Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ing. Jiří Mikuláš (* 1930)

• narozen 2. srpna 1930 v Praze

• v roce 1948 sestra Jarmila utekla do Bavorska

• promoval na Elektrotechnické fakultě ČVUT

• nastoupil jako asistent na nově založenou VŠ železniční v Praze

• v letech 1959–1963 učil na Strojní fakultě ČVUT, stal se průkopníkem ve výpočetní technice

• v letech 1965 a 1966 byl vyslán pracovně na školení do Anglie jako odborník na počítače Elliott 803 a 503

• v letech 1967 a 1968 absolvoval školení ve Francii a v SSSR jako počítačový expert

• v období 1969–1985 pracoval v Tesle Eltos

• od roku 1985 učil výpočetní techniku na Strojní fakultě ČVUT

Dřevní doba počítačů u nás

Dnes si bez počítačů život neumíme představit. A přece historie jejich vývoje a použití u nás se počítá zhruba na 60 let. V roce 1958 byl v Československu uveden do provozu první u nás vyrobený počítač SAPO. Pochopitelně měl úplně jiné technické parametry, o jeho velikosti nemluvě, než ty dnešní a o deset let později byl dovezen sovětský URAL1. Do konce roku 1964 bylo instalováno 25 počítačů různé zahraniční výroby. Jejich nákup probíhal živelně, často závisel na iniciativě vědeckých pracovišť nebo podniků. Jedním z průkopníků výpočetní techniky v Československu byl ing. Jiří Mikuláš.

Prarodiče Heringovi

Narodil se 2. srpna 1930 v Praze. Heringovi, jeho prarodiče, pocházeli z jižních Čech. „Děda byl mašinfíra, jezdil přes Veselí nad Lužnicí. Na obědy chodil asi jeden kilometr od nádraží. U Růžičků pracovala kuchařka, výborně vařila. Zalíbili se sobě navzájem, vzali se a z toho manželství pochází moje maminka Božena. V mladistvém věku sjížděla Nežárku, byla jednou z našich prvních vodaček,“ vzpomíná pamětník. Děda Otokar patřil k vlastencům, už v 19. století na úřadech mluvil pouze česky a když vypukla první světová válka, odmítl se jí zúčastnit. Byl podnikavý a našel originální řešení: pronajal si nákladní vagon, do něj s babičkou umístili klavír a odjeli do dnešního Chorvatska. Díky své šikovnosti se brzy proslavil mezi místními vinaři: věděl, jak opravit ucpanou trysku v krosně, se kterou se prováděl postřik vinné révy. Novátorskými metodami si získal postavení, naturáliemi pak živil celou rodinu. Babička Marie zase pohotově využila svého hudebního nadání: místní děti k ní chodily na hodiny klavíru a „rodina byla zabezpečena.“ Po válce se vrátili do Čech, i s hudebním nástrojem.

První československá vláda rozhodla o velkorysé akci: poskytnout státní půjčku na hromadnou výstavbu malých rodinných domků. Heringovi svoji dceru Boženu, později provdanou za architekta a stavitele Josefa Mikuláše, finančně podpořili a za několik let se mohli všichni nastěhovat do Čechovy čtvrti v Modřanech, do ulice Na Troskách pojmenovanou podle jedné z básní Svatopluka Čecha. Josef byl vdovec s malým synem. „Moje máma nikdy nedělala rozdíly mezi vlastními dětmi a Mirkem,“ podotýká pamětník.

Jako dítě jezdil Jiří k babičce na statek v Šemanovicích na Kokořínsku. „Vzpomínám, místní kostel, vlevo od něj cesta dolů podél kostela. Tam byly pískovcové skály, takže jedna oblá šla podél kostela dolů. Měl jsem tam kamarády, místní kluky. Chodili jsme dolů k potoku zabíjet žáby. No jo, ale já byl vychován v duchu Knihy džunglí, takže mi bylo líto té žáby a nezabil jsem ji. Nechal jsem ji žít,“ uzavírá vzpomínkou na dětství své vyprávění Jiří Mikuláš.

Lanovka ze stavebnice Merkur

V dětství trávil Jiří mnoho času pozorováním závěsné lanovky na dvoře cukrovaru přepravující vozíky naplněné tzv. šámou, zbytky po výrobě cukru. Doma si pak ze stavebnice Merkur postavil model této linky. Vzpomíná, že ho od dětství bavilo konstruovat, stavět, vymýšlet a navrhovat nejrůznější technické věci. Už jako dítě měl jasno, kterým směrem půjde: přes elektrotechniku k elektronice.

V patnácti letech, na konci války se projevil jeho podnikavý duch: docházel do movitějších rodin, aby jim do radia vmontoval cívky, díky kterým mohli poslouchat zahraniční vysílání, za což v protektorátu hrozila smrt.

Za své vlastenectví byl v patnácti letech málem zastřelen: na konci války po čerstvě vyhlášeném příměří vylezl na střechu domu a vyvěsil československou vlajku aniž by tušil, že ho přes Vltavu ze závodiště v Chuchli pozoruje dalekohledem německá vojenská jednotka. Šrapnely, které po něm z kanónu vystřelili, dopadly naštěstí níž. Odnesla to zídka z bílých cihel.

Od primy do maturity byl Jiří studentem Reálného gymnázia Vyšehrad. „V posledním roce války se učilo jen dálkově,“ vzpomíná a pokračuje, „jedenkrát týdně se šlo do školy pro úkoly. Byla zrovna Popeleční středa a měl jsem hlídku ještě s jedním studentem. Naší povinností bylo v případě poplachu vyběhnout co nejrychleji nahoru a obrovským těžkým klíčem odemknout školní kryt ve vyšehradských katakombách. Nedařilo se mi to a zoufale jsem se díval jak nade mnou letí americká letadla a bomby dopadají na hořící Emauzy.“ Byl 14. únor 1945, den náletu na Prahu, při kterém zahynulo 701 obyvatel.

Sokolská rodina

Už babička Heringová se velmi angažovala v Sokole, stejně jako celá rodina: maminka Božena byla úspěšnou cvičitelkou, župní náčelnicí v Lounech a obě pamětníkovy sestry, Zlaťa i Jarmila, byly nadšenými Sokolkami. Existuje dobová fotografie, na které pětiletý Jiří pózuje v sokolském kroji. „Rodiče mě na všechny sokolské akce brali s sebou“, dodává. V době Všesokolského sletu v roce 1948 coby osmnáctiletý pracoval jako dobrovolník v Rozhlasovém odboru české obce sokolské. Hlásil informace o zkouškách, srazech na sletišti, z podkroví budovy Tyršova domu oznamoval rádiem pokyny cvičencům ubytovaným ve školách. Obě sestry samozřejmě cvičily.

Jarmila, která uměla dobře anglicky, díky skvělé profesorce Obchodní akademie v Mělníce, pracovala v British Information Service v oddělení půjčovny časopisů, naproti hotelu Savarin Na Příkopech. Novému režimu se po Únoru stala podezřelou a rozhodla se emigrovat: v polobotkách ve sněhu přešla hranici do Bavorska. Během sletu v létě pracovala v Cizineckém odboru, provázela po Praze (mimo jiných anglicky mluvících hostů sletu) i Američana Larryho, který když se poté dozvěděl, že je v německém utečeneckém lágru, se s ní na dálku oženil. Tak se Jarmila dostala do USA, kde se dál angažovala v sokolském hnutí a v práci pro české krajany v USA. Domů se směla podívat až za třicet let, když už měla americké občanství. Jiří Mikuláš dodává: „Neměli jsem žádný kontakt, nepsali jsme si. Existovala firma, určitě komunisty sledovaná, která zprostředkovávala kontakty. Máma se tak dozvěděla, že je Jarča v USA a že si vzala Larryho.“

Zlaťa na Univerzitě Karlově vystudovala tělocvik a zeměpis, učila na základní škole, psala do sokolského tisku. Po Únoru 1948 byla ze Sokola vyloučena, musela se vystěhovat z Prahy a učit na venkově. V době normalizace už učit nesměla vůbec. Maminka Božena byla „za odměnu“ za dlouholetou obětavou dobrovolnou činnost takzvaně vyakčněna, vyloučena ze Sokola.

Cesta k počítačům

Po maturitě Jiří vystudoval Elektro-fakultu obory slaboproud, radiotechnika na ČVUT (České vysoké učení technické). Studoval s vyznamenáním a při promoci v roce 1953 se náhodou dozvěděl o zajímavé možnosti profesního uplatnění. Spolužák mu tehdy řekl: „Zajeď si za docentem Korousem, shání asistenty.“ Takže místo umístěnky do Tesly Hloubětín nastoupil do nově vzniklé Vysoké školy železniční, která sídlila v bývalé Obchodní akademii v Karlíně. Stal se asistentem a přednášel v prvním ročníku matematiku. Souběžně učil v  inženýrských kurzech na Malé Straně tzv. rychlokvašky. Vzpomíná: „Na škole byla skvělá parta mladých asistentů. Rád jsem cestoval a zajímavá výhoda byla, že jsem měl jízdenku na všechny druhy vlaků. Využíval jsem toho hodně,“ říká Jiří Mikuláš. Podařilo se mu také vyhnout se povinné vojenské službě: „Někdo tomu říká štěstí, někdo osud,“ dodává. V roce 1959 byla vysoká škola na přání Slováků přemístěna do Žiliny, ale Jiří zůstal v Praze  – „Chtěli jenom Slováky,“ říká.

Příkaz: Vyházet nekomunisty

V samém závěru 50. let přišel příkaz z ÚV KSČ (Ústřední výbor Komunistické strany): jelikož sestra Jiřího Mikuláše emigrovala, on musí ze školy odejít. Kádrovák si ho předvolal a dal mu ultimátum: do půl roku si musí najít jiné místo. Měl původně nastoupit do kladenských dolů, ale na vyšších místech bylo rozhodnuto, že do dolů ne: „My ho potřebujeme, zaručujeme se za něj,“ prohlásil ing. Trčka, předseda strany na škole. To se už Jiří Mikuláš zajímal o počítače. Avšak ani po půl roce odpovídající místo nenašel. Všude slyšel: „Potřebujeme tě, ale nesmíme tě vzít.“ Ultimátum bylo prodlouženo do Vánoc. Ing. Trčka mu tehdy dal příkaz: „Sedni a napiš dopis. Nejsem členem KSČ, ale důvěřuji straně a Ústřednímu výboru. Žádám vás o přešetření mých kádrových materiálů, protože si nejsem vědom žádných prohřešků.“ Jiří dopis napsal. To byla tehdy pro velkou většinu československých občanů obvyklá a přijatelná strategie jak lavírovat s režimem, hrát jakousi dvojí hru, aby člověk neztratil svoji tvář ani místo.

Problém se sestrou emigrantkou pokračoval. Navíc matka Božena a starší sestra Zlaťa byly vyloučené ze Sokola. Při pohovoru s vysokými straníky musel pamětník zaujmout postoj k emigraci sestry Jarmily. Když ho nutili, aby se jí zřekl, jak se dělo při stalinských procesech v 50. letech, reagoval písemně takto: „Vážený soudruhu Trčko, sestry se nemohu vzdát, protože ji mám rád, i když v rozporu se zákonem opustila naši vlast.“ Jiří Mikuláš vzpomíná, že při pohovoru se straníky prohlásil: „Řekl jsem, že se zamilovala při sletě, že odešla nikoli z politických důvodů, ale kvůli lásce, že já jsem nesouhlasil. Měla tu zůstat a angažovat se tady. Ten Trčka to přijal,“ vysvětluje pamětník jakýsi kompromis, přijatelný pro obě strany.

Po promoci v roce 1953 se přihlásil do kurzů základů létání na větroni na vrchu Raná u Loun. Několik let lítal, až mu to oficiálně zakázali, stejně jako aktivní vysílání, ačkoli byl členem klubu ČAV (Československé amatérské vysílání). Můžeme to chápat jako další známku politické nedůvěry a podezírání.

U počítačů

Na počátku 60. let byly Kancelářské stroje n. p. jedním z prvních podniků, kde se začaly používat počítače. Ing. Mikuláš dostal příležitost pracovat se sovětským počítačem URAL1 a brzy se vypracoval mezi naše přední programátory. „Velká kráva, šest metrů délka. Sto elektronek a dole místo, asi v téhle výšce, označené bílou křídou, čtvercem. A když jim URAL přestal počítat, tak měli vyzkoušeno, že pomůže takhle dlaní rozpřahem bouchnout do toho čtverce, a počítač URAL se rozchodil,“ vzpomíná na počátky počítačů pamětník.    

Jiří Mikuláš byl u zrodu prvních dvou knih o počítačích přeložených z ruštiny, jako technik poskytoval překladatelům odbornou pomoc. Jedním z prvních úkolů jemu svěřených v Kancelářských strojích bylo sestavit seznam dostupných počítačů ze zahraničí. Na jeho radu byl na půl roku zakoupen britský ELLIOTT 803 a Jiří Mikuláš se stal jedním z prvních programátorů v republice. Programoval Vltavskou kaskádu, Nuselský most. Do Rytířské ulice se zájemci o výpočty sjížděli z celé republiky. „Stal jsem se osobou žádanou a konečně se vymanil z kádrových problémů,“ říká. Tehdy napsal programový ovladač pro snímáni 90 sloupcových děrných štítků typu Aritma (Powers), nejen 80 sloupcových typu Holarit, běžně používaných v té době v Československu. 

V polovině 60. let se začaly politické poměry postupně uvolňovat. Spolu s dalšími třemi odborníky byl v roce 1965 pozván do Anglie na školení v používání počítačů ELLIOTT. V dalším roce si ho Angličani sami vyžádali k dalšímu školení a zaplatili celý pobyt, protože přeprogramoval tzv. driver, programový ovladač pro řádkovou tiskárnu, softwarem psaným v češtině i s diakritikou. Díky tomu se do Československa prodaly další britské počítače. V té době už Jiří Mikuláš uměl slušně anglicky. Jak je to možné, že směl vyjet do kapitalistické ciziny v době, kdy to pro velkou většinu Čechů možné nebylo? Vysvětlení se nabízí: Jiří Mikuláš byl předním odborníkem, strana a vláda ho potřebovala a navíc nikdy neměl s sebou rodinu. Ta zůstávala doma jako rukojmí.

V dalších dvou letech odjel spolu s osmi dalšími odborníky na školení do Francie. V srpnu 1968 při procházce v pařížských zahradách uslyšel z transistorového radia o okupaci Československa dřív než Češi doma. „Rušičky přestaly rušit, vysílali přenosy československého rozhlasu i na krátkých vlnách, aby svět věděl,“ vypráví Jiří Mikuláš.

Tehdy pracoval v Tesle Eltos. Tesla chtěla koupit licenci z Francie na výrobu počítačů od Bull General Electric Gamma 140. „Nechala vyrobit drivery, koupila celou výrobní linku do Pardubic a já jsem se stal vedoucím programátorského oddělení. Měl jsem tři lidi pod sebou.“

Samozřejmě, že byl pracovně vyslán i do Sovětského svazu. Československo koupilo počítače MINSK1 a MINSK2 a Jiří byl putoval do města Minsk na školení. Čeští programátoři se domáhali podobného školení, nebo kurzu, které zažili v Británii, ale „Sověti na to tenkrát nebyli zvyklí“. Dostal se i do Moskvy na výstavu Úspěchy národního hospodářství. Československý počítač instalovaný na ukázku se líbil. „Pro nás to byla reklama,“ dodává.

Soudní spor

V roce 1986 bylo ing. Jiřímu Mikulášovi uděleno ocenění Zlatý klas za unikátní program pro chov vepříků prezentovaný na výstavě Země živitelka. V textu ocenění byla uvedena jména tří autorů, nikoli jméno generálního ředitele Tesly Eltos Ševčíka, v jehož podniku byl Mikuláš zaměstnaný. Ševčík se sice na programu nijak nepodílel, nicméně se cítil hluboce dotčen a začal Jiřímu Mikulášovi znepříjemňovat život. Problémy, intriky a nepříjemnosti vyvrcholily výpovědí z pracovního poměru. Oficiálním důvodem byla nekázeň – ing. Jiří Mikuláš nestačil dokončit v termínu jistou příručku. To ovšem byla pouze záminka. Tři roky před Listopadem 1989 se konalo soudní přelíčení, které Jiří Mikuláš sice nevyhrál, ale už ten fakt, že soud proběhl, byl náznakem přicházejících změn.

Ing. Jiří Mikuláš se po období, kdy ho vyhodili z Tesly a po nějakou dobu zametal pražské ulice, uplatnil jako známý počítačový nadšenec a talentovaný učitel na Strojní fakultě ČVUT. Externě vyučoval předmět Informační technika na několika vysokých a středních školách ještě mnoho let po odchodu do důchodu.