Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jarmila Mikulášková (* 1946)

• narozena 12. března1946 v Hranicích na Moravě

• dětství prožila v Potštátu v bývalých Sudetech

• v roce 1964 odmaturovala na všeobecné vzdělávací škole, na VŠ se nedostala

• pracovala v Tesle Rožnov, prodejně sklo - porcelán a v Městské knihovně v Rožnově

• založila Poetické divadlo v Rožnově

• pro středoškoláky pořádala besedy o umění a literatuře, kde jim představovala i zakázané autory

• odmítla členství v KSČ i spolupráci s StB

• v roce 1989 podepsala a rozšiřovala petici Několik vět

• v listopadu 1989 spoluzakládala OF v Rožnově a byla jednou z jeho mluvčích

• nezávislou zastupitelkou za spolek Zdravý Rožnov

Prožila dětství v poválečných Sudetech. Většinový český živel se tam s tím menšinovým německým tehdy ještě pravidelně setkával. Pražské jaro jí dalo naději na lepší život, normalizace znamenala zmar, ze kterého utíkala k umění. Rozmnožovala samizdat. Musela odolat svodům StB i KSČ. Pak přišel rok 1989, kdy pomáhala rozšiřovat protirežimní petice. Ředitelka knihovny, kde tehdy pracovala, ji varovala, že je pod dohledem StB, ať ještě počká kvůli dětem. Ona však namítla, že právě kvůli svým dětem už čekat nemůže. Listopad 1989 se poté již nezadržitelně blížil. Do jeho dění se pamětnice nadšeně zapojila. 

LÉTA ČTYŘICÁTÁ

Jarmila Mikulášková, dívčím jménem Kosňovská, se narodila 13. února 1946 v Hranicích na Moravě. Jejím rodičům se o tři roky dříve narodil syn Miroslav. „Toho si také vlastně pořídili proto, aby nemuseli jít na práci do Německa za protektorátu,“ vzpomíná Jarmila. V roce 1947 přibyl do rodiny ještě jeden sourozenec, syn Ladislav. Její tatínek Eduard pocházel z českoněmecké rodiny z Potštátu, maminka z Čech, od Dobříše. Osud maminku zavál do Hranic na Moravě, kde za protektorátu pracovala jako ošetřovatelka v sanatoriu. V Hranicích se rodiče seznámili a později založili rodinu.

Po druhé světové válce se Kosňovští přestěhovali do Potštátu, vzdáleného asi třináct kilometrů od Hranic na Moravě. V městečku v té době ještě žila pozvolna mizející německá komunita. Otec Eduarda Kosňovského byl Čech z Ostravska, maminka sudetská Němka z Potštátu. Velká část Jarmiliny rodiny z otcovy strany tak musela do odsunu. Nejprve je internovali ve sběrném táboře v Hranicích, odkud byli později vystěhováni do Bavorska. Zůstat směli jen pradědeček a prababička Röderovi , za které se jejich čeští příbuzní zaručili, a museli přislíbit jejich obživu na vlastní náklady.

Jarmilin otec se vyučil pekařem a po válce chtěl v řemesle pokračovat ve vlastní pekárně. Od státu odkoupil zkonfiskovaný dům svých německých příbuzných v Potštátu, kde v sousedství plánoval otevřít pekárnu. Jeho podnikatelský záměr ale zhatil únor 1948, nezbylo mu tedy než začít pracovat v pekárně v Hranicích, kam dojížděl po zbytek života. To jeho dětem pravděpodobně zachránilo kádrové posudky v budoucích letech.

DĚTSTVÍ V SUDETECH

Na dětství vzpomíná Jarmila jako na čas krásný a bohatý na zážitky. Sourozenci Kosňovští měli v Potštátu partu kamarádů, která se udržela až do jejich nástupu na střední školu. V městečku i jeho okolí se nacházelo mnoho míst, kde měli mladí bohaté vyžití. Často zkoumali rozpadající se domy po vysídlených Němcích, různé bunkry, lomy a jiná atraktivní místa. Hranice jim pak někdy, po překročení určitých mezí, musel vymezovat zásadový, ale férový otec. Pod jeho neformálním vedením tvořila Jaroslava s bratry něco jako malou junáckou družinu. Však byl také jejich tatínek před válkou zapáleným skautským vedoucím v Hranicích. Eduard Kosňovský své děti často brával do lesa a podněcoval v nich lásku k přírodě. Vedl je ke sportu a zajišťoval jim v tomto ohledu všechny nezbytné sportovní pomůcky. „No a máma, to byla zase taková ta základna. Ta dovedla vytvářet tu domácnost pro nás. Jinak ohromě ráda vařila, pekla a starala se o nás.“ Její maminka milovala les a dceru tam brávala na sběr bylin, vedla ji ale také k zahrádkářství a k zodpovědnosti ve všem, co dělala. Dbala o to, aby každý ze sourozenců doma vykonával určité práce. Všechny děti tak věděly, co má kdo na starost, a své úkoly si plnily, ne vždy se ale do práce hrnuly s nadšením. „A taky na to všichni vzpomínáme tak, že jak jsme mohli, tak jsme zdrhali z domu, abychom nějakou práci nedostali,“ dodává dnes s úsměvem Jarmila Mikulášková.

I když se odsun osob německé národnosti týkal téměř všech dřívějších obyvatel Potštátu, i zde existovaly určité výjimky. Zůstat směli například odborníci v určitém oboru, lidé ze smíšených manželství nebo příliš staří obyvatelé. Někteří vzdálenější příbuzní Kosňovských tak mohli ve městě a jeho okolí zůstat. Přestože tito lidé většinou ovládali oba místní jazyky, při návštěvách u Kosňovských zůstávali během hovorů věrni svému rodnému německému jazyku. Výjimku rovněž získali již dříve zmínění prarodiče Redrovi. V paměti zůstala Jarmile setkání s prababičkou, která se nikdy nenaučila česky. Vzájemná komunikace se tak odbývala jen formou frází, jako například: „Milch für zwei Tage“ [mléko na dva dny] nebo oslovením: „Großmutti“, to když Jarmila k prababičce Röderové nosívala obědy. Ale více než hovory s babičkou děti zajímala půda jejího domu, kde se nacházela pozůstalost po pradědečkovi Eduardu Röderovi. Ten se vyučil zlatníkem a hodinářem a v mládí hodně cestoval po Evropě, kde získal mnoho cenných zkušeností pro svoje řemeslo. Poznatky ze zahraničí pak uplatňoval nejen ve své hodinářské dílně v Potštátu, ale i při podnikání s vařením piva. Později se stal starostou města, založil mlékárnu, spořitelnu a propagoval zamýšlenou stavbu železnice. Po osvobození Potštátu v květnu 1945 jeho dílnu vyrabovala Rudá armáda.

JAKO KDYBY MĚLA PŘIJÍT VÁLKA

Eduard Kosňovský vstoupil po válce z přesvědčení a z touhy po lepším světě do KSČ, přesto Jarmila vzpomíná, že politika do jejího dětství nezasahovala. Z března roku 1953 si ale dobře vzpomíná na úmrtí sovětského vůdce Josifa Stalina. Oznámení o jeho smrti slyšela ráno cestou do školy z rádia. Vzpomíná: „A připadalo mi, že se něco strašného děje, že to je, jako kdyby měla přijít válka.“ Ve škole po těchto událostech cítila pochmurnou atmosféru, která tíživě dopadala právě na ni a její spolužáky. Z padesátých let si ale Jarmila Mikulášková vybavuje další neradostné vzpomínky, a to na politické procesy, které slýchala z rozhlasu v Potštátu. Jako malé děvče nevěděla, oč přesně jde, ale když slyšela o odsouzení bývalé národně socialistické političky Milady Horákové, cítila, že se jedná o něco špatného. Její tatínek snad právě pod dojmem těchto událostí z KSČ v padesátých letech vystoupil. „Protože říkal, že ti lidé tu myšlenku, které on věřil, naprosto zkazili.“ O politice se otec už později se svými dětmi nechtěl příliš bavit a v žádném veřejném dění se neangažoval, ideji komunismu však zůstal nadále věrný. Svůj čas dělil mezi práci, rodinu a záliby, kterými mu byly zahrada a chov drobného zvířectva. Veškerou práci podle vzpomínek své dcery vykonával „svědomitě a naplno“, k čemuž vedl také své tři děti.

BRATR JI NAUČIL ČÍST LONDONA A POSLOUCHAT JAZZ

V raném dětství pomáhala její pohled na svět formovat literatura, kterou dostávala od rodičů k Vánocům. Jednalo se především o knihy z edice Dobrodružství a o verneovky. Čtení těchto příběhů v ní zanechalo pocit, že se nemá v životě snadno vzdávat. Se světem dospělých ji seznamoval starší bratr Miroslav. Poskytoval jí dobré knihy, jako například romány od Jacka Londona. Prostřednictvím poslechu Radia Luxembourg Jarmile představoval moderní západní hudbu, což nebylo v té době na vesnici zcela obvyklé. Když o bratrovi psala v osmé třídě slohovou práci a zmínila, že Miroslav poslouchá jazz, učitelka ani ostatní žáci nevěděli, o co se jedná. „Takže měla jsem v mnohých věcech náskok i díky tomuto bratrovi, který nejen že poslouchal tu muziku, ale měl na nás takový ten takzvaně reakcionářský vliv.“

Po základní škole začala Jarmila studovat Střední všeobecně vzdělávací školu, jak se tehdy nazývalo gymnázium, oproštěnou o některé humanitní předměty. Studenti z této školy museli v rámci vládní podpory zemědělství jednou týdně docházet na praxi do Jednotného zemědělského družstva (JZD). Práce v družstvu ale mladé lidi nebavila a příliš se v ní neangažovali, protože později nechtěli studovat na zemědělských univerzitách.

V ROŽNOVĚ

Po maturitě v roce 1964 chtěla Jarmila studovat jazyky na vysoké škole, kam se jí ovšem nepodařilo dostat. Pracovat začala v Tesle v Rožnově pod Radhoštěm, kam se také přestěhovala. Zprvu z nové práce nadšená nebyla, později se ale ukázalo, že z hlediska nabývání životních zkušeností to pro mladou dívku byla dobrá volba.

V druhé polovině šedesátých let se na pultech začaly objevovat dříve zakázané knihy, v kinech běžely filmy nové vlny, současná hudba, uvolněná atmosféra, to vše Jarmila vstřebávala plnými doušky. Začal vycházet časopis My, do kterého krátce přispívala. V Rožnově vznikly nové bigbeatové skupiny a bylo stále co dělat. Pamětnice si postupně začala uvědomovat širší souvislosti života ve své vlasti. Například to, že poslech západní hudby a vůbec obdiv ke kapitalismu může lidem působit problémy.

Nejvíce jí ale oči otevřeli kolegové z Tesly. Pracovnice z západního Slovenska například nechtěly ze zásady platit poplatky na různá mezinárodní socialistická hnutí. Tyto ženy měly neblahé zkušenosti s režimem již ze svých domovů z časů násilné kolektivizace. Jarmila také vyslechla mnoho smutných příběhů od Valachů, kteří šli raději pracovat do fabriky, aby měli klid, protože některým režim znárodnil obchod, vyvlastnil majetek nebo zrušil živnost.

Pamětnice v Tesle pracovala na úseku měřicích senzorů a za kolegy měla většinou mladé lidi, absolventy středních škol a gymnázií. Vznikla tam dobrá parta, kde se diskutovalo o do té doby ne zcela běžných tématech. Jakmile si mladí lidé našli trochu volného času, bavili se například o politice, víře nebo homosexualitě, což Jarmilu naučilo vyslechnout si cizí názor a hlavně toleranci k odlišnosti.

JAK MŮŽETE ČEKAT DÍTĚ, KDYŽ JSOU TAKOVÉ HROZNÉ ROKY?!

V roce 1966 se pamětnice provdala za svého prvního manžela Jiřího Halamíčka. Koncem roku se jim narodil syn Daniel a o tři roky později dcera Erika. Jiří zajímal vůči režimu radikální postoje, které občas ventiloval i na veřejnosti. Jarmila vzpomíná na jeho slova: „Že by komunisty věšel na lampy jako v Maďarsku v padesátém šestém.“ Své nekonformní názory si, ještě před svatbou, musel „odčinit“ základní vojenskou službou u ženijního vojska, jehož některé útvary tehdy sloužily jako obdoba dřívějších PTP.

Pražské jaro Jarmila přivítala, protože věřila jeho myšlence, reformě režimu se zachováním sociálních jistot. V republice si jiné než socialistické zřízení nedovedla představit, západní hranici nikdy nepřekročila, a tak nevěděla, jak se na druhé straně železné opony žije. Okupace 21. srpna 1968 pro ni byla šokem a velkým zklamáním. První den invaze prožila v práci, a když její kolegové slyšeli z rádia, že se blíží tanky, zastavili výrobu a pospíchali do města nakupovat zásoby jídla. Pamětnice za ně tehdy prožívala pocit studu, myslela si, že by se měli chovat vlastenecky a nezabývat se hromaděním zásob. Taková ale byla doba, zoufalá a žádající si neobvyklá řešení. „To tehdejší cechař v Tesle mi říkal: ‚Pro pána krále, jak můžete čekat dítě, když jsou takové hrozné roky?!‘ V tom srpnu 1968. A já jsem mu říkala, že děti se rodí za všech okolností a nemůžeme čekat dopředu, že se něco semele.“

Po invazi Jarmilu pronásledovaly pocity zmaru a potupy. Nebála se hrozby ze strany okupačních vojsk, ale toho, že se zastaví obrodný proces. Nejdříve pozorovala ve společnosti nadšení a sounáležitost, lidé se zajímali o dění, sbírali podpisy na podporu státních představitelů a věřili, že se okupantům nepoddají. To všechno se ale s postupem času měnilo v letargii, ztrátu bojovnosti a odevzdanost. K tehdejšímu dění pamětnice dodává: „Na náměstí stála rudá hvězda místo Masaryka, kterou chlapi po okupaci demonstrativně shodili. Pak velmi záhy pokorně šli a dávali tu hvězdu zpátky.“

Činy Janů Palacha a Zajíce vnímala jako hrdinství, které se však režim snažil vymazat z veřejného povědomí. Dokud to šlo, sbírala o dění ve vlasti svobodné informace, to se ale s nastupující normalizací začalo rychle měnit. Složitá doba zasahovala do všech vrstev společnosti. Jarmila vzpomíná, jak se na třídním srazu pohádala s některými spolužáky, kteří hájili normalizační politiku nového generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka.

KNIHOVNICE

Po mateřské dovolené začala v roce 1971 pracovat v prodejně sklo – porcelán v Rožnově. Tam poprvé více pocítila politický tlak, to když ji vedoucí neodbytně vybízela ke vstupu do KSČ. Odmítla.

V roce 1976 začala Jarmila pracovat v Městské knihovně v Rožnově pod Radhoštěm a potřebné vzdělání si později doplnila v knihovnické škole. Za nějaký čas za ní přišla ředitelka instituce s návrhem na členství v KSČ. Nadřízená jí nabízela různé výhody a argumentovala tvrzením, že pokud nastanou v jejím životě nějaké problémy, strana ji vždy podrží. „Řekla jsem jí, že jsem byla vychována tak, že nemám nikdy v žádném politickém dění hrát žádnou roli,“ uzavírá téma pamětnice.

Koncem sedmdesátých let se Jarmila Mikulášková v Rožnově seznámila se starší dámou, tzv. Madam Sajdlovou, příbuznou Václava Havla, od které získávala zakázané a samizdatové knihy. Zájem o literaturu i její profese jí umožňovaly vymezit se, svým vlastním způsobem, proti režimu. Když jako knihovnice v osmdesátých letech pořádala besedy se studenty středních škol, tajně jim na nich představovala samizdatovou literaturu nebo knihy, které mohly nově začít vycházet za perestrojky. Snažila se ke studentům dostat různé málo dostupné a zajímavé informace. O její činnosti se dozvěděla ředitelka gymnázia a na Jarmilu si v knihovně stěžovala. „Že tam vykládám bludy, že říkám, že například socialistický realismus není to poslední stadium, jediné možné.“ Pamětnice se ale snažila mít vždy všechno podložené, aby ji nikdo z ničeho nemohl obvinit. Ředitelce knihovny ukázala například přehled nové sovětské literatury, kde byla kniha, ze které citovala, uvedena. A tak jí vše prošlo. Později četla na různých besedách se studenty i zaměstnanci Tesly básně Jana Skácela, povídky Bohumila Hrabala nebo texty Václava Havla. Učitelky tehdy dělaly, že nic závadného neslyší, a překvapivě ji nikdo neudal.

V knihovně se v té době musela potýkat i s požadavky, které přímo ovlivňovala státní politika. Nadřízené orgány knihovnicím předepisovaly, že musí deklarovat minimální počet výpůjček marxisticko-leninské literatury, jenže tu si nikdo nechtěl půjčovat. Po dohodě se známým, který vykonával základní vojenskou službu, na něj Jarmila knihy fiktivně vypůjčovala, a tak absurdní požadavky komunistické strany a režimu plnila.

POETICKÉ DIVADLO

Život v nesvobodné zemi pamětnici velmi trápil. Únik z tehdejší beznaděje hledala v umění. V roce 1986 založila amatérské Poetické divadlo, které vedla deset let. Pro soubor připravovala hry, zhudebňovala a dramatizovala poezii. Divadlo sdružovalo mnoho mladých lidí, studentů středních škol, učňů i hudebníků. Často vyjížděli hrát po celých Čechách a Moravě. Za dramatizaci hry Jiřího Ortena Blahoslavení tiší získali první místo na divadelních přehlídkách ve Frýdku-Místku a Valašském Meziříčí. V létě se svými inscenacemi účinkovali na hradě Hukvaldy. Jarmile se podařilo pod hlavičkou divadla prosadit kulturní akce, které by jinak neměly šanci. V rámci poetického večera vyjednala s vedoucím kulturního zařízení v Rožnově například vystoupení rockových hudebníků. Divadlo se ale setkalo i s nevolí režimu, to když se nelíbil ve hře o amerických básnících přítomný Ježíš Kristus. Hra si tak odbyla premiéru i derniéru v jeden den.

Z různých kulturních akcí se znala s lidmi z ne zcela mainstreamové kultury. Poznala tak Jiřího Černého, Jana Rejžka, Pepu Streichla či Jaromíra Nohavicu. Tři posledně zmínění se postupně objevili na několika neoficiálních, hudebně-kulturních setkáních, která uspořádala na rodinné chatě v Zašové. Od známé, kterou později vyslýchala StB, se dozvěděla, že režim o její činnosti ví. Ona však nikdy k výslechu předvolána nebyla.

SYN STRHL SOVĚTSKOU VLAJKU

V roce 1986 se v Sovětském svazu konalo mistrovství světa v ledním hokeji. Dne 20. dubna prohráli reprezentanti ČSSR s mužstvem SSSR 2:4. Syn pamětnice Daniel Halamíček strhl s kamarády v Rožnově po prohraném zápase sovětskou vlajku. Někdo chlapce udal, načež je Veřejná bezpečnost zadržela a obvinila z organizování protistátní demonstrace. Když se o tom Jarmila dozvěděla, šla na služebnu VB zjistit, co se stalo. „A vidím tam svého syna zmláceného a přikurtovaného k radiátoru. A já jsem se v prvním okamžiku tak lekla, že provedl nějaký zločin, že někomu něco udělal...“ Soud syna odsoudil, i přes snahu prokurátora o vyšší trest, na dva roky podmíněně a k vyloučení ze studia na Vysoké škole dopravní v Žilině. Svou neústupností a četnými odvoláními si Daniel vymohl opětovné podmínečné přijetí na školu, nesměl však bydlet na kolejích a jakkoli se veřejně projevovat.

NĚKOLIK VĚT

Na jaře 1989 pamětnice podepsala petici za propuštění Václava Havla. Text v Rožnově tiskl a rozšiřoval učitel zemědělské školy Jan Panc, s čímž mu ona také pomáhala. Ve druhé polovině roku se k ní od chartisty Josefa Žanty dostala petice Několik vět, která žádala dodržování lidských práv v Československu a vybízela režim k dialogu s občany. Jarmila petici podepsala a se svými dětmi pomáhala s jejím šířením. Později s napětím poslouchala, kdy už budou konečně jejich jména čtena na Svobodné Evropě. V knihovně, kde pracovala, nabízela petici k podpisu i některým návštěvníkům. Další možnost podpisu měli lidé v muzeu. Když se o tomto dění dozvěděla ředitelka knihovny, předvolala si ji k pohovoru a tázala se jí, čeho chce tímto podpisem spolu s dalšími lidmi dosáhnout. Jarmila oponovala: „Ale to není pár lidí, nás už je hodně.“ A stála si za svým rozhodnutím. Nadřízená se velmi podivila, že jí podpis otevřeně přiznala, v té době se však pod petici podepsaly už tisíce občanů a lidé se pomalu přestávali bát. Na podzim měl dokument již 40 000 signatářů.

Pamětnice se zapojila i do rozmnožování samizdatu. V práci se svou kolegyní ve volných chvílích přepisovala nelegální tiskoviny na psacím stroji. Této činnosti se účastnil také Jiří Slížek, který materiály rozmnožoval v podniku Tesla. Student ostravské univerzity Daniel Stibor pak některé výtisky vozil přímo do Ostravy.

CO TY DĚTI TADY? BUDOU NÁM POROUČET?

O Palachově týdnu, různých peticích, ale i aktuálním dění v Praze měla Jarmila informace z poslechu Svobodné Evropy, především však od pražských studentů knihovnictví, kteří v Rožnově vykonávali praxi. Přišel 17. listopad a zprvu pokojný průvod pražských studentů zakončily policejní jednotky jejich zmlácením na Národní třídě. Soukolí dějin se dalo do pohybu a jeho součástí se pomalu začala stávat i Jarmila Mikulášková. Na zkoušce svého divadelního souboru se 18. listopadu dozvěděla o dění v hlavním městě. Zvukař je zavolal do zvukové kabiny, kde naladil televizní vysílání z Vídně, a všichni tak mohli vidět včerejší krutý zásah v Praze. Pamětnice okamžitě zburcovala své známé a společně se vydali na náměstí v Rožnově, kde zapálili za zmlácené studenty svíčky.

V následujících dnech začala ve městě veřejná shromáždění na náměstí. Kromě pamětnice a jejích přátel se na demonstracích zpočátku velmi angažovali i studenti z místní zemědělské školy. Vedl je pedagog Jan Panc a teprve osmnáctiletý student Pavel Trčka, který dokázal na náměstí přivést celou školu. Zemědělská škola poskytla vlečku, na které stáli vystupující, Jarmilin manžel akce zvučil a ona shromáždění často moderovala. Studenti z různých částí republiky přijížděli informovat místní o aktuálním dění. Demonstrující ale zprvu neměli nic jistého. Někteří starší lidé na studenty křičeli: „Co ty děti tady? Ty nám budou poroučet?“ Věci se už ale daly nezadržitelně do pohybu. Přes prvotní odpor ředitelky knihovny se s jednou spolupracovnicí připojila ke stávce i pamětnice. V městské knihovně se jí vzápětí podařilo zřídit promítací videomístnost, kde se veřejnost mohla seznámit se záběry z Prahy.

V Tesle Rožnov i ve městě vznikla dvě Občanská fóra (OF), která se později sloučila v jedno. OF zpočátku zasedalo na místní faře, kde se rodila strategie dalšího postupu. Jarmila se asi na čtrnáct dní stala jedním z mluvčích Občanského fóra, moderovala mítinky, komunikovala s médii a jezdila do okolí Rožnova informovat občany. Se stávající mocí bylo třeba vyjednat výměnu lidí ve vedení města, což se postupně dařilo. Později OF například prosadilo návrat sochy TGM na své původní místo. Po nějaké době se shromáždění z náměstí změnila ve veřejné diskuse ve Společenském domě, a to zpočátku i za přítomnosti končící politické garnitury. Na představitele hroutícího se režimu se z řad veřejnosti často snášela tvrdá kritika, někteří debaty neunesli a sál předčasně opustili.

Zaměstnanci knihoven okresu Vsetín chtěli z jejich čela odstranit komunistické vedení. Jarmilu Mikuláškovou proto její kolegové zvolili do vedení krajské odborové organizace. Z této pozice poté vyjednávala s předsedou KNV o odchodu prorežimních vedoucích z knihoven.

VE SVOBODNÉ ZEMI

Požadované změny se podařilo vyjednat a na začátku roku 1990 se pamětnice stala vedoucí knihovny v Rožnově. Vytyčila si, že ji otevře lidem, aby nesloužila jen k výpůjčkám knih, ale aby tvořila obohacující a moderní kulturní instituci. Začali pořádat pravidelné přednáškové večery, na nichž občany seznamovali například s církvemi, historií, ale třeba i s alternativním léčitelstvím. Založili kluby Zdraví, Literatury a Harmonie. Knihovna se stala centrem paměti Rožnova a postupně v ní vzniklo i několik publikací o historii města.

Počátkem roku 1990 se pamětnice postupně z politického života stáhla, v prvních svobodných parlamentních volbách v červnu 1990 ani v těch podzimních komunálních nekandidovala. Konečně také mohla navštívit příbuzné v západním Německu a zjistit, jak se na Západě skutečně žije. V roce 1994 se rozvedla a o sedm let později se vdala za svého druhého manžela, od kterého získala současné příjmení Mikulášková. V době natáčení rozhovoru (2019) byla aktivní penzistkou a nezávislou zastupitelkou za spolek Zdravý Rožnov, který spoluzaložila.