Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Eva Mikešová (* 1937)

• narozena jako Matějková 26. května 1937 v Pardubicích

• otec vlastnil parní pilu s pětadvaceti zaměstnanci v Heřmanově Městci

• po únoru 1948 jim komunisté znárodnili firmu i s rodinnou vilou

• roku 1952 se rodina přestěhovala do Mariánských Lázní

• otec pracoval v dřevařských závodech, matka dělala pokojskou

• vystudovala pražskou konzervatoř v oboru kytara

• po absolutoriu učila v hudební škole v Mariánských Lázních

• vedení školy ji perzekvovalo kvůli údajné náboženské propagandě

• od začátku sedmdesátých let se živila jako hudebnice na volné noze

• hrála na loutnu, věnovala se interpretaci barokní a renesanční hudby

• se souborem Collegium Flauto Dolce vystupovala po celé Evropě

• v roce 2023 žila s manželem v Mariánských Lázních

Eva Mikešová prožívala do roku 1948 šťastné dětství, které až na pár nepříjemných vzpomínek nenarušila ani druhá světové válka. S o rok mladší sestrou Ludmilou vyrůstala na pile svého otce v Heřmanově Městci jako v ráji. Běhala po kládách, lozila po stromech v jejich velké zahradě. Cítila lásku rodičů a bezpečí domova provoněného dřevem.

„Jednou jsme přišly ze školy a táta nám řekl: ‚Děti, tady nám už nic nepatří.‘ Nemohly jsme to pochopit,“ vypráví. Brzy chápat začaly. Jejich otec František Matějka už nesměl do svého podniku ani vkročit a za prací musel dojíždět až do Karlových Varů. Půlku jejich secesní vily, včetně dětského pokoje, zabral topič s rodinou. Matějkovi mohli dočasně užívat jen kuchyň a dva pokoje.

„Byl to bývalý otcův zaměstnanec, který si s námi dříve hrával. Po znárodnění se z něj vyklubal strašně zlý člověk. Tatínek mu přitom pomohl, aby za války nemusel do Německé říše. Když se ženil, dal mu finanční odměnu,“ říká. Dívky byly v šoku, když je jednou vyhnal s holí v ruce ze zahrady, kam byly zvyklé chodit, kdy se jim zachtělo a trhat si, na co měly chuť. „Řval na nás: ‚Vy parchanti, táhněte odtud! Tady už nemáte co dělat.‘“

Ukřivděné dívky utekly do svého úkrytu mezi kládami. Otec nebyl doma. Matce by si rády postěžovaly, ale byla už tak utrápená a vystrašená, že nechtěly, aby zase plakala. „Tak jsme si slavnostně přísahaly, že se nedáme a že jim ukážeme. A slíbily jsem si, že budeme slavné. Bylo mi jedenáct roků, sestře deset.“

Houkaly sirény, utíkala jsem prázdnou ulicí a brečela

Eva Mikešová přišla na svět jako Matějková 26. května 1937 v Pardubicích. Matka Ludmila, za svobodna Hyhlíková, pocházela ze mlýna Lukavec v Jezbořicích. Otec František Matějka se narodil roku 1921 v Česticích v Orlických horách, kde jeho rodina vlastnila pilu. Zdědil ji starší bratr, ale jemu se podařilo vybudovat vlastní dřevozpracující podnik. V Heřmanově Městci objevil parní pilu, kterou si nejprve pronajal a pak ji s pomocí manželčina věna koupil a zvelebil. Kromě řeziva vyráběl také bedny. Zaměstnával až pětadvacet lidí.

Rok po Evě se manželům Matějkovým narodila Ludmila. Matka se starala o domácnost, zahradu a malé hospodářství. V domě měla na pomoc služku, a tak jí občas zbyl čas i na její dřívější záliby. Malovala, zpívala, hrávala i s manželem ochotnické divadlo. Oba ctili Tomáše Garrigue Masaryka a prvorepublikové tradice. Otec byl členem národně socialistické strany.

Z období druhé světové války v letech 1939 až 1945 si Eva Mikešová pamatuje několik příhod, které se udály v závěru okupace. Obě sestry už chodily do školy. Rodiče o ně měli strach, protože to měly do školy daleko a v městečku každou chvíli houkaly sirény. Tak jim zaplatili soukromého učitele. Do náboženství ale dívky chodily dál. „Měli jsme přípravu na první svaté přijímání. Najednou začaly houkat sirény. Všechny děti se šly schovat do sklepa, jen já jsem utekla.“

Vzpomíná si, jak utíkala liduprázdnou ulicí a měla strach. „Jen v hospodě byli v okně vyvalení esesáci. Když viděli plačící dítě uhánějící po ulici, strašně se tomu smáli.“ Vybavuje si také, jak se v době poplachů schovávali v bunkru, který vybudoval otec. „Byl tam obrázek panny Marie, u kterého jsme se vždycky modlili.“

Měla radost, když na jaře 1945 odjeli němečtí vojáci a přišla Rudá armáda. Rudoarmějci zabrali i jednu místnost v jejich domě. „Byl mezi nimi takový hrozný kuchař, který byl asi Mongol. Ten mě chytil a začal mě osahávat. Vytrhla jsem se mu, a jeden Rus mě posadil na kotel v kotelně, kde jsem seděla jako vrabčák. Pak mě sundali. Běžela jsem za tátou, který si šel stěžovat veliteli,“ vypráví. Velitel prý byl naopak velmi kultivovaný a celá rodina si ho oblíbila. „Když odjížděl, naše Lída mu natrhala kytici pivoněk. On plakal. Měl strach, že ho doma pošlou na Sibiř.“

Měly jsme pořád strach, že tatínka zavřou

Hned po válce v roce 1945 začala první vlna vyvlastňování, kterou posvětil tehdejší prezident Edvard Beneš. Zahrnovala konfiskaci majetku Němců, zrádců či kolaborantů, znárodnění československého průmyslu i bank. Komunisté zahájili po puči v únoru 1948 druhou masivní vlnu znárodňování. Nejprve se týkala podniků s více než padesáti zaměstnanci, ale záhy přešla i na všechny menší firmy, živnostníky a soukromé zemědělce.

Pilu Františka Matějky v Heřmanově Městci v čísle popisném 397 lze najít na seznamu znárodněných podniků uvedených ve vyhlášce ministra průmyslu z 27. července 1948. Pamětnice nezná přesné okolnosti jejich vyvlastnění a neví o všem, čím tenkrát museli rodiče projít. Snažili se ji i sestru před nepříjemnostmi co nejvíce chránit.

Její sestra Ludmila Seefried Matějková, se kterou Paměť národa natáčela v roce 2022, vzpomínala například na domovní prohlídku: „Jednou jsem přišla ze školy, maminka seděla na gauči a plakala. Před ní hromada vyházených knih, hader a všeho možného. Hledali zlato a peníze.“ Eva Mikešová dodává, že žily v neustálém strachu, aby otce pod nějakou záminkou nezavřeli. Ve vězení podle ní skončili dva její strýcové. „Majitele mlýna v Jezbořicích Karla Hyhlíka odsoudili za neplnění dodávek. Zavřeli i dalšího strýce z rodu Hyhlíků, který hospodařil na krásném rodinném statku.“

Pamětnice vzpomíná, jak byl otec zděšen smrtí syna T. G. Masaryka Jana Masaryka, který byl ministrem zahraničí v první Gottwaldově vládě. Našli ho v březnu 1948 mrtvého pod okny jeho bytu v Černínském paláci. „Otec nevěřil v nešťastnou náhodu ani v sebevraždu.“ František Matějka se s Janem Masarykem jednou setkal na zámku v Heřmanově Městci, který po válce využívalo ministerstvo zahraničí. „Otec ho tam vítal za národní socialisty. I to byla pro něj přitěžující okolnost,“ dodává.

Když musel František Matějka opustit svou pilu, pracoval nejprve v dřevařských závodech v České Třebové, poté až ve dvě stě padesát kilometrů vzdálených Karlových Varech. „Neměli jsme peníze, takže otec jezdil domů málo, ani ne jednou za měsíc. Moc nám chyběl,“ říká. Až v roce 1952 získal místo se služebním bytem v Mariánských Lázních. Vedení pily mezitím na Matějkovy tlačilo, aby se z vily v Heřmanově Městci odstěhovali. Nutili jim sklepní byt v městečku. „To tatínek odmítal.“

Učitel vyhrožoval, že mi dělnická třída ukáže

Eva s Ludmilou si těžce zvykaly na nové poměry, hlavně na projevy nepřátelství, na které nebyly zvyklé. Dokud komunisté nezakázali sokolskou organizaci, chodily v Heřmanově Městci cvičit do tamní tělocvičny. Někdy se vracely až večer a musely čekat na hlídače, aby jim odemkl bránu do areálu. Rodiče už klíče neměli. „Jednou vrátný dlouho nešel, tak jsme bránu přelezly. Maminka nás pak celá bledá prosila, ať už nikdy nelezeme přes plot. Soudruh hlídač, který nosil pistoli, jí řekl, že by nás mohl zastřelit, protože by si nás mohl splést se zloději.“

Když bylo Evě Mikešové asi třináct roků, dostala zánět slepého střeva. Matka šla do kanceláře prosit zaměstnance pily, aby dceru odvezli do Chrudimi do nemocnice. Před domem stálo auto, které bývalo jejich. „Odmítli to. Do nemocnice jsem jela taxíkem. Hned mě operovali. Nechali by člověka klidně umřít,“ zlobí se Eva Mikešová.

Ani ve škole se jí nevedlo moc dobře, i když byla chytrá a měla výborný prospěch. „Měla jsem třídního, který byl strašný komunista. Říkal, že mi dělnická třída ukáže, a ať zapomenou na školu. Prý ale můžu dělat v družstvu, ve fabrice nebo v dolech,“ říká. Vzpomíná, že byly se sestrou vystrašené z každé maličkosti. Jednou musela matka do nemocnice a o dcery se měl postarat otec, kterého uvolnili z práce. „Taťka se stavil u kamaráda, hráli karty a vrátil se až k ránu. Nemohly jsme spát a říkaly jsme si, že taťka určitě utekl do Ameriky.“

V Mariánských Lázních, kam se rodina přestěhovala v roce 1952, se jim vedlo lépe. A Eva se přes výhrůžky třídního dostala na gymnázium. „Než jsem přešla ze školy v Heřmanově Městci do Mariánských Lázní, zavolal si mě ředitel. Řekl, ať to nikomu neříkám, ale že na mého tátu dostal tak strašný posudek, že bych se nedostala nikam. Radil mi, ať jdu za svou novou učitelkou v Mariánských Lázních, aby požádala o posudek tam. Učitelka byla hodná, a nakonec jsem na gympl proklouzla.“

Gymnázium absolvovala v nedaleké Plané. Před maturitou utrpěla těžký úraz. Vjela na saních pod koňský potah a skončila v nemocnici s utrženým nosem. Lékaři ji ho přišili. Asi po dvou letech prodělala v Praze plastickou operaci, po které měla nos opět ladný a souměrný. V důsledku úrazu ale trpěla těžkými migrénami. Podobně jako sestra se kvůli nepříznivému kádrovém posudku nedostala na vysokou školu. Rodiče jí radili lesnickou fakultu, ale stejně to nevyšlo.

Přijali mě na kytaru, i když jsem nic neuměla

Eva Mikešová byla velmi muzikální, hrála na klavír a zkoušela skládat. Rodiče do té doby nechtěli, aby se hudbě věnovala profesionálně, protože si mysleli, že se tím neuživí. Pak názor změnili a byli rádi, že s pomocí spřízněných lidí dostala na konzervatoř. Otec měl přítele, který se dobře znal s profesorem skladby na pražské konzervatoři Zdeňkem Hůlou. Ten jezdil do Mariánských Lázní a souhlasil, že si dívku poslechne.

„Zahrála jsem mu několik kompozic. Řekl, že by to šlo, že by si mě na skladbu vzal, ale až od třetího ročníku. Poradil mi, abych se přihlásila na obor lidových nástrojů, protože tam by mě mohli nejlépe ulít. Vyučovaly se tam třeba dudy, cimbál, ale také kytara, kterou jsem si vybrala. I když jsem nic neuměla, přijali mě,“ popisuje.

Kytara ji tak nadchla, že u ní zůstala. Jako druhý nástroj si přibrala zobcovou flétnu. Založila se třemi spolužačkami kvarteto zobcových fléten, se kterým začala vystupovat. Na konzervatoři byla šťastná. Byla to na tehdejší dobu svobodomyslná škola, která brala i děti nedělnického původu a kde si vyučující nepotrpěli na oslovení soudruhu a soudružko. V Praze bydlela nejprve u příbuzných a pak společně se sestrou na internátu.

Ludmila se dostala na sochařský obor střední výtvarné školy. Podporovat dcery na studiích bylo pro rodiče, kteří o všechno přišli, náročné. „Chudák maminka šla kvůli nám do práce. Dělala v lese, pak pokojskou v zotavovně Zápotocký,“ vypráví. Otec pracoval nejprve v kanceláři, ale při jedné z kádrovácích vln ho sesadili mezi dělníky. „Ještě v sedmdesáti dělal u stroje na pile, protože mu nezapočítali do důchodu roky, kdy měl vlastní fabriku,“ říká.

Po konzervatoři, kde absolvovala v roce 1961, začala učit v hudební škole v Mariánských Lázních hru na kytaru. Kromě toho vystupovala s kvartetem zobcových fléten a později se souborem Collegium Flauto Dolce, který se věnoval interpretaci gotické a renesanční hudby. Naučila se hrát na osmnáctistrunnou renesanční loutnu, což byla tehdy v Československu rarita. S ansámblem začala vystupovat v zahraničí.

Ludmila Seefried Matějková se mezitím snažila uplatnit jako výtvarná umělkyně. V době začínajícího politického uvolnění v roce 1967 se ucházela o studium v zahraničí a získala stipendium v Západním Berlíně. Seznámila se tam s budoucím manželem. Po vpádu vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 už v západním Německu zůstala. Protože odjela legálně a vzala si Němce, úřady jí zpočátku nebránily jezdit domů, kde navíc nechala dceru z prvního manželství. Starali se ni prarodiče a teta Eva Matějková. „Byli jsme moc rádi, že ji tady máme.“

Ze školství mě vyhnala aféra s náboženskou propagandou

Pamětnice pracovala v hudební škole do začátku sedmdesátých let, kdy odešla po konfliktu s nadřízenými. Spor vznikl na politickém školení učitelů. Eva Matějková reagovala na výklad školitele, když promlouval o svobodě slova: „Soudruh školitel tvrdil, že není pravda, že u nás není svoboda tisku: ‚My si k nám jenom nepouštíme ty sprosté časopisy ze Západu, protože lidé se nám rozvádějí, morálka klesá, takže my to tady nepustíme. To by sem pak mohli klidně přijít a rozdávat ty časopisy v kostelích.‘“

Poznámku o kostelích nedokázala přejít mlčením. ‚Zeptala jsem se, co má kostel společného s pornografií, když evangelium učí morálce.“ Školitel ji nařkl z náboženské propagandy, ředitel se jí nezastal, naopak prohlásil, že si to odskáče. Měla zrovna jet na seminář starých nástrojů do Belgie a nadřízení jí to za trest zakázali. Zašla na školský odbor v Chebu, pod který spadala, zeptat se, co to má znamenat. „Byl tam mladý soudruh, který na mě ječel, že už nikdy nikam nevyjedu, protože mi nedají doporučení.“ Eva Matějková odešla s prásknutím dveřmi a začala se živit jako hudebnice na volné noze.

Zásadní pro ni byla spolupráce s Jiřím Kotoučem, který zpíval a hrál na historické nástroje. Později se z něj stal vyhledávaný pěvecký pedagog a dirigent. Eva Matějková vystupovala někdy jen ve dvojici s ním, ale častěji se souborem Collegium Flauo Dolce. Jiří Kotouč jako umělecký vedoucí vyhledával v archivech starou hudbu a upravoval ji pro ansámbl. Dále v něm hrály a zpívaly Vlasta Bachtíková, Anežka Krutská, Zora Krásná. Základ tvořily zobcové flétny, staré violy, loutna, kytara.

Soubor získával stále větší renomé. V sedmdesátých a osmdesátých letech jezdili po celé Evropě. Koncertovali v jižních i severských státech, v Sovětském svazu, a v roce 1979 absolvovali také téměř měsíční turné po Kanadě. Zahraniční zájezdy jim, tak jako všem ostatním umělcům ze socialistického Československa, zajišťovala tehdejší státní umělecká agentura Pragokoncert.

„Pouštěli nás ven, protože jsme přinášeli státu valuty. Kádrové posudky našich otců už nám nikdo nepředhazoval. Nevím už, kolik procent jsme museli odvádět, ale Pragokoncert se z nás měl dobře. Všechny tyto věci vyřizoval Jirka Kotouč,“ vysvětluje.

Děcka, pojďte na slivovicu, řekl Heřman Josef Tyl

I když jezdila po světě, pravidelně vystupovala i doma v lázních, ve zotavovnách Revolučního odborového hnutí a také v kostelích. Rodina udržovala s katolickou farností v Mariánských Lázních přátelské kontakty. Ráda vzpomíná na období let 1969 až 1974, kdy byl administrátorem tamního děkanství Heřman Josef Tyl. Tento premonstrát původem z Olomoucka prošel nacistickými koncentráky i komunistickým vězením. V šedesátých letech mu úřady obnovily souhlas k výkonu duchovenské činnosti a než o něj znovu přišel, působil právě v Mariánských Lázních.

„Maminka přišla jednou z ranní nadšená, že máme nového faráře, který je jako sluníčko. Byl to právě pozdější opat Tyl. Měli jsme ho všichni rádi. Sestra Lída ho kreslila a modelovala, já jsem k němu chodila hrát do kostela.“ Obdivovala jeho srdečnost a otevřenost, kterou si zachoval i přes kruté bezpráví, kterého se něm dopustili nacisté i komunisté. Ve vězení strávil většinu padesátých let. „Jednou kolem Vánoc jsme mu hráli pod okny, on vyšel ve svém rouchu na balkón a říká: ‚Děcka, pojďte na slivovicu.‘“

Eva Mikešová si už přesně nepamatuje, kdy to bylo, ale jednou se jí pokoušela získat ke spolupráci Státní bezpečnost. „Byla jsem poučena, co mám říkat. Dělala jsem ze sebe Švejka. Říkala jsem, že bych to nemohla dělat, protože když se opiju, všechno vykecám,“ říká. Dodává, že po odmítnutí ji už estébáci nekontaktovali. O její mladší sestru se ale zajímali opakovaně.

Ludmila Seefried Matějková dokončila v Německu studium, dočkala se realizací některých soch a stala se známou umělkyní. Státní bezpečnost na ni zkoušela tlačit už před odjezdem do zahraničí. Podle jejích slov ji estébáci po letech znovu kontaktovali, když přijela z Německa na návštěvu. Chtěli, aby donášela informace z Berlína. „Řekla jsem, že to absolutně nemůžu dělat. Také jsem se vzdala československého občanství, aby mě nemohli v Československu zadržovat.“ Nesměla doma vystavovat a úřady jí začaly také dělat problémy s povolením k výjezdu.

Eva Mikešová vzpomíná, že nejhorší to bylo v roce 1983, když nedlouho po sobě umřeli oba rodiče. „Sestře dělali naschvály, nechtěly ji tady pustit. O Vánocích jsme zůstaly s neteří samy. Byl to nejhorší rok mého života,“ říká. Vdala se až čtyři roky po smrti rodičů, když jí bylo padesát let. Manžel Jan Mikeš také býval hudebním pedagogem. Do začátku roku 1969 učil kytaru na konzervatoři v Ostravě. „Po smrti Jana Palacha sundal ze školy sovětskou vlajku. Okamžitě ho vyhodili a musel dělat topiče,“ vypráví.

Po roce 1989 se oba manželé dočkali jako učitelé rehabilitace. Eva Mikešová pak zase učila na hudební škole v Mariánských Lázních, a kromě toho vystupovala se svým souborem. Rodina také dostala v restituci zabavený majetek. Budoucím generacím Eva Mikešová vzkázala, aby nepřipustily návrat komunismu. „To bych nikomu nepřála.“