Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dana Milatová (* 1929)

• narozena 25. srpna 1929 v Želechovicích nad Dřevnicí

• otec správcem lesního hřbitova ve Zlíně

• ukrývání zbraní Obrany národa na lesním hřbitově

• tajný pohřeb příslušníka výsadku Out Distance Ivana Kolaříka

• sebevražda odbojáře Františka Kozmika na lesním hřbitově

• pašování motáků z věznice ve Zlíně

• spojka 1. československé partyzánské brigády ve Zlíně

• strýc Josef Gajdošík-Kopanský velitel skupiny partyzánů

• strýc a teta Petr a Františka Gajdošíkovi popraveni 10. dubna 1945 v Mauthausenu

• otec František Gajdošík spojkou partyzánských skupin

• otec František Gajdošík za války dvakrát vězněn

• matka Ludmila Gajdošíková za války vězněna

• bratr Otakar Gajdošík členem 1. partyzánské brigády Jana Žižky

• po zastřelení Augustina Schramma zatčen otec i bratr

• bratr v roce 1948 zemřel na tuberkulózu

• Dana Milatová v roce 1950 na protest odevzdala legitimaci KSČ

• v současnosti žije v Novém Jičíně

Dana Milatová se už ve čtrnácti letech zapojila do odboje. Pomáhala pašovat motáky zatčeného otce z věznice ve Zlíně. Informace v nich obsažené zachránily život mnoha lidem. Později se zase stala důležitou spojkou 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky na Zlínsku. Nejen že partyzánům předávala informace, ale pomáhala i se zásobováním, a dokonce s dodávkami zbraní. Neustále přitom riskovala život. Do odboje se zapojilo několik jejích příbuzných. Jeden ze strýců, Josef Gajdošík (Kopanský), byl velitelem skupiny partyzánů. Další strýc a teta, Petr a Františka Gajdošíkovi, zahynuli v koncentračním táboře Mauthausen. Vězněni byli i rodiče a otec se konce války dožil jen shodou náhod. Ani osvobození rodině neulehčilo od útrap. Po nástupu komunistického režimu zatkli otce a bratra. Zanedlouho je sice propustili, ale bratr nemocný tuberkulózou za několik dní zemřel následkem podchlazení během zatčení. V roce 1950 pak Dana Milatová na protest odevzdala legitimaci KSČ, čímž se na několik dalších desetiletí stala nežádoucí osobou.

Dětství na hřbitově

Dana Milatová, rodným příjmením Gajdošíková, se narodila 25. srpna 1929 v Želechovicích nad Dřevnicí. Její otec František Gajdošík pocházel z dvanácti sourozenců ze samoty Kopanina v Halenkovicích u Napajedel. Už ve čtrnácti letech se během první světové války vydal jako krajánek za prací. Nakonec pracoval několik let jako zahradník v jednom rakouském zámku, než se v roce 1923 vrátil domů. O rok později se oženil s Ludmilou Bařicovou a následně se přestěhovali do Želechovic nad Dřevnicí, kde si pronajali menší zahradnictví a kde se také narodila Dana.

Matka pracovala v Baťových závodech, a protože si ji prý oblíbil samotný Tomáš Baťa, přišel v roce 1932 za otcem, jestli by se nechtěl stát správcem nově vznikajícího lesního hřbitova a městským zahradníkem ve Zlíně. Otec souhlasil, a tak se celá rodina přestěhovala do budovy lesního hřbitova, kde také Dana prožila dětství. Byla velmi živé dítě s divokou povahou, a tak ji prý otec vychovával jako chlapce a jako vášnivý nimrod ji už v deseti letech naučil střílet z flobertky a spolu pak chodili lovit divoké králíky. Mimoto byla členkou Sokola i katolického Orla a hrála házenou za místní klub.

Ukrývání zbraní pro Obranu národa

Dana Milatová chodila do Masarykovy školy ve Zlíně. Tam také zažila události v letech 1938 a 1939, které na několik let změnily nejen hranice našeho státu. Asi nejvíce jí ale v paměti zůstala tragédie židovské rodiny Ornsteinových z 22. března 1939, s jejíž dvanáctiletou dcerou Evou se pravidelně setkávala v Sokole. Bezprostředně po okupaci Čech a Moravy, už 17. března 1939, zakázala protektorátní vláda výkon praxe lékařům neárijského původu. Zlínského zubaře Disidora Ornsteina tak hrůza z budoucnosti dohnala k zoufalému činu. Ve svém domě břitvou podřezal pětiletého syna Petra a dvanáctiletou dceru Evu. Manželka Kamila se útoku ubránila a Disidor Ornstein následně spáchal sebevraždu skokem z desátého patra hotelu Společenský dům. Kamilu Ornsteinovou pak Dana často vídala na hřbitově, ale ani ona válku nepřežila a zemřela v koncentračním táboře.

Budování dvacetihektarového lesního hřbitova stálo otce mnoho práce, ale díky tomu se také seznámil s významnými osobnostmi kraje. Jedním z nich byl brigádní generál Otakar Zahálka, který již v dubnu 1939 inicioval v obci Velká u Hranic schůzku k založení místní složky odbojové organizace Obrana národa. František Gajdošík nechal v domě, márnici a přilehlých kůlnách lesního hřbitova vybudovat několik úkrytů. Schoval v nich trvanlivé potraviny a vojenský materiál. Šlo o zbraně, náboje a granáty získané částečně z vlastních zásob, ale hlavně právě od generála Otakara Zahálky. „Ve Zlíně byla naproti radnice firma Ludmila, kde se prodávaly zbraně. Jelikož tam otec nakupoval, tak se domluvil a něco tam ještě vzal. Potom se dost uložilo od generála Zahálky. Otec s ním spolupracoval. Oni byli tři nebo čtyři, co o sobě věděli. Ale jinak dělali, že se neznají. Když potom zavřeli generála Zahálku, tak on nepromluvil. Takže otec si byl jistý, že o těch zbraních nikdo neví. O těch jsme věděli jen my, já a bratr, protože jsme byli zvědaví,“ vypráví Dana Milatová, která v pouhých jedenácti letech také otci pomáhala ukrývat zbraně. Kvůli své drobné postavě se totiž jako jediná dokázala dostat do úzkých prostor úkrytů. Otec jí pak vždy kladl na srdce, že se o těchto záležitostech nesmí s nikým bavit. A jaký byl osud generála Otakara Zahálky? Dne 21. června 1942 ho popravili v Kounicových kolejích v Brně. Na Paměti národa jsou uloženy vzpomínky generálova syna Jaromíra Zahálky.

Otec pamětnice se v  této těžké chvíli nadále choval statečně. Kromě jiného prý také pomáhal převádět utečence mířící do zahraničních armád přes hranice na Slovensko. Začátkem dubna 1942 přivezlo gestapo tajně na hřbitov mrtvého příslušníka výsadku Out Distance Ivana Kolaříka. „V noci ho přivezli a musel být v tichosti zakopán. Na druhý den ho otec s jedním pánem vykopali a udělali posmrtné fotografie, protože se nevědělo, kdo to je,“ vzpomíná pamětnice na pohřeb parašutisty, který v bezvýchodné situaci 1. dubna 1942 u silnice u Vizovic spáchal sebevraždu, aby uchránil své blízké. Bohužel ale u sebe nechal důkazy dokládající styk s blízkými, následkem čehož nacisté několik členů jeho rodiny popravili.

Motáky, které zachraňovaly životy

Na lesním hřbitově pracovalo pod otcovým vedením několik dělníků. Tři z nich, Cyril Jašek, František Kozmik a pan Čepela, byli členové ilegální komunistické strany napojené na odbojovou činnost. Jeden ze zatčených členů ilegálního výboru KSČ Stanislav Růžička začal kolaborovat s gestapem. Odbojářům se ho podařilo odstranit, ale gestapo již od něho získalo dostatek informací a začalo rozsáhlé zatýkání. Dne 8. prosince 1942 se gestapo náhle objevilo na lesním hřbitově. „S autem jeli dozadu do márnice a měli brát Jaška, Kozmika, Čepelu. Jak odjeli dozadu a my jsme měli v obývacím pokoji okno do lesa ke králíkárně, tak jsem tam zahlédla Kozmika. Říkám: ,Mami, Kozmik je tam. Dává králíkům.‘ Okamžitě za ním běžela a řekla, ať se schová. Pod cestou, která vedla na březnickou silnici, byla taková obrovitá šopa na seno a nářadí. Tak on se tam schoval a tím pádem ho nezatkli a zatkli ty ostatní. Potom jsem tam za ním šla a on strašně naříkal a říkal, že neví, co bude dělat. Že se pokusí odejít na Slovensko, že má někde na Vsetínsku synovce. Dali jsme mu věci na cestu. Ještě se tam pak jeden den schovával. Nevěděli jsme, jestli jsme pod dohledem. Protože od srpna, když taťku poprvé vyslýchali, tak jsme měli pořád pocit, že někdo obchází kolem lesa.“

Zatčeného Cyrila Jaška popravili 29. prosince 1943 ve Vratislavi. František Kozmik utekl na Vsetínsko. „Když tenkrát odcházel, tak řekl, že jak se mu nepovede přejít hranice, že se raději zabije, že by nevydržel mučení a že by vše prozradil a to neudělá.“ Čtrnáct dní poté ho jeden z dělníků objevil oběšeného na trámu u márnice lesního hřbitova. Přijelo gestapo a k márnici s sebou vzali pamětnici a jejího staršího bratra Otakara, aby tělo odřezali. „Bratr ho držel a já jsem řezala provaz. Takové věci člověk nezapomene do smrti,“vzpomíná Dana Milatová, které tehdy bylo pouhých třináct a půl roku.

Gestapo otce podezřívalo, že věděl o ilegálních schůzkách komunistické strany, a tak si o osm týdnů později, 1. února 1943, přišli i pro něho. Otec zrovna nebyl doma, protože odjel za známými pro zásoby. „Kdo přišel k nám domů, tak ho zatkli. Přišla moje babička, tak ji zavřeli. V čekárně drželi asi čtrnáct lidí, co přišli něco vyřizovat. Když se otec nevrátil, tak všechny propustili a babičku, bratra a maminku odvezli do věznice ve Zlíně.“ O dva dny později se otec objevil a na zádech měl batoh s pětadvaceti kilogramy masa a dvěma kostkami másla.

Otce pak odvezli do věznice ve Zlíně a zbylé členy rodiny propustili. Po několika dnech otec rodině ve švu špinavého prádla propašoval vzkaz, aby připravila balíčky o rozměrech, které projdou mezi mřížemi, a do nich zabalili jídlo, psací potřeby a cigarety a pak dostali s pomocí skládací udice tyto balíčky přes zeď s ostnatým drátem do okna jeho vězeňské cely číslo II.

František Gajdošík z cely posílal motáky, které zachránily spoustu lidských životů. V jeho cele se nacházelo až patnáct odbojářů, otec uměl výborně německy a později ho určili na roznášení jídla po věznici. I při výsleších díky němčině ledacos slyšel, a tak měl dostatek informací, kdo co prozradil, a co tak můžou lidé v případě zatčení při výsleších přiznat nebo koho se gestapo asi chystá zatknout. V motácích také zatčení posílali pozdravy rodinám a vzhledem k tomu, že mnoho z nich bylo později popraveno, jednalo se často o poslední necenzurovaný vzkaz rodině.

Otec takto poslal desítky motáků, které většinou Dana Milatová a její bratr Otakar roznášeli po dobu pěti měsíců po celém okrese Zlín. Pomohli tak mnoha lidem. Například Rudolfu Rédrovi z Želechovic, rodině Gajzlerové ze Zlína, rodině Mikeštíkové z Karlovic, rodině Sčotkové a Matouškové z Příluk, rodině Františka Slezáka a rodině Kadlčákové a Úlů z Březnice a mnohým dalším. Dana Milatová nejvíce vzpomíná na Marii Vyoralovou, jejíhož manžela Josefa Vyorala, popraveného 20. července 1944, a otce Františka Kučeru zatkli kvůli ukrývání zbraní v Březnici. „Oni měli tři děti. Maňka chodila s bratrem do školy, Jožka se mnou a ještě měli jednoho mladšího. Gestapo potom všechny pozavíralo i s dědečkem. Ten děda byl s tatínkem na cele a přemýšleli tam, jak zachránit alespoň dceru. Tak táta s panem Kučerou napsali moták a propašovali ho paní Vyoralové. Ona, jak ji konfrontovali s manželem, tak začala, že je lajdák, že se o děcka nestará, že se o všechno musí starat sama, že neví, co dělal. Že byl většinou s dědou. Oni jí na to naletěli a propustili ji. Víte, jak ona byla vděčná, že se tak zachránila? Až mi to bylo někdy trapné, když jsem se s ní po válce sešla, když jsem se u ní někdy stavila v Březnici. Nevěděla, co by mi donesla. Slivovici, sádlo. Jsem to nechtěla. Na co? Vždyť jsme měli hospodářství. Ale ona nevěděla, co by mi dala, když se zachránila.“

V jednom z motáků byla také informace, že rodina musí okamžitě vyklidit jeden z úkrytů se zbraněmi na lesním hřbitově, protože hrozí jeho prozrazení. Dana Milatová pak společně s bratrem Otakarem převezla v aktovce a pouzdře od houslí zbraně lidem napojeným na odboj v Napajedlech a Spytihněvsi. „Já jsem nechtěla houslové pouzdro, protože nemám hudební sluch a stalo se, že nás potkali spolužáci a vysmívali se mně. Od té doby jsem ho nechtěla,“ dodává pamětnice.

A takto probíhalo předávání balíčků a motáků ve věznici ve Zlíně, stojící v rušné části města. „Šli jsme tam večer. Táta nám napsal, že to máme provést mezi devátou a desátou, kdy chodí služba. U parku brácha vylezl na ramena strýcovi, složil udici a balíky pašoval na udici a zpátky zase motáky. Kdyby někdo spadl, co to bylo za hrůzu. Ve vedlejším zámku bylo německé kasino a Němci chodili po té cestě. Na vrchu byly smrky a tam jsem s někým stála a hlídala. Nejhorší bylo, když jsem stála sama. To víte, že jsem měla strach. To víte, patnáctiletá holka, když tam musí být. Říkali mi, že mám pískat. Ale já bych určitě nezapískala, protože jsem měla všechno sevřený. Jak bych reagovala, kdyby něco, to nevím. Zespodu, od hotelu Morava, také chodili lidi. Tak tam musel taky někdo hlídat. Nebo tam seděl na lavičce pár. Jak je dostat ven? Tak dva šli svrchu, dva zespodu, postavili jsme se před ně, začali jsme se bavit. Tak dlouho jsme se bavili, až z té lávky odešli,“ vzpomíná Dana Milatová, která i dnes dokáže vyjmenovat lidi, kteří se tehdy do pašování motáků zapojili. Kromě ní a bratra to byli strýc Josef Řehák a Petr Gajdošík a bratrovi kamarádi Ivan Lebloch, Bořivoj Moučka nebo Theodor Kadlčák.

Patnáctiletá spojka 1. československé partyzánské brigády Jana Žižky

V červenci 1943 měl otec soud v Uherském Hradišti. Neprokázali mu odbojovou činnost, a tak dostal půl roku za hospodářský delikt, protože měl u sebe při zatčení 25 kilogramů masa. Trest si měl odpykat ve věznici v Bautzenu (Budyšín). Na radu rodinného lékaře ale nakonec do věznice nenastoupil. Otec totiž předstíral onemocnění a těsně před rentgenovým vyšetřením spolkl tři kuličky chleba, které pak vypadaly jako vředy na dvanácterníku. Otce tak na doléčení propustili z vězení, ale pravidelně se musel hlásit na gestapu. Když měl asi po třech měsících nastoupit do transportu, utekl do ilegality. Ukrýval se pak ve valašské obci Lipová u rodiny Tomšových. Po marném pátrání gestapa byl jeho případ předán Schutzpolizei (Říšská ochranná policie), která fungovala jako městské policejní síly. Ta měla v té době dost problémů a po nějaké době pátrání ukončila. Mezitím se otec v Lipové seznámil s německým správcem pily, který si stěžoval, že kvůli jeho národnosti mu nikdo na pilu nechce dodávat dřevo. Otec mu slíbil, že to zařídí, když mu opatří falešné doklady. K falešným dokladům získal i povolení volného pohybu po lesích a v Beskydech a Javorníkách pak navázal spojení s různými partyzánskými skupinami. Díky volnému pohybu fungoval jako spojka a skupinám také zajišťoval zásobování. V listopadu 1944 se v lesích setkal také se svým bratrem Josefem Gajdošíkem, zvaným Kopanský, který vedl skupinu partyzánů 1. československé brigády Jana Žižky. Jeho skupina se pohybovala v okolí Zlína a velel jí Petr Fjodorovič Buďka.

Otec navázal kontakt také s rodinou ve Zlíně a s pomocí skrýší jim dodával informace. Dana Milatová vzpomíná, že tak pomohli dvěma utečencům z nuceného nasazení přejít hranice na Slovensko. Rodina také dodávala partyzánům zprávy, potraviny, ošacení, lékařský materiál, a dokonce zbraně. Dana Milatová v brigádě fungovala jako spojka a ve svém vyprávění vzpomíná, jak v únoru 1945 osobně předala pistoli veliteli Petru Buďkovi. „Dostala jsem vzkaz, že mám vzít tu a tu krabičku tam a tam. Byly to dvě krabičky. V jedné pistole a v druhé náboje. Později jsem se dozvěděla, že se mu (Petr Buďka, pozn. autora) pokazila pistole a neměl pořádnou zbraň. Josef (Josef Gajdošík, pozn. autora) říká, že ji sežene a zařídí to. Byl na Vizovicku a vzkázal mně zprávu, že to mám přivézt. Aktovku na záda a šla jsem. Dělnickým autobusem jsem jela večer do Lukova a šla jsem pěšky lesem kolem Božích muk do Velikové. A že u těch Božích muk mě bude strýc čekat. Měla jsem strach, jak se v noci dostanu zpátky. Přišla jsem tam, vyšel strýc Josef. Vytáhla jsem aktovku a dala jsem mu to. On to hned rozbalil a zpoza těch Božích muk najednou vyšel vysoký chlap. Já jsem se zarazila, ale strýc mu to podal a on se na to dívá a říká: ,Charašo, děvočka.‘ Tak si to přebral a byl velice šťastný.“

Dana Milatová se často dostávala do nebezpečných situací, které ji mohly stát život. Jednou na ně při převozu zbraní s kamarádkou Anežkou Zmeškalovou málem přišli němečtí vojáci. „Jela jsem vlakem s Anežkou ze Zlína. Vezla harmoniku a jely jsme do Vizovic. Ještě měla slaměnou tašku a vespodu měla v hadru zabalený a naskládaný asi tři nebo čtyři granáty a na tom jablka. Za Zlínem přistoupila četa vojáků. Přišli k nám, začali se bavit a jeden se zeptal, jestli si může vzít, a vzal si jablko. Potom druhý, třetí a já jsem viděla, jak ona úplně zbledla, ztuhla. Říkala jsem si, co včíl? Věděla jsem, že tam něco má. Ale štěstí. Přijeli jsme do Příluk a oni vystupovali. Tak si svrchu vzali jen pár jablek. Ale co jsme tenkrát zkusily...“

Zatkli otce i matku

Otec také spolupracoval s odbojovou skupinou Michala Malíka z Valašského Meziříčí. S ní se pokoušel navázat kontakt zkušený konfident gestapa v Brně František Šmíd. Skupina Michala Malíka sice tohoto konfidenta zlikvidovala, ale gestapo mělo opět již dost informací a rozběhlo se rozsáhlé zatýkání členů skupiny. Zatčeni byli i strýc a teta pamětnice, Petr a Františka Gajdošíkovi. Františka přitom tehdy byla v pátém měsíci těhotenství. Jejich byt v Lesní čtvrti ve Zlíně totiž sloužil jako shromaždiště potravin získaných pro partyzánskou brigádu Jana Žižky a také jako občasný úkryt Josefa Gajdošíka-Kopanského. „Teta měla tolik duchapřítomnosti, že když u nich dělalo gestapo prohlídku, tak řekla svému čtyřletému Petříkovi, ať uteče k sousedům.“ Petřík tak jako jediný z rodiny přežil. Petra a Františku Gajdošíkovy popravili 10. dubna 1945 v plynové komoře koncentračního tábora Mauthausen. Společně s nimi tehdy těsně před koncem války v plynových komorách zahynuli všichni zatčení odbojáři organizace Michala Malíka.

Jeden ale díky shodě náhod přežil. Byl to otec pamětnice František Gajdošík. Nejprve prošel krutým mučením ve Valašském Meziříčí a pak během převozu do Kounicových kolejí v Brně onemocněl na zápal plic. V cele pak ležel bez známek života, a když v dubnu 1945 transportovali vězně na popravu do Mauthausenu a raněné popravili v Kounicových kolejích, lékař konstatoval, že je mrtev. Když se otec probral, transport byl již pryč, a tak ho nakonec odvezli do tábora v Mirošově, kde se také dočkal konce války.

Bratr Otakar utekl po zatčení otce k partyzánům a 13. března 1945 si gestapo na lesní hřbitov přišlo i pro matku. „Ráno před šestou hodinou nám strašně bouchali na dveře. Vyskočila jsem z postele, a jak jsem se podívala z okna, tak dva metry od sebe stáli vojáci s puškama kolem celého domu. Asi si mysleli, že jsou u nás partyzáni,“ vzpomíná Dana Milatová a dodává, že matka si na sebe rychle hodila kabát, pod nějž schovala pušku připravenou ve skříni pro partyzány. Pamětnice mezitím šla otevřít dveře. „Odhodili mě na bok a hned po schodech nahoru. Vletěli do všech místností, do skříní, pod postele, rozpárali gauč. Maminka stála a třepala se. Já jsem pomalu vyšla nahoru. To jste tak rozčílený, že cvakáte zubama, jako by vám byla zima. Nevěděla jsem, co matka udělala. Potom, až to prohledali, se nás zeptali, co s námi je, a matka odpověděla, že potřebuje na záchod.“ V doprovodu dvou německých vojáků pak mohla na venkovní záchod, kde se jí podařilo odhodit pušku do septiku.

O tom, jak Dana Milatová denně riskovala, svědčí i to, že ten samý den partyzáni v Kudlově zaútočili na skupinu čtyř set maďarských vojáků, kterým sebrali 150 pušek, 3 samopaly a 20 pistolí. Právě ona na ně upozornila a osobně zjišťovala, že tito vojáci na konci války již nejsou příliš disciplinovaní a jsou ochotni zbraně vyměnit za jiné osobní potřeby.

Matka prošla drastickými výslechy, při nichž stále tvrdila, že o svém manželovi nic neví, a tak ji po třech týdnech propustili. Zanedlouho poté se Zlín dočkal osvobození.

Bratr zemřel po zatčení Státní bezpečností

Rodina se po válce opět sešla doma. Otec i matka měli po věznění a mučení podlomené zdraví a bratrovi lékaři zjistili tuberkulózu. Rodina se pak přestěhovala do Šenova, kde dekretem získali hospodářství po odsunutých Němcích. Vybudovali na něm malé zahradnictví. Několik měsíců po převzetí moci ve státě komunistickým režimem jejich dům obklíčila Státní bezpečnost. Bylo to krátce po zastřelení komunistického funkcionáře a partyzánského majora Augustina Schramma. Při rozsáhlém pátrání po jeho vrahovi totiž Státní bezpečnost prověřovala i možné stopy k bývalým partyzánům. Augustin Schramm měl blízko k Josefu Vávrovi-Staříkovi, který se z partyzánské brigády znal s Josefem Gajdošíkem-Kopanským, podporovaným za války rodinou. Na místě StB zatkla otce i bratra a Danu Milatovou prý nechali jen proto, že měla připravený plný vůz zeleniny na odvoz do výkupny. Otce i bratra po několika dnech propustili. Bratr byl ale nachlazený a oslabený tuberkulózou, a tak se domů vrátil s vysokými horečkami. Několik dní poté ve třiadvaceti letech zemřel.

Dana Milatová ani její rodiče názorově nesouhlasili s komunistickou ideologií a považovali ji za podobné zlo jako fašismus. Přesto se bez vlastního přičinění po válce stala členkou komunistické strany. Vyplněnou legitimaci jí totiž přinesl krajský tajemník Rudolf Rédr, jeden z lidí, jemuž rodina za války pomohla. V roce 1950 ale Dana Milatová legitimaci na protest odevzdala. „S velkým kraválem jsem jim to na schůzi hodila. Říkala jsem jim, že takové věci, jaké dělají, nebudu podporovat.“ Tímto činem se stala nepohodlnou osobou a dlouhá léta pak měla problémy sehnat slušné zaměstnání. Dnes tato obdivuhodná dáma, která má za sebou mnoho velkých činů, žije v Novém Jičíně.