Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Vladimír Mikuláš (* 1947)

• narozen 20. listopadu 1947 v Dobřanech

• po vyučení nastoupil v 17 letech na vojnu

• roku 1968 začal studovat policejní školu SNB

• 21. srpen 1968 strávil jako hlídka u Československého rozhlasu

• během normalizace byl vyloučen z KSČ

• roku 1974 nuceně odešel od policie

• pracoval mimo jiné jako taxikář, než se v polovině 90. let k policii vrátil

• v nakladatelství Plot vydal dvě knihy

• roku 2023 žil v blízkosti Kostelce nad Vltavou

„Nadřízení nám řekli: ‚Chlapi, ať je tady hlavně klid.‘ Tak to se nám evidentně nepovedlo,“ vzpomíná Vladimír Mikuláš na první slova velících důstojníků, když dvacítku vyjukaných dvacetiletých nováčků vysazovali z policejního Roburu brzy po půlnoci 21. srpna 1968 před budovou Československého rozhlasu. Když se ho později během prověrek členů KSČ roku 1970 ptali, jestli se „sovětskou pomocí“ souhlasí, vybavil si mrtvé, které ve vestibulu rozhlasu museli překračovat.

Rodiče pocházeli každý z jiného prostředí

Pamětníkův otec Karel Mikuláš pocházel ze selského rodu z Černíkova u Domažlic, naproti tomu matka Vlasta, rozená Zemanová, byla dcerou ševce a kuchařky ze Zdeslavi. Do osudů obou rodin zasáhla změna režimu po roce 1948 – Mikulášovi přišli v rámci kolektivizace o grunt a dědeček Pavel Zeman po zákazu živností odložil verpánek a stal se cestářem. „Děda byl vypravěč, vymýšlel si pro nás s bráchou pohádky. Ačkoliv dělal v Pardubicích u dragounů pucfleka, vyprávěl nám, jak bojoval na Piavě,“ vzpomíná na dědečka, který si uměl užívat život a po kterém nejspíš zdědil i touhu vyprávět příběhy. Maminka se vyučila dámskou krejčovou, otec pracoval v hutích ve Škodovce v Plzni. Po základní škole se zde později stal učněm na fréze i pamětník.

Po vojně k policii

Během vojenské služby, kterou pamětník nastoupil hned po vyučení v 17 letech, absolvoval poddůstojnickou školu. „To bylo poprvé, co jsem se začal pořádně učit. Z 80 lidí jsme dva absolvovali na ‚výtečně‘, takže jsme byli rovnou desátníci,“ vzpomíná. Na vojně také vstoupil do Komunistické strany Československa (KSČ). „Náš poručík na vojně mi říkal: ‚Vstup do strany. Jen komunisti to můžou změnit. Nikdo jiný to nezmění.‘ A skutečně to vypadalo jako jediná možnost, tak jsem si podal přihlášku,“ říká. Vývoj, který vedl k výměně ve vedení strany, vnímal tehdy spíš okrajově, jen když se domů dostal na opušťák. Pražské jaro po návratu z vojny ale už prožíval naplno. S budoucí manželkou Květuší, rozenou Pavlínovou, navštěvovali pražská divadla i kina a fandili trojici „miláčků národa֧“: prvnímu tajemníkovi UV KSČ Alexandru Dubčekovi, diplomatu Čestmíru Císařovi a ekonomovi Oto Šikovi.
V červnu roku 1968 Vladimír nastoupil do školy SNB (Odborná škola MV Praha 10 – Vršovice).

Zkraje jsem k tankům ještě chodil, ale pak začali padat mrtví

„21. srpna v noci nás vzbudili: ‚Oblečte se, hned vyjedeme,‘“ popisuje pohotovost, která byla vyhlášena v 0:35 a o pět minut později už přišel rozkaz operačního důstojníka MS-VB o blokaci rozhlasu a televize (Ztracené archivy 1968: Rudolf Čížek, s. 40). Z ubytovny policejní školy na Míčánkách to k rozhlasu nebylo daleko. Když z policejního Roburu vystoupilo asi 20 mladých nováčků, ulice byla liduprázdná a temná. Klid, který měly celkem dvě třídy nezkušených mladíků udržet, ale trval jen krátce. Postupně, jak se lidé budili a poslouchali první zprávy, začalo jich na ulici přibývat. V 1:55 ráno zazněla z rozhlasových přijímačů zpráva: „Vojska Sovětského svazu, Polské lidové republiky, Německé demokratické republiky, Maďarské lidové republiky a Bulharské lidové republiky překročila státní hranice.“ Policejní operační hlášení svodky SNB z doby 3:40 udává 150 osob před rozhlasem, v 6:15 už asi tisíc.
Tanky se objevily po čtvrté hodině ráno a zprvu se lidé s vojáky snažili debatovat. „K těm tankům jsem chodil, než se střílelo. Uniforma budila trochu respekt. Hodnost jsem měl nejnižší, co existuje, ale měl jsem kulatou čepici a pistoli,“ vzpomíná. Obrat v chování lidí na Vinohradské třídě i vojáků ale přišel záhy, když začalo být jasné, že domluvit se nepůjde. Jednotky přijely splnit úkol – obsadit rozhlas.

Nešlo to vyhrát

Kolem osmé ráno se v centru Prahy rozhořela skutečná bitva. Na křižovatce nad Muzeem vznikla barikáda, pršely dlažební kostky a odpovídala jim střelba z kulometu, která byla slyšet i z rozhlasového vysílání. V důsledku výbuchu vojenského vozu plného střeliva došlo k požáru dvou domů. „To bylo potom takové zoufalství, když začali padat mrtví lidé! Voják střílel kulometem do dlažby a kulky se odrážely do všech stran. Říkal jsem si, ať už to jenom skončí. To nešlo vyhrát,“ vzpomíná. Vybavuje si také „hrdinu beze jména“, blonďatého kolegu, který později sloužil u dopravní policie. „Na rozdíl od nás chodil až mezi tanky a ty lidi tahal ven. My jsme jen tak stáli na chodníku a čekali, až nám někdo něco podal, ale abych tam šel mezi ty tanky, tak na to jsem neměl,“ přiznává upřímně pamětník. „My s kamarádem Portosem [Josef Podzimek] jsme byli podělaní za telefonní budkou, kolem nás lítaly kulky. A já vám tady vyprávím a on o tom třeba nikdy nikomu neřekl?! Jak se říká: hrdinové mlčí,“ dodává Vladimír Mikuláš. Střet Pražanů a sovětských vojáků u Československého rozhlasu si vyžádal 15 obětí na životech.

To po mně nechtějte

Mrtví, které zasahující policisté přinášeli do vestibulu rozhlasu 21. srpna 1968, se Vladimíru Mikulášovi znovu vybavili, když u prověrek členů strany dostal kruciální otázku. Odpověď na ni ve většině případů rozhodla o dalším osudu zpovídaného. Souhlasí se vstupem vojsk států Varšavské smlouvy a bratrskou pomocí Československu? „Někdo prošel, někoho vyškrtli – a to znamenalo, že se může vrátit, a někoho vyloučili a nad tím se zavřela voda. Já, když jsem byl u prověrky, a to jsem za sebou měl ten rozhlas a mrtvé kluky, které jsem tam překládal, a tu hrůzu tam, tak jsem říkal: ‚Nechtějte po mně, že mám říct, že s tím souhlasím. To ze mě nedostanete.‘ A výsledek byl: vyloučen.“

Policajt proti policajtovi

V době těsně před prověrkami (v listopadu 1969) se pamětník, který tehdy sloužil jako hlídková služba na Praze 7, stal svědkem incidentu, kdy opilý kriminalista Miroslav Pavlíček zatkl a předvedl na služebnu SNB hosta vinárny, kterého následně za použití násilí vyslýchal. Nejednalo se o jeho první provinění, za podobné chování byl v minulosti opakovaně trestán slovními důtkami nebo několikadenním domácím vězením (dle archivních materiálů MV dohledatelných online z archivu ABS). „Začalo se to vyšetřovat, byli tam svědci a všech nás pět [policistů přítomných výslechu] to podle pravdy do protokolu uvedlo. Co se nestalo? Půl roku trvalo vyšetřování. Dva nadřízené nadporučíky hned vyhodili do civilu a pak šli za mými dvěma kolegy a řekli jim: ‚Když změníte výpověď, že jste to neviděli, že jste u toho přímo nebyli a jen to slyšeli z chodby, tak půjdete hned na kriminálku.‘ Do měsíce z nich byli kriminalisti. Za mnou nikdo nepřišel. A když byl soud, tak mi vyhrožovali, že svědčím proti policajtovi, že to se nikdy nedělalo a že na to doplatím,“ vzpomíná. Kriminalista Miroslav Pavlíček byl skutečně roku 1972 odsouzen, devítiměsíční trest mu však byl díky společenské záruce odložen na zkušební dobu dvou let. U policie tedy sloužil dál.

Odchod a návrat

Vladimír Mikuláš se následně přesunul do kanceláře dopravního inspektorátu, kde získal na starost trestní agendu. Roku 1974, ve chvíli, kdy měl po svém nadřízeném kpt. Kroupovi převzít vedení inspektorátu, se dostaly na světlo pamětníkovy kádrové materiály a namísto povýšení následoval vyhazov. Téměř 20 let pak jezdil jako taxikář.

Záhy po zásahu proti studentům 17. listopadu 1989 na Národní třídě se rozšířila falešná zpráva o smrti studenta ČVUT Martina Šmída. „Nejvíc mě zasáhlo, když vysílali v rádiu, že je tam ten mrtvý kluk,“ říká. „Osobně jsem to cítil jako poslední hřebík, že bych byl schopen jít do všeho i s tím rizikem, že už teda takhle to nejde. Přesně si pamatuju, kde jsem byl a kde jsem to slyšel. A to mě zlomilo, protože jsem už také mnohému nevěřil. Po tom osmašedesátém jsem si nedělal iluze, že by se ještě někdy mohlo opakovat, aby se národ takhle dal dohromady. Když jsem všude kolem viděl tolik zmetků, kteří změnili názor z prospěchu a udávali kamarády, aby se dostali na jejich místo.“
S novou nadějí a elánem se proto vrátil roku 1994 ke službě u policie. Své zkušenosti následně zúročil v povídkové knize Policejní úsměvy a navázal autobiografickým románem Každý má svůj osud.

„Každý si musí v sobě srovnat, jestli bude konat dobro, nebo alespoň nebude páchat zlo,“ uzavírá Vladimír Mikuláš své vyprávění.