Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Dagmar Millerová (* 1951)

• narozena 13. září 1951 v Praze

• v roce 1954 se Dagmar stěhuje s rodiči a starším bratrem na zámek do Svijan

• na jaře 1969 se vyučila brusičkou kamenů na učilišti v Turnově a nastoupila do podniku Preciosa

• v dubnu 1971 se vdala za Radoslava Millera

• v roce 1972 se s manželem odstěhovala na statek do Vystrkova poblíž vojenského prostoru Ralsko

• na podzim 1986 se Dagmar při jízdě autem střetla s ruským vojenským nákladním vozem

• v listopadu 1989 prožila sametovou revoluci na Slovensku v lázních

• na podzim 2021 stále žila v domě ve Vystrkově

Život Dagmar Millerové poblíž vojenského prostoru Ralsko doprovázela řada incidentů s okupační sovětskou armádou. Při cvičeních ohrožovaly lidi ve vesnicích kolem vojenského prostoru zbloudilé střely a rakety. Osobní zkušenost s ruskými vojáky měla po autonehodě, když se s jejím vozem střetl armádní náklaďák. Dagmařiny děti našly nedaleko jejich domu nevybuchlou cvičnou nálož.

Přelety vojenských stíhaček a letadel prožívala rodina pamětnice i v nočních hodinách. Hluk z nacvičování letecké střelby třásl okny jejich domu a jedna ze střel trefila trafostanici ve Vystrkově. Střely zasáhly štíty okolních domů, a tank dokonce naboural do místního hostince.

Dagmar také zažila černý obchod s pohonnými hmotami, který kvetl díky vojákům sovětské armády. Prodávali, ale hlavně nakupovali i spotřební zboží nebo oblečení, které pak posílali do Sovětského svazu. Z potravin vozili na prodej moskevský chléb, rybičky naložené v oleji, vepřové konzervy a ruské máslo.

Po odjezdu sovětských vojáků na počátku 90. let nastal podle Dagmar zasloužený klid. Vojáci neničili svými těžkými vozy silnice a nehrozilo, že někoho zasáhne špatně mířená raketa. Pamětnice pracovala ve výrobě nábytku a později v muzeu v Náhlově.

Prázdniny ve skromných podmínkách na vsi

Dagmar Millerová, rozená Panírková, se narodila 13. září 1951 v Praze. Z finančních důvodů se s matkou odstěhovaly z Prahy na venkov, ke strýci z matčiny strany do Čečkovic v západních Čechách poblíž Boru u Tachova. Tatínek Jaroslav Panírek byl vyučeným sládkem. Narodil se v Kožlí u Orlíku. Dagmařina matka Růžena Panírková, za svobodna Mikulandová, pochází z jihočeských Lidkovic, kam později jezdila Dagmar se svými bratry na prázdniny.

Dagmar prožila dětství ve Svijanech na zámku, její otec pracoval v místním pivovaru. Poté co se vyučila brusičem skla v Turnově, se vdala a odstěhovala se s manželem Radoslavem Millerem k jeho otci na statek do Vystrkova poblíž Ralska, kde se jí narodily dvě děti.

Vzpomíná na prázdniny u babičky Barbory Mikulandové, která vlastnila malé hospodářství s kozou, se kterou malá Dagmar chodila na pastvu. Babička žila ve skromných podmínkách, neměla v domě zavedenou elektřinu a její vnoučata spala na seníku. Jeden ze sousedů uměl hrát na tahací harmoniku. Tatínek s maminkou se o politiku příliš nezajímali, nikdy nevstoupili do Komunistické strany Československa.

Převlékala bratra do dívčích šatů

Když se rodina pamětnice přistěhovala z Čečkovic na svijanský zámek, byt ještě nebyl vymalovaný a zařízený. Museli proto spát na bývalé pivovarské vrátnici. „Měli to tehdy jako ubytovnu, protože pivovar nepotřeboval dvě vrátnice, tak jsme na jedné přebývali,“ vzpomíná Dagmar. Fascinoval ji byt na zámku, který získali. Jen kuchyň měla osm metrů na délku, tři metry na šířku a čtyři metry na výšku.

Dagmar byla prvorozené dítě, později se narodili bratři Stanislav v roce 1953 v Čečkovicích a bratr Jaroslav v roce 1960 ve Svijanech. Dagmar musela pomáhat mamince s bratrem Jaroslavem, moc si ale přála sestřičku. Rodiče Jaroslavovi nechávali narůst dlouhé vlasy a Dagmar ho tajně převlékala do dívčích šatů. To se rodiče dozvěděli až od sousedů a vůbec se jim to nelíbilo. Dagmar za to podle jejích slov trestali.

Do páté třídy docházela Dagmar do školy do Svijan. Od šesté do deváté třídy jezdila vlakem do školy do Turnova. Nejbližší vlakové nádraží bylo v sousedních dva kilometry vzdálených Příšovicích. Na cesty na vlakové nádraží velmi ráda vzpomíná. „Když jsme slyšeli vlak cestou přejíždět přes železný most, věděli jsme, že když popoběhnem, tak vlak v klidu stihneme.“

Později vodila pamětnice svého bratra Jaroslava do školky v Příšovicích a na to už tak ráda nevzpomíná. Musela vstávat brzy ráno, aby vše stihla a cestou ze školy ho zase vyzvedla, a musela hned domů. Dagmar chodila do Jisker a pak do Pionýra. V osmé a deváté třídě vedla sbor Jisker ve Svijanech. „My to nebrali jako politiku, brali jsme to tak, že se po škole ještě můžeme něčemu přiučit. Chodili jsme do lesa, na houby nebo na léčivé byliny,“ říká Dagmar Millerová.

Vzpomíná na krásnou vůni, která se linula okolím, když svijanský pivovar smolil sudy: „To bylo něco, to byla taková vůně kolem pivovaru.“ Maminka čas od času vypomáhala v pivovaru zátkovat lahve. Dříve se uzavírala ručně každá zvlášť.

Chtěla být odmalička kuchařkou, po ukončení devítiletky ale ve studiu pokračovala v Turnově, na učňovském oboru broušení drahých kamenů. Zlákala ji náborová přednáška v deváté třídě základní školy. Na praxi v Preciose se v prvním ročníku učila brousit sklo, což jí moc nešlo, naštěstí měla ve třídě velmi zručného spolužáka, který jí s tím pokaždé pomohl. Leštění skla ji ale moc bavilo a vynikala v něm.

Po vyučení, v roce 1969, dostala Dagmar mnoho pracovních nabídek ve svém oboru, rozhodla se ale zůstat v Preciose. První plat po vyučení se pohyboval kolem osmi set korun hrubého.

Po svatbě následovala cesta na statek do Vystrkova

Pamětnice poznala svého budoucího muže Radoslava Millera na jedné z tanečních zábav a v dubnu roku 1971 se vzali. Svatbu měli dříve, než původně plánovali, Dagmar byla totiž v jiném stavu. Před mateřskou dovolenou musela pracovat, proto bydleli každý sám. Manžel žil ve Vystrkově mezi Mnichovým Hradištěm a Českým Dubem. Jeho otec vlastnil hospodářství se čtyřmi hektary půdy. Později Radoslav Miller část pozemků předal JZD a část si nechal.

V roce 1972 se Dagmar přestěhovala za manželem na statek ve Vystrkově. Bydleli v jedné místnosti, ve které později vychovali dvě děti, Dagmaru a Radoslava. V domě ještě žil otec manžela se svojí družkou. Matka Radoslava Millera zemřela v roce 1968 na srdeční onemocnění. „Ještě než jsem se do Vystrkova přestěhovala, randili jsme tak, že jsme do dvou do rána jezdili traktorem a orali jsme. Přes den dělal můj budoucí v JZD opraváře zemědělských strojů a až v noci mohl pracovat na otcově hospodářství,“ vzpomíná na manžela Dagmar.

Chovali býky na výkrm. Dagmar se jich nikdy nebála. „Víte, já jsem byla hloupá, říkali mi, že k němu nemůžu, obzvlášť když má ženská své dny. Já jsem jim říkala, že toho moc nadělají! Vychovala jsem si je od telátka a stalo se mi mnohokrát, že se býk utrhl. Tak jsem vzala násadu a zařvala jsem na něj, aby šel na místo. On šel a já mu uvázala řetěz kolem krku a bylo. Ani jsem ho nemusela mlátit, všichni přitom kroutili hlavou,“ vypráví pamětnice.

Dagmar zmiňuje tvrdý život na statku. Pro vodu musela chodit do studny a každý týden musela zakleknout a mýt kartáčem prkennou podlahu. Po mateřské dovolené v roce 1976 nastoupila Dagmar do práce v přidružené výrobě v JZD ve Všelibicích, kde lisovala plastickou hmotu. Neměla hlídání pro své děti, proto musela chodit na noční směny. Manžel Radoslav pracoval v JZD jako opravář zemědělských strojů. Oba dostávali každý podzim od družstva naturálie. Šlo například o metrák brambor a metrák pšenice.

Okupaci sovětských vojsk vesnice neřešila

Noc na 21. srpna 1968 si Dagmar příliš nepamatuje. Chodila brzy spát, protože ráno musela včas vstávat. O okupaci se dozvěděla cestou do práce od souseda. Nemohla tomu uvěřit až do té doby, než v Křížovicích spatřila první vojenské obrněné transportéry se sovětskými vojáky. V práci panovala vypjatá atmosféra. „Kluci šíleli, že budou bojovat, že si vyrobí zápalné lahve, a já jsem se ptala, jak chtějí bojovat! Holky brečely! Z Rusů šel strach!“ Žádné přímé ohrožení Dagmar během okupace nepociťovala. Později se část sovětských vojsk usadila v kasárnách v Turnově.

Na vesnici podle pamětnice nikdo nechápal čin Jana Palacha, který se upálil v lednu 1969 na protest proti okupaci. Nerozuměli tomu, proč si někdo vzal život kvůli politickému přesvědčení. Dagmar vzpomíná, že měli jiné věci na práci než přemýšlet a řešit politickou situaci v tehdejším Československu. „My jsme byli skoro v jeho věku, člověk měl život rád. Nechápali jsme to. U nás se nikdo neutopil ani neoběsil pro nešťastnou lásku a kvůli politice už vůbec ne!“ uzavírá téma pamětnice.

Zbloudilá střela zasáhla dům i trafostanici

Vojenský prostor Ralsko ležel nedaleko Vystrkova, kde Dagmar žila. Zpočátku tomu nevěnovala žádnou pozornost. To ale brzy změnily blesky a rány, které v noci viděla a hlavně slyšela nad vojenským prostorem. Vzpomíná na několik příhod, které se staly ve spojení se cvičeními, jež se v prostoru odehrávala. „V noci najednou jeden blesk, druhý blesk, bylo jich vždy deset. To letadlo ale nebylo slyšet, když letělo, a pak přišlo deset ran, protože světlo je rychlejší než zvuk. Tak jsem si řekla, že už zase blázní. Okna se oklepávaly, kyt ze skel vypadával, měli jsme i prasklou zeď,“ vzpomíná pamětnice.

Jednou děti, když jim bylo osm a dvanáct, přišly s tím, že na zahradě zahrabaly nevybuchlou bombu, kterou tam našly. Dagmar neváhala a vyslala syna k sousedům, aby zavolali pyrotechnika. Ten bombu sebral a odvezl. Vzpomíná také na raketu, která omylem trefila transformátor, a na další, která zasáhla sousedům štít domu. Jednoho dne najel omylem sovětský tank do místní hospody. Druhý den vojáci přijeli a vše opravili. Škody, které nemohla opravit sovětská armáda, podle Dagmar Millerové zaplatily aspoň úřady.

Sověti se báli postihu po nehodě, kterou zavinili

V roce 1986 při jízdě autem z Mnichova Hradiště v mlze musela Dagmar ve Strážišti projet zúženou zatáčkou. Zrcadlo, které do ní vidělo, bylo zamlžené. V mžiku se před ní objevil sovětský nákladní vojenský automobil ZIL. Svými koly odřel značnou část jejího vozu Škoda 100. Dagmar chtěla volat policii, ruský důstojník ji ale přemluvil, ať počká, že za hodinu pojedou zpátky. Šla proto k ženě, která vše celou dobu pozorovala, a ta přivolala policii.

Tehdejší Veřejná bezpečnost havárii zaznamenala. Svědkyně, která nehodu viděla, vše dosvědčila. Dagmar odjela domů. Věděla, že Rusové musí jet zpět kolem jejího domu. Čekala proto u silnice. Když konečně projížděli, Dagmar je zastavila. Důstojník, který s ní mluvil po nehodě, ji znovu prosil, ať nehlásí, kdo byl konkrétním viníkem nehody. Deportovali by ho totiž do Sovětského svazu, kde se žilo hůř než v Československu. Důstojník se představil a slíbil, že pokud bude Dagmar chtít, tak že jí cokoli sežene nebo přiveze ze Sovětského svazu. Pamětnice ho tedy poslechla.

Ruští vojáci prodávali hlavně benzin

Podle Dagmar Millerové ruští vojáci nejčastěji obchodovali s kanystry benzinu. Čechům ho prodávali výrazně levněji, než byla jeho cena na čerpacích stanicích. Tam za něj lidé zaplatili přes šest korun, Rusové ho prodávali za dvě koruny. Pamětnice vzpomíná: „Byl to takový bílý benzin, koupili jsme tehdy od Rusů celý sud. Naše stodesítka na to jezdila jako drak!“

Kromě benzinu si Dagmar od ruských vojáků zakoupila i rádio, dalekohled a spoustu jiných věcí. Z potravin vozili na prodej moskevský chléb, rybičky naložené v oleji, vepřové konzervy a ruské máslo.

Od sametové revoluce čekala změny

V listopadu 1989 se Dagmar léčila s lupénkou na Slovensku v lázních Smrdáky. Vzpomíná, jak chodili hrát s klienty lázní kulečník a karty do hospody. O událostech 17. listopadu se dozvěděla až na druhý den. „Říkala jsem si, že se konečně něco změní,“ vzpomíná. Dagmar zprvu ani nenapadlo, že by sovětští vojáci jednoho dne mohli opustit naše území. Když odjížděli, tak podle ní prodávali vše, co měli. „Slyšela jsem, že nabízeli i zbraně, samopaly,“ vzpomíná Dagmar.

Po odjezdu vojáků nastal podle Dagmar zasloužený klid. Neničili svými těžkými vozy silnice a nehrozilo, že někoho zasáhne špatně mířená raketa. „Byla jsem na schůzi Občanského fóra a musím říct, že vize nám tam představovali ohromný! Manžel se do ničeho nezapojoval,“ říká Dagmar.

Jméno Václava Havla slyšela poprvé až v listopadu 1989. „Havlovi jsem fandila hodně. Přišlo mi, že nechtěl spojit jen naši republiku, ale že chtěl, aby se lidé měli rádi a rozuměli si na celém světě,“ říká pamětnice.

V roce 1991 ukončilo svou činnost jednotné zemědělské družstvo ve Vystrkově a vznikla společnost s ručením omezeným. Lidé přitom přišli o práci. Byla mezi nimi i Dagmar. Po čase si našla práci v Českém Dubu ve společnosti Dubena, která vyráběla kuchyně. Tam pracovala jako uklízečka, pomáhala ale i jako dělnice. Při parlamentních volbách v roce 1992 diskutovali s kolegy v práci o politice. Dagmar doufala a věřila, že dělník konečně dostane dobře zaplaceno za svou tvrdou práci. „Věřili jsme volebnímu programu ODS, skutečnost ale pak byla jiná,“ konstatuje se zklamáním Dagmar Millerová.

V roce 2011 nastoupila Dagmar do Muzea vystěhovalectví do Brazílie v Náhlově, které založil Petr Polakovič. Tam se seznámila s historií Náhlova a okolí, která ji zaujala. V muzeu se každoročně setkávají odsunutí Němci. Na současné době Dagmar vadí mezilidské vztahy. „Dříve se lidé více setkávali,“ říká Dagmar. V roce 2021 žila stále ve Vystrkově.