Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

JUDr. Ludmila Minaříková (* 1935  †︎ 2024)

• narozena 12. listopadu 1935 v Praze

• její matka byla nejstarší dcerou zakladatele českého skautingu Antonína Benjamina Svojsíka

• převážnou část německé okupace prožili v Letech za Prahou v domě Julie Svojsíkové

• po druhé světové válce se stala členkou Junáka

• její otec Vojtěch Stáně musel po roce 1948 opustit ministerstvo zahr. věcí a skončil na dělnické pozici

• v roce 1961 promovala na právnické fakultě

• právně zastupovala Státní divadelní studio

• v roce 2023 žila v Praze

• zemřela 15. října roku 2024

Hlásit se v 50. letech ke skautům se odvážil jen málokdo. V rodině zakladatele českého junáctví Antonína Benjamina Svojsíka panovala podle vnučky Ludmily Minaříkové neustálá nervozita a strach z postihu. Mlčet o dědečkovi a skautingu se stalo běžné. „Rodiče mě chránili před totalitou tím, že se o ničem nemluvilo. O dědečkovi i skautingu se u nás přestalo mluvit,“ vzpomíná jeho vnučka Ludmila Minaříková.

Svojsíkův konec na smrtelné posteli

Ludmila Minaříková, rozená Stáňová, přišla na svět 12. listopadu 1935 v Praze jako prvorozená dcera Vojtěcha a Ludmily Stáňových. Její matka Ludmila byla nejstarší dítě profesora Antonína Benjamina Svojsíka, zakladatele českého skautingu, a její babička Julie Svojsíková pocházela z rodiny Stránských.

Antonín Benjamin Svojsík odjel v létě roku 1938 do Sovětského svazu, aby se seznámil s výchovou ruské mládeže. Kvůli špatnému zdravotnímu stavu se musel vrátit do Československa předčasně. „Dědečka si vybavuji velmi málo. Byly mi tři roky, když ležel v letním domku v Letech na posteli a byl v podstatě bez sebe. Myslím, že krátce poté zemřel,“ vzpomíná na dědečka a zakladatele českého skautingu. Antonín Benjamin Svojsík zemřel 17. září 1938 v Praze ve věku 62 let. Existují teorie, že mohl být otráven kvůli své politické činnosti nebo vztahu k Masarykovi. Tyto teorie však nejsou dostatečně podložené důkazy a jsou spíše spekulativní.

Před bombardováním a nebezpečím utekli na venkov

Když území Československa okupovala nacistická vojska Adolfa Hitlera, Ludmila Minaříková nastoupila do obecné školy ke svatému Štěpánovi na Novém Městě v Praze. Po leteckých náletech už Praha nebyla pro rodinu Stáňových dostatečně bezpečná. Často proto odjížděli za hlavní město na venkov, do vesnice Lety, kde i nadále žila babička Julie Svojsíková po zesnulém manželovi.

Malá Ludmila přečkala zbývající čas do konce války právě tady a chodila do školy v nedalekých Dobřichovicích. „Pamatuji, jak jsme tu vítali konec války. Chodili k nám vojáci a my jsme vůbec netušili, že jsou to vlasovci. Rádi jsme jim poskytli vodu. Měli jsme z nich radost. Otec už chtěl být za každou cenu v Praze, aby měl nové informace. Chodil proto pěšky přes dvacet kilometrů do Prahy a maminka o něho měla velkou starost,“ vzpomíná pamětnice na revoluční dny roku 1945.

Za totality se přede mnou mlčelo

Už tehdy si Ludmila Minaříková plně uvědomovala, kdo a kým byl její dědeček, a jakmile se v Československu obnovila činnost skautské organizace, rodiče Ludmilu přihlásili do jednoho z pražských oddílů. Pro barvu vlasů a nešikovnost v práci s ohněm si vysloužila přezdívku Kominík. Na junáctví si nejvíce vážila hodnot a morálních zásad, které členové ctili. Když komunisté po únorovém puči skautskou činnost zatrhli, bylo znát nervózní chování strýců Antonína a Jiřího Svojsíkových. „Přede mnou se v tu dobu o ničem nemluvilo, ani moji strýcové. Věděla jsem, že mají strach, aby se jich cokoliv nedotklo a neuvěznili je,“ popisuje pamětnice atmosféru totalitních padesátých let. S členy skautského oddílu zůstali v kontaktu i po zakázání činnosti a společně podnikali výpravy do přírody, ale už se nikdo z nich neodvážil nosit připnutý odznak skautské lilie nebo žlutý šátek.

Z diplomacie do továrny: komunisté ho zničili

Komunistický režim se po převratu pustil do čistky ministerstva zahraničních věcí. Jeho zaměstnanci představovali pro totalitní aparát značné nebezpečí. Patřil k nim i Ludmilin otec Vojtěch Stáně, který zde působil dlouhé roky. Byl vystudovaný právník a po druhé světové válce vedl diplomatické zastoupení ve Vídni. Ke dni 10. března 1948 se jeho jméno objevilo na seznamu odstraněných zaměstnanců ministerstva zahraničí. „Byl velmi opatrný. Uvědomoval si, jaká situace nastala. V té době měl už otec mého čtyřletého mladšího bratra Antonína a chtěl, abychom se oba dostali na studia,“ vzpomíná Ludmila Minaříková.

Vojtěch Stáně odmítl vstoupit do stranických řad vládnoucí garnitury a byl proto propuštěn z ministerstva. Protože nepřistoupil na požadavky československých komunistů, jeho kariéra skončila na dělnické pozici v továrně s barvami. „Velice si tam poškodil zdraví, což ho provázelo do konce života,“ vysvětluje Ludmila Minaříková. V průběhu 50. let se jejímu otci nedařilo sehnat stálé zaměstnání. Jen tu a tam našel možnost menšího přivýdělku. Například hlídal exponáty v Národním muzeu nebo pracoval jako číšník na Petříně. Zemřel na Silvestra roku 1963.

Příslušníci z Bezpečnosti se přišli vyptávat

Ludmila Minaříková vystudovala sociálně zdravotní školu, která se později reorganizovala na sociálně právní. „Maturovala jsem v modré pionýrské košili, bylo nutné být svazákem. Chtěla jsem studovat práva, což si velmi přál i můj otec,“ vysvětluje své další kroky. Ani třídní důvod se nestal překážkou, aby studovala Právnickou fakultu Univerzity Karlovy, kde promovala v roce 1961. Následně obdržela pracovní umístěnku do pohraničí, ale odchodu zabránil její manžel, který jí sehnal práci na finančním odboru Místního národního výboru Prahy 7.

V dalších letech několikrát změnila zaměstnání. Nejvíce si však považuje práce ve Státním divadelním studiu. „Někdejší právník střediska se musel věnovat Karlu Gottovi, s kterým jezdil po cizině a staral se o jeho záležitosti, tedy jim chybělo právnické zastoupení,“ vzpomíná pamětnice. „Sdílela jsem větší místnost s náměstkem ředitele a kádrovou referentkou. Myslím si, že mě na ně poštvala. Chtěli se na něco ptát, ale já z toho snadno vyklouzla a rychle se jich zbavila, aniž bych jim cokoli řekla,“ vypráví o setkání s příslušníky Státní bezpečnosti.

Jméno pamětnice je v registračním protokolu zapsáno v příslušné kategorii důvěrník. Je důležité upozornit, že kategorie operativních spisů Státní bezpečnosti důvěrník (D), kandidát tajné spolupráce (KTS), kandidát agenta (KA) či kandidát informátora (KI) nejsou na základě nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS 1/92 kategoriemi vědomé spolupráce ve smyslu zákona č. 451/1991 Sb. (tzv. lustrační zákon).  

Na druhé straně existuje řada případů v sedmdesátých a osmdesátých letech, kdy tajný spolupracovník v kategorii „důvěrník“ byl pro operativní potřeby Státní bezpečnosti významnější než TS v kategorii „agent“.[1] Z tohoto vyplývá, že Ludmila Minaříková o své spolupráci nemusela vědět. Bohužel další natáčení nelze s pamětnicí uskutečnit.

V osmdesátých letech pracovala na odboru výstavby, kde se podílela na řízení hromadné výstavby. Kvůli náročnosti ze zaměstnání odešla a nechala se zaměstnat v Československém středisku výstavby a architektury, kde se specializovala na autorské právo.

___________________________________

[1] (převzato z ABS: www.abscr.cz/jmenne-evidence/evidencni-zaznamy-a-archivni-pomucky-vysvetlivky zkratky/vysvetlivky-k-evidencnim-pomuckam).