Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Marie Mikulenková (* 1927)

• narozena 11. září 1927 v Budapešti

• slovenské národnosti, její otec Peter Šlauka pracoval v letech 1918–1948 na československé ambasádě v Budapešti

• pamatuje Slovenské národní povstání a konec války na Slovensku

• vystudovala obchodní akademii v Bratislavě, po maturitě začala pracovat v Budapešti na čsl. konzulátu

• jejím manželem se stal Emil Mikulenka, letec RAF

• v 50. letech se stala svědkem pronásledování bývalých letců RAF Státní bezpečností

• po smrti Emila Mikulenky žila 15 let ve Velké Británii se svým druhým životním partnerem

• v roce 2024 žila v Praze

Každou noc se Marie probouzela ve strachu, že Emila přišli zatknout. On čekání snášel o poznání lépe, navenek klidný a vyrovnaný. Trápilo ho jediné, že až se tak stane, zůstane Marie s dětmi sama, bez prostředků. Stačilo vyhlédnout z okna, kde po chodníku přecházel muž, který co chvíli pohlédl vzhůru k jejich oknům. Na Emila čekávali i před branou továrny a odváželi jej k výslechům. Jejich cílem bylo „zařadit Emila Mikulenku do báze ‚bývalých lidí‘ z řad příslušníků západního letectva“. Spis za tím účelem založený nesl krycí jméno ‚Marie‘.

Tady bych jednou chtěla pracovat

Marie, tehdy Šlauková, se narodila 11. září 1927 a Emil Mikulenka 17. února 1920. Ona v Budapešti, do ‚měšťácké‘ rodiny, jak stojí ve spisu, zatímco Emil vyrůstal ve skromných poměrech početné rodiny bývalého legionáře ve vesnici Halenkov, ležící na pomezí Moravy a Slovenska. Jejich osudy se střetly krátce po skončení druhé světové války, kdy oba začali pracovat na československém konzulátu v Budapešti. Mariini rodiče Peter a Anna Šlaukovi pocházeli ze Slovenska, z ‚murárských‘ rodin od Liptovského Mikuláše. Jejich předci každé jaro opouštěli svoje domovy, aby za hranicemi Slovenska pracovali jako nájemní zedníci. Podobný osud měl potkat i Mariina otce, konec první světové války a především vznik samostatné Československé republiky mu ale nabídl jinou příležitost. Peter Šlauka se stejně jako jeho otec a děd vydal za prací do Budapešti, kde dostal nabídku pracovat jako telefonista na nově zřízené československé ambasádě. Tehdy stačilo, aby uměl maďarsky, ale schopný Peter Šlauka se postupem času vypracoval. Budapešť opustil až po 30 letech, kdy byl odvolán do Prahy. Na ambasádě zůstal i po rozpadu republiky a vzniku Slovenského státu v roce 1938. „Byl připravený odjet s ostatními, rozpad republiky snášel těžce. Tatínek byl odjakživa Čechoslovákem, ale pracovat musel, a tak zůstal. Jako jediný z celého původního osazenstva. Ambasáda byla v takové krásné secesní budově, navíc i na krásném místě, a když jsem ji poprvé uviděla, říkala jsem si, že bych tam chtěla jednou pracovat. A ono se mi to splnilo,“ vzpomíná Marie Mikulenková.

Základní školu vychodila Marie i její o dva roky mladší bratr v Budapešti. Obchodní akademii ale následně začala studovat v Bratislavě, zatímco její rodiče dál zůstávali v Budapešti. Maturitu měla složit v květnu 1945, ale události spojené s končící válkou mnohé změnily.

Uvízla jsem ve Slovenském povstání

Během školního roku bydlela Marie v Bratislavě na internátu, prázdniny pak trávila u některého z početných příbuzných u Liptovského Mikuláše. A tam ji také na konci prázdnin roku 1944 zastihl začátek povstání, které pro Slovensko skončilo hořkou porážkou. Boje ale dál pokračovaly, nejprve krvavou bitvou o Dukelský průsmyk, a po jeho prolomení do dalších částí Slovenska. Marie to léto trávila spolu se svým bratrem u tety a babičky ve vesnici Trstené nedaleko Liptovského Mikuláše. A u tohoto strategicky položeného města, sevřeného z jedné strany Vysokými a z druhé Nízkými Tatrami, se fronta nadlouho zastavila. Bitva o Liptovský Mikuláš se stala po Dukle druhou největší bitvou o osvobození Slovenska, během které padly stovky vojáků. Oba sourozenci se chystali v té době odjet zpátky do školy, Mariinu bratrovi se to podařilo, ona odjet nestihla. „Frontová linie byla v kopci nad námi, snad jen 500 metrů od nás. Nakupovat potraviny jsme museli v sousední vesnici a cesta tam vedla podél té linie. Byli jsme snadným terčem, ale nikdy se nám naštěstí nic nestalo. I když shora byla slyšet střelba,“ vypráví Marie a na otázku, jak všechno prožívala a zda měla strach, dodává: „Bylo mi tehdy šestnáct sedmnáct. V tom věku intenzivně vnímáte všechno, co se kolem vás děje, nasáváte to, ale nerozumíte tomu…“

Proti Němcům, Maďarům a Hlinkovým gardám bojovali u vesnice Trstené vojáci armády generála Svobody a také partyzáni, kteří se po potlačení Slovenského národního povstání byli nuceni stáhnout do hor. Od jednoho z nich, kterého lidé z vesnice ukrývali v jedné z chat vysoko v horách, dostala Marie velkou kytici konvalinek.

Němci k nám chodili ve dne a partyzáni v noci a my trnuli hrůzou, aby se nesetkali

Situace kolem Liptovského Mikuláše byla složitá nejen pro dobyvatele města, ale i pro civilní obyvatelstvo. Město i okolní vesnice byly obsazené německými vojáky, kteří si pravidelně přicházeli pro jídlo. A lidé z vesnice současně podporovali i partyzány. Marie Mikulenková pokračuje: „Němci k nám chodili ve dne, partyzáni v noci. A my trnuli hrůzou, aby se nesetkali.“ U partyzánů byl i Mariin strýc, kterého Němci ještě před příchodem fronty poslali kopat zákopy, a jemu se podařilo přeběhnout. Jeho žena zůstala sama se třemi malými dětmi a dlouhou dobu nevěděla, jestli se jí muž vrátí. „Ale podařilo se mu přežít,“ dodává Marie Mikulenková. Podle Mariiných slov podporovala partyzány většina Slováků: „Na Slovensku byla většina lidí katolíků, katolický farář byl Tiso a katolický farář byl i Hlinka. A většina katolíků byla pro Hitlera, ale ne všichni. Trstené byla čistě katolická ves, přesto tam lidi partyzánům pomáhali.“ Rodina Marie Mikulenkové ke katolické většině nepatřila. „Byli jsme, a já jsem dodnes, evangelíci augšpurského vyznání,“ říká a dodává, že v silně katolickém Slovensku patřila proto její rodina k nepřátelům, k outsiderům nepodporujícím fašistický režim.

Marii se nakonec odjet podařilo, jen několik dnů po jejím odjezdu přešla přes Trstené fronta. Těsně předtím byla celá vesnice evakuována a domy zůstaly prázdné. Válka se ale nevyhnula ani Bratislavě, kde Marie studovala obchodní akademii. „Nejhorší bylo, když Bratislavu bombardovali. Ukrývala jsem se ve sklepě ministerstva financí, když těsně vedle té budovy dopadla bomba. Všechno v tu chvíli zhaslo, padala omítka a kusy zdí. A pak bylo ticho. Když jsme vyšli ven, zůstal přímo před tou budovou v zemi obrovský kráter,“ vzpomíná. 

To je moja mama!

Konec války rodinu Marie Mikulenkové rozdělil. Rodiče, kteří zůstali v Budapešti, nevěděli nic o svých dětech a děti netušily, jestli rodiče přežili probíhající bitvu o Budapešť. Až po válce se Marie dozvěděla, jak se otec s matkou tři týdny schovávali ve sklepě, bez možnosti sehnat něco k jídlu. Marii přijala pod ochranu rodina jednoho z otcových kolegů, zaměstnance slovenského ministerstva zahraničí. Z domu, stojícího na břehu Dunaje, pak z okna sledovala vše, co se dělo během posledních dnů před a po osvobození Bratislavy. Přes řeku tam namísto zničeného mostu postavili sovětští vojáci pontonový most, kudy těsně po konci války procházely zástupy propuštěných vězňů z koncentračních táborů a navrátivších se z totálního nasazení. Marie Mikulenková vypráví, jak jednoho z nich požádala, jestli by nemohl jejím rodičům v Budapešti předat dopis a on jí to přislíbil. Vzpomíná také, jaké obavy měla z vojáků Rudé armády: „Jednou se k nám jeden z nich dobýval, měli jsme strach. Ta paní, u které jsem bydlela, mi řekla, abych si vzala na klín její malou, asi osmiměsíční holčičku. A ona si vzala druhou, asi dvouletou. Seděly jsme a čekaly. Bály jsme se, protože se znásilňovalo. Když ten voják přišel, představil se jako Nikolaj a byl slušný. Jen zlaté plnicí pero od tatínka mi vzal. Prý na památku.“ 

Někdy na počátku června 1945 uslyšela Marie hlasité volání ze dvora: „A já si říkala: ‚To je moja mama! To je moja mama!‘ Skočila jsem k oknu, podívala se ven... a taky že to byla ona,“ pokračuje. Jejím rodičům se do válkou rozvrácené Budapešti nejen podařilo doručit dopis, ale podařilo se jim i složitě dopravit až do Bratislavy, kde se konečně všichni setkali.  

Moc se nám chtělo žít… Zatraceně moc

Na konci léta 1945 Marie se zpožděním odmaturovala a hned v září nastoupila na své první pracovní místo – jako administrativní pracovnice na Úřadu československé delegace u Spojenecké kontrolní komise v Budapešti. Poražené Maďarsko bylo rozdělené na čtyři okupační zóny – sovětskou, americkou, britskou a francouzskou a obnovená Československá republika ještě neměla v Budapešti zřízené velvyslanectví. Emil Mikulenka do Budapešti přijel o dva měsíce později – v uniformě letce britského Královského letectva a na rukávu měl nášivku jména země, za kterou během války bojoval, ‚Czechoslovakia‘. Na konzulát v Budapešti nastoupil jako telegrafista na přímluvu tehdejšího ministra zahraničních věcí Jana Masaryka. „Potřebovali tam naprosto spolehlivé lidi, protože se připravovala mírová smlouva a všechny podklady procházely přes Emila,“ vzpomíná Marie.

Emil Mikulenka odjel do Velké Británie v roce 1939, bylo mu 19 let. Do armády, ještě československé, vstoupil dobrovolně už v 17 letech, vnímal to jako syn legionáře coby svou povinnost. Kromě základního výcviku absolvoval navíc také výcvik pro radiotelegrafisty. S německou okupací se nesmířil a rozhodl se pro odchod do zahraničí. Komplikovanou trasou přes Slovensko, Maďarsko, Jugoslávii a Turecko se dostal do Francie a odtud pak do Anglie. Po dalším krátkém výcviku se stal jedním z prvních Čechoslováků, kteří se zúčastnili letecké bitvy o Anglii. „Létali jsme z přesvědčení, dobrovolně. Nikdo nás nenutil, ale měli jsme strach, velký strach. Moc jsme se báli a mnozí z nás byli smířeni s tím, že se nikdy domů nevrátí, ale chtělo se nám moc a moc žít, zatraceně moc,“ vzpomínal Emil Mikulenka po válce.[1] Po bitvě o Británii, kde byly ztráty na životech v československé letce tak vysoké, že ji museli Britové stáhnout z bojů, se Emil Mikulenka jako telegrafista 311. československé bombardovací perutě účastnil hlídkových letů nad Biskajským zálivem a také kobercových náletů na německá města, včetně dvou na Berlín. „To byl pro každého z nás vytoužený sen. Adolf musel do sklepa, my byli pány na berlínském nebi... My jsme měli nacistům co splácet, proto jsme nalétávali na cíl i třikrát nebo vícekrát, jen abychom se přesně trefili,“ vzpomínal po válce.[1]

Tak za tohle jsem nebojoval

Budapešť ještě dlouho po skončení války klidná nebyla. „Emil byl již demobilizovaný, ale přesto mu doporučili nosit uniformu. Byli jsme v ruské zóně, kde hlídkovaly ruské patroly a jejich vojáci byli nekompromisní, klidně by člověka zastřelili, pokud porušil zákaz vycházení po desáté hodině,“ vzpomíná dál Marie Mikulenková. „Když jsme šli večer do kina, tak jsme byly všechny holky rády, že máme vedle sebe chlapa v uniformě,“ pokračuje. Marii do kina začal doprovázet Emil Mikulenka, jen o sedm let starší, v jejích očích ale ostřílený, zkušený, silný a... nějak víc dospělý. Podle statistik RAF bylo procento přežití letců po jednom dvousethodinovém turnusu 17 procent. Emilovi se podařilo přežít, ale přestálé zkušenosti ho změnily. Nepočítal, že by se mohl domů vrátit, dokonce svým rodičům napsal dopis na rozloučenou. Až po návratu domů se dozvěděl, že Němci jeho rodiče a dva bratry uvěznili v internačním táboře ve Svatobořicích. S otcem se už setkat nemohl, jen několik dnů po osvobození internačního tábora a pouhý den po skončení války jeho otec zemřel. Emil Mikulenka si to nikdy neodpustil a v následujících letech, kdy se díky komunistům začalo na příslušníky západního odboje pohlížet jako na zrádce a vyvrhele, se rozhodoval na základě této zkušenosti.

Svatbu si Emil a Marie naplánovali na začátek roku 1948, to ještě netušili, že ve stejnou dobu převezmou v Československu moc komunisté. Ještě krátce zůstali v Budapešti a v roce 1949 se vrátili domů. Emil zůstal zaměstnancem Ministerstva zahraničních věcí do roku 1951, pak ho vyhodili. Od té chvíle se jeho život začal odvíjet úplně jinak. S ‚puncem západního letce‘ nastoupil na dělnické místo do Avie Letňany, a když před jedním ze svých spolupracovníků v den výročí Vítězného února poznamenal: „Tak za tohle jsem nebojoval…,“ získali vyšetřovatelé II. správy ministerstva vnitra záminku k jeho předvolání k prvnímu výslechu.

Krycí jméno ‚Marie‘

Marie Mikulenková vzpomíná, že v době, kdy komunisté začali západní letce pronásledovat, se skupina několika z nich rozhodla zorganizovat útěk za hranice. 24. března 1950 přistála na americké vojenské základně v německém Erdingu tři unesená letadla Československých aerolinií. Část cestujících se rozhodla na Západě zůstat, část se vrátila do Československa. Do jednoho z těchto letadel měla nasednout i rodina Emila Mikulenky. „Mohli jsme odletět hned, ale Emil nakonec nechtěl, bál se, aby se zase někdo nemstil jeho rodině. Aby se neopakovalo něco podobného jako za války. A tak jsme zůstali,“ pokračuje Marie. A tak nastaly ony neklidné noci, kdy se Marie se strachem probouzela. „Oni zatýkali hlavně v noci. Všichni letci byli připraveni, že je přijdou zatknout a všichni se báli. Myslím, že zatýkali všechny, co byli po válce aktivní v armádě, a předpokládali, že tedy mají nějaký vliv. A bylo krátce po těch procesech. Emil si musel dávat velký pozor i v té fabrice, kdyby se něco pokazilo jeho vinou, brali by to jako sabotáž. Všichni věděli, že na ně můžou cokoli navléknout,“ vypráví Marie Mikulenková. Emila Mikulenku Státní bezpečnost (StB) nakonec nezatkla, potrestali ho ale jiným způsobem. Byl pro ně cenný pro svou ‚inteligenci a bystrost‘, kvůli kontaktům se ‚závadnými osobami“ a zajímali se i o dění v Avii, jak je uvedeno ve spisu se signaturou TS-526343, uloženém v Archivu bezpečnostních složek. Státní bezpečnost se proto snažila přimět Emila Mikulenku ke spolupráci. „V případě, že by Mikulenka odmítl spolupráci, bude vhodným způsobem upozorněno vedení závodu na jeho osobu s tím, že není vhodné, aby nadále v závodě pracoval,“ stojí ve spisu na jiném místě. 

Za ony ‚závadné lidi‘ považovala StB všechny bývalé letce RAF a mnozí z nich byli v té době již na základě vykonstruovaných obvinění ve vězení nebo v pracovních táborech. Jejich ženy a děti zůstaly bez prostředků a obrazně i doslova byly odsunuty na okraj společnosti. Jediné, co StB podcenila či si její vyšetřovatelé vůbec nepřipouštěli nebo nedokázali představit, byla síla přátelství, která všechny letce spojovala. Emil Mikulenka spolupráci Státní bezpečnosti po mnoha výsleších nakonec přislíbil. Po celou dobu, co byl pak veden jako tajný spolupracovník, se mu ale poměrně úspěšně dařilo všem schůzkám vyhýbat. „Při rozboru stávající spolupráce se vyjádřil, že nemá námitek, ba naopak, že je spokojen s tím, že se o úsek výroby a provozuschopnosti vrtulí projevuje ze strany StB takový zájem. Pokud se jedná o osoby, že k tomu již nemá takový vztah,“ stojí ve spisu. Jediné, o čem s nimi byl ochoten mluvit, se týkalo výroby v tehdejší Avii. Státní bezpečnost vedla Emila Mikulenku jako tajného spolupracovníka od roku 1957, v roce 1960 spis uzavřeli se závěrem: „Vzhledem k jeho formálnímu přístupu ke spolupráci nejsou předpoklady ke zlepšení z jeho strany, navrhuji spolupráci přerušit.“

A všechno začalo nanovo

První syn manželů Mikulenkových se narodil v roce 1950, druhý v roce 1955. Marie zůstala na mateřské dovolené déle, než bylo obvyklé, mladší syn těžce snášel odloučení od maminky. Rodina tak byla závislá pouze na nízkém platu Emila Mikulenky. Marie věděla, že jsou pod neustálým dozorem StB, že Emila odvážejí k výslechům, víc ale nevěděla. „Emil o tom se mnou nikdy nemluvil, myslím, že mě chtěl chránit. Jen jednou mi řekl, že kdyby se domů nevrátil, mám počítat s nejhorším,“ vzpomíná. „Ten den se pak vrátil až pozdě v noci, to byl nejdelší z těch výslechů,“ dodává ještě. Nejtěžší období se jim podařilo přečkat a ani jejich vztah napjaté období nikterak nepoznamenalo. S počátkem 60. let pak přišla naděje na možné politické uvolnění a také napravení křivd, včetně těch spáchaných na bývalých příslušnících RAF. Marie Mikulenková připomíná, jak mnoho pro jejich společenskou rehabilitaci v té době znamenala jedna z krátkých próz – reportáží spisovatele Ladislava Mňačka nazvaná „Nočný rozhovor“. Další autobiograficky laděný román „Nebeští jezdci“ vyšel v roce 1964. Pod pseudonymem Filip Jánský jej napsal Richard Husmann, střelec z 311. bombardovací perutě a dlouholetý přítel Emila Mikulenky. Se svými válečnými prožitky se konečně mohli veřejně vyrovnat i další z bývalých příslušníků RAF. Především ale byli po letech propuštěni všichni západní letci odsouzení na počátku 50. let. Po 12 letech se z vězení vrátil i velitel československého letectva ve Velké Británii, generál Karel Janoušek.

Rozhovory poskytoval i Emil Mikulenka, své válečné zážitky popsal např. v dokumentárním filmu „Cíl: Svoboda“. Zlepšilo se i jeho postavení v továrně, začal dělat kvalifikovanější práci mechanika. Nejsilnější vzpomínky ho ale stále poutaly k jeho kamarádům z řad RAF. „Scházeli se u nás doma, hlavně s Richardem Husmannem, a pořád bojovali,“ říká Marie Mikulenková. Sedávali nad mapami a diskutovali o strategiích boje. Na konci 60. let byli všichni letci částečně rehabilitováni. Emila Mikulenku přijali zpět na Ministerstvo zahraničních věcí a v roce 1967 byl dokonce vyslán jako hospodář na československou ambasádu do Keni. Marie a jeden ze synů odjeli s ním. Druhý syn musel zůstat v Československu, režim se tak jistil, že se jeho rodiče nepokusí o emigraci. V Keni se ale zakrátko dozvěděli o obsazení Československa vojsky Varšavské smlouvy. „A všechno začalo nanovo,“ říká Marie Mikulenková.

Jako hvězdičky, jako démanty na nebi…

Emila Mikulenku znovu chtěli vyhodit z práce. Teď se ale rozhodl, že se bude bránit. Marie pokračuje: „Chtěl po nich, aby mu na papír potvrdili, že ho vyhazují proto, že sloužil na Západě. Říkal: ‚Když mi to napíšete na papír, tak se seberu a odejdu.‘ A to se báli. Tak mu dali alespoň ten nejnižší plat, jaký mohl být, aby ho vyštvali. Já už chodila do práce a brala jsem víc než on a Emil to nesl těžce. Říkala jsem mu ale, že to přece nějak vydržíme.“ A znovu vydrželi, Emil Mikulenka však začal mít vážné zdravotní problémy a nakonec odešel do předčasné penze. Dožil se pádu komunismu i plné rehabilitace, dostal vysoká státní vyznamenání. Za nejdůležitější ale považoval vrácení původní hodnosti poručíka, přestože byl nakonec povýšen do hodnosti plukovníka letectva. Emil Mikulenka zemřel 21. března roku 1993.

V roce 1994 odjela ovdovělá Marie do Velké Británie a zůstala tam dalších 15 let. V 67 letech se rozhodla od základů změnit svůj dosavadní život. Nikdy není pozdě na nový začátek – do Anglie odjela za svým druhým životním partnerem, Miroslavem Pasekou. Ten, stejně jako Emil Mikulenka, bojoval během druhé světové války za osvobození Československa pod britskou vlajkou. Začátek války ho zastihl daleko od domova a jediná možnost, jak se zapojit do bojů, byl vstup do britské armády bojující na africkém kontinentu. Přestože se zúčastnil mnoha důležitých etap bojů proti nacistům, mluvil o sobě jako o ‚obyčejném vojákovi‘. Za elitu považoval letce, i Emila Mikulenku, se kterým se osobně znal. „Když jsem se v Anglii zúčastnila leteckých dnů a viděla ta letadla ve výšce pěti osmi tisíc metrů, uvědomila jsem si, jak strašlivě těžké to měli. Ta letadla byla jako hvězdičky, jako démanty na nebi…,“ říká v závěru svého vyprávění Marie Mikulenková.

 

[1] Zdroj: Petr Radosta: V uniformě RAF, a Ing. Pavla Krejčí pro web obce Halenkov