Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Václav Mikušek (* 1946)

• narozen 3. července 1946 ve Vsetíně

• vystudoval Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně

• pracoval jako pomocná vědecká síla v Ústavu přístrojové techniky

• následně přešel do podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm

• kvůli kritickým postojům vůči komunistickému zřízení měl problémy v zaměstnání

• po podpisu petice Několik vět v roce 1989 vyslýchán Státní bezpečností

• v roce 1989 byl jedním z aktérů sametové revoluce v Rožnově pod Radhoštěm

• v roce 1991 skončil s prací v Tesle a stal se projektovým manažerem ve Valašském muzeu

• celkem 16 let střídavě zastával pozici starosty a místostarosty Rožnova pod Radhoštěm

První střet s komunistickým režimem zažil, když jako student přijel na brigádu do Voroněže. Fotil si tam staré domy a byl nařčen, že to dělá proto, aby ukázal, že se v Sovětském svazu nežije dobře. „Tam jsem se poprvé setkal s pokrytectvím a přetvářkou,“ říká. Proti nim se pak celý život snažil bojovat.

Václav Mikušek se narodil 3. července 1946 ve Vsetíně. Jeho otec byl učitelem na střední škole, matka vychovatelkou ve školce. Václav vystudoval Střední průmyslovou školu vakuové elektroniky v Rožnově pod Radhoštěm a poté Přírodovědeckou fakultu Masarykovy univerzity v Brně.

Jeho otec byl členem komunistické strany a zároveň doma poslouchal za komunismu zakázané stanice Svobodná Evropa a Hlas Ameriky. „Občas jsem se ho chtěl na něco zeptat, ale on o politice mluvil nerad. Měl obavy. Myslím, že byl členem KSČ proto, že měl roztroušenou sklerózu a neměl jinou možnost než přikývnout,“ míní Václav Mikušek.

Během studií na vysoké škole využil možnosti jet na brigádu do Sovětského svazu. Pracoval tam na stavbě kulturního domu ve vesnici nedaleko Voroněže. „Mechanizace byla taková, že měli jen rýče a lopaty. Nebyla tam ani kolečka. Hlína se vynášela na nosítkách. Říkali nám, že když vykopeme jámu, dostaneme dohromady asi dvacet rublů. Dělali jsme na plné pecky, ale brzy jsme zjistili, že na těch dvacet rublů bychom tak museli pracovat dva měsíce. Tak jsme se s komsomolci začali dostávat do různých diskusí. Říkali jsme jim, že to je sice krásné, že vystřelují rakety do vesmíru, ale že když neznají obyčejná kolečka, k čemu jim ty vynálezy jsou?“ vypráví pamětník.

Z tamních studentů cítil strach a obavy hovořit otevřeně. Jeho podezření, že v Sovětském svazu mezi lidmi vládne nedůvěra a přetvářka, se potvrdilo, když vyšlo najevo, že si fotí staré vesnické domky. „Řekli, že bych je mohl použít k antikomunistické propagandě. To mě vykolejilo. Vysvětloval jsem jim, že u nás se staré baráky běžně fotí, že to je přece historie,“ vzpomíná. Z nevinného fotografování se nakonec stala kauza, do které zasáhl i vysoce postavený politruk, který mu znovu vysvětloval, že staré domy by se fotit neměly. Václav odjížděl ze Sovětského svazu rozčarován.

Pomohl odznak s Leninem

Když v roce 1968 docházelo ve společnosti k uvolnění, spolu s kolegy z vysoké školy zrušili organizaci Československého svazu mládeže a založili Spolek posluchačů přírodovědecké fakulty. Stal se jeho viceprezidentem, zastupoval studenty ve vědecké radě. „Bylo zajímavé sledovat proměnu komunistů. Najednou za mnou chodili, ptali se, co jak chceme řešit. Potom přijely sovětské tanky. Všechno se obrátilo. Na konci roku 1968 se už chovali jinak. Ani mi už neodpověděli na pozdrav,“ shrnuje pamětník.

Pracoval jako pomocná vědecká síla v Ústavu přístrojové techniky Akademie věd. Podílel se na vývoji elektromikroskopů a počítal s tím, že tam po ukončení studia zůstane. Jenže mu bylo naznačeno, že vzhledem k jeho postojům v roce 1968 tam pro něj místo nebude. Podařilo se mu domluvit se v podniku Tesla v Rožnově pod Radhoštěm, že tam nastoupí. Plánovali tam koupit elektronový mikroskop, takže odborníka na tuto problematiku vítali. Když ovšem po ukončení studia přišel, odmítli ho. Bylo tam už nové vedení. „Tvrdili, že nemají moje kádrové materiály, přestože jsem měl smlouvu, že mě tam zaměstnají. Vypadalo to špatně, ale nakonec mi dali vyplnit nějaké materiály. Byla tam kolonka nazvaná řády a vyznamenání. Když jsem pracoval v tom Rusku, dostal jsem tam takový odznak s Leninem. Tak jsem napsal, že mám čestné uznání sovětského Komsomolu. Pak mě hned do Tesly přijali,“ vypráví pamětník.

Tuto zkušenost označuje za další událost, která v něm výrazně začala formovat odpor ke komunistickému režimu.

Normalizace v podniku Tesla

Do Tesly nastoupil v roce 1970, tedy v době normalizace. „To bylo zrovna období, kdy se prováděly čistky, říkalo se prověrky nebo hodnocení. Různí lidé na vedoucích pozicích, když neschvalovali, co se dělo, byli přesunuti na jiná místa. Já jsem nastoupil a můj vedoucí vydržel asi čtyři měsíce. Pak ho suspendovali a stal se z něho můj spolupracovník. Dosadili na pracoviště inženýra, byl to perspektivní komunista, ale měl drobnou nevýhodu. O problematice, kterou jsme řešili, elektromikroskopii, což bylo speciální téma, neměl ani ponětí. Kdybych mu vykládal nesmysly, musel by to přijmout,“ vzpomíná Václav.

Tvrdí, že v Tesle však pracovala řada lidí, kteří byli ve svých oborech odborníky. „Na koleně se dělalo téměř to, co na Západě. Snažili jsme se, výsledky jakési byly, i když parametry nebyly tak špičkové a nebyla technika. Ale bylo to na docela dobré úrovni, pracovala tam spousta dobrých odborníků a ti, kdyby nastoupili kdekoli jinde, tak by se dobře uplatnili, což se později projevilo. Takže atmosféra tam byla docela napjatá,“ popisuje pamětník.

Vadilo mu, že lidé nejsou hodnoceni podle odbornosti, pracovních výkonů, ale především podle toho, zda jsou aktivní v komunistické straně. Únikem se mu stala práce v lyžařském oddíle. Spolu s kamarády budovali lyžařský areál na Soláni v Beskydech a trénovali děti. „Udělali jsme z oddílu fungující společnost. Byl to únik i prostředek seberealizace. Potřeboval jsem něco dělat. Výhodou bylo, že brigádnické hodiny, které jsme tam odpracovali, byly brány i v Tesle, takže když přišel nějaký politruk a ptal se, jestli dělám brigády, dokázal jsem, že mám v oddíle zadarmo odpracovaných sto dvacet hodin měsíčně, a měl jsem od něj klid,“ vysvětluje.

Nařčení z ideologické diverze

Uvědomoval si, že žije v podmínkách, kde nemůže rozvíjet své nápady a čerpat poznatky ze zahraničí. „Spousta lidí si tu dobu užívala, protože se nemuseli o nic starat. Předstírali, že pracují, stát je platil. Všude byla spousta zbytečných míst, efektivita práce byla nulová. Ale měli co jíst, mohli jít do hospody. Že nemůžou do zahraničí, jim až tak moc nevadilo, protože málokdo uměl cizí jazyk. Na druhé straně si člověk uvědomoval, že by se spousta činností dala dělat líp. Já jsem nechtěl ustrnout. Ale nejhorší byl pocit, že člověk nemohl říkat, co si myslel,“ vzpomíná Václav. Rozhodl se, že si udělá doktorát. Připravoval se většinou po pracovní době. Velmi ho přitom rušil podnikový rozhlas, který vždy v určitých intervalech hlasitě hrál. Několikrát ho vypnul tak, že ho zkratoval. „Byl jsem na vojně u spojařů, a tak jsem věděl, že stačí špendlík. A mohl jsem se v klidu učit dál,“ říká pamětník.

Jenže se přišlo na to, že tam špendlíky dává on. Jeho čin byl označen za ideologickou diverzi, protože se to stalo v době, kdy se vysílaly různé projevy politiků. „Nakonec zafungoval šéf, diverzi škrtnul a udělal z toho poškozování socialistického majetku v afektu a z mladické nerozvážnosti. Dostal jsem jen důtku zaměstnavatele,“ vzpomíná.

Několik vět

V té době se už zajímal o literaturu a materiály, které byly za komunismu zakázané, a poslouchal zahraniční rozhlas. Setkával se s lidmi, kteří měli podobný odpor ke zřízení jako on. „Postupně se k nám dostávaly různé petice, například za propuštění Augustina Navrátila či Václava Havla. Když se k nám něco takového dostalo, tak jsme to podepisovali,“ říká pamětník. Znal se se signatářem Charty 77 Tomášem Hradílkem, začínal se stýkat s disidenty. Když se v roce 1989 dostala do Rožnova petice Několik vět, hned ji podepsal. Tehdy ji podepsalo asi čtyřicet zaměstnanců podniku Tesla, většinou se jednalo o pracovníky oddělení vývoje a výzkumu. A byl tam z toho obrovský malér.

Jména signatářů byla čtena v zahraničním vysílání. „Jmenovali, kdo všechno podepsal. Na jednu stranu člověka těšilo, že se ocitl v dobré společnosti významných osobností. Na druhé straně jsme si říkali, že z toho něco bude. No a taky že bylo. Někdy začátkem července mě šéf zavolal a říkal: ‚Máš se dostavit do ředitelské budovy do kanceláře technického náměstka.‘ Tak jsem tam přišel a sekretářka řekla, ať jdu vedle. Tam seděli dva takoví nepříjemní pánové a říkali, že jsou od Státní bezpečnosti a potřebují informace, protože jsem se podílel na podpisu Několika vět. Ptali se: ‚Kdo vám to dal, proč jste to podepsal?‘ Tak jsem říkal, že jsem šel po chodbě ve čtvrtém patře, tam je chodba taková dlouhá, a že to tam leželo na okně. Díval jsem se, co to je. Říkal jsem si, že už jsem o tom slyšel, že to jsou myšlenky, se kterými souhlasím,“ vypráví pamětník.

S příslušníky Státní bezpečnosti se dostal do sporu. Trval na tom, že v petici není uvedeno nic, co by bylo proti socialistickému zřízení, že naopak jde o podporu činností, které by byly pro Československo prospěšné. „Přiznávám, že jsem měl obavy, že to může mít důsledky. Ale když jsem viděl, jací to byli primitivové, tak jsem si říkal, že mě nemůžou nikam dotlačit. Nakonec mělo být zrušeno moje pracovní místo a já měl být někam převelen. Ale už k tomu nedošlo,“ shrnuje pamětník.

Práce na radnici po roce 1989

Jeho problémy ukončila revoluce v listopadu 1989. Václav Mikušek se zapojil do organizování setkání občanů, moderoval velkou veřejnou diskusi obyvatel Rožnova. Stál u vzniku tamního Občanského fóra a stal se v Rožnově známou osobností. Podnik Tesla se dostal po roce 1989 do velkých problémů, protože už nedostával vojenské a státní zakázky. Jedním z úkolů Václava Mikuška bylo propouštět podřízené. Mnohé znal a věděl, že se dostanou do problémů. A tak jednoho dne mezi výpovědi přidal i tu svou. Zcela změnil pracovní obor, stal se projektovým manažerem ve Valašském muzeu.

Jeho popularita z listopadových dní nezůstala zapomenuta, a když zkusil kandidovat ve volbách, uspěl. Stal se místostarostou a poté starostou Rožnova. Načas se vrátil pracovat do muzea, ale pak kandidoval znovu. Celkem strávil v uvolněných pozicích na radnici šestnáct let. Pod jeho vedením bylo například v Rožnově opraveno náměstí a stalo se chloubou města.

Říká, že by na svém životě nic neměnil, přestože si je vědom toho, že kdyby žil v jiné době, mohl by své odborné znalosti mnohem více využít, cestovat, vzdělávat se. Přesto nikdy nelitoval, že neemigroval, i když o tom uvažoval. Jeho život je spjatý s Rožnovem a okolím a uvědomuje si, že tam je mu nejlépe. „Celý život je vlastně o dvou věcech. Jsou to zážitky a vztahy. Na špatné zážitky člověk obvykle zapomene, z těch dobrých žije. A vztahy, ty jsou nejdůležitější. Nezáleží ani tak na tom, v jaké době žijete, jaké máte materiální podmínky, ale na tom, jak vycházíte se svými blízkými, s přáteli a s ostatními lidmi,“ říká Václav Mikušek.