Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.
Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)
Všechno zlé je k něčemu dobré
narozena 3. srpna 1942 v Sedlčanech jako Marcela Peštová
otec Bohumil Pešta byl voják
za války otec velel oddílu v rámci partyzánské skupiny Smrt fašismu
po roce 1948 se angažoval v protikomunistické odbojové skupině Praha – Žatec
v roce 1949 otce zatkli a odsoudili na 25 let
otec propuštěn na amnestii roku 1960
vystudovala střední ekonomickou školu v Příbrami
pracovala jako administrativní pracovnice na Střední průmyslové škole v Příbrami a na gymnáziu
„Všechno zlé je pro něco dobré.“ Tak začala svoje vyprávění Marcela Míková, rozená Peštová. Narodila se 3. srpna 1942 v Sedlčanech jako první dítě Vlasty Peštové, rozené Bartůškové, a podplukovníka Bohumila Pešty. Za války tatínek jakožto prvorepublikový voják přišel o práci, armádu Němci rozpustili, zapojil se tedy alespoň do činnosti partyzánské skupiny Smrt fašismu, kde velel jednomu z oddílů. Skupina působila na Příbramsku. Na konci války pomáhal odzbrojovat německé jednotky ve Vysokém Chlumci, záhy ho povolali zpět do československé armády a převeleli do tehdejšího Falknova, dnešního Sokolova, kde pomáhal udržovat pořádek při odsunu Němců z pohraničí.
V roce 1948 byl Bohumil Pešta převelen k posádce do Žatce, tam začala ve stejném roce chodit malá Marcela do školy. Do první třídy ji odvedl tatínek, maminka se starala o mladšího bratra. Podplukovník Pešta se zapojil do protikomunistické odbojové skupiny Praha – Žatec, což se mu nakonec stalo osudným. „Hlavní skupiny obyvatel, které komunisté chtěli přesvědčit ke vstupu do strany, byli vojáci, policisté a faráři. Tatínek to samozřejmě odmítl. Chtěl svobodnou republiku, bojoval za ni ve válce a masarykovské Československo bylo ideálem. 9. května tatínka zatkli cestou do práce, když v Podbořanech vystoupil z autobusu.“ Bohumila Peštu odsoudili na 25 let za vlastizradu. Prošel věznicemi na Borech, na Mírově, v Leopoldově a od roku 1953 si trest odpykával na Bytízu.
Rodina se musela v roce 1951 vystěhovat z vojenského bytu v Žatci, maminka se rozhodla vrátit s dětmi do Příbrami, kde měla příbuzné. Nedostali ale byt, bydleli tedy, kde se dalo, kde je lidé nechali přespávat. Jeden rok dokonce ve chlévě, kde nebylo topení a zatékalo tam. Marcela nastoupila do čtvrté třídy na základní školu v Sedlčanech, v roce 1958 zde rodina konečně dostala byt. „Maminka nám dlouho tajila, kde táta je. Říkala nám, že měl v Praze vážný úraz, je v nemocnici a bude tam dlouho. Pak jsme za ním ale začali jezdit na návštěvy, pamatuji si jednu na Borech. Nahoře bylo jenom takové malé okénko, a tak mě maminka vysadila, abych tatínka alespoň na chvilku viděla. A bachař, který tam hlídal, mě chytil a strhl mě dolů, až jsem si poranila ruku. Pamatuji si, že jsem hrozně plakala a hned jsme šli pryč.“
V roce 1953 Bohumila Peštu přeřadili do lágru Bytíz na Příbramsku, kde strávil zbytek trestu. Režim návštěv zde byl vstřícnější než v ostatních věznicích, mohli se s tatínkem obejmout a dát si pusu. Na Bytíze se dokonce sešel s maminčiným bratrem, který zde pracoval jako civilní zaměstnanec, neboť ho tam komunisté přidělili z rodinného hospodářství, aby se jim nedařilo plnit stanovené odvody. Kromě oficiální cenzurované pošty se Bohumilu Peštovi dařilo přes tohoto příbuzného posílat rodině motáky, Marcela Míková je má stále schované. V jednom z těch motáků píše, jak se těšil, že když zemřel Stalin a hned po něm Gottwald, budou politické vězně propouštět.
Marcela Míková nechtěla vstoupit do Pionýra, ani její otec si to nepřál. Ale v té době si člověk nemohl mnoho vybírat, co chce a co ne. „Poslali na mě tři děti a ty mě honily po náměstí v Sedlčanech tak dlouho, dokud mě nechytily a násilím do Pionýra neodvlekly. Tatínek mi pak v motáku psal, že ho mrzí, že v tom Pionýru jsem, ale že mi to nemůže vyčítat, že nezná poměry venku a že to asi bylo nutné. Jen mi kladl na srdce, abych se v té uniformě nikde neukazovala a nikam v ní nechodila.“
Marcela Míková chodila do Sokola, dokud ho komunisté nezakázali, pak cvičila na spartakiádě. Přála si vystudovat střední školu, i rodiče ji k tomu vedli. Jelikož rodina neměla mnoho peněz, alespoň chtěli, aby měla dcera maturitu. Ředitel základní školy v Sedlčanech jí však rovnou řekl, že ji tam na žádnou střední školu nevezmou. Marcela se přihlásila na střední ekonomickou školu do Příbrami, kde ji nikdo neznal a která byla v jiném okrese. Přijali ji.
Že má otce politického vězně, tam věděl jen ředitel a její třídní učitel. Až později se na jednom z třídních srazů dozvěděla, že ještě jedna spolužačka na tom byla stejně, její otec byl politický vězeň, ale navzájem to o sobě celá studia netušily. Ve 14 letech tedy odešla Marcela bydlet na internát do Příbrami. Bratr takové štěstí neměl. Zůstal v Sedlčanech a přál si vystudovat lesnickou školu v Písku, opakovaně mu to komunisté zamítali, musel jít hned po základní škole do práce. Školu si směl dodělat až později.
Dne 11. května 1960, čtrnáct dní před Marcelinou maturitou, byl Bohumil Pešta z vězení propuštěn. Překvapil ji, když za ní přišel do školy. „Přišla za mnou spolužačka, že mě na vrátnici čeká nějaký děda. Tušila jsem, že je to tatínek a opravdu byl – šedivý, shrbený, ale tatínek. Když jsem to šla říct panu řediteli, tak se mnou plakal a dal mi tři dny volna.“ V té době už Marcela chodila se svým budoucím mužem Jaroslavem Míkou, který dělal na Zámečku hned vedle školy v Ústavu pro výzkum rud. Vzala za ním tatínka a ohromně si padli do noty. Oba byli vášniví zpěváci.
Bohumil Pešta Marcelu poprosil, aby ještě rok počkala se svatbou a byla doma, aby si ji po těch dlouhých letech odluky také užil. Marcela poslechla a hned po maturitě šla pracovat do pivovaru ve Vysokém Chlumci. Jezdili společně na výlety, ale otci chvíli trvalo, než si přivykl na normální život. Marcela vzpomíná, jak hned po návratu z vězení seděli všichni doma v kuchyni: „Ten byt neměl předsíň, takže přímo za stěnou kuchyně byla chodba. Zrovna šel nějaký nájemník a dupal po schodech. Tatínek se najednou zvedl rychle od stolu a stoupl si do pozoru. Byl roky zvyklý, že když slyšel za dveřmi dupání, šel bachař a vězni si museli stoupnout a smeknout. Pár dní mu trvalo, než to dělat přestal.“ Bohumil Pešta o pobytu ve vězení doma mluvit nechtěl. Snažil se to brát z té lepší stránky. Byl silně věřící a povahou optimista, ostatním vězňům dodával elán a odvahu.
Po návratu z vězení musel začít pracovat a nesměl se do ničeho připlést, protože ho propustili s desetiletou podmínkou. Chvíli dělal přidavače u zedníků, ale měl úraz a práci už vykonávat nemohl. Dělal tedy skladníka ve strojírnách v Sedlčanech. Zemřel v roce 1973 po vleklých zdravotních obtížích.
V pivovaru zůstala Marcela rok, v roce 1961 si Jaroslava Míku vzala a odstěhovala se s ním do Příbrami. Postupně se jí narodili dva synové a dcera. V letech 1961–1963 pracovala Marcela Míková v ČSAD, po mateřské dovolené se syny pak na dnešním Gymnáziu Legionářů, kde dělala sekretářku a účetní do roku 1974. Po mateřské dovolené s dcerou nastoupila jako administrativní pracovnice na Střední průmyslovou školu do Příbrami, kde působila až do odchodu do důchodu v roce 1997. Dnes (2018) je již vdova, žije v Příbrami, má sedm vnoučat a čerstvě i jedno pravnouče.
© Všechna práva vycházejí z práv projektu: Stories of the 20th Century TV
Příbeh pamětníka v rámci projektu Stories of the 20th Century TV (Jiří Rendl)