Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Oldřiška Mikundová-Bártková (* 1945)

• narodila se 6. května 1945 v Horní Bečvě

• dcera popraveného odbojáře Oldřicha Šimurdy

• studovala Střední zemědělskou školu v Rožnově pod Radhoštěm

• v letech 1975–1990 působila jako poslankyně Federálního shromáždění za Československou stranu socialistickou

• v roce 2007 se provdala za odbojáře Jaroslava Bártka

Ačkoli do úplného konce druhé světové války zbývaly ještě dva dny, lidé na Valašsku již oslavovali. Osvobozenecká fronta zde prošla mnohem dříve a dál pokračovala ku Praze, kde měl na barikádách vzplanout poslední boj. Psal se 6. květen 1945 a na Horní Bečvě se Marii Mikulcové narodila dcerka Oldřiška. Rodina slavila, ale radost z narození dítěte byla zahalena smutkem nad ztrátou Oldřiščina tatínka. Před necelým půlrokem jej nacisté popravili za to, že pomáhal partyzánům.

Milenci s batohem plným partyzánského proviantu

Příběh Oldřiščiných rodičů je jako vystřižený z románu. Poté, co do Beskyd přišla 1. československá partyzánská brigáda Jana Žižky, se k odboji začali přidávat další lidé. Mnozí z nich pomáhali partyzánům tak, že pro ně zajišťovali jídlo, čisté oblečení, a někdy i nocleh či úkryt. Oldřich Šimurda, otec Oldřišky, byl jedním z nich. Na Horní Bečvě provozoval obchod s potravinami. Ve dne prodával a v noci nosil partyzánům pečivo, uzeniny a cigarety. V tu dobu měl již vážnou známost s Marií Mikulcovou. Společně se vydávali do lesa s batohem plným zásob, jež nosili do Hašova háje, kde se partyzáni skrývali v podzemním bunkru. V případě, že by potkali nacistickou hlídku, předstírali by, že jsou dvojice milenců, a batoh s věcmi by zahodili do křoví.

Tatínka zatkli v listopadu 1944

Nějakou dobu to vycházelo. Oldřich Šimurda byl velice opatrný. Doma i v obchodě měl uvnitř komína připravenou skrýš – vybudoval dvojitou zeď a získal tak prostor, kde se v případě nebezpečí mohl schovat. Díky pachu sazí pak bylo nemožné, aby jej vyčenichali i speciálně vycvičení psi. Naneštěstí se k partyzánům z Hašova háje přidal zrádce. „Hovoří se o nějakém Dvořákovi z Ostravy, který se tam do té jejich partyzánské party dostal a pak o všem věděl, kde co je, takže ti Němci šli najisto,“ říká Oldřiška Mikundová-Bártková.

Oldřich Šimurda ten den, kdy jej zatklo gestapo, viděl za oknem projíždět německá auta. Chtěl utéct z domu zadem přes dvůr, ale nacisté, kteří věděli, pro koho si jdou, měli v tu chvíli již celou Horní Bečvu obklíčenou. Ještě téhož dne došlo k zatčení pekaře Hynka Tošenovského, který partyzány zásoboval chlebem. Bylo 5. listopadu 1944.

Musel si zatlouct skobu, na které jej pak oběsili

„Tatínek byl vězněný v Ostravě, pak v Kounicových kolejích a pak ho dovezli 23. listopadu bez jakéhokoli soudu k popravě. Popravili ho u toho jeho obchodu na elektrickém sloupu, tam starosta obce, nějaký Kryštof Josef, musel zajistit provaz na tu popravu. Sám si údajně musel do toho elektrického sloupu zatlouct skobu. Popravili ho a nechali ho tam dva dny viset pro výstrahu. Každý, kdo šel okolo, musel se na to dívat. Kdo bude pomáhat partyzánům, že dopadne stejně,“ říká Oldřiška Mikundová-Bártková. Téhož dne došlo i na popravu Hynka Tošenovského. Nacisté jej oběsili na českém národním stromě, na lípě. Ostatky Oldřicha Šimurdy se nikdy nenašly, rodina pouze zjistila, že jeho tělo bylo spáleno v ostravském krematoriu. „Maminka mu alespoň těsně po válce nechala na Bečvě postavit pomníček,“ říká pamětnice.

Střelba v Hašovém háji

Dva týdny po zatčení Oldřicha Šimurdy došlo v Hašově háji k přestřelce mezi partyzány a nacistickým komandem. Uvnitř bunkru se nacházeli Čeněk Divín, jeho manželka Božena, Bedřich Kubiš a František Háša. Chyběl zde Jaroslav Bártek, později druhý manžel Oldřišky. V tu dobu neměl ještě osmnáct let, a protože zrovna prodělával silnou angínu, partyzáni ho poslali domů. „Božena Divínová měla s Hášou domluvu, že když půjde do tuhého, on zastřelí nejdřív ji a pak sebe. Ona však zpanikařila a chtěla z bunkru utéct a sklouzla a upadla někam pod smrk, kde ji zasypal sníh. Díky tomu, a také proto, že psi po přestřelce cítili krev, ji pod sněhem nenašli. Čekala tam dlouho do noci a pak se potokem dostala domů,“ říká pamětnice. Jediný, kdo z bunkru nevyšel živý, byl František Háša, který v poslední chvíli obrátil zbraň proti sobě. Bedřicha Kubiše a Čeňka Divína nacisté zatkli a 13. března 1945 je popravili na dvoře pankrácké věznice. „K dalšímu zatýkání už pak nedošlo, nikdo ze zatčených nic nevyzradil,“ doplňuje pamětnice.

Po válce neměli nárok na odškodnění

Protože se její rodiče nestačili vzít, neměla Oldřiščina maminka po válce nárok na žádné odškodnění. Asi po dvou letech se jí podařilo zařídit si vdovský a pro dceru sirotčí důchod. Úřady uznaly, že Oldřiška je dcerou svého otce. „Maminka dostávala pět set korun a já jako sirotek dvě stě,“ vypravuje pamětnice. Živilo je drobné hospodářství. „Všechno, co bylo doma, se prodalo. Doma jsme jedli vajíčka, mlíko a chleba. Maso se prodalo všechno, bylo jenom v neděli a bylo vařené, dělala se z něj i polévka. Maminka dělala úplně všechno, večer jí únavou padal hrníček z ruky,“ dodává Oldřiška Mikundová-Bártková.

Celé dětství jsem toužila po tatínkovi

„Jako děcko jsem pořád toužila mít tatínka. Byla jsem tím úplně posedlá. V první třídě jsem dokonce vždycky pana učitele Maliňáka, který byl svobodný, brala za ruku,“ vzpomíná Oldřiška na svoje první školní roky. Po ukončení základní školy nastoupila na Střední zemědělskou školu v Rožnově pod Radhoštěm. Jako mladá slečna toužila moci si občas koupit něco na sebe, ale tenký rodinný rozpočet to nedovolil. Po dvou letech na střední škole se rozhodla, že půjde raději do zaměstnání. Zařídit si potřebné povolení na úřadě nebyl v té době žádný problém, a tak Oldřiška již v sedmnácti letech nastoupila do Tesly Rožnov, kde pracovala na odboru řízení jakosti.

Z Tesly do parlamentu

„Když mi bylo kolem třiceti, přijel k nám tajemník Československé strany socialistické a přesvědčoval nás ke vstupu do strany. Já jsem ke komunistům vstoupit nechtěla. Přestože jsme byli věřící, tak k lidovcům taky ne. Ale vstoupila jsem k socialistům. Pak zjistili, že jsem mluvka, a došlo to k tomu, že jednou v Tesle mě zavolali na vrátnici, přijel tam předseda Národní fronty ze Vsetína a prostě mi oznámil, že mě strana navrhla na kandidátku do voleb do federálního shromáždění,“ vzpomíná Oldřiška Mikundová-Bártková na počátky své politické kariéry.

Její život se začal dělit na dny, kdy jezdila do Prahy na odbor sociálních věcí jako poslankyně, a na dny, kdy byla dělnicí v rožnovské Tesle. V tu dobu již měla z prvního manželství dva syny, Radima a Leoše. „Kluky mi tehdy vychovávala maminka,“ usmívá se pamětnice. Jako poslankyně měla možnost ovlivnit řadu věcí, a tím i mnoha lidem pomoct. Ať to bylo získání povolení ke koupi nového vozu Lada, anebo přímluva za žáka, kterému režim kvůli náboženskému přesvědčení odmítal povolit přihlášku na vysokou školu.

Když jsme volili Havla, nikdo si nedovolil zvednout ruku proti

Když se blížily dny sametové revoluce, byla Oldřiška Mikundová-Bártková právě v Praze. „Mladší syn tam zrovna měl vojenskou přísahu a my jsme se po té přísaze chtěli jít projít k Vltavě, ale ve vzduchu už bylo cítit, že se něco děje. Na Václaváku, kde jsme měli hotel, bylo místy obtížné projít, jak se tam srocovali lidé,“ vypravuje pamětnice. O několik dnů později přišel 17. listopad.

Jako poslankyně se Oldřiška Mikundová-Bártková zúčastnila volby prvního porevolučního prezidenta. Vzpomíná, že atmosféra ve Vladislavském sále, kde volba probíhala, by se dala krájet: „Ti lidé už se shromažďovali na nádvoří na Hradčanech, tak byly obavy, aby k něčemu nedošlo. A bylo každému jasné, že kdyby si někdo z nás dovolil zvednout ruku proti, tak by nevyšel živý, protože lidi venku by ho asi utloukli. Ta euforie tenkrát pro Havla byla tak veliká, že nepřišlo v úvahu, aby ho někdo nevolil.“ V politice pak setrvala ještě půl roku a v následujícím volebním období již nekandidovala. Vrátila se jako dělnice do Tesly.

Vzala jsem si partyzána z Hašového háje

V roce 2007 se Oldřiška Mikundová-Bártková potkala s Jaroslavem Bártkem a provdala se za něj. Byl to ten samý muž, kterého kdysi angína zachránila před smrtí v Hašově háji. „Byl to velice chytrý a pracovitý člověk, vážila jsem si ho. Měli jsme mezi sebou velký věkový rozdíl, přibližoval mi a nahrazoval tatínka, vyprávěl mi o něm detaily, co mi maminka nikdy neřekla,“ říká pamětnice o svém druhém manželovi, odbojáři Jaroslavu Bártkovi, a dodává: „Měla jsem dobrý život a nemusím se za nic stydět. Mám dva syny a deset vnuků. I když už manžel nežije, máme krásnou rodinu. Jenom mě někdy mrzí,  že dnes často zapomínáme na lidi, kteří položili životy za nás za všechny.“