Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Zdeněk Mikš (* 1926  †︎ 2018)

• narozen 7. října roku 1926 ve Dvoře Králové nad Labem

• v roce 1944 nasazen k oddílům „Technische Nothilfe“

• po válce se stal vojenským pilotem, ale kvůli svým protikomunistickým postojům byl v listopadu roku 1948 vyhozen z armády

• v noci z 12. na 13. května 1949 se se skupinou kamarádů pokusil uletět na Západ ukradenými civilními letadly, pokus ale skončil tragicky: ze šesti uprchlíků dva zahynuli, sám Mikš a další pilot byli těžce raněni

• 31. srpna 1949 byl Mikš spolu s ostatními souzen a odsouzen ke 30 letům vězení

• úvod trestu si odpykal na Borech, kde zůstal asi rok, následně v Ilavě na Slovensku, kde strávil asi rok a půl

• v roce 1952 byl přemístěn na Jáchymovsko do trestního lágru L

• konec trestu si odpykal v lágru Bytíz, kde pracoval v dílnách, svařoval a opravoval techniku

• během výkonu trestu se jej StB dvakrát neúspěšně pokusila získat ke spolupráci

• v roce 1962 byl Mikš propuštěn na druhou velkou amnestii

• zemřel 8. května 2018

„Letoun byl přetížený a mysleli jsme, že po nás začnou také střílet. Ve snu nás nenapadlo, že se esenbák rozvázal...“

Miroslav Nový

Vzpomínky pilota druhého letounu a účastníka přepadu na choceňském letišti ze 13. 5. 1949

Co se tedy 12. a 13. května 1949 na letišti v Chocni stalo:

Skupina pěti mladíků a jedna dívka se o půlnoci z 12. na 13. května roku 1949 vypravila k letišti v Chocni. Chtěli se pokusit o ilegální útěk z Československa. Měli v plánu ukrást dvě letadla a přeletět do západního Německa. S sebou si vzali pouze cennosti, do batohů nějaké náhradní oblečení a jednu pistoli, kterou u sebe měl Jaroslav Valášek. Zdeněk Mikš vzpomíná, že ještě než se přiblížili přes mokřiny kolem letiště k hangárům, požádal Valášek ostatní ze skupiny o to, aby nikdo nepoužil nepřiměřeného násilí a pistolí jen strašili. Shodli se na tom už proto, že Valášek přesvědčivě tvrdil, že by je pak ze Západu vydali zpět k trestnímu stíhání do Československa, což nebyla pravda. Nikdo z nich ale stejně násilí použít nechtěl, vzpomíná Zdeněk Mikš.

Při přepadení byl jeden místní esenbák lehce raněn, postřelen do prstu na ruce, svázán. Bránil se totiž a vystřelil po Klenovském a Valáškovi, ti ho však přemohli. Sténající a nejspíše i dosti zmatený esenbák Josef Bernard pak prosil o smilování a ochotně se Klenovskému a Valáškovi vzdal. Druhý policista jménem Pochobratský zatím podřimoval ve strážnici nedaleko letištních budov. Mikš měl za úkol vzít klíče od letadel a hangárů, takže přímo u přepadení nebyl. Zajatého a lehce zraněného esenbáka Bernarda ostatní pevně svázali a nechali ležet na letištní ploše, hlídala ho Heda. Valášek a Klenovský pak vběhli s pistolí do strážnice. Podřimující policista se okamžitě vzdal, nekladl žádný odpor a nechal se spoutat na židli.

Situace je v tuto chvíli takováto: Na rozjezdové rampě stojí dvě vytlačená letadla značky M-1 Sokol, sportovní trojmístné vrtulové dolnoplošníky s plnými nádržemi a s posádkami. V prvním se nachází Horníček, Nový a Valášek, Nový na místě pilota. Ve druhém letounu jsou Mikš, Klenovský a Prokopová, na místě pilota Klenovský, Zdeněk Mikš sedí zprava vedle něj jako navigátor, dívka sleduje záda pilota a navigátora, sedí za nimi. Policista Pochobratský je svázán na židli v místnosti strážnice, druhý s ustřeleným prstem leží svázaný venku asi  tak třicet metrů za letadlem, v němž sedí Mikš. Nevidí ho. Výhled na svázaného esenbáka je z tohoto úhlu prakticky nemožný a posádka letounu má navíc v tu chvíli jiné starosti, a to zejména s nahozením motoru a luštěním mapy.

Zásadní chyba se stala ve chvíli, kdy nastupovali do kokpitu, nechali totiž  esenbákovi na jeho prosbu pušku položenou vedle něj. Rozvázal se a napadl posádku prvního letounu, kde seděl i Zdeněk Mikš. V. Klenovského a Prokopovou zastřelil, Mikše těžce ranil. Ten pak sedí předkloněný v kabině, simuluje zastřeleného, vedle něj jsou bezvládná těla jeho přátel. Koutkem oka sleduje, co bude esenbák dělat. Čeká, že vyrazí k druhému letadlu, které stojí jen o pár metrů dál. Motory už běží u obou letadel. Posádka druhého letounu se kurtuje a jsou připraveni k rolování. Mikš vidí, že esenbák se otáčí a utíká do strážnice za svým svázaným kolegou, chce nejspíše přivolat pomoc, netuší, že telefonní dráty přerušil Valášek. Mikš se dostal z letounu a dobelhal se k druhému nastartovanému letadlu, kde na místě pilota sedí Miroslav Nový. Mikš jim říká, že ostatní jsou zastřelení a on těžce raněn, a prosí je, aby ho vzali s sebou. Nový ale přidává plyn, říká, že jsou plni, a ulétá. Letadlu však údajně nefungoval zatáčkoměr. Miroslav Nový havaruje nedaleko Sušice. Posádka však havárii přežila, Nový si zlomil nohu a byl v bezvědomí. Nyní se verze rozcházejí.

Jedna teorie o osudu posádky z havarovaného letounu zní takto: Valášek a Horníček, když viděli Nového bezvládně viset v popruhách, zaklíněného v troskách, usoudili, že nemají čas kamaráda vyprošťovat a vláčet se s ním šumavskými hvozdy. Jeden by na to nestačil a Valášek měl zlomenou ruku, takže pokračovali na nedaleké hranice pěšky. Daleko se však nedostali. Zadržel je prý hajný, který v rukou třímal samopal. Ten je pak předal StB. Tuto verzi příběhu nám vyprávěl Zdeněk Mikš.

Druhá teorie je popsána v pamětech leteckého akrobata a bývalého politického vězně Milo Komínka, který příběh slyšel vyprávět od svého spoluvězně na cele Jaroslava Valáška, který v letadle seděl na místě za navigátorem. Citujeme z knihy Milo Komínka I pod oblohou je peklo:

„Posádka měla štěstí, že všichni havárii přežili. Pilot Miroslav Nový utrpěl zlomeninu nohy, Jaroslav Valášek zlomeninu levé ruky v zápěstí a Jan Horníček jen odřeniny. Vyprostili se z vraku a Miroslava Nového, který byl neschopen chůze, odnesli do blízké hájovny, na kterou cestou náhodou narazili. Všichni se dohodli, že je nemožné Nového se zlomenou nohou odvléci za hranice, i když to bylo jen několik málo kilometrů. V dobré víře v čest a vlastenectví hajného nechali svého kamaráda Miroslava Nového v hájence. Sotva se vydali na další cestu k hranicím, zaskočil je hajný s brokovnicí v ruce. Tak skončil jeden útěk letadlem. Ve vyšetřovací vazbě a pak u soudu se Valášek dozvěděl o tragédii na letišti, ke které po výpovědi příslušníka SNB došlo asi takto: Když už Vlastimil Klenovský a Zdeněk Mikš startovali motor letadla, přemluvil spoutaný esenbák Hedu Prokopovou, aby mu povolila pouta, že jsou moc utažena a že mu způsobují bolesti. Když mu je ze soucitu povolila a utíkala k nastartovanému letadlu, příslušník SNB uvolněná pouta rychle sundal, zmocnil se ležící pušky a zezadu ji zastřelil, zastřelil také Klenovského, těžce zranil Mikše a ještě stačil střílet po prvním startujícím letadle, kterému prostřelil palubní desku a poškodil zatáčkoměr.“

Tolik z knihy Milo Komínka I pod oblohou je peklo.

Třetí verzi příběhu muže nabídnout přímo pilot letadla Miroslav Nový. Viz celá nahrávka Miroslava Nového pořízená 4. 2. 2009, stopáž celkem 39:38.