Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mikule (* 1923  †︎ 2018)

• narozen 13. srpna 1923 v Lomnici nad Popelkou v tehdejším Československu

• 1937 – byl poslán do pohraničí, aby se naučil německý jazyk

• zaměstnán v železářství firmy Kučera

• březen 1943 – nuceně nasazen ve firmě SUMAG v Miřeticích u Klášterce nad Ohří

• stal se členem odbojové skupiny takzvané party kláštereckých

• plánované odzbrojení Werkschutzu

• 29. června 1944 – zatčen karlovarským gestapem

• vězněn v Karlových Varech

• 7. září 1944 – 13. září 1944 – vězněn v koncentračním táboře Flossenbürg

• 29. září 1944 – 13. dubna 1945 – vězněn v pobočném táboře ve Zwickau

• opravoval součástky pro letadla v továrně Auto Union

• prožíval nálety na Drážďany

• 13. dubna 1945 – nastoupil na pochod smrti

• propuštění z pochodu smrti ve Weidenu in der Oberpfalz

• zadržen ve Stříbře gestapem

• vězněn ve Stříbře

• 26. dubna 1945 – vrátil se do Lomnice nad Popelkou

• říjen 1945 – nastoupil na vojenskou službu v Josefově

• byl zaměstnán u železářství firmy Kučera

• stal se vedoucím technického skladu v Technolenu v Lomnici nad Popelkou

• zemřel v roce 2018

Z Lomnice nad Popelkou „na zkušenou“

Josef Mikule se narodil 13. srpna 1923 v Lomnici nad Popelkou v nynějším Libereckém kraji v tehdejším Československu. Ve svém rodném městě vychodil osm tříd obecné školy a poté měl odejít do pohraničí naučit se němčinu. Měl zamířit do Jítravy (německy se tehdy obec jmenovala Deutsch Pankraz): „Jezdil jsem do Jablonného v Podještědí, Deutsch-Gabel se to jmenovalo, a tam jsem dělal znovu tu německou osmou třídu. Byl jsem u rodiny Kunzových a ti měli pekařství, trafiku, smíšený obchod a hospodu. Já měl naproti učitele, byl moc hodný, nějaký Otto Perner, Němec, padl u Stalingradu. Já jsem říkal, že potřebuji s tatínkem či s maminkou jet do Jablonného v Podještědí fasovat tabák. To jsme jezdili na kole. To bylo takových osmnáct kilometrů.“

Josef Mikule pobýval v pohraničí od roku 1937 a prý se mu tam líbilo. Nakonec však musel rodinu Kunzových opustit: „Oni mně řekli: ‚Víš, bude nejlepší, když nás opustíš.‘ Protože se v hospodě slézali ordneři[1] a oni Čechy nenáviděli. Tam chudáci četníci přišli v Rynolticích a v Jablonném v Podještědí o život.“

Po pamětníkově odchodu z pohraničí se v Lomnici nad Popelkou zaváděl jednoroční učební kurz, ale již byl plný, a tak šel Josef Mikule studovat do Libštátu. Po ukončení kurzu nastoupil do železářství Kučera v Lomnici nad Popelkou. Zároveň si také zaplatil taneční a byl i pozvaný do Prahy na tenisový kurz.

Do Klášterce na nucené práce

Jednoho dne však přišel dopis ze semilského úřadu práce, že se má dostavit na jičínské nádraží kvůli pracovnímu nasazení. Jak sám pamětník dodává, v tu chvíli bylo po všem. Na nádraží se sešlo asi dvě stě lidí a společně odjeli do bývalého československého pohraničí: „Tak jsme za celé odpoledne dojeli do Ústí nad Labem. Tam nás zavedli do sklepa, zavřeli a (nedali nám) žádné deky. Holý beton. A do rána jsme tam spali. Druhý den jsme odjeli vlakem z Ústí nad Labem přes Teplice, Chomutov, Kadaň a Prunéřov do Klášterce nad Ohří. Tam byla vesnice Miřetice a tam byla továrna, kde jsme byli nasazení.“

Josef Mikule byl nuceně nasazený od března 1943 ve firmě SUMAG (Sudetendeutsche Maschinen und Gerätebau), která vyráběla letecké součástky (vyráběla letecká kormidla, křidélka na bomby a další). Nejprve nově příchozí vyučili na zámečníky a přibližně za měsíc už coby kvalifikovaní pracovníci nastoupili do práce. Pamětník se z nasazení dostal domů pouze jednou.

Parta kláštereckých

V Klášterci vznikla tzv. parta kláštereckých se sedmi Čechy a sedmi pracovníky z Ruska a Ukrajiny (tzv. ostarbeiterů) s vedoucím Jiřím Holečkem.[2] Skupina se stýkala v lese, což se jí později stalo osudným. Společně plánovali odzbrojení Werkschutzu,[3] který měl hlídat pracovníky. Dne 29. června 1944 však celou skupinu přímo v závodě zatklo karlovarské gestapo. Byl na ni totiž nasazen konfident, který se také účastnil schůzí.    

„Začala invaze a my jsme plánovali, že odzbrojíme Werkschutz a že se dostaneme ke zbraním. Poněvadž ta doba se už vařila. Němci, mistrové, to byli bývalí ordneři, už byli trochu vyměklí.“

Výslechy v Karlových Varech

 „Byli jsme seřazeni do tří pětistupů a propojeni řetízky. Za doprovodu německé policie jsme byli odvedeni na blízké nádraží, odkud jsme odjeli do Karlových Varů na gestapo, kde nás přivítali fackami a kopanci. Později nás postavili čelem ke zdi a následovaly výslechy v kanceláři s ostrým světlem do obličeje a s fackami. Na chodbě jsme se viděli naposled. Rozdělili nás na jednotlivé cely. Já byl na cele číslo jedna s neznámými vězni.“

Josef Mikule byl vyslýchán Richardem Langhammerem a při jednom z výslechů dostal i několik ran bejčákem. Během tohoto výslechu omdlel a poté musel spát několik týdnů vestoje. Celkem prodělal pět výslechů. Po několika týdnech věznění museli jít vězni pracovat, například hloubili kryty, budovali bazén nebo pracovali na zahradních pracích.

„Nelidé“ v koncentračním táboře Flossenbürg

V říjnu 1944 odjelo celkem osm Čechů z party kláštereckých do koncentračních táborů. Josef Mikule byl s dalšími dvěma odvezen na nádraží a společně byli transportováni do Weidenu in der Oberpfalz, odkud se poklusem běželo asi dvanáct kilometrů do koncentračního tábora Flossenbürg. S nimi dorazilo do tábora asi dvě stě vězňů a všichni několikrát oběhli tábor a vzápětí vlezli do sprch úzkým vchodem: „Úzký vchod měly proto, aby nás tam hnali a mlátili hadicemi. Stáli tam dva kápové. Proto úzký vchod, abychom neprošli rychle.“

Poté vězně vyhnali ven a znovu dovnitř pod teplou vodu, což se prý opakovalo třikrát, než odešli na appellplatz. Dostali špinavé pruhované hadry a zavlekli je do sprch, kde dostali jídlo. Druhý den obdrželi pořadová čísla a Josef Mikule dostal červený trojúhelník s číslem šedesát tři. Stal se tedy takzvaným heftlinkem, politickým vězněm. Na bloku leželo na pryčně sedm vězňů a každý večer se vězni vraceli z venkovních komand: „Třeba z kamenolomů. Hrůza. Vychrtlé, pochodující loutky s nezbytnou károu mrtvol. To byl vyhlazovací tábor. Od starších vězňů jsem byl poučen, jak se dostat pryč z vyhlazovacího tábora, že mám při selekci naději dostat se na venkovní komando. To se nám vyplnilo. Při nástupu na appellplatz (jsme se museli) svléknout do naha a za přítomnosti SS,[4]který měl v ruce bičík, se vězni otáčeli na povel a on určoval skupinu s dotazem na povolání. Samozřejmě jsme říkali zámečník...“

Napsaná značka ZW, tedy Zwickau

Spolu s dalšími kamarády z party kláštereckých, s jedenadvacetiletým Mirkem a s devětapadesátiletým Františkem, se Josef Mikule dostal do pobočního tábora ve Zwickau. Další vězni směřovali do Drážďan nebo do Lipska. Ve Zwickau se dokončovaly práce pro provoz tábora a lágr byl oplocen elektrickým plotem vedoucím na dvůr továrny Auto Union. Josef Mikule pracoval s automatem, asi čtyři metry dlouhou mašinou, který prováděl šest úkonů najednou. Bydlel v dřevěném lágru a stále měl noční směnu: „Po ranním příchodu na lágr však nařídili těm, co bydleli na lágru, roztrhat na malé kousky papírky, rozházet je po lágru a my jsme to museli sbírat.“

V poledne pak zazvonil alarm, aby se otevřela okna a přijala se strava. Vždy ve tři hodiny odpoledne následoval nástup na appellplatz a kontroloval se počet vězňů: „Zweiundzwanzig sechshundert dreiundfünfzig, to mně zůstane v hlavě do smrti.“

„Civilní mistři s námi mohli mluvit stručně a pouze pracovně, neboť SS jim namluvilo, že jsme vrahové. Stejně jim nevěřili, protože se mně díky němčině (podařilo) mluvit s naším mistrem, který poslal dopis rodičům. Ti se zkontaktovali s Novou Pakou, tam byl děda Wiesner, a začaly chodit balíky. Veškeré sladkosti dostal mistr, vyhradil skříňku a nechal vyrobit nůž. (Tímto způsobem pro mě uchovával to, co bylo v balíku.) Takový byl náš mistr. A to byl říšský Němec, který přišel o dva syny. Oni byli ve válce jako letci. Říkával, že již nemá co ztratit.“

Při náletech na Zwickau vyháněli vězně do blízkého lesíka, zatímco do krytu v podzemní továrně se schovávali dozorci. Dokonce ho prohlašovali za nezničitelný. V tom se však mýlili, neboť jednoho dne dopadla bomba na kryt a poničila ho. Do krytu pak směřovali vězni a mistři odcházeli do lesa.

Na pochodu smrti…

Dne 13. dubna 1945 se odešlo na pochod smrti: „Již první den padlo hodně Italů. Denně s námi kličkovali asi třicet až čtyřicet kilometrů. Několik nocí jsme strávili pod širým nebem a vždy za ranních úsvitů nás zdravila anglo-americká letadla, která nalétla nad naše pětistupy, a z postranního doprovodu zastřelili asi osm esesmanů. V tu ránu, jak je střelili, tak se esesman nafoukl. To byly hotové sudy. Odvalovali jsme je na rybník. To dělaly střely dum-dum.“

Vězni se dostali do Weidenu in der Oberpfalz, kde byli umístěni do hospodářského stavení. Americká vojska se již blížila, němečtí vojáci dostali strach a Josef Mikule vzpomíná, že Němci nabídli vězňům propuštění mimo město. Jednotliví vězni se sice mohli rozutíkat, ale vězni s černými trojúhelníky na prsou, němečtí zloději, po nich stříleli: „Na nás přišla řada u lesíka, kde byly tankové zátarasy. Tak jsme do lesíka skočili a kličkovali. Ještě dnes slyším, jak se kulky odrážely od kmenů stromů. (…) Asi po dvou kilometrech útěku jsme stanuli, těžko říct, to byl okamžik, na takové mýtince.“

Na mýtině jeden z vězňů vytáhl špek a chleba, další vězeň cigarety a hodovalo se. Nemohli se však příliš najíst, neboť by jim velká porce jídla po dlouhodobém hladovění způsobila vážné zdravotní problémy.

…a opětovné zatčení

Vězni poté zamířili do protektorátu a přišli až do Stříbra. Zde se srazili s jednorukým příslušníkem Volkssturmu,[5] který na ně zavolal gestapo: „Znova nás odvedli na celu, ale už to nebylo loss, loss nebo něco (takového). Za kopcem už byla kanonáda. V (cele) bylo teplo, a tak jsme usnuli. K poledni jsme se probudili, že máme hlad. Už jsme byli tak nějak drzí, už jsme věděli, že musí být konec války. Tak jsme dostali na normální talíře nudlovou polévku, rajskou omáčku a brambory. Tak jsme se najedli a oni řekli, že nás vyvedou za město. Tak jsme si říkali: ‚Kousek nás nechá a zastřelí nás.‘“

…a konečné propuštění

Nakonec jim však odejmuli štráfaté hadry z koncentračního tábora a dali jim saka a kalhoty. Dokonce dostali i potvrzení opravňující je k překročení protektorátních hranic, díky čemuž došli bez problémů až do Plzně, kde je čekalo milé přivítání. Nakonec se dostali do Prahy, kde se rozdělili. Josef Mikule ještě s jedním kamarádem putoval do Lomnice nad Popelkou.

Dostal se do Staré Paky ke svým známým a poté se zastavil v zámečnictví svého strýce Jindřicha Mikule, který radostnou novinu ihned oznámil pamětníkovu otcovi. Poté se Josef Mikule zastavil u Kučerových a nakonec došel ke svým rodičům: „Přijdu domů, táta přišel, a to jsem poprvé viděl rodiče plakat. To si neumíte představit, když z takového pekla přijdete do normálního života. Když jsem po pětačtyřicátém roce viděl nějaký pohřeb, tak říkám tomu mrtvému: ‚Hrají, obětují se a tamhle stovky padají.‘“

V Lomnici po válce

Josef Mikule měl následky z válečného věznění, po příchodu domů vážil čtyřicet osm kilo a kvůli špatnému fyzickému stavu si nemohl pořádně užít osvobození Lomnice nad Popelkou Rudou armádou. V době příchodu Rudé armády bylo hrozné vedro a vysílený pamětník se sice stačil opřít o roh domu, ale poté náhle omdlel. Kamarádi ho odvezli domů.

To však nebylo všechno: „Tady v sousedství byli nějací Maškovi a pan Mašek říkal: ‚Pepíku, kdybys slyšel, jak jsi v noci křičel.‘ Já měl hrozné sny. Trvalo to asi tři týdny. Nemohl jsem se z toho dostat. Pak jsme šli do takového mírného kopečka a já jsem musel odpočívat. Byl jsem unavený.“

Po válce měl konfident z Klášterce nad Ohří soud v Mostě, a jelikož v koncentračním táboře Mauthausen zemřel vedoucí skupiny Jiří Holeček, ostatní z takzvané party kláštereckých požadovali konfidentovu popravu. Soudce mu však vyměřil dvacetiletý trest.

V říjnu 1945 byl Josef Mikule odveden na vojenskou službu a jako jediný z Lomnice nad Popelkou zamířil do pevnosti Josefov. Za koncentrační tábor dostal úlevu, a tak měl pouze tři týdny výcviku a poté odešel na plukovní ústřednu.

Po vojenské službě nastoupil do železářství Kučera v Lomnici nad Popelkou a v roce 1950 přešel do Technolenu, kde se stal vedoucím technického skladu. Do důchodu odešel v roce 1982. V současnosti žije Josef Mikule v Lomnici nad Popelkou.  

[1] Také známí jako tzv. Freikorps. Jednalo se o sudetoněmeckou polovojenskou organizaci určenou k destabilizaci československého pohraničí s pomocí ozbrojených akcí.

[2] Nejednalo se o jejich vlastní pojmenování. Jako tzv. partu kláštereckých je označil pražský rozhlas.

[3] Závodní stráž složena převážně ze starších či z vysloužilých vojáků.

[4] Schutzstaffel.

[5] Německá domobrana vytvořená ke konci války z civilistů.