„Když jste se vrátila k tetě po válce, vyprávěla jste jí něco o tom, co jste zažila? – Ne. – A někomu jinému? – Ne. – Ani manželovi? – Manželovi jo. To jsme si vzájemně řekli, ale tetě jsme to neříkali. – Manžel to měl za války podobně jako vy? – Ano.“
„Vy jste se s manželem seznámili už před válkou? – My jsme se seznámili v Terezíně. – Vy jste se vdávala v Terezíně? – Poprvé ano. – Jaká ta svatba byla? – Dojemná, velmi. – Mohla byste ji popsat? – Nerada. – To byla první svatba. A druhá? – Druhá byla v Praze. – Když jste se sešli s manželem. – Protože ta první byla neplatná. Tak byla druhá. – Ta druhá byla veselejší? – Ta byla veselejší, rozhodně.“
„Vy jste potom museli do Terezína. – Ano. – Věděli jste, co Terezín je? – Vlastně ne. Nevěděli. – Vybavujete si, jak probíhalo, když jste dostali příkaz tam jet? Balili jste? – Balili jsme. Dohadovali jsme se s maminkou, co je důležité na oblečení a co není. Hlavně šlo o oblečení, co je důležité a co ne.“
„Říkala jste, že jste měli obavy z toho, co se děje v Německu. Nepřemýšleli rodiče o tom, že se vystěhují z Československa? – Mluvilo se o tom hodně, samozřejmě. My jsme dokonce byli předtím, zrovna, ve Švýcarech. Byli jsme ve stejném hotelu, čirou náhodou, kde byli… už nevím, kdo. Ti řekli: ´To jste byli moudří, to jste udělali dobře.´ Ale maminka řekla: ´Jak dobře?´ ´Že jste sem jeli a že tu zůstanete.´ Maminka řekla: ´Ani náhodou tady nezůstaneme.´ - Takže jste se vrátili. – My jsme se vrátili, všichni byli strašně udivení, že jsme se vrátili, ale my jsme se vážně vrátili v září 1938.“
„Byla jsem v Záhřebu se svou přítelkyní. Sama bych tam byla nejela, ovšem ona se měla vrátit. Ta Anglie byla jenom pro mě. Jednoho dne moje příbuzná, byla to sestřenice mého otce, řekla: ‚Telefonovali z anglického konzulátu, že do týdne pro tebe přijede pán a pojedete do Anglie.‘ Pro mě to byl šok a já jsem skutečně řekla: ‚To je divný, přece teď psali rodiče, že už je všechno zase v klidu…‘ – bylo to v říjnu – ‚…abych se vrátila domů.‘ Lhala jsem.“
„Ve Veletržním paláci jsme strávili obligátní tři noci, takže jsme zažili první horory. Vyrazili jsme ráno 30. ledna v pětistupech – my jsme ještě jeli osobním vlakem. Jeli jsme do Bohušovic, protože je to nejbližší nádraží [směrem k Terezínu]. A tam nás vyložili. Byla zima, sníh, byli tam esesáci a četníci. Starší lidi naložili na nákladní vůz a my jsme je holt táhli do Terezína.“
„V únoru jsme zažily nálety na Drážďany, Freiberg je asi třicet pět kilometrů od Drážďan. To se tak odehrálo, že byly alarmy, občas byl letecký, to nic neznamenalo, ale nyní neustále houkaly sirény. Mistři a esesačky létali jako diví. Tak nás zavedli do jedné velké haly v továrně, tu zamkli a sami šli do krytů. A ještě na nás řvali, že nesmíme k oknu: ‚Ne k oknům. Ne, ne.‘ Samozřejmě že jsme šly a teď jsme viděly perutě: ‚Jéžišmarjá, to jsou Američané nebo Angličané. Kdyby nás tak osvobodili.‘ Zbombardovali Drážďany, ale já vám řeknu, že nám to bylo úplně fuk.“
„Scházeli jsme se a najednou jsem byla jenom mezi židovskou mládeží, na což jsem vlastně původně vůbec nebyla zvyklá, ale osud nás tak dal dohromady. Ono nám nic jiného nezbylo. Chodili jsme na Hagibor, tam bylo jediné sportovní hřiště povolené pro Židy. Do žádného parku a do žádné zahrady jsme nesměli. Tak jsem tam taky začala chodit, protože se tam hrál volejbal a prostě se tam sedělo a bavili jsme se. Cvičilo se tam. A měla jsem alespoň něco.“
„A jen co vlak zastavil, přišli do vlaků – my jsme jely normálním vlakem. Mluvili polsky a řekli: ‚Všechna zavazadla zůstanou ve vlaku. A vystupte si.‘ To řekli dost nahlas a potom nám šeptali: ‚Vy jste zdravé, můžete pracovat, ale děti stejně nezachráníte.‘ A my jsme se ptaly: ‚A kde jsme?‘ Oni řekli: ‚Jste v Osvětimi.‘ Ještě když jsme přijížděly, viděly jsme ohromné komíny, a tak jsme si řekly: ‚To jsou ty továrny, kde asi budeme pracovat.‘“
Lisa Miková, roz. Lichtensternová, se narodila 31. ledna 1922 v Praze v židovské rodině. Kvůli rostoucímu antisemitismu rodina zvažovala v srpnu 1938 emigraci do Švýcarska, nakonec se však rozhodli k návratu do Prahy. Dceru Lisu na podzim 1938 rodiče vypravili k příbuzným do chorvatského Záhřebu, odkud měla odjet do Anglie, ale opět se vrátila do Československa. Po vyloučení z gymnázia navštěvovala English Grammar School v Praze, složila státní zkoušku z anglického jazyka a později studovala na Rotterově škole reklamní grafiky a módního návrhářství v Praze, ale kvůli svému původu byla ze školy vyloučena. 27. ledna 1942 odjela i s rodiči transportem do ghetta v Terezíně. Bydlela v Hamburských kasárnách a pracovala jako kreslířka v Magdeburských kasárnách, kde se seznámila se svým budoucím manželem, inženýrem Františkem Mautnerem. V roce 1943 se v Terezíně vzali a díky manželovi se zapojila do ilegálního terezínského hnutí - kreslila plány Terezína pro československý odboj. V září 1943 byli Lisini rodiče deportováni do Osvětimi. Manžel František odjel do Osvětimi 28. září 1944, Lisa ho následovala začátkem října 1944. V listopadu 1944 byla z Osvětimi deportována do tábora ve Freibergu u Drážďan (pobočný tábor koncentračního tábora Flossenbürg), kde pracovala v továrně na letadla. Dne 13. dubna 1945 byla převezena do koncentračního tábora Mauthausen, kde se 5. května 1945 dočkala osvobození. Rodiče zahynuli v Osvětimi, manžel František se z věznění v několika koncentračních táborech vrátil. Po válce Lisa pracovala v knihkupectví, v kulturním středisku v Německé demokratické republice a později v dovozu zahraniční literatury. Absolvovala Vyšší knihkupeckou školu v Lipsku. Spolu s manželem si změnili jména z Mautnerovi na Mikovi. Lisa Miková zemřela v Praze dne 21. června roku 2022 ve věku sta let.
