Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mikoláš (* 1929  †︎ 2016)

• narozen 30. srpna 1929 v Hluboké u Kdyně

• vyučen obchodníkem, později dálkově vystudoval obchodní akademii v Klatovech

• po únoru 1948 s otcem Jakubem Mikolášem pomohli při deseti přechodech hranic

• při převodu provokatéra Markuse v listopadu 1948 byla skupina odhalena

• vyšetřovací vazba v Klatovech a v pražské Bartolomějské ulici

• odsouzen k šesti měsícům odnětí svobody za zločin spoluviny na zločinu neoprávněného opuštění území republiky

• v letech 1951–1953 absolvoval základní vojenskou službu u Pomocných technických praporů – pracoval na dole Mír v Karviné

• práce v masném průmyslu

• po listopadu 1989 aktivním členem Konfederace politických vězňů a Svazu Pomocných technických praporů České republiky, Vojenských táborů nucených prací

Život Josefa Mikoláše je spojen s pošumavskou obcí Hluboká u Kdyně, kde se 30. srpna 1929 narodil jako nejstarší syn obchodníka Jakuba Mikoláše. Později se rodina ještě rozrostla o dcery Boženu a Annu.

Obchodník z Hluboké

Pamětníkův otec v Hluboké provozoval obchod se smíšeným zbožím. Nabízel široký sortiment – potraviny, lihoviny, hřebíky, kosy, petrolej, dokonce i textilie. Od sedláků naopak vykupoval vejce, máslo, drůbež a kůže, se kterými dále obchodoval. Ve velkém domě se kromě obchodu a bytu, kde rodina žila, nacházely i dva pokoje využívané jako letní byt pro časté hosty. Otec měl řadu přátel i známých z nejrůznějších kruhů, Čechů i Němců. Pamětník vzpomíná, že otec se ve volném čase věnoval svým koníčkům – knihám, které si i vázal, a politice, již pozorně sledoval. V období první republiky odebíral stranický tisk šesti hlavních politických stran včetně komunistického Rudého práva a po večerech jej studoval.

Obchod vzkvétal i za druhé světové války, kdy se s pomocí známých podařilo utajit černý výkup obilí a prasat od místních zemědělců. Jakub Mikoláš také pomáhal dělníkům ze čtvrti Hluboké zvané Moskva a prodával jim na dluh. Když dlužníci po válce odešli do pohraničí, kde dostali majetek po odsunutých Němcích, dluhy zůstaly nesplaceny.

Vlaky smrti

Na jaře 1945 se v obci odehrála malá dramata. Blízko Mikolášova domu vede železnice z Domažlic do Klatov. Tu opakovaně ostřelovali tzv. hloubkaři, britští a američtí piloti létající v nízkých letových hladinách a útočící na malé pozemní cíle, především železnice a silnice.

Jak postupovala fronta, začaly po trati projíždět tzv. vlaky smrti, které převážely vězně z koncentračních táborů. Obyvatelé vsi se snažili zuboženým chudákům pomáhat: „Přímo ve Kdyni dovolili některým vězňům, aby se na odlehlém břehu doslova napásli na trávě. Otec domluvil s jedním bachařem, že na předání stravy bude nejlepší okamžik, kdy vodil vězně k blízké studánce za nádražím. Chléb jsme museli krájet na krajíce a pak jsme je vězňům házeli na trať z břehu náspu u studánky. Kdo to neviděl, neuvěří, co se dělo. Několik vězňů tu radost nepřežilo. Jeden z vězňů zjistil u mého kamaráda Vaška Štípka, že má v pouzdře housle. Dovolili mu, aby zahrál. Byl to německý vězeň, který nám říkal, že jezdil jako hudebník s velkým cirkusem. Vzpomínám, že hrál píseň Hřbitove, hřbitove, zahrádko zelená.“

Josefova kamarádka ze skautu svoji dobročinnost zaplatila životem. Ukrývala vězně uprchlého z vlaku smrti, nakazila se od něj tyfem a nemoci podlehla.

Hluboké se nevyhnuly ani velké migrace v posledních týdnech války. Nejprve přes obec táhli němečtí vojáci, poté vlasovci, kteří se snažili dostat do zajetí k americké armádě, a nakonec přišli Američané. Všichni se po nějakou dobu ubytovali v letním bytě u obchodníka Mikoláše.

Josef se spřátelil s americkými vojáky Davidem Scottem a Philipem Casiem, kteří u nich bydleli. Bohužel, když se s nimi později snažil spojit, dozvěděl se, že oba padli při bojích v Japonsku.

Převody přes hranice

Josef se u svého otce vyučil obchodníkem a chtěl pokračovat v jeho živnosti. Plány mu však zkřížil nástup komunistů k moci v únoru 1948. Již v době únorových událostí byl pamětníkův otec preventivně zatčen a spolu s dalšími „nebezpečnými osobami“ (např. s ředitelem školy Svačinou) internován v Domažlicích. Po týdnu je bez jakéhokoli obvinění propustili.

Řada lidí nepohodlných novému režimu usilovala o emigraci. Legální odchod do zahraničí komunisté znemožnili zrušením platnosti cestovních pasů, proto utečenci volili nezákonnou cestu přes zelenou hranici. Drátěné zátarasy a strážní věže v této době ještě neexistovaly, hranice střežili příslušníci Sboru národní bezpečnosti (SNB) a Finanční stráže. S některými z nich se dalo domluvit, nebo vysledovat časy jejich hlídek a v mezidobí projít. Pro úspěšný přechod však uprchlík potřeboval místního průvodce, který znal pohraniční lesy, popř. disponoval kontakty mezi strážci.

Josefova rodná obec Hluboká leží jen sedm kilometrů od hranic. Jeho otec coby oblíbený obchodník, který znal v okolí spoustu užitečných lidí, se logicky stal ideální osobou, na kterou se uprchlíci obraceli s žádostí o pomoc. Mikolášovi se ale nezapojili do žádné z velkých organizovaných převaděčských sítí. Podle Josefových údajů zařídili „jen“ deset převodů přes hranice, především pro své známé z řad obchodních partnerů nebo dobře prověřené lidi. Převedli také anglického válečného letce, jehož jméno však pamětník z důvodu konspirace neznal. Do převodů se zapojili i další obyvatelé vesnice. Ten, kdo chtěl emigrovat, přijel do Hluboké, kam vede silnice i železnice, a přespal v domě u Mikolášových, popřípadě Bulínových. Druhý den jej předali převaděči, který s ním přes lesy přešel do Německa. Mikolášovi spolupracovali s tzv. lesními adjunkty z Orlovic – Josefovým spolužákem Antonínem Pavlíkem, který byl s nimi později zatčen, bratrancem Františkem Mikolášem, jenž převedl dva uprchlíky a nebyl odhalen, a Rudolfem Vocelkou, který pomohl při třech převodech. Jeden převod pro ně zajistil také správce statku na Myslívě Josef Roubal.

Bratranec František a Vocelka bydleli v Hluboké, takže si uprchlíky přebírali již v obci a společně se pak přesunuli do Orlovic. Pavlík žil na samotě u Pocinovic, proto mu Josef vozil utečence až k hájovně. Tento postup zvolili i v osudném případu provokatéra Markuse.

Případ Markus

Josef a Jakub Mikolášovi byli zatčeni 13. listopadu 1948 po převodu údajného novináře Markuse. Existují dvě verze toho, jak převod probíhal. Svědecké výpovědi Antonína Pavlíka a Josefa Mikoláše se totiž liší od verze soudní.

Podle pamětníkova svědectví Markuse přivedla jeho spolužačka Věra Bulínová, která pracovala v Praze. Tam ji oslovil mladík, který se představil jako slovenský novinář Markus. Když zjistil, že pochází ze západního pohraničí, požádal ji, jestli by mu nepomohla s útěkem do Západního Německa, protože ho pronásleduje Státní bezpečnost (StB). Věra souhlasila a domluvila přechod se svým otcem Františkem Bulínem a Mikolášovými, kteří zařídili, že uprchlíka převede Pavlík. Markus přijel do Hluboké vlakem v doprovodu Věřina známého Karla Ferschmanna. Přespal u Bulínových a druhý den jej Josef odvezl na motorce k hájovně v Orlovicích, kde jej předal Pavlíkovi. Již zesnulý Pavlík popsal následující události takto: „Dvanáctého listopadu 1948 přivezl Josef Mikoláš po setmění na motocyklu člověka, který se představil jako pronásledovaný bratislavský novinář jménem Markus. Kolem dvaadvacáté hodiny jsem se s ním vydal na cestu k hranici. Postupovali jsme pomalu a obezřetně. Než jsme přešli silnici Nýrsko-Všeruby, čekali jsme bezmála celou hodinu. Jak jsme vstoupili na silnici, obklopili nás příslušníci SNB, kteří tam na nás čekali. Okamžitě mě oddělili od Markuse. Již nikdy jsem jej pak neviděl. Ani u soudu, ani jinde. Také způsob, jakým nás chytili, svědčil o čemsi.“^[1]

Soudní verze událostí je rozdílná: seznámení s Markusem přes obviněné Karla Ferschmanna a Libuši Vlčkovou údajně zprostředkovala jeho sestřenice Štefanie Novotná, která se však soudu vyhnula. Vlastní převod je v soudním zápisu vylíčen takto: „K večeru téhož dne odebral se obžalovaný Antonín Pavlík s Markusem směrem ke státní hranici. Dovedl Markuse na vzdálenost ½ km k hranici ČSR do oblasti osady Červené Dřevo. Zde se pak s Markusem rozloučil a sám se vracel domů, při čemž byl zatčen.“^[2] O Markusovi se pak v rozsudku hovoří jako o „nezjištěném muži ze Slovenska, údajném Markusovi“.^[3]

Toto „mlžení“ potvrzuje pamětníkovu hypotézu, že šlo o agenta provokatéra, stejně jako fakt, že SNB zatkla celý řetězec zapojených osob a výslechy ve vyšetřovací vazbě v Klatovech nebyly podle Josefova svědectví nijak náročné, protože Státní bezpečnost už všechno věděla. Jak jinak mohla zjistit detaily přípravy převodu?

V Archivu bezpečnostních složek se k Josefu Mikolášovi bohužel dochoval jen stručný výpis o soudu a trestu.^[4] Krajská správa Ministerstva vnitra v Plzni sice vedla v 50. letech spis spolupracovníka s krycím jménem Markus, ale ten byl roku 1961 zničen, takže již není možné ověřit, čeho se týkal.^[5]

Po zatčení byli Josef se svým otcem umístěni do věznice Okresního soudu v Klatovech, kde byli vyšetřováni. Zde zažili „pěkný kriminál“. Mezi bachaři totiž sloužil i jejich zákazník z Hluboké, který jim zprostředkoval spojení a nosil cigarety. Na Vánoce se ve věznici dokonce mohli zúčastnit půlnoční mše. Dne 7. ledna 1949 je převezli do nechvalně proslulé Bartolomějské ulice v Praze. „Na hromadné cele nás bylo 56. Ve dne v noci se svítilo, poněvadž cela neměla okna.“ Po skončení vyšetřování čekali na soud v pankrácké věznici, kde z okna vídali odsouzence k smrti.

Případ řešil Okresní trestní soud v Praze, hlavní líčení se konalo 7. července 1949. Po odvolání prokurátora se kauzou zabýval Krajský soud v Praze, který všem obviněným mírně zvýšil tresty. Josef byl za „zločin spoluviny na zločinu neoprávněného opuštění území republiky“ nakonec odsouzen k šesti měsícům odnětí svobody, které si odpykal vyšetřovací vazbou. Po soudním procesu byl propuštěn. Jeho otec dostal trest 18 měsíců odnětí svobody a byl vězněn ve Vykmanově u Ostrova, kde jeho práce spočívala v pálení zakázaných knih. Antonín Pavlík byl odsouzen k jednomu roku vězení.

Vojsko beze zbraně

Další trest pro „nekalé živly“ představovalo zařazení do Pomocných technických praporů (PTP), kde absolvoval vojnu Josef i jeho kamarád Pavlík. Pamětník narukoval v říjnu 1951. Po tzv. přijímači v Horní Suché nastoupil k III. praporu PTP, kde zůstal až do ukončení své základní vojenské služby v listopadu 1953. Pracoval na dole Mír v Karviné. Na šachtě připravoval a navážel dřevěné stojky určené k zpevnění štol. Po vážné nemoci byl přeřazen na povrch a pracoval na stavbě finských domků.

Těžkou práci občas zpestřovaly i humorné situace: „Když v březnu 1953 zemřel Stalin, stala se následující příhoda. Naši politrukové tehdy dostali nařízeno umístit bustu Stalina na ,pé-vé-esku‘ [PVS – Politicko výchovná světnice – pozn. aut.] a v den pohřbu zde držet stráž dvou vojínů, kteří se po hodině střídali. Přestože jsme byli vojskem beze zbraní, byly nám výjimečně svěřeny samopaly, samozřejmě bez nábojů. Můj veliký kamarád a spolubojovník z Domažlic Ivan Milota byl určen do mé skupiny. Úvodem ještě prohlásil: ,Ještě že ten Stalin zemřel, jinak jsme na vojně samopal neviděli.‘“ Potom místnost osiřela a hodina se stala nekonečnou. Ivan jako první využil příležitosti a ze zvědavosti se dal do rozebírání samopalu. To neměl dělat, šlo to sice dobře, ale kdo to dá opět dohromady… „Já jsem machroval, ovšem výsledek byl ten, že za čtvrt hodiny byly oba samopaly nepoužitelné. Čekali jsme netrpělivě na střídání. Rotný Jetelina přivedl další dva kamarády, a když uviděl rozebrané samopaly, málem omdlel. Rozumně jsme si s ním promluvili a dopadlo to dobře. Rotný, rozumný člověk, dal za láhev rumu oba samopaly dohromady, a tak jsme zjistili, že v našem národě dobrý člověk ještě žije. Večer jsme lahvinku vypili společně na radost, že JVS [Josif Vissarionovič Stalin – pozn. aut.] již konečně není mezi námi. A nám zůstala trvalá vzpomínka na vojnu v ostravských dolech.“

Aby mu byla zrušena klasifikace E a byl propuštěn z PTP, podepsal Josef na podzim 1953 závazek brigády do dolů. Pracovní úřad v Domažlicích jej určil na uhelný důl Dobré Štěstí v Dobřanech. Tam však neměli o „povrcháře“ zájem, a proto nastoupil na roční brigádu na nedalekém státním statku.

Poté našel zaměstnání v masném průmyslu. Nejprve pracoval na jatkách v Janovicích nad Úhlavou. Po roce a půl jej přeřadili na jatka v Domažlicích, kde působil dlouhých třicet let jako účetní. Končil jako vedoucí plánovač v Masokombinátu Klatovy, odkud roku 1991 odešel do důchodu.

Do kontaktu s StB přišel ještě jednou – v roce 1969. V době uvolnění hraničních kontrol se mu totiž podařilo vycestovat s rodinou do Švýcarska, kde navštívil svého přítele-emigranta. Po návratu jej StB podezřívala, že „nepříteli státu“ doručil důležité zprávy, a držela jej tři měsíce ve vazbě v Plzni. Když se k ničemu nepřiznal, bez obvinění jej propustili.

Po listopadové revoluci byl pamětník v roce 1990 rehabilitován a zapojil se do činnosti Konfederace politických vězňů. V současnosti působí jako předseda její pobočky v Domažlicích. Je také členem Svazu Pomocných technických praporů České republiky (PTP) – Vojenských táborů nucených prací (VTNP).

[1] Antonín Pavlík. In: TIKAL, Oldřich. Třetí odboj na Domažlicku. Domažlice: Okresní úřad v Domažlicích, Konfederace politických vězňů, pobočka č. 10. Domažlice, 2002. s. 110–111.

[2] Osobní archiv Josefa Mikoláše, Rozsudek, 7. července 1949, s. 3.

[3] Tamtéž, s. 1.

[4] Archiv bezpečnostních složek, fond S- Plzeň, sign. S-5286 Plzeň, Výpis.

[5] Archiv bezpečnostních složek, Vyhledávání v archivních pomůckách. Dostupné na WWW: http://www.abscr.cz/cs/vyhledavani-archivni-pomucky.