doma. Když jsem skončil v nemocnici, byl jsem v centru OF na náměstí,“ vypráví pamětník a zmiňuje i velmi aktivního Radka Schovánka nebo Josefa Novotného. Vladimír Mikan organizoval a koordinoval protestní akce v celém okrese, účastnil se jednání s komunisty o převzetí moci. Na danou dobu rád vzpomíná: „Bylo to krásné, protože lidé byli nadšení a ochotně pomáhali.“

Z vědeckého pracovníka politikem

Vladimír Mikan byl kooptován jako poslanec do České národní rady za OF a zařadili ho do rozpočtového výboru. Vybavuje si moment, kdy tam nastoupil: „Bylo až úsměvné, jak opouštějí jednací místnost obtloustlí vyžraní komunisté a nastupují místo nich vyzáblí zarostlíci, z nichž se pak mnozí stali významní politici.“

Doba byla překotná a noví poslanci se práci učili za pochodu. Pamětník se aktivně podílel například na zákonu o zákazu dovozu odpadu do Československa. Nové povolání bylo časově náročné a pamětník tedy ukončil svou práci v nemocnici.

Roku 1990 úspěšně kandidoval za OF do Federálního shromáždění. Na hektické období před prvními svobodnými volbami vzpomíná s úsměvem: „Jezdili jsme po shromážděních, měl jsem i několik vystoupení denně, podporovali nás herci.“

Měl možnost poznat spoustu umělců a zajímavých osobností, jako např. Jana Sokola nebo Michaela Kocába. Mezi lidmi cítil obrovskou podporu: „Bylo to takové nadšení, že si konečně můžeme zvolit sami svoji cestu.“ S tehdejší atmosférou souvisí i vzpomínka na první volbu Václava Havla prezidentem: „Když jsme šli na Hrad, byly kolem špalíry lidí, kteří nás povzbuzovali. Byli tam známí, kteří na nás volali, ať to dáme do pořádku. Ta volba byl úžasný zážitek, nejen na Hradě, ale i s tím, co bylo kolem.“

Zklamání Dubčekem

Ve Federálním shromáždění byl Vladimír Mikan členem zahraničního výboru a Parlamentního shromáždění Rady Evropy. Vzpomíná na roli Alexandra Dubčeka, tehdejšího předsedy Federálního shromáždění, který podle něho již nebyl schopen kvalifikovaně vést zasedání parlamentu. Byl ve vleku svého tajemníka, který mu plánoval cesty i projevy a který byl, jak se zjistilo, důstojníkem StB: „On se ho nějakým způsobem odmítal zbavit, my jsme na něho tlačili. Celé minuty v plénu dokazoval, jak je to pro něho nutný a potřebný člověk. Bylo to určité zklamání a vystřízlivění, protože řada z nás ještě žila v duchu osmašedesátého nebo si promítala zkušenosti z osmašedesátého.“

Zkombinovat časově náročnou práci poslance s rodinným životem bylo velmi obtížné a Vladimír se rozhodl v roce 1992 znovu nekandidovat. Působil v soukromé sféře, později znovu v jičínské nemocnici jako primář a politice se věnoval na úrovni obce. V 90. letech spoluzaložil společnost Paměť a svědomí, která pořádala besedy a přednášky z českých dějin. Mladé generaci by rád vzkázal, že charakter a životní postoj je důležitější než úspěch a že je potřeba bránit nespravedlnosti a násilí. „Je potřeba se sám angažovat i za cenu určitých ztrát,“ shrnuje Vladimír Mikan.