Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ludmila Mikulčíková (* 1932)

• narodila se 21. dubna 1932 ve Vacenovicích

• v roce 1938 začala chodit do obecné školy ve Vacenovicích

• v roce 1945 byla svědkem přechodu fronty v obci

• v roce 1945 nastoupila do soukromé klášterní školy ve Strážnici

• v roce 1946 začala pracovat v lese, docházela do hospodářské školy

• v roce 1954 se provdala za Františka Mikulčíka

• v roce 1960 zemřel nejstarší syn na leukemii

• v roce 1989 se účastnila svatořečení Anežky České v Římě

Velké historické události ovlivňují malé osobní příběhy. V první polovině 20. století byli lidé na jižní Moravě pevně spjati s půdou a s láskou o ni pečovali. Komunismus lidem půdu vyrval z rukou a pro další generace přerušil vztah k ní. Vnitřní svobodu, vzájemnost, tradice, optimismus a víru v Boha si dokázala pamětnice uchovat navzdory všem politickým a společenským změnám.

Dětství v srdci Slovácka

Ludmila Mikulčíková, rozená Křižková, se narodila 21. dubna 1932 ve Vacenovicích na Kyjovsku. Vyrůstala jako prostřední ze tří sourozenců. Tatínek chodil do dvora na panské a maminka vedla doma hospodářství. V prvním roce života onemocněla zápalem plic. „Tehdy mě mamička dala na záda a vezla mě do Bzenca k doktorovi, penicilin nebyl, nic nebylo. Dávali mně zábaly a čekali, jestli přežiju. Sedmý den zapálili svíčku, že umírám. Mamička si klekla ke kolébce a prosila svatého Antonína, aby mě zachránil. Já jsem se uzdravila.“

Země hřměla jejich ráznými písněmi

Když byla pamětnice v první třídě, začala válka. „Otec byl zmobilizovaný, tetičky zatopily v peci a každá svému muži pekla na cestu buchty a koláče. Tatínek se brzy vrátil.“ Potraviny byly na lístky a lidé museli odevzdávat vepřové maso, vajíčka, mléko, sádlo a hovězí. Kdo neměl, řešilo se to v rámci širších rodin. „Hlad jsme nikdy neměli, moji rodiče byli velmi pracovití, houževnatí.“ Sestra Antonie byla ročník 1924 a byla nasazená do války. Díky maminčině odvaze nemusela odjet do Německa, ale nastoupila do práce na zámku v Miloticích. „Válku si celou pamatuju, zem hřměla ráznýma německýma písničkama.“

Obec nebyla velká a němečtí vojáci v ní nepobývali. Mezi Čechy se ale našlo dost příznivců Říše. „Měli jsme na němčinu přísného učitele, který při nich stál, měli jsme se naučit slovíčka. Domluvili jsme se celá třída, že se to učit nebudeme, když nás okupují. Každý jsme dostali po dlani tři rány.“

Fronta nám dala zabrat

Od Slovenska přes Rohatec a Hodonín přecházela fronta. Rodina pamětnice žila na kraji obce u lesa a hledala úkryt jinde. Nejprve procházeli němečtí vojáci. „Pamatuju si, byli to mladí chlapci s koňama. Byli hladoví, dali jsme jim chleba a mléko. Ptali se, jaké sú v rodině děti, a nabádali rodiče: ‚Ty dívky tu nemožú být, vojákům se nedá věřit, musíte je poslat pryč!‘“ Strýcové vybudovali v lese kryt, do kterého se měly jít ženy a děti schovat. Než se tam však lidé dostali, byla tam už děla a muselo se hledat nové útočiště. „Udělali jsme z otýpek šopku, zakryli, nahrabali jsme si mechu a tak jsme si ustlali.“ Ani to ještě nebylo poslední místo úkrytu, azyl našli na druhé straně obce ve sklepě místních.

Ještě před frontou lidé schovávali jídlo a oblečení. „My jsme šaty zakopávali do jam, jídlo jsme dali do sklepa, ale to vypáčili.“ Dne 19. dubna byli na jedné straně obce ještě němečtí vojáci, ale na druhé už hrála kapela na oslavu příchodu ruských vojáků. Do obce pak přicházeli lidé z Dubňan a Ratíškovic, kteří frontu přečkávali v dolech. Lidé jim dávali chleba a mléko. Ruští vojáci se dlouho nezdržovali, ale někteří přespávali. „Jeden Rus večer došel a ptal gořalku, pil a pil a pak už hleděl na starší sestru Tonečku, mamička se bála, co se stane. Ale přišel velitel, našel vojáka a hned ho poslal na frontu.“

Dům rodiny nebyl poškozen, jen měl provrtané díry od telefonních drátů. „Před naším v polích bylo zakopaných sedm děl, co pálila proti Rusům.“ Domy byly špinavé od Rusů, kteří přespávali, a lidé museli místnosti vyčistit a vymalovat. Zasetá pole byla spasená od koní. Lidé si ale pomáhali. Když někdo vyhořel, lidé mu darovali, co potřeboval. „Pamatuju si, že tu byly plakáty: kostnatá ruka s drápama – ‚Zachvátím-li tě, zahyneš.‘ Upozornění na komunismus. Na rožkách to bylo vylepené. Tehdy jsme na to nedbali, byli jsme rádi, že máme svobodu.“

U řeholnic ve Strážnici

Po frontě přijali na dva měsíce pamětnici do Strážnice na měšťanskou školu a po prázdninách nastoupila k sestrám řádu Vincence de Paul do soukromé klášterní školy. „To byl jiný svět, já jsem tam byla jak v devátém nebi. My tam byly pořád, jen na svátky a na prázdniny se jelo domů. Tady nebyly spoje, moselo se přeplavat Moravu u Strážnice, převozník nás převážel.“ Pamětnici bylo třináct let, když do školy nastoupila. Navázala v ní spoustu celoživotních přátelství. V květnu 1946 se starší sestra Antonie provdala a Ludmila se musela vrátit domů a pomáhat v hospodářství. „Chtěla jsem jít na dívčí školu do Veselí nad Moravou, toužila jsem pracovat s dětmi.“ Řeholní sestry pak v roce 1948 vyhnali komunisté do Bílé Vody. „Naložili je, nevěděly, kam je vezou, nikdo se o ně nestaral.“ Ludmila Mikulčíková své přítelkyně řeholnice v Bílé Vodě navštěvovala.

V roce 1948 obcí otřáslo neštěstí, byl zavražděn P. Alois Tkadleček, lidmi oblíbený kněz. „On byl velice hodný, v kázání nás nabádal, abychom v nadcházejících volbách nevolili komunisty, ale bílé lístky.“ V sobotu byly volby a v neděli ráno byl kněz nalezen mrtev, kolem něho ležely bílé lístky. „On povzbuzoval lidi, velice jsme ho oplakali.“ Vražda nikdy nebyla vyšetřena.

Do manželství z lásky

Po návratu ze Strážnice začala pamětnice pracovat v lese a docházela do hospodářské školy v Miloticích. S manželem Františkem se seznámila v kostelním sboru, kde oba zpívali. „Na svatbě sestřenice jsme se začali kamarádit, on pak odešel na vojnu a psali jsme si.“ V druhém roce vojny František onemocněl tuberkulózou a musel se vrátit domů a nastoupit léčbu. Vztah pokračoval dál, a když se mládenec vrátil z léčení, požádal pamětnici o ruku. Svatba byla 11. května 1954. František byl aktivní a všestranný muzikant, už před odchodem na vojnu založil ve Vacenovicích „krúžek“, zpíval v kostele a hrál divadlo. V roce 1955 manžel nastoupil do práce těžit metan.

Na jaře 1960 onemocněl nejstarší syn František. „Lékaři zjistili, že má leukemii, tehdy se to nedalo léčit, byl odsouzený k smrti.“ Byl v nemocnici v Kyjově a později v Brně. Rodiče využívali každé příležitosti ho navštívit. „Lékařům jsem říkala, aby nám ho uzdravili, že dáme, co můžeme. Jenže jsme nic neměli. Člověk slíbí aj to, co nemá.“ V červnu manželé dostali syna na dva týdny domů. Jeho zdravotní stav se však zhoršil a po návratu do nemocnice brzy zemřel. V červnu byl pohřeb, na který přišlo množství dospělých i dětí. „Nebyla jsem schopna pohybu, ale mám víru v Pána Boha. Manžel mi připomínal slova našeho syna: ‚Mami, to je krása, já jsem si to ani tak nepředstavoval.‘ Velice dlúho to trvá, než se s tím člověk srovná.“

Kolektivizace vyrvala lidem půdu z rukou

Lidé svá pole obdělávali s láskou a péčí. „V dubnu 1957 manžela propustili z práce. Prý až jeho otec podepíše vstup do JZD, tak dostane práci. Nechali ho doma.“ Manžel byl kvůli prodělané tuberkulóze pod dohledem a ošetřující lékařka nařídila, že musí jít do práce, aby měla rodina na pořádné živobytí. Ale ani to nepomohlo, zase přišla odpověď: „Až starý podepíše, mladý půjde do práce.“ Lidé byli nátlakem už vyčerpaní, domluvili se a v listopadu 1957 vstup do JZD podepsali. Na původní místo ho však nevzali, nastoupil do šroubárny v Kyjově. „Lidé za komunismu oplakali svá pole, ale zapadli do práce a pracovali, dostali zaměstnání, měli výplaty a tak se do toho vžili. Pospolitost byla kamarádská.“

Dvanáct let jsem šetřila na dům

Manželům Ludmile a Františkovi Mikulčíkovým se v dalších letech narodili ještě dva synové, Miroslav a Libor. Pamětnice nevstoupila do JZD, ale pracovala na poli, aby měla nárok na „záhumenku“, přidělené malé pole. Za práci na poli dostávala deset korun na den, což na uživení nestačilo. Naštěstí měl manžel dobrou práci a ona byla velmi zručná, šila, vyšívala a pekla cukroví. Z manželova platu pamětnice každý měsíc odkládala peníze na dům, protože měla od dětství pozemek. „Komunisti na nás tlačili, že když do tří let nepostavíme, tak nám to vezmou.“ V roce 1972 manželé začali stavět a díky úsporám a pomoci rodičů se mohli do dvou let přestěhovat.

Každodenní život se zpěvem a tancem

Manžel František už v šedesátých letech s mládeží založil Slovácký krúžek ve Vacenovicích. Mladí zpívali, tancovali a jezdili vystupovat do jiných měst. Pamětnice pomáhala, pekla koláče na vystoupení a vystupovala jako zpěvačka. „Jednou jsme přijeli do Skalických hor a svazáci nás skoro vypískali. My jsme vystoupili, zazpívali jsme ‚Morava, krásná zem‘ a tím jsme si je získali.“ Ludmila Mikulčíková s úsměvem vzpomíná na to, jak manžel zorganizoval průvod krojovaných u příležitosti biřmování a návštěvy Františka kardinála Tomáška. Dostal za to předvolání na úřad, ale protože druhý den vyšel v novinách oslavný článek na cestu kardinála na Slovácku, z předvolání sešlo.

Děti pamětnice do Svazu mládeže nechodily. Chlapci chodili do náboženství a ředitel kvůli tomu povolal rodiče do školy. Pamětnice oponovala: „Já tomu neholduju, my jsme byli v Orle, my jsme lidovci a do kostela nám nezakázali chodit. Takže já v tomto duchu děti vychovávám.“ Později se to projevilo u nejmladšího syna: „Nedostali jsme ho na školu, protože jsme prý nebyli vyrovnaní s křesťanskou otázkou.“ Ludmila Mikulčíková zpívala v kostelním sboru. Zpívat chodila i na obec na vítání občánků až do doby, než přišla o práci. V sedmdesátých letech dostala příležitost odejít z JZD a nastoupila jako pomocná kuchařka ve škole. Práce si velmi vážila. „Dva týdny jsem vařila, a najednou přišlo lejstro z obce, že tam chce jít žena poslance za KSČ, tak má přednost.“ O práci tak pamětnice přišla. „Mně to bylo líto. Řekla jsem, že když není pro mě takové místečko, já už na obec zpívat nepůjdu, a nešla jsem.“ Zaměstnání nakonec získala ve vývařovně jednoty.

V létě roku 1968 ve Vacenovicích uspořádali dožínky. „Byli jsme natěšení, že se to uvolnilo, že ten komunismus dopřál dědině volnost. Ale potom přišla normalizace a byl zase konec.“

Svatořečení Anežky České na vlastní oči

V listopadu 1989 úřady povolily vyjet katolickým křesťanům do Říma na svatořečení Anežky České. „Tady na farnost přišly tři lístky, jeden jsem dostala. Musela jsem si vyřídit pas a tam si z nás dělali smích, ale nedělali těžkosti.“ Na slavnost jeli věřící vlakem. Zúčastnili se slavnostního svatořečení, ale také audience s papežem Janem Pavlem II. Navštívili vybraná místa v Římě a ve Vatikánu. „Měli jsme kroje, tak jsme se dostali na místa za řádové sestřičky.“ Z Říma odjížděli nadšení a naplnění nadějí.  „Modlili jsme se a zpívali. Až jsme jeli zpátky, to bylo nadšení. Dozvěděli jsme se, že v berlínské zdi už je devět děr, že se to už začalo bortit, tak zněla jedna mariánská písnička za druhou.“ Sametovou revoluci sledovala Ludmila Mikulčíková s nadšením. „Po dvaceti letech od převratu jsme zklamaní, a moc. Demokracii neumíme žít.“

Na prvním místě má mít člověk víru

Pamětnice žije v domě, který s manželem postavili. František zemřel náhle v lednu roku 1994. Od tří synů má devět vnoučat a osm pravnoučat. V roce 2015 zpívala veřejně v programu Slováckého roku v Kyjově.

Při vyprávění si posteskne, že lidé jsou teď pod tlakem peněz. „Nebylo to tak nikdy, byli jsme mezi sebou přátelé, jeden druhému pomáhal. Teď je každý zavřený, už ty gule, co máme v tych dveřách, máme aj na srdcách. Mladí lidé v tom vyrůstají. My tím trpíme, ale oni v tom vyrůstají a mají tu chamtivost před sebou. To je velmi špatné.“

Na závěr Ludmila Mikulčíková dodává: „Na prvním místě má mít člověk víru. Nemusí jako katolík, ale věřit v dobro, a to dobro rozdávat. Vážit si země, kterou nám dal Pán Bůh, abychom ju pěstovali a šlechtili. A potom práce, dyť my jsme k zemi lnuli, když byla políčka, a na každém poli pracovali lidé, všecí pečlivě pracovali – to byla láska a tvorba. Ne teď ve výzkumáku a dělat cosi umělého. Držat sa teho stvořeného je důležité.“