Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Mgr. Jaromír Mikeš (* 1955)

• narozen 11. února 1955 v Přílepech

• jeho otec Jaromír Mikeš byl během 50. let dva roky vězněn

• za okupace v roce 1968 byl svědkem střelby sovětského vojáka do náhodné kolemjdoucí

• počátkem normalizace nastoupil na kroměřížské gymnázium

• v 70. letech zakládal první bigbeatové kapely

• v 80. letech jej vyslýchala Státní bezpečnost

• kvůli protirežimním postojům přišel o práci a nastoupil na Slovensku jako dělník

• během sametové revoluce se zapojil do činnosti Občanského fóra

Jaromír Mikeš se narodil 11. února 1955 v Přílepech u Holešova Jaromírovi a Věře Mikešovým. Tatínek Jaromír byl učitel a maminka pracovala v TOS Hulín jako úřednice. Život v učitelské a kulturně založené rodině Jaromíra Mikeše silně ovlivnil. Oba rodiče hráli divadlo a to přivedlo ke kumštýřství také jejich syna. Od mládí psal vlastní poezii a písňové texty. Ovšem jeho největší láskou se stala hudba. Kapely, bigbeat a pořádání hudebních festivalů, to jsou jen střípky toho, proč byl, jak sám vzpomíná, u soudruhů z KSČ zapsán červeně varovným písmem.

Maminka byla statečná

Silnou vzpomínku zanechal v Jaromíru Mikešovi jeho dědeček František z otcovy strany. Za první republiky vykonával úřad soudního rady v Holešově. „Dědeček byl můj vzor. Zářila z něj důstojnost. Když se holil, to byl hodinový obřad. Řemeny, břitvy, zastřihoval si knír. To bylo něco nádherného,“ vzpomíná na Františka Mikeše pamětník. Tentýž dědeček sehrál významnou roli v příběhu Jaromírova otce.

Jaromír Mikeš starší pořádal v padesátých letech malý komediální protest proti Klementu Gottwaldovi. Celá věc praskla a pan Mikeš dostal dva roky v jáchymovských dolech. Nebýt včasného zásahu jeho otce Františka Mikeše, jenž měl v té době stále dobré kontakty v československé justici, nejspíš by Jaromír výkon trestu nepřežil. „Maminka vypravovala, že když tam byla na návštěvě, ležel tatínek na zemi nemocný. Snažili se ho dát nějak dohromady, aby vypadal na návštěvu dobře, ale maminka prý odtud musela utéct, jak to bylo hrozné. Vždy jsem maminku obdivoval. Byla velice statečná a unesla to. Dokázala na tatínka počkat a prožila s ním nádherný život až do smrti,“ vypráví pamětník.

Poté, co se Jaromír Mikeš starší vyléčil z tuberkulózy, kterou si v Jáchymově uhnal, nastoupil jako učitel. Učit mu dovolili, protože kantorů byl nedostatek, ale až do sklonku šedesátých let směl povolání vykonávat pouze na vesnických školách. V roce 1968 se mu konečně podařilo získat místo učitele zeměpisu a dějepisu na gymnáziu v Kroměříži. „Aby vůbec mohl učit, musel vstoupit do strany. Ale nevydržel tam dlouho, byl jedním z prvních, co organizovali protest proti okupaci, takže ho brzy nato zase vyhodili. Já jsem byl všude psaný červeným písmem, že děti takových rodičů jsou nezpůsobilé a nežádoucí pro studium vysoké školy,“ vzpomíná Jaromír Mikeš.

Povídej

Na svoje dětství vzpomíná Jaromír Mikeš s láskou. Žili v Hulíně v domě maminčiných rodičů. Ten dům jim původně patřil i s pekárnou, ale tu v roce 1948 komunisté znárodnili. Malý Jaromír hrával fotbal a s kamarády věčně pobíhali v lesích, kde si hráli na indiány. Měl k tomu blízko – jeho tatínek jako malý kluk skautoval. I poté, co český Junák přestal oficiálně existovat, pořádal pro děti letní tábory. Při obnovení Junáka v šedesátých letech znovu navázal a jeho syn Jaromír se stal také skautem. Při dalším zákazu za let normalizace odmítli pionýrské šátky a tábory nadále úspěšně fungovaly pod hlavičkou kroměřížského gymnázia, kde Jaromírův otec učil.

Díky skautské morálce si Jaromír Mikeš vypěstoval smysl pro čest a spravedlnost, ale ten pravý iniciační zážitek měl teprve přijít. „Bráchanci mi v deváté třídě pustili Povídej od Petra Nováka. Úplně jsem se do něj zbláznil. Díky němu jsem začal psát první texty a písničky. Pak přišel ještě Vláďa Mišík, to byly moje dva vzory,“ líčí své první setkání s bigbeatem Jaromír Mikeš.

Bratříčku, nevzlykej

V roce 1968 oslavil Jaromír Mikeš třinácté narozeniny. Léto jako obvykle prožíval na skautském táboře a na konci srpna pobýval u tety a strýčka v Ostravě. „Dodnes si vzpomínám na to ráno. Bráchanec Zdeňa ladil rádio a furt nic nešlo chytnout. Tušilo se, že je nějaké vojenské cvičení, ale pak se otevřely dveře a dovnitř přiletěla teta s brekem: ‚Je válka, obsadili nás Rusi!‘ Šli jsme se podívat ven, to už všude jezdily tanky, byla to hrůza. Vojáci mířili do lidí, měli jsme strach. Na náměstí Rusáci najeli do sloupu lampy a snažili se ji povalit do lidí. Mám jeden strašný zážitek. V jedné z postranních uliček šla taková starší paní a z tanku vylezl Rus a střílel po ní. Nevím, jestli ji zabil, ale střílel po ní,“ líčí Jaromír Mikeš události z 21. srpna 1968.

Do Hulína se z Ostravy vracel vlakem. Někdo vyndal kytaru a začal hrát: „Bratříčku, nevzlykej, to nejsou bubáci, vždyť už jsi velikej, to jsou jen vojáci. Přijeli v hranatých železných maringotkách...“ Karel Kryl tento okupační žalm napsal ještě týž den, co vojska Varšavské smlouvy překročila hranice Československa. Inspirovali jej k tomu dva malí kluci, procházející se po Novém Jičíně. Bavili se spolu dětsky a prostě o světě dospělých, který k nim toho dne surově pronikl. Nevinnost byla převálcována tanky a svoboda ubita šedí normalizace.

Je třeba umět řeči nepřátel

Začal nový školní rok. Děti stály nastoupené před hlavní budovou. Přišel pan ředitel Bublík, veřejně nahlas odsoudil invazi a na otázku, zda se nyní bude vyučovat ruština, odpověděl: „Už Jan Žižka říkal, že je třeba umět řeči nepřátel.“ Za rok již školní rok zahajoval nový ředitel. Jaromír Mikeš vzpomíná, jak po sebeupálení Jana Palacha vyšla jeho fotografie na titulní straně časopisu Skaut-Junák spolu s titulkem: „Nemusíme se bát o národ, který dokáže pro pravdu obětovat i svůj život.“

Vládnoucí strana se snažila, co mohla, aby Palachův příběh zametla pod koberec. „Soudruzi pro to dělali všechno. Ale třeba díky hudebníkům a umělcům se nevymazal. Svoboda a Dubček připustili srpen šedesát devět a zúčastnili se zapomínání na Palacha, to mne na těch dvou mrzí. My jsme si to doma vždy připomínali, bylo to tiché vzpomínání v soukromí. Na magneťák jsme dali dva hořící kahánky a hrála Rakovina od Kryla, kde se o Palachovi zpívá,“ vzpomíná Jaromír Mikeš.

Čte se to Dýp Párpl

Začátkem sedmdesátých let nastoupil Jaromír Mikeš na kroměřížské gymnázium. Hlásil se na humanitní směr, kde ale dělal třídního jeho otec, a tak nezbylo než zvolit větev přírodovědnou. Přesto však o duchovní potravu nebyla nouze. Doma měli skvěle zásobenou knihovnu a v ní nejeden zakázaný titul. „Četli jsme Alexandra Solženicyna, Jaroslava Foglara, Karla Houbu. A taky knihy o legionářích, protože se nesmělo mluvit o tom, že naši bojovali proti bolševikům,“ vypráví pamětník. Na gymnáziu začal Jaromír Mikeš zakládat první kapely.

Díky tomu, že jeden z jeho kamarádů měl příbuzné v zahraničí, měly hudbymilovné máničky z Hulína vždy dostatečný přísun západních kapel. Jaromír Mikeš se okamžitě zamiloval do Deep Purple, Doors, Pink Floyd a začal zakládat vlastní kapely. „Na gymplu jsme všichni byli v SSM a díky tomu jsme mohli dělat různé akce. Měl jsem na starosti Mladý svět, kde byl přes muziku Roman Lipčík. Nebyl to špatný plátek. Snažili jsme se normálně žít, ale v rámci muziky jsme vždy nějakou myšlenku alespoň náznakem propašovali do textů. Nechtěli jsme bojovat, ale odlišovat se,“ vzpomíná Jaromír Mikeš.

Jemné narážky v textech soudruzi většinou nepochopili, problém vyvstal v okamžiku, kdy se kapela striktně pustila do bigbeatu a pódiové show. „Hodně jsme se při koncertech pohybovali, a to jim vadilo. Byly ale i humorné chvilky, kdy jsme před povinnou přehrávkou museli odevzdat playlist a soudruh Drbal z komise se u přehrávky ptal: ‚A co to je za zpěváka, ten DEP PURPLE?‘ Řekl jsem mu: ‚To je taková skupina a čte se to Dýp Párpl.‘ A on se ptal dál: ‚A jak zpívají?‘ Já na to: ‚Anglicky.‘ ‚Ale vždyť jste říkal, že jsou z Velké Británie,‘ zas on. Člověk si tu normalizaci musel přehrát do humoru, jinak to nešlo přežít,“ líčí s úsměvem pamětník.

Na gymnáziu se u chlapců často řešila přílišná délka vlasů. Do třídy vešel ředitel a mužské osazenstvo si muselo stoupnout k tabuli, kde se délka vlasů porovnávala. Dívky občas, když se to stihlo, pomohly klukům vlasy podtočit a nasprejovat lakem, aby vypadaly kratší. „Proč měli něco proti dlouhým vlasům, když to nosil Komenský, Marx i Engels?“ uzavírá pamětník.

To měli soudruzi rádi

Po maturitě se chtěl Jaromír Mikeš hlásit na brněnskou JAMU, ale vzhledem k pověsti jeho otce to nebylo možné. Šel tedy na dva roky na nástavbové studium pedagogiky do Nového Jičína. „Později jsem se dostal asi na šesté odvolání, kdy jsme psali i Husákovi, do Olomouce na speciální pedagogiku,“ vzpomíná Jaromír Mikeš. Dlouhé vlasy mu vydržely až do nástupu na vojnu do Bělčic u Blatné.

Spolu s Jaromírem Mikešem dorazily k vojenskému útvaru i jeho posudky z katedry v Olomouci. Většinu jeho spolubojovníků sem režim umístil proto, že se jevili jako politicky nespolehliví a Jaromír Mikeš v tom nebyl výjimkou. Měli jedinou náplň práce, a to střežit benzínovou nádrž. „Bylo to v lese, pohoda. Šikanu jsem vůbec nezažil. Měli jsme tam kapelu. Na gumy jsme pořád hráli nějaké divadlo, třeba při pořadových cvičeních jsme strašně nahlas řvali: ‚Přes spáleniště, přes krvavé řeky, jdou mstící pluky neochvějně dál.‘ To měli soudruzi rádi,“ uzavírá pamětník.

S okupantama nehraju

Po vojně získal Jaromír Mikeš místo jako speciální pedagog v Diagnostickém ústavu v Bystřici pod Hostýnem. Tamní, převážně romské osazenstvo mělo k muzice velmi blízko a netrvalo dlouho, a Jaromír Mikeš s nimi založil kapelu, se kterou vystupovali na besídkách či na různých kulturních akcích v okolí. V Bystřici přebývala početná sovětská vojenská posádka a vždy k výročí Velké říjnové socialistické revoluce se hrál turnaj v nohejbale. Jaromír Mikeš svoji účast v nastoupivším mužstvu vyřešil jednoduše: „S okupantama nehraju,“ oznámil. V květnu 1989 o práci přišel, vedení ústavu vadily jeho dlouhé vlasy. Byl přeřazen k dělnické profesi a odjel vrtat vodu na Slovensko. „Žili jsme v maringotce, pravá máničkovská pohoda,“ vzpomíná Jaromír Mikeš.

Jednoho dne, po dlouhé noci a odehraném koncertu, vyspával Jaromír Mikeš déle než obvykle. Na plotně bublal nedělní oběd. Zazvonil zvonek. „Přišel za mnou otec, na smrt bledý, a říkal: ‚Jaro, cos provedl? Venku je StB. Máš se rychle obléct a jít s nimi. Hlavně jim nic nepodepisuj!‘ U výslechu se mě ptali, co hrajeme a jestli neznám nějaké lidi, co jmenovali. Já jsem buď mlčel, anebo odpovídal ano, ne,“ vzpomíná Jaromír Mikeš na výslech u Státní bezpečnosti. Rada jeho otce se ukázala jako moudrá. Na konci mu podsunuli prázdný papír, ať ho podepíše. Nepodepsal. Stejná příhoda se stala jednomu z jeho kamarádů – výslech a prázdný papír. Podepsal jim to a po sametové revoluci se prý našel v Cibulkových seznamech. Jednoho večera si v hospodě Na Lípě ke stolu Jaromíra Mikeše přisedl podroušený příslušník StB a řekl: „Kluci, kdybyste věděli, co já o vás všechno vím. My vás máme na paletě.“

Epopej pro posledního komunistu

Psal se rok 1989. Podle Jaromíra Mikeše již bylo zřejmé, že režim je u konce s dechem. V srpnu se konal v Hulíně velký koncert, kde Karel Plíhal vystoupil s textem: „Chceš mít blízko do koryta? Pojď k nám, Vasil Mohorita.“ Jaromír Mikeš se nenechal zahanbit a přišel na pódium s vlastní básní, již nazval Epopej pro posledního komunistu: „Vidíš ten závěs? Taky se zavěs!“ Sametová revoluce jej zastihla na Slovensku v maringotce, kdy celou událost sledovali v televizi. Okamžitě se vrátil do Hulína a den nato už se účastnil schůze Občanského fóra (OF).

„Sháněli mne. Byl tam pan Pivoda, který schůzi svolal. Kulturák byl plný. Pivoda vyzýval ty, kdo se nebojí, ať se přihlásí a vstoupí do OF. Tak jsem se přihlásil,“ vzpomíná Jaromír Mikeš. První tři dny se vznikající Občanské fórum scházelo u někoho v bytě, později získali prostor na národním výboru. Také v TOSu a v Pilaně se Občanské fórum zakládalo. Na náměstí v Hulíně probíhala veřejná shromáždění. „Ty první dny jsme chodili pod rouškou tmy a malovali jsme na chodníky hesla a psali básničky. A jak se to postupně vyvíjelo, jezdili jsme po okrese a odřezávali rudé hvězdy. Nádhera byla, když se sundávala socha Lenina v Hulíně. Nešlo to hladce, ale lidi vydrželi. Pořád jsme přemýšleli, jestli se to ještě nezvrtne a nezavřou nás. Když ta Leninova socha padla, z vikýře nad námi hrál kdosi na trubku českou hymnu,“ vzpomíná Jaromír Mikeš na polistopadové dění.

Je známo, že do mimopražských měst jezdili umělci, aby s lidmi diskutovali a informovali je o tom, co se děje. Jaromír Mikeš se těšil, že do Hulína přijede Vladimír Mišík, ale místo něj se na náměstí objevil Michal David. Zazpíval Masarykovu oblíbenou Ach, synku, synku a pronesl, že do Hulína rád přijede znovu, ale na vlastní koncert. Po jeho odjezdu si Jaromír Mikeš řekl: „Pozor, pozor, do sametu se nám začali dávat moli.“ A dodává: „Ti moli pak bohužel postupně přibývali.“

Všem, kdo budou jeho příběh číst, vzkazuje: „Neztrácejte víru v náš národ. Neztrácejte víru v sebe a zkuste to, i když to není lehké a je to někdy velmi nepříjemné. Nezáviďte někomu úspěch, pracujte na sobě a buďte tolerantní, ale neustupujte zlu.“