Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Mikoška (* 1951)

• narozen 25. května 1951 v Uherském Hradišti

• otec Jaroslav Mikoška pracoval v Londýně jako vojenský atašé

• v letech 1960–1964 byl s rodiči v Londýně

• v letech 1966–1970 studoval střední průmyslovou školu v Olomouci

• vzpomínky na příjezd tanků do Olomouce v roce 1968

• na vojně vyslýchán StB

• létal ve Slov-Airu s práškovacím letadlem a jako aerotaxi

• počátkem 80. let dělal vedoucího Slov-Airu

• vzpomínky na sametovou revoluci

• v roce 2024 žil v Humpolci v domově pro seniory SeneCura

S Jaroslavem Mikoškou jsem se setkala v domově pro seniory SeneCura v Humpolci, kde mi jeho příběh doporučila sociální pracovnice. Jaroslav Mikoška nemůže chodit a velmi špatně mluví, přesto s natáčením souhlasil. Vyprávěl, jak odmala miloval letadla, jak jako chlapec strávil s rodinou čtyři roky v Londýně a naučil se tam jíst banány a jak se pak málem zabil v práškovacím letadle, tak jako mnoho jeho kamarádů před ním.

Krásné čtyři roky v Londýně

Narodil se v Uherském Hradišti 25. května 1951 a vyrůstal v nedaleké Topolné, kde započal i školní docházku. Tatínek Jaroslav Mikoška sloužil jako plukovník v posádce v Olomouci, maminka byla s ním a mladší sestrou v domácnosti. Počátkem 60. let odjela rodina do Londýna, kde otec získal místo jako vojenský atašé. Podle slov svého syna měl na starosti sportovní piloty, kteří létali do Anglie na různé soutěže. Pomáhal jim vyřídit potřebné věci, sháněl jim ubytování. Z přístupných archivních materiálů v Archivu bezpečnostních složek ale vyplývá, že jeho otec pravidelně podával do Československa zprávy o amerických strategických leteckých základnách v Británii, o vojenských skladech, továrnách na letadla, o britských strategických letištích a jejich vybavení.

„Hodně jsme tam byli v kontaktu i s piloty RAF, kteří po válce v Anglii zůstali a oženili se tam. Byli to skvělí lidé. Taky jsem se tam naučil jíst všechny možné druhy ovoce, co jsem od nás vůbec neznal, třeba banány,“ vzpomíná Jaroslav Mikoška na dětství v Londýně. Jako desetiletý politické pozadí nevnímal. Někdy v té době dozrával jeho zájem o letadla a létání.

V Anglii nastoupil do čtvrté třídy v české škole, objem učiva tam ale nedosahoval úrovně toho v Československu. Po čtyřech letech se tedy vrátil domů a osmou a devátou třídu absolvoval v internátní škole ministerstva zahraničních věcí v Praze u Prašného mostu. Rodiče s mladší sestrou zůstali v Anglii ještě další dva roky.

Bál jsem se, že bude válka

Po základní škole odešel studovat do Olomouce na střední průmyslovou školu, maturoval v roce 1970. Měl zrovna prázdniny, když 21. srpna 1968 vtrhla do Československa okupační vojska. Před jejich dům zaparkoval tank a hlaveň jim namířil do oken. „Otce zavolali uprostřed noci do kasáren, dal mi pusu a řekl, že jestli bude válka, musí na vojnu. Já jsem stál na balkoně a koukal na letadla. Měl jsem strach,“ přiznává Jaroslav Mikoška. Byl v Olomouci svědkem toho, jak vojáci uvízli s obrněným transportérem pod mostem u nádraží a celý ho poničili.

Oba rodiče vyjádřili v prověrkách svůj nesouhlas se vstupem sovětských vojsk do Československa, oba byli vyhozeni z komunistické strany. Tatínek musel opustit i armádu.

Jaroslav se po maturitě přihlásil na vysokou školu technickou do Brna, kam ho ještě přijali, ale hned po prvním roce ho kvůli postoji rodičů i jeho samého k invazi vyhodili. Nastoupil na dva roky na vojnu, kde musel podstoupit výslech u Státní bezpečnosti, která sháněla informace o jeho kamarádovi, se kterým v Olomouci bydlel ve stejném domě.

Někteří kolegové skončili na Západě

Jaroslava Mikošku odmala fascinovala letadla a jeho zájem o létání se ještě prohloubil pobytem mezi piloty v Anglii. Od patnácti let se učil létat v aeroklubu v Olomouci, nejprve na větroních, později v Ostravě ve Svazarmu přešel na malá motorová letadla. Začal pracovat v podniku Slov-Air v Jeseníku, kde létal tři roky jako aerotaxi v malém pětimístném dvoumotorovém letadle Morava. Jeho nejčastější trasa vedla do Bratislavy. V Jeseníku se usadil a narodily se mu děti. Pět let se živil jako pilot práškovacího letadla. Šlo o velmi rizikové povolání, protože se létalo nízko nad zemí členitým terénem a o havárie nebyla nouze. „Jen za dobu, co jsem létal já, se ve čmelácích, tak se těm práškovacím strojům říkalo, zabilo dvanáct mých kamarádů. I já jsem měl nehodu, kdy jsem zavadil koly o elektrické dráty. Utrhl jsem je, kola taky, ale zvládl jsem přistát a nic vážnějšího se mi naštěstí nestalo,“ vypráví Jaroslav Mikoška.

Létání v malých strojích v době totality nepředstavovalo jen nebezpečí, ale i možnost změnit kurz a odletět za svobodou. Některým jeho kamarádům se to podařilo, on sám o tom nikdy neuvažoval, i když od sestry Vlasty věděl, jak to na Západě vypadá. Dělala závodně gymnastiku a jako mistryně republiky objížděla soutěže například ve Francii nebo Švýcarsku. „Měl jsem to tu rád,“ říká.

Celý podnik se v 80. letech přestěhoval do Brna, kam se přesunul i pamětník s rodinou. Když se vybíralo nové vedení, kolegové ho navrhli za vedoucího a místo dostal. Funkce obnášela mnohem víc administrativy a mnohem méně létání. Neustále byl pod bedlivým dohledem místní kádrové pracovnice a ta ho záhy začala tlačit ke vstupu do komunistické strany. Odmítal. Odmítal tak moc, že na místě vydržel tři roky a z funkce musel odejít.

Nepochyboval, že komunisté skončí

Sametovou revoluci prožil Jaroslav Mikoška v Brně. Sledoval v televizi, kterak padají vlády okolních totalitních států, a nepochyboval, že dříve nebo později tak dopadne i ta naše. Měl radost, když se tak konečně stalo. I když nikdy dřív neslyšel o Václavu Havlovi, záhy si ho oblíbil pro jeho pozitivní smýšlení. Jakmile to šlo, poslal do Anglie dceru, kde dělala au pair a studovala. „Moc se mi v Anglii tehdy líbilo, tak jsem byl rád, že to tam taky mohla zažít.“

Ještě v 90. letech létal krátce ve Slov-Airu, než podnik definitivně zanikl. Když si ošklivě zlomil nohu, musel s létáním definitivně přestat. V posledních letech je odkázán na pomoc druhých, v době natáčení v roce 2024 žil v domově pro seniory SeneCura v Humpolci.