Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Andrej Milták (* 1936)

• narozen 23. května 1936 ve vesnici Stará Kelča na Slovensku

• zažil vypálení rodné vesnice a nucenou evakuaci v době frontových bojů v roce 1944

• v roce 1945 se rodina přestěhovala do obce Prostřední Lipka v Sudetech

• rodina soukromě hospodařila na pozemcích po odsunutých Němcích

• v 50. letech byli komunistickým režimem přinuceni hospodářství opustit

• pracoval jako traktorista

• v roce 1956 se oženil

• v roce 2021 žil v Domově svaté Zdislavy v Červené Vodě

Andrej Milták se narodil na východním Slovensku v místech, na které zásadně dopadly válečné události. Jako malý chlapec musel kvůli krvavým bojům během hodiny opustit s celou rodinou svou rodnou vesnici. Když se při cestě v transportu ohlédl, viděl svoji vesnici v plamenech. Rodina vše přežila s velkým štěstím.

Odešli do českého pohraničí, kde začali soukromě hospodařit. Bohužel jen krátce. Po roce 1948 prohlásil komunistický režim rodiče za vesnické kulaky. Navíc byli věřící. Andrej Milták měl kvůli tomu za vlády komunistů neustálé problémy. Život však někde bere, někde dává. Ženil se ve dvaceti letech a se svojí manželkou měl nádherný vztah po celou dobu společného života.

Bohužel ani v rodinném životě nezůstal ušetřen krutých ran. Z jeho dvou dcer mu jedna zemřela již ve 21 letech na těžkou nemoc. V době natáčení (2021) žil ze své vůle a rozhodnutí v Domově svaté Zdislavy v Červené Vodě a nedal na své útočiště ve stáří dopustit. Radoval se ze své dcery, vnoučat i pravnoučat.

 

Po válce spali ve sklepích, ty jediné zůstaly

Andrej Milták se narodil 23. května 1936 ve vesnici Stará Kelča v okrese Humenné, asi 40 kilometrů od průsmyku Dukla. Jeho dětství velmi poznamenala válka. V roce 1944 Němci ustupovali přes východní Slovensko před Rudou armádou. „Jednou přišli a řekli, že za hodinu máme opustit vesnici a jít do transportu smrti. Odešli jsme z naší vesnice, a když jsme byli asi tři kilometry odtud, otočil jsem se a viděl jsem, jak je celá naše vesnice v plamenech.“

Andreje Miltáka a jeho rodinu zachránili někde u Prešova, když tam nocovali. Odvážní lidé je tam ukryli do sklepů a stájí. V době, kdy se ráno transport shromažďoval, pak řekli Němcům, že už Miltákovi odešli. Bylo to krušné období, rodina žila v primitivních podmínkách. Pociťovala strach a trápil ji hlad. Blížilo se Slovenské národní povstání, ale také Karpatsko-dukelská operace.

Rodina Andreje Miltáka se vrátila do své vesnice v únoru 1945. Našli však domov zcela srovnaný se zemí, obec byla vypálená a zcela zdevastovaná. Z celé vesnice zůstal jen kostel. Museli se provizorně ubytovat ve sklepě, jediném místě, kde se dalo bydlet. Jak Němci ustupovali, vypálili v této oblasti mnoho vesnic, aby takto ztížili postup sovětské armádě.

Za této situace se rozhodla rodina po válce přestěhovat do Čech, konkrétně do obce Prostřední Lipka u Králík. V té době se osídlovalo sudetské pohraničí po odsunutých Němcích. Získali tam malé hospodářství o výměře asi 20 hektarů a začali tam stejně jako dříve na Slovensku působit jako soukromí zemědělci. V roce 1945 ještě bydleli v domě nějakou dobu s původními německými majiteli.

„Ta německá rodina s námi bydlela v jednopatrovém domě. Soused byl velice hodný člověk. Litovali jsme je, že museli odejít. Viděli jsme, jak to strašně prožívali. Já to dneska ještě víc prožívám, když si vzpomenu, že vlastně nevinný člověk byl potrestán takovým způsobem, že musel opustit svůj dům. Na druhé straně nás také nikdo nelitoval, když jsme my museli opustit do hodiny svou vesnici. My jsme byli moc rádi, že jsme dostali v Čechách bydlení, když nám vypálili vesnici. Moc složitá věc,“ dodává pamětník. Vzpomíná i na to, jak po mnoha letech přijela dcera majitelů a vyčítala jim, že neměli co obsazovat jejich dům.

Andrej Milták začal na Slovensku v roce 1942 chodit do školy. „To jsme se akorát modlili, žádné vyučování jsme neměli,“ vzpomíná. Když přijela rodina do Čech, musel proto ve škole nastoupit do první třídy. Přeskočil však potom druhý a čtvrtý ročník, takže už ve třetím roce absolvoval základní školu a nastoupil do měšťanky. 

 

Soudruhu Miltáku, my vaše pozemky musíme použít

V době, kdy Andrej Milták začal chodit do měšťanky, se dostali k moci komunisté. Tato doba soukromým zemědělcům vůbec nepřála. Rodiče byli navíc ještě věřící a k náboženské víře vedli i svých osm synů. Andrej Milták byl čtvrtý nejstarší. 

„Nebyla to příjemná doba. Dřeli jsme, těžká ruční práce, žádné stroje jako dnes, oralo se koňmi. A kolikrát jsem chyběl v měšťance ve škole, protože jsem musel pást krávy, nebo něco dodělat v hospodářství,“ tvrdí pamětník. Komunisté začali soukromým zemědělcům různými způsoby výrazně znepříjemňovat život. Andrej Milták popisuje, jak nesměli chovat a zabíjet prasata a zvyšovali jim povinné dodávky zemědělských produktů tak, aby se to nedalo splnit. A když nesplnili „kontingent“, třeba jen o pár vajíček, přišly další restrikce. Nakonec k nim komunisté přišli a řekli jeho otci: „Soudruhu Miltáku, my tady ty vaše pozemky musíme použít. Hraničí s pozemky těch, co už vstoupili do JZD [jednotného zemědělského družstva].“

Rodina obdržela výměnou pozemky, kde se však nedalo nic pěstovat, mohli na nich jen sekat trávu. Nezbývalo nic jiného, než v padesátých letech soukromé zemědělství opustit. Aby otec Andreje Miltáka uživil početnou rodinu, musel vstoupit do JZD. Poměrně brzy však onemocněl a zemřel.

Po skončení měšťanky Andrej Milták dál studovat nemohl. Syn vesnických kulaků a k tomu věřící, to bylo v té době nemyslitelné. Udělal si řidičský průkaz na těžká zemědělská vozidla a začal pracovat ve státní traktorové stanici jako řidič traktoru i dalších vozidel. Práce ho bavila a dělal ji dobře. Dokonce za ním přišli komunisté s tím, že by měl vstoupit do strany. „Když mě otravovali poněkolikáté, tak jsem prostě řekl, že mezi takové lidi jako jsou oni nikdy nevstoupím,“ vzpomíná pamětník. 

 

Protancovali celý večer a vzali se

Andrej Milták se v roce 1956 šťastně oženil. Vzpomíná: „V Králíkách jsem šel na karneval. Podíval jsem se do sálu a viděl jsem tam dívku, jak tancuje s jedním pánem. No, tak jsem šel za ní a zeptal jsem se jí, jestli si ji můžu zadat na příští taneční kousek. Souhlasila. Pak jsem se jí zeptal, jestli si ji můžu zadat na celý večer. A ona znovu souhlasila. Protancovali jsme celý večer, byli jsme spolu na večeři, a když jsme z karnevalu odcházeli, řekli jsme si už, že budeme manželé.“

Nikdy toho nelitovali a prožili spolu celý život ve vzájemné lásce a úctě. „Láska je krásná věc, ale musí být u toho úcta, my jsme ji měli a vychovávali jsme k ní i naše děti,“ dodává pamětník. Neměli to však vůbec jednoduché. Měli dvě dcery, mladší z dcer však zemřela na padoucnici v pouhých 21 letech. Manželka byla nejdříve s dětmi doma, pak pracovala ve státním statku jako účetní. Měla potíže, i když patřila mezi nejlepší účetní. Na schůzi KSČ rozhodli, že takové místo dál zastávat nebude a přeřadili ji na zemědělské učiliště, kde žákům vydávala nářadí ze skladu.

„Byl jsem za ředitelem, něco jsem mu řekl, co nemůžu přesně teď opakovat. Něco v tom smyslu, jestli se nestydí, že takovou účetní KSČ propustila. Ředitel nevěděl, kam s očima, a odpověděl, že může znovu nastoupit. Když jsem to řekl manželce, odpověděla mi, že to v životě neudělá, aby ona takovou milost přijala. A představte si, že když byla už v důchodu, přišli, jestli by nešla dělat účetní. Tak to je satisfakce,“ dodává pamětník. 

Problémy nastaly také s dcerou při jejím vstupu na vysokou školu. Měla vynikající prospěch, ale původ z křesťanské katolické rodiny. Na gymnázium chodily dokonce anonymní dopisy o tom, jak celá rodina chodí do kostela. „Pozvali mě do Žamberka, kde bylo gymnázium. Třídní učitel mi řekl, že to je strašné, že takovou žákyni ještě neměli, ale jak to má vyřešit, aby ji přijali na tu školu. Řekl jsem mu, že je mi to smutné a trapné, ale ať řekne, že my ji nutíme do kostela, že ona sama nechce. Tak mi poděkoval a nakonec se na vysokou školu dostala,“ vzpomíná pamětník. Dcera Andreje Miltáka tak úspěšně vystudovala univerzitu v Olomouci a jako jediná v daném ročníku obdržela ihned po skončení studia titul doktorky filozofie.

 

Soudruzi vždy jen čekali, jak to dopadne

Rok 1968 Andrej Milták moc nezaznamenal. Samozřejmě vnímal politické uvolnění, ale nic víc. Nevzpomíná si, že by na jeho pracovišti někdo vystoupil s nějakým kladným nebo záporným projevem, nebo že by chtěl někdo podepsat nějaké prohlášení. „Ti soudruzi vždy jen čekali, jak to dopadne,“ dodává pamětník.

V srpnu 1968 obsazovala příhraničí, kde žil Andrej Milták, polská armáda. Vzpomíná na to, že potkal nějaké polské vojáky a zeptal se jich, co tady vlastně pohledávají. Oni jen pokrčili rameny a nevěděli, co na to říct. „Pak nastoupil k moci Gustáv Husák, začaly prověrky, lidé měnili barvy a doba byla znovu falešná,“ popisuje situaci pamětník.

Andrej Milták je hluboce věřící člověk a i v těžkých dobách se snažil, aby jeho víra byla v souladu s jeho činy. „Pán Bůh mi dává tu sílu, abych věřil. Jsem toho názoru, že kdo se bude slušně chovat, tak má rozhodně větší naději u Pána Boha než ten, který se vydává za služebníka Božího a hrozně hřeší. Nejvíc totiž ubližují církvi ti, kteří se vydávají za služebníky Boží a páchají takové hříchy, které poškozují Pána Boha, církev a celkově křesťanství. Já každé ráno večer děkuji Pánu Bohu, že si zvolil za svého služebníka papeže Františka, protože ten se snaží odhalit co nejvíce těch, kteří poškozovali církev, hřešili, a přitom se vydávali za služebníky Boží,“ vyznává se pamětník.

Andrej Milták byl velmi šťastný, když padl komunismus. Odmítl však dělat mluvčího Občanského fóra. Přišli ho o to požádat lidé, kteří právě čekali v závětří, jak to dopadne. „Nemohl jsem dělat mluvčího s lidmi, kteří jakoby dělali věci proti komunismu, v podstatě však jen ukradli, co se dalo, a pak najednou byli velcí machři,“ popisuje tehdejší situaci pamětník.

 

Nikdy jsem se nesmířil s rozdělením Československa

Andrej Milták prožíval radostně rok 1989. Nikdy ho však nenapadlo, že v roce 1992 se Československo rozdělí na dvě země. „Na to nikdy nezapomenu. Pod symbolem českého znaku, stromu lípy, tam seděl Mečiar a bývalý prezident Klaus a tam se dohodli, jak se rozdělí Československo. Myslím si, že kdyby nechali hlasovat lidi, tak to možná tak neskončilo. Československo ve světě něco znamenalo,“ popisuje tuto dějinnou událost pamětník.

Rozdělení prožívali s manželkou obzvláště bolestně. Nikdy se s tím plně nesmířil. „Nyní mi nezbývá si přát, aby oba národy žily v míru a pokoji vedle sebe. A vlastně nejsem vůbec rád, když máme s jakýmkoli národem nějaký spor. My to stejně nevyřešíme. Každý národ má svou kulturu, tak ať si žije po svém. My to nezměníme,“ dodává Andrej Milták.

 

Domove náš, buď náš a nikdy nás neopusť!

Andreji Miltákovi zemřela milovaná manželka v roce 2002. Jeho zdravotní stav se potom velmi zhoršil a prodělal tři velmi těžké neurochirurgické operace. Od roku 2012 žije v Domově svaté Zdislavy v Červené Vodě. Je tu po všech stránkách spokojený. O tom, jak se mu zde líbilo, vypovídají nejlépe krásné básně o tomto domově a lidech, kteří zde žijí a pracují. Je opravdu vynikající vizitkou tohoto seniorského zařízení, že o něm klienti takto smýšlejí. Andrej Milták není totiž ve svém názoru osamocen. A vyjadřuje svou vděčnost velmi výstižně: „Domove náš, buď náš a nikdy nás neopusť!“

Andrej Milták si zachovával i ve svém vysokém věku veselou mysl. Pravidelně navštěvoval bohoslužby, které se konaly přímo v kapli Domova svaté Zdislavy. Dcera, vnoučata a pravnoučata ho zde často navštěvovaly.

Má na co vzpomínat a co předávat mladé generaci. „Rodiče by měli požadovat po dětech, aby i ony přenášely dobrotu a lásku dále. Skromnosti se mladé generaci často nedostává. Když jsme my dostali k Ježíšku autíčko, tak jsme děkovali rodičům a Pánu Bohu za dárek. Teď považují za naprosto normální dárek třeba za dvacet tisíc korun. Já jsem byl taky občas zlobivý. Když jsem však dostal výprask ve škole, tak bych se neodvážil stěžovat si tatínkovi. To bych dostal ještě něco navíc. Teď jdou rodiče hned do školy a stěžují si na učitele a ti pak už mají strach něco dělat. Dcera mi říkala, jak bohatá, krásně ustrojená dívka vyčítala jiné dívce, že jí rodiče nekoupí pěknější šaty. Takovým přístupem bez skromnosti, pokory a tolerance se budou prohlubovat rozdíly mezi bohatými a chudými,“ shrnuje své názory pamětník. „Byl jsem rád, že jsem dostal příležitost sdělit něco pro Paměť národa, ale nevěděl jsem, že se budu moci takto ze všeho vyznat.“