Marie Mikolášková

„Pak ho přivezli do Chrášťan. Byla neděle, lidi se vyvalili, tolik lidí z kostela, a jemu tam dali na to prostranství bedničku. Na to ho postavili a na krk mu dali ceduli: ‚Jsem zrádce národa.‘ A ta Máňa Marhounů, to byli naši sousedi a tatínek jí zemřel v tom koncentráku v Osvětimi. Tak ta si před něj stoupla a ta mu nadávala, před těma lidma, ona se nebála a říkala: ‚Ty vrahu, tys mi zabil tátu!‘ No bylo to, lidi plakali a nepomohl si žádnej. Tak toho tam přivezli jenom na chvilku, policie, a pak ho odvezli do těch Budějovic. A ji odvezli, zůstala tam sama, byla to Němka. Tak ji odvezli do Koloděj na státní statek, tam uklízela krávy. A ona je podvedla, řekla jim, že nemá co na sebe, že je jí zima a potřebuje si dojít do Chrášťan pro oblečení, do bytu, tak ji pustili. A ona šla přes řeku, jak byla zamrzlá a byly tam díry pro ryby, tak tam skočila a utopila se. Viděla, že už je konec. Když už on taky nebyl.“

„Oni se mu lidi vyhýbali a báli se ho. Ono to pak vypuklo, když se to stalo v těch Lidicích, tak pak za týden měla vedle ve vsi pohřeb malá holčina, umřela na záškrt. Tam je takový zvyk, že z těch okolních vesnic se pochovává do Chrášťan na hřbitov a do kostela. A on ten průvod s tím pohřbem šel. A ráno před tím pohřbem přijelo několik nákladních aut s esmanama a byly na nich velké plechové sudy. To jsme nevěděli, co je v nich, ale pak zjistili, že to byl benzín a že měly být Chrášťany jako Lidice. Že on udal, že mají lidi zbraně tam. A tak oni začali ty zbraně hledat. Chodili od baráku k baráku a kuchali do matrací a do sena, hledali zbraně.“