Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiří Minařík (* 1938  †︎ 2012)

• narozen roku 1938 v Praze-Holešovicích

• otec za války internován v pracovním táboře v Jírovicích-Bystřici na Benešovsku, babička byla židovského původu a zemřela v ghettu Terezín, strýc s rodinou zavražděni v Osvětimi

• teta v západním Německu, příbuzní ve Vídni

• v letech 1953-1955 se vyučil strojním zámečníkem, střední průmyslová škola hutní a metalurgická

• 1957-1959: vojenská služba u 9. brigády Pohraniční stráže - rota Maxov, prapor Kout na Šumavě, zařazení řidič motocyklu a sanitního vozu

• 1968-1970: západní Německo - prodloužená stáž ve firmě Mannesmann

• zaměstnání: projektant ve strojírenství a dopravě

• zemřel v srpnu 2012

Jiří Minařík se narodil v roce 1938 v Praze-Holešovicích. Pocházel ze zajímavé rozvětvené rodiny, a i když některé své příbuzné ani blíže nepoznal, výrazně ovlivnili jeho život, protože figurovali v kádrových posudcích, které v komunistickém Československu určovaly vzdělání a kariéru občanů.

Život rodiny za druhé světové války poznamenalo, že otec František Minařík pocházel ze smíšeného manželství, babička byla židovského původu a zemřela v Terezíně. Strýc (otcův bratr) s rodinou, kteří byli židovského původu i vyznání, byli zavražděni v Osvětimi. Otec byl nejprve vyhozen z práce na zemském úřadu a poté internován v pracovním táboře v Jírovicích-Bystřici na Benešovsku, kde byl vězněn také např. Miloš Kopecký. „Táta o tom nechtěl mluvit.“ Maminka zůstala za války sama s malým Jiřím, hrozilo jim vystěhování z bytu, kterého byli nakonec ušetřeni díky jednomu „lidskému“ gestapákovi.

Domů se otec vrátil v květnu 1945 jako člen Revoluční gardy. „Já jsem se s ním setkal asi 9. května u nás v ulici v Holešovicích. Přišla sousedka: ,Jiříku, tamhle je táta.‘ Ty brďo, chlap úplně ztrhaný. Já v tu chvíli nevěděl, co mu říct. (...) Otec přišel od nějaké partyzánské jednotky v okolí Benešova. Protože když viděli, že esesáci utíkají, také utekli. Potom mi táta povídal: ,Oni si hráli na partyzány, měli jednu pušku, jeden revolver a bylo nás tam asi čtyřicet.‘“

Maminka pocházela z široké rodiny Holečků, dědeček pracoval jako četník, později měl hostinec v Příbrami. Jeho sourozenci odešli do Vídně, kde podnikali především v kožešnictví. Sestra jeho maminky Anna se vdala za Němce, který se za války v Brně zapojil do činnosti NSDAP, pracoval na ministerstvu hospodářství a arizoval majetek Židů, kteří byli posláni do koncentračního tábora. Proto také jeho syn, nevlastní bratranec Jenda Stofer, musel narukovat do wehrmachtu, na východní frontě přišel o ruku, po bitvě u Stalingradu byl považován za mrtvého. Po osvobození Prahy, když se uklízely barikády a zrovna se vrátil domů otec z německého internačního tábora, přišel k Minaříkům i bratranec Jenda, invalida z wehrmachtu

Po druhé světové válce následovala teta svého manžela do Rakouska a Německa. Po jeho smrti se usadila v Düsseldorfu. Tito všichni příbuzní později figurovali i v kádrových posudcích Jiřího Minaříka. Otec po válce pracoval na ministerstvu školství a poté jako kvestor na Akademii múzických umění. Maminka pracovala jako účetní.

Jiří navštěvoval v Holešovicích obecnou a měšťanskou školu, kterou dokončil roku 1953. Chtěl jít dále studovat automobilovou průmyslovou školu v Mladé Boleslavi, což mu ale nebylo umožněno. „Chtěl jsem jít na průmyslovku, tam mne nevzali, protože táta byl úředník, máma byla úřednice a já měl kádrový škraloup. Sestra mojí mámy žila od roku 1945 v Düsseldorfu v Německu. A navíc ze strany mého dědečka Holečka, který pocházel z Hořovic, odešlo dvanáct dětí do Vídně, kde obsadily veškerý kožešnictví, které ve Vídni tenkrát bylo, takže Holeček tam byl u kožešníků pojem. To všechno oni o mně věděli a řekli: ,Ne, ne, hochu, ty na žádnou průmyslovku nepůjdeš, máš tady jedinou možnost: jít do Tábora na zedníka, nebo do Kladna na hutního zedníka.‘ Takhle mi to nabízeli. Já s tím měl velký problém a táta nemohl udělat absolutně nic, ačkoli dělal na Akademii múzických umění účetního.“ Oba rodiče byli totiž bezpartajní a nepatřili k příznivcům KSČ.

Protože ale hrál fotbal ve Slavii Praha, požádal o pomoc funkcionáře týmu. A tak se dostal do OÚSPZ 18 – Odborného učiliště státních pracovních záloh, kde se vyučil na oboru provozní zámečník pro strojní a stavební mechanismy. Jednalo se o učiliště Autopragy. V letech 1953–55 se Jiří vyučil strojním zámečníkem. Poté krátce studoval hutní průmyslovou školu, odkud kvůli problémům s učitelem přestoupil na strojní průmyslovou školu na Smíchově. Ani zde se nevyhnul problémům se studiem, na škole totiž fungoval systém „povinného“ placeného doučování, žáci, kteří je nenavštěvovali, k tomu byli nuceni. Rodina však byla v složité ekonomické situaci a nemohla si dovolit platit ještě doučování. Přátelský učitel mu proto poradil, ať přeruší školu, odslouží si vojenskou službu, mezitím starší učitelé, kteří tento systém praktikovali, odejdou a on bude moci dostudovat.

Na stráži míru a socialismu

Touto radou se Jiří také řídil. Ukončil studium a dostal povolávací rozkaz. Dne 1. listopadu 1957 nastoupil základní vojenskou službu. „Sedl jsem na Wilsoňáku na vlak a měl jsem v povolávacím rozkazu napsáno ,výstupní stanice Borovy u Přeštic‘. Jeli jsme přes Plzeň, osmdesát procent kluků ožralých, jak to bývá. A vykopali nás z vlaku v Borovech a tam už koukám, čekají důstojníci z Pohraniční stráže s náklaďáky. (...) Naložili nás na auta a odvezli nás do vesnice, která se jmenovala Biřkov. Tam byly dřevěné baráky jako v koncentráku, nahnali nás tam, ostříhali nás, museli jsme se svléknout jen do trenýrek, do sprch. A jak jsme byli mokří, holohlaví, tak jsme s povolávacím rozkazem předstupovali před komisi.“ Komise vojáky zařazovala do funkcí. Když zjistili, že Jiří je vyučen strojním zámečníkem a má absolvované dva roky průmyslovky, zařadili ho jako řidiče a poslali na brigádu do Poběžovic. Od listopadu 1957 do února 1958 absolvoval vojín Minařík základní výcvik a kurz pro řidiče ve výcvikovém středisku Pohraniční stráže v Poběžovicích. Na středisku bylo shromážděno asi 80 vojáků – rota řidičů, která se dále dělila do čet a družstev.

Stalin je hvězda – politické školení na brigádě v Poběžovicích

Přestože Pohraniční stráž měla podle komunistické propagandy představovat elitní útvar, v němž slouží jen uvědomělí komunisté, pečlivě vybraní představitelé pracujícího lidu, zkušenost pamětníka byla trochu odlišná. Jako na poctivého schopného člověka vzpomíná pamětník na desátníka Klimeše, se kterým se setkal v kurzu řidičů a který nováčkům radil, jak to chodí u Pohraniční stráže a jak přežít vojnu bez větších problémů. „Ale ti ostatní, kteří byli na brigádě v Poběžovicích, velitelé čet, rot, to byli zkrachovalci, opilci, kteří hledali u Pohraniční stráže především jídlo a byt. Politruk se jmenoval Ftorek a byl věčně ožralý. Školení byla pro nás super, protože jsme chrápali na pévéesce, což byla politicko-výchovná světnice. Tam jsme dostávali příručky – Stalin je hvězda, Gottwald je hvězda, Barák je hvězda. Ale se mnou tam byli lidi, kteří byli naprosto dementní, byli tam kluci, kteří poprvé jeli třeba z Nízkých Tater vlakem a nevěděli vůbec nic. Když se jich při předzkouškách před závěrečným zkoušením někdo zeptal, kdo je prezidentem republiky, tak třeba Servátka řekl: ,Pan desátník Klimeš.‘ Zkoušky byly horor, to se prostě nevidí. Tam začalo být vidět, že něco není v pořádku, zámek v Poběžovicích se doslova devastoval. My jsme chodili na obědy do zámku a tam byla umístěna 9. brigáda Pohraniční stráže Poběžovice, která zdevastovala celý zámek takovým způsobem, že to ještě dnes nemohou dát dohromady.“

S radou déle sloužících vojáků Jiří brzy pochopil systém, poznal důstojníky, zjistil, kdo bonzuje, na koho si dávat pozor. Protože hrál v civilu závodně fotbal, dostal také nabídku, aby zůstal sloužit na brigádě a hrál fotbal za vojenský sportovní útvar Rudá hvězda. Nabídku ale odmítl, protože se mu v zchátralém pohraničním městečku nelíbilo. Dal přednost službě na rotě v přírodě.

Na čáře – pohraniční rota Maxov

Devátá brigáda Pohraniční stráže měla tři prapory – Bělá pod Bezdězem, Trhanov a Kout na Šumavě. Pod prapory poté spadaly jednotlivé pohraniční roty. Po absolvování základního výcviku na brigádě v Poběžovicích byl pamětník zařazen ke službě na pohraniční rotě Maxov jako řidič motocyklu. Maxov patřil pod prapor Kout na Šumavě. Jeho výhodou bylo, že rota byla u malé vesnice, kde žili místní obyvatelé, jezdil tam autobus, vojáci nebyli zcela odtrženi od civilizace jako třeba na rotě Sruby, která byla uprostřed lesa.

„Když jsem tam přišel, byla ještě zima v plný parádě a já neměl motorku, která byla na prapoře, tak jsem začal chodit do služeb s mazáky. Musím říct, že s žádným z kluků jsem neměl problém. Byli to samí Slováci, pár Moraváků, z Prahy nikdo. Nikdo mi neřekl ani ň, že jsem Pražák, protože tato fobie je, vždycky byla. Začal jsem chodit do služeb s kluky. Nejprve mne oťukávali, já se choval normálně. Některý už mi řekl: ,Hele, tak mi tykej, si tady nebudeme na něco hrát.‘ Chodil jsem hlavně s třemi Slováky: Brozák, Stolár a ještě jeden.

Byl jsem tam tak tři neděle a měl jsem odpolední volno. A najednou mě zavolal dozorčí, tenkrát to měl politruk Váchal, a říká mi: ,Máš tady jednání, jdi do kanceláře.‘ A tam přijel kapitán Tříkač od kontrarozvědky. A teď spustil: ,Jak to, že máte tetu v Německu? Jak to, že máte příbuzný v Rakousku?‘ A už to začalo. Já jsem říkal: ,Já jsem to všude psal. Co ode mne chcete?‘ A on byl z toho blbej. Nevěděl, jestli uteču, neuteču, někoho zastřelím... Já jsem říkal: ,Heleďte, já jsem to všude psal. Co ode mě chcete? Já je tam mám, zatím jim nepíšu, až se vrátím z vojny, tak jim budu zase psát,‘ jsem říkal, ,proč mne takhle pronásledujete?‘ – ,Já tě nepronásleduju, já vás nepronásleduju, ale musíme mít v tom pořádek.‘ Teď se ptal, kde teta bydlí, kde bydlí můj bratranec a kde jsou příbuzní ve Vídni. Já jsem říkal: ,Tak si vezměte telefonní seznam ve Vídni, já je neznám, je jich celkem dvanáct, viděl jsem se se dvěma, když byli v Praze. A nazdar, co ode mne chcete víc? Já vím akorát o jednom bratranci, který opravuje ve Vídni tramvaje, a to je celý. A tetu jsem od svého narození, kdy mi dělala kmotru v kostele na Smíchově, neviděl.‘ No tak dobrý.

A večer jsem šel se Stolárem k čáře na dráty a ten mi říká: ,Hele, tady jsi složil maturitu.ʽ Já říkám: ,Jak to?‘ – ,Já byl nahoře na půdě, když jsi byl se Tříkačem, takže my nic proti tobě nemáme, já jsem poslouchal všechno, co jsi říkal.‘ Takhle to tam chodilo. Od té doby jsem věděl, že tam je nějaký mechanismus, do kterého se člověk musí zařadit. Služba stála na prd, protože když byla zima a dostaly se takové čtyři hodiny u drátu, tak se nedalo moc sedět. Měli jsme tam spojařské studny, na nich jsme seděli, kouřit jsme nesměli, ale kouřilo se. To se naučíte, že oheň nikdo nevidí, máte cigaretu v dlani, aby to nebylo vidět do dálky, ale o to nešlo. Nám na Němcích vůbec nezáleželo, nám záleželo, aby nás nepodělal někdo z důstojníků. Na rotě jsme měli čtyři důstojníky: Macháčka velitele, Hečka Slováka, Kratochvíla a politruka Váchala. Pak tam byl ještě staršina Blažek. Z nich nejlepší byl Kratochvíl.“

Rota Maxov čítala asi 70 až 80 pohraničníků z mužstva a pět důstojníků. Na konci 50. let již přes železnou oponu neutíkalo tolik lidí, nepřecházeli ani agenti západních zpravodajských služeb. Pamětník vzpomíná, že on a jeho kamarádi nebrali službu na hranici jako ideologickou povinnost, ale spíše nepříjemnou nutnost odsloužit povinnou vojenskou službu. Hlídky byly náročné, trvaly šest hodin a zvláště v zimě byly dost krušné, protože v oblasti Českého lesa, kde sloužil, jsou studené zimy s velkým množstvím sněhu. Kolegové pamětníka nebrali službu nijak fanaticky, když bylo hodně sněhu a zima, nastoupili hlídku klidně později, někteří se dokonce schovali do seníku a tam přečkali hlídku, netrápilo je, že je hranice nestřežená, protože o kontrole nadřízených by je informovali kamarádi vysílačkou, a jak říká pamětník, v té zimě a hromadách sněhu by stejně žádný agent neměl šanci nepozorovaně projít do vnitrozemí.

„Byly velké rozdíly mezi starými důstojníky Pohraniční stráže, kteří sloužili u první pohotovostní sestavy, a mezi těmi, kteří tam přišli potom z učiliště z Bruntálu. A to samé bylo mezi námi, první sestava od 1951 až do roku 1955, ti už neexistujou, všichni jsou pod zemí. Já jsem byl v sestavě 1957–1959. Ta byla už jiná, kluci nevěřili tomu, co se říkalo, věděli, že jsme koncentrák, republika je koncentrák zadrátovaný, že tam nejsme kvůli tomu, abychom hlídali nějaké agenty, ti tam nechodili. Akorát naši kontráši pouštěli přes poklopy pod dráty lidi do Německa, to byli agenti. Pak zase přicházeli, vždycky poslali hlídku pryč. Řekl starej: ,Hele, jděte.‘ Mně se to stalo jednou, když jsem sloužil se Stolárem. Přijela kontrarozvědka, poslali nás na styk s rotou Všeruby, tam baterky, nějaký blbec v kožeňáku vylezl pod poklopem, oni ho doprovodili a přišli zpátky. Protože pod drátěným plotem byly podchody. A Stolár mi říká: ,Hele, to je zase nějaký agent.‘ Ale od nás nikdo neutíkal. Já zažil jedinou věc na Maxově, že nás v noci asi v půl jedný vzbudili, měli jsme udělat zátah hranice ve vzdálenosti dva kilometry od dráťáku v lese. Skutečně, my jsme tam byli až do rána do deseti hodin a pak jsme se teprve dozvěděli důvod: dva Poláci utíkali a chtěli tady přes nás ven. A největší prča byla, že ti dva Poláci seděli nad koutským štábem vedeným Nosarem na stromě a poslouchali všechno, co tam říkali. Pak stejně utekli. Prostříhali dráty. Ale některé úseky (drátěného zátarasu) byly takové, že je stříhat ani nemuseli, protože tam byly potoky. A když se voda zdvihla, vyrazila elektrický proud. Stačilo počkat, až zaprší, v Českém lese, na Šumavě se voda zdvihá strašně rychle. S tím se nedalo nic udělat. Když se tam dávaly dráty, tak se nahradily kůly a takhle vznikla přehrada, ale stejně se to rozteklo do potoka a vyhodilo elektřinu. To byly problémy. (...) Proud běžel denně tak dvě tři hodiny maximálně. Nám to bylo jedno, protože tam nikdo nešel, my jsme to věděli. Protože když jste nastoupil do hlídky, tak vám předchozí hlídka řekla: ,My jsme to prošli a prosvítili.‘ Tak jsme úsek hranice za půl hodiny také prošli, prosvítili, nikde nic. A když jsme službu předávali další hlídce, tak jsme to zase prošli. Byli jsme rádi, že to můžeme projít, protože jsme nemrzli.“

Na rotě Maxov Jiří nezažil žádnou šikanu, vztahy tam byly dobré, nerozlišovali se bažanti a mazáci. „V 1975 jsem mluvil s některými kluky, kteří jeli na Maxov na cvičení – Mirek Prokop, Jirka Dlabola, Chuchvalec, s kterým jsem sloužil, to byl výborný kluk. Tito kluci tam byli asi dvakrát na cvičení a říkali, že to tam je ještě daleko horší než za nás, že je větší dril. U nás nebyla žádná šikana, nic. Každý jsme se postarali o sebe a nazdar. U nás byla totiž výhoda, že jsme fasovali ostré náboje a kluk, s kterým jdete do služby, buď na vás spoléhal, nebo kdyby na vás někdo rajtoval, což se stalo na jiných rotách – na Železný, na Paadorfu, že voják zastřelil druhého, který ho driloval, a utekl. U nás toto nebylo.

Pamatuji si, že když jsem přišel na Maxov, tak jsme dostali hlídku s Jelínkem, který byl od Pardubic. On byl můj mazák, ale byl milý a šli jsme na hlídku do vesniček v hraničním pásmu. Říkalo se tomu pořádková hlídka. Trvalo to čtyři a půl hodiny. A na Mlejnečku byla hostinská, malá chaloupka, kde jsme udělali tři piva a vypadli jsme, aby nás neviděl starosta, protože ten by to práskl. Ženská nám povídá: ,Hele, kluci, už jděte zadem.‘ Tak jsme šli. Seděli jsme v lese a já si hrál se samopalem. Najednou mi vyšly čtyři rány.(...) Já z toho byl vyděšený, Jelínek taky. Ale neztratil rozvahu a řekl mi: ,Rozeber ho, vyndej zásobník.‘ Já jsem ho vyndal a vyčistili jsme ho trávou, aby tam nebyl popel... Přišli jsme domů a Jelínek říká dozorčímu (...): ,Hele, potřebuji čtyři náboje.‘ Asi za deset minut jsme je měli, dozorčí je někde sehnal, kluci měli zašitý náboje. Tak jsme je nacpali do zásobníku. Protože večer chodil důstojník a zkoušel dřevem, jestli jdou stlačit. Když to nešlo, bylo jasný, že je zásobník plný, bylo to na péro. Takhle mne Jelínek zachránil a za tři neděle dostal dovolenou, máma mu napsala, že mu koupili motorku Jawu 350. A z dovolené se už nevrátil, v Pardubicích se na motorce zabil.“ Co by vám udělali, kdyby se na střelbu přišlo? Jaké byly tresty? „Šel bych před vojenského prokurátora. Použití zbraně – za to by byla Libavá, asi rok v trestném táboře. To nebylo dobré. A v civilu by to potom bylo hrozné, nikde by mne nevzali. Nedovedete si představit, co to bylo. Samé kádrování.“

Když skončila zima, vyzvedl si motorku a dále vyřizoval různé jízdy pro rotu ‒ vozil poštu, filmy na promítání, menší zásobování, když bylo třeba, odvezl důstojníky na prapor, na jinou rotu. Ukázalo se, že také místo služebních cest vozil politruka na zálety, což bylo velením odhaleno, a důstojník měl malér. I na rotě museli vojáci absolvovat politická školení, která ovšem ani zde nepředstavovala velké intelektuální výkony. Podle pamětníkových vzpomínek se potvrzuje, že časté výtky vedení Pohraniční stráže vůči velitelům rot, že zanedbávají stranicko-politickou práci s mužstvem a nevěnují školení dostatečnou pozornost, byly zcela opodstatněné. „Byli důstojníci, poddůstojníci a vojáci. (Politruk) Váchal byl od své nátury líný, jak nevím co. Tak řekl Dvořákovi: ,Půjdete na louku a bude politické školení mužstva. Přečteš jim tam tohle z brožury.‘ To měli politruci (speciální) příručky. A Dvořák přišel, všichni si lehli do trávy, sundali si bundy a chrápali. A teď tam četl tyhle pitominy, marxismus-leninismus, takový vojenský VÚML. A z toho se dělaly zkoušky, prověrky. Byly tam (absurdní) scény, kluci ze Slovenska byli (někdy) úplně blbí, nevěděli, co je komunismus, kapitalismus, nic. Kdo je prezident? Desátník Drápek. Nemohli se to naučit. Měli jsme náčelníka hlavní politické správy v Praze plukovníka Pimparu, což byl figura, která se (hned tak) neviděla. Byly prověrky, přijeli (politruci) z praporu, dohlížitel z brigády, byli jsme na pévéesce. Zkoušeli Slováka Gažu (...), dali mu otázku: ,Kdo je náčelníkem politické správy Pohraniční stráže?‘ A on řekl: ,Plukovník Pimpas.‘“

Kromě služby na hranici a politických školení měli pohraničníci i nějaký volný čas. Volné hodiny během týdne byly většinou využity k odpočinku, úklidu, přeprání prádla, pamětník se věnoval také údržbě motorky. Protože Maxov byl jen malá vesnice, kde nebylo moc možností vyžití,Jiří v létě, když dostal opušťák, tzv. hraniční volno, jezdil většinou na nedaleké koupaliště Babylon se slunit. Přímo na rotě se sportovalo, poslouchala se hudba, vojáci četli a také se konala oblíbená promítání filmů.

„Na Maxově jsme měli kluka Rosťu Bahlejů, koktal a byl spojař. A on nám zavedl (na pokojích rádio). Měli jsme taková pojítka, kterými jsme telefonovali z čáry na rotu, co se děje, co se neděje. A Rosťa nám z nich udělal reproduktory, které jsme dali do polštářů. A od rána do večera nám hrál Laxenberg. Vždycky, když přišel důstojník Macháček nebo Váchal, tak to rozhodčí vypnul. Jakmile odešli, zase (hrála hudba). Protože důstojníci bydleli v jiném baráku, měli tam manželky a děti. Nakonec jsem na Maxově zjistil, kdo z mých spolubojovníků má poměr s manželkami důstojníků.“

Vozil na rotu také filmy. „Měli jsme promítání. Byl tam jeden kluk, který byl v kurzu promítačů, měli jsme pěknou promítačku a vždycky jsme si posunovali filmy navzájem mezi rotami nebo s praporem. Byly to české filmy. Na to kluci hodně chodili, protože měli třeba dvě hodiny čas se na něco jiného podívat. Taky se tam stávalo, že kluci zůstali na film a měli už být i u drátů. To hlavně u staršiny Blažka, protože ten vždycky spal, byl tvrdej. Říkal jsem: ,Hele, půjdete později, kluci už jsou zpátky.‘ Nebo v tom byl někdy zmatek. Ale nikdo nikdy nic nepráskl.“

Saniťák

Kvůli vyšetřování kontrarozvědky byl Jiří Minařík v září 1958 přeložen z roty na hranicích na velitelství praporu v Koutě na Šumavě, kde pracoval jako řidič sanitky. „Najednou se to začalo šetřit s mými příbuznými, takhle to trvalo do podzimu a pak přišel rozkaz, abych si sbalil věci, sedl na motorku a přijel do Kouta. Tak jsem jel do Kouta, do zámečku, a tam přišel velitel autoroty Bureš a řekl mi: ,Budete jezdit se sanitou s doktorem Vítkem. Motorku odevzdáte vojínu Kolymu a na Maxov přijde jiný motošroub.‘ Jsem si říkal: Dobrý, nic horšího nemůže být. Ale jak mne představili na marodce doktorovi, říkal jsem si: Ty vole, to máš vyhráno. Byl tam lapiduch Bohouš Zahradníčků z Českých Budějovic, absolutně suprový kluk. Na marodce leželi nějací kluci, protože tam byly různý úrazy. Převzal jsem si auto a řekli mi, že mám den, abych si ho dal dohromady. Tak jsem na dvoře vyndal sedadla, všechno vyčistil, umyl, dolil oleje, nafoukal pneumatiky. A večer jsem šel na ošetřovnu, kde byl lapiduch Zahradníček a říkal: ,Hele, budeš spát se mnou tady v místnosti.‘ Tam jsme spali dva, nádhera, předtím jsem spal na místnosti, kde bylo deset lidí. Teď jsem se dostal do skvělé společnosti, byl tam líh a trestě a z toho se dělal chlast. A jelikož doktora a ošetřovnu potřeboval celý prapor, byl tam absolutní dostatek kvalitního jídla z kuchyně, protože kuchaři si nás předcházeli. To mi bylo celkem jedno, protože já nebyl nějakej žravej. Ale začal mi normální život, jezdil jsem po rotách s doktorem, sjezdil jsem všechny roty, nejenom prvního bělského praporu, ale jezdili jsme i na planskou brigádu – na Rozvadov, na Vašíček až po Tachov. A brávaly se třeba vzorky vody, jídel. A furt byly nějaké průsery, furt si někdo něco udělal. Takže jsem začal jezdit Kout, nemocnice v Domažlicích, do Plzně a tradá. A když jsem jezdil do Plzně, tak za mnou chodili lidi: ,Kup nám tohle, kup tohle, přivez tohle a támhleto.‘ Takže za chvilku jsem byl v takovým řetězu, na který armáda nebo Pohraniční stráž absolutně neměla, protože jsme si žili svým životem.“ 

U Pohraniční stráže byly velmi časté různé úrazy, takže měli zdravotníci dost práce. „Měli jsme také jeden těžký průser. Nehoda se stala mezi Všeruby a Maxovem. Ženisti vyhazovali baráky do vzduchu a dali nálože od jednoho baráku k druhému. Asi pět kluků nalezlo do jednoho baráku, přijel tam nějaký blbec a byla tam nálož, on spojil dráty a kluci tam zemřeli. My jsme přijeli se sanitkou, přijeli hned kontráši. Tahali jsme cáry těl, bylo to na blití. Stalo se to za mé služby roku 1957.“

Když v říjnu 1959 dokončil Jiří základní vojenskou službu, nastoupil do Škodových závodů v Plzni. Protože si však chtěl dokončit střední průmyslovou školu a v Plzni by musel začít studium zcela od začátku, vrátil se brzy do Prahy, kde dostudoval střední průmyslovou školu hutní a metalurgickou. Po vojně byl přeložen od Pohraniční stráže do armády, byl v záloze a musel jezdit na cvičení, sloužil v tankové jednotce a byl povyšován až na rotmistra. Atmosféru v armádě hodnotí jako horší než u Pohraniční stráže, dost tam na sebe vojáci udávali. Vystřídal několik zaměstnání, pracoval ve Stavokonstrukcích Praha, Továrnách strojírenské techniky, v organizaci IMPRO (strojírenské projekty a investice).

V letech 1968–1970 žil v západním Německu, bylo mu dovoleno vyjet na odbornou stáž do firmy Mannesmann, neoprávněně si pobyt protáhl. Pracoval ve firmě Mannesmann, kde se vyráběly trubky, a žil u tety v Düsseldorfu. V Německu zůstal rok a čtvrt. Na naléhání matky se však nakonec vrátil do Československa, když byla amnestie pro emigranty. „Udělal jsem chybu a vrátil se. Nastal mi nejkrušnější život, protože jsem nemohl najít práci.“ Nakonec našel práci jako projektant organizace výstavby sídlišť v Praze, v Projektovém ústavu výstavby hlavního města Prahy, kde pracoval i s manželkou. Organizoval výstavbu, zařizoval jeřáby, jejich přístup na staveniště, výstavbu vybavení sídliště. Poté pracoval jako projektant ve strojírenství a v dopravě, naposled v Investicích v ČSAD Praha. Po roce 1989 pracoval pro západoněmecké firmy, organizoval dopravu benzinu v cisternách. Odtud odešel do důchodu.