Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Koloman Mirga (* 1945)

• narozen 1. října 1945 v obci Rakúsy na východním Slovensku

• vyrůstal v nuzných poměrech jako nejstarší ze 12 dětí

• od dětství se učil hrát na housle a další nástroje

• v 15 letech začal pracovat jako pomocný stavební dělník

• ve stejné době začal hrát v kapelách v okolí Kežmaroku

• v 18 letech se stal jeřábníkem

• v letech 1965 a 1967 se manželům Mirgovým narodily dvě dcery

• v roce 1975 dostali zprávu, že nemohou mít další děti – podezření na sterilizaci

• v roce 1980 se rodina stěhuje do Ostravy

• Koloman Mirga je jeřábníkem na stavbách a v huti

• koncertuje s kapelou a poznává život Romů na Ostravsku a západním Slovensku

Svatebčanů byl plný dům a všichni tancovali. „Jak se máte, pane Kalman?“ zeptala se jedna dáma mladého cikána, když na chvíli odložil housle. Muzikant měl dojem, že už se někdy potkali. Upil vína a už věděl. Sestra z porodnice v Kežmaroku. Neviděl ji osm let. Naposledy, když se narodila druhá dcera, ale od té doby k tomu nebyla příležitost.

„Mám se dobře, sestřičko,“ odpověděl houslista. „Jenže nevím, proč nemáme další děti. Tolik bych chtěl syna.“ Od té chvíle se na muziku nedokázal soustředit a cestou ze svatby měl v očích slzy. Lítost i vztek. „Vaše paní už nikdy rodit nebude,“ řekla mu ta žena. „Primář to tak zařídil.“

Samotný Bůh ho potrestal

Koloman Mirga přišel na svět krátce po konci druhé světové války, 1. října 1945, jako nejstarší ze dvanácti dětí ve vsi Rakúsy pod Tatrami. Matka rodila jedno dítě za druhým, jednou sestru, jednou bráchu, batolili se po světnici a spali všichni na jedné matraci napěchované slámou. Nic na tom, že často neměli co jíst, chodili po vsi a škemrali o bramboru nebo kousek sádla. Nic na tom, že otec na stavbách nedokázal vydělat dost peněz, aby se měli lépe. Cikánská rodina musí být veliká.

Roku 1965 se Koloman Mirga oženil. Brzy nato se manželům narodila první dcera a za dva roky další. Tím však bylo řečeno poslední slovo a Mirgovi si nedokázali vysvětlit, jak je to možné. Neměli tušení, že komunistický režim pokračuje v tom, s čím nacisté začali ještě dříve, než se Koloman narodil. Nevěděli, co je to sterilizace romských žen, ať už vědomá či nevědomá, dobrovolná nebo vynucená. Až na svatbě v roce 1975 dostali čistě náhodou tu zdrcující zprávu.

Kromě tohoto svědectví samotného Kolomana Mirgy zřejmě neexistuje jediný důkaz, že primář porodnice v Kežmaroku jeho ženě skutečně vědomě ublížil a poznamenal tím rodinu na celý život. Faktem však je, že státem řízená sterilizace romských žen v bývalém Československu je hromadný zločin, se kterým si politici i justice nevědí rady dodnes.

Koloman jel tehdy ze svatby domů pevně rozhodnutý podat na lékaře žalobu. Jenže brzy zjistil, že mezitím zemřel. „Představte si to, samotný Bůh ho za nás potrestal,“ vypráví v kuchyni svého bytu v Ostravě. Na stole stojí lahev kvalitního pití. Prezent z romského pohřbu, na kterém před několik dny hrál. Na Ostravsku je Koloman jedním z posledních hudebníků, kteří drží tradici staré cikánské muziky a na pohřby ho stále zvou až z Turzovky, Čadce či Makova na západním Slovensku.

Měl jsem to v sobě

„Vracel jsem se z Kežmaroku do Rakús. V autobuse jel jeden komunista, předseda národního výboru, a také cigáni z osady za vesnicí. Ten předseda jim začal sprostě nadávat. Kurvy cigánské, smradlavé,“ vzpomíná Koloman Mirga. „Byl jsem zticha, ale když jsme vystoupili, tak mu říkám: ‚Poslouchejte, co vám na těch cigánech vadí?‘ On, že se mě to netýká. ‚Ty žiješ mezi námi. Tebe nemáme za cigána.‘ A já na to: ‚A co teda jsem? Jsem cikán.‘ On ale nedal pokoj, tak jsem ho chytl a vrazil mu facku. Jak byl ožralý, spadl na zem. Čekal jsem, co z toho bude. Bál jsem se, že lidé půjdou proti mně. Ale ne. ‚Dobře jsi udělal,‘ říkali.“

Kolomanu Mirgovi už od dětství neřekl nikdo jinak než Kalman. Tak tomu bylo na Slovensku a tak je to i v Ostravě, kam se v roce 1980 přestěhoval. V patnácti začal pracovat u Stavebního podniku Kežmarok. Na stavbách přikuloval zedníkům, jako jeho táta. V osmnácti si udělal jeřábnický kurz a dostal kvalifikovanou práci. Nosil domů peníze a pomáhal živit hejno sourozenců.

Na jeřábu se Kalmanovi líbilo, ovšem ještě lepší to bylo s kapelou. Babička, stará cikánka, chodila v létě v zimě bosa, v širokých sukních mnoha vrstev, s přehozem podobným huňaté dece přes shrbená záda. Mluvila jen cikánsky, slovensky neuměla, a když byly vnukovi tři roky, dala mu „husličky“.

„Křtiny, svatby, pohřby. Kde se hrálo, tam jsem byl i já. A hned jsem pak utíkal domů, popadl husličky a zkoušel na ně vrzat. Měl jsem to v sobě.“ Později dojížděl Kalman do hudební školy v Kežmaroku, pak se dal dohromady s ostatními muzikanty. Nejprve hrál s bílými. Cikánského houslistu chtěl mít v kapele každý. Nikdo neumí na housle tak jako oni. To cikáni s houslemi přivádějí svatebčany do transu a na pohřbu rozpláčou i toho, kdo jde třeba jen náhodou kolem.

Jenže časem mu kamarádi z kapely začali vyčítat, že se přátelí s Romy, že mluví cikánsky. Chtěli ho jen pro sebe. Chtěli jeho talent, cit, temperament i tklivou nostalgii, ale dávali najevo, že jim jeho barva vadí. A to Kalman nestrpěl. Cítil to stejně jako ve chvíli, kdy předsedu národního výboru trefil dlaní do tváře. Odešel od nich a s cikány v nedaleké vesnici založil nový soubor.

Dokonce jsem aj šetril

„Na 1. máje bylo v Kežmaroku všude plno lidí a my hráli v průvodu. Na to se nedá zapomenout. Všude nás znali. Byl jsem strašně známý a moc si mě vážili. Kam jsem přišel, tam mi říkali jménem. To si neumíte představit. Manželka pracovala v textilce a tam nebyla jediná osoba, která by mě neznala. Cikáni i bílí. Všem jsem hrál na svatbách a každý mě pěkně pozdravil.“ Koncem 70. let však Kalman opustil rodnou krajinu v podhůří Tater a odešel do Ostravy. „To přece není normální, za kolik tu robíš,“ hučela do něj teta, která už v Ostravě nějakou dobu žila. „Zítra se sbalíš a pojedeš s námi. Dostaneš tam pětkrát tolik.“

Kalmanovi se moc nechtělo. Doma byl slavný, ale v Ostravě nikoho neznal. Nakonec jel a nastoupil do podniku Bytostav. Rodina se přistěhovala o dva roky později. Dostali od podniku byt a Kalman skutečně slušně vydělával. Nuzná doba dětství byla dávno pryč, Mirgovi rozhodně neměli hluboko do kapsy. „Dokonce jsem aj šetril,“ míchá Kalman slovenštinu s češtinou, kterou vyslovuje sytým romským přízvukem.

Dcery však odrůstaly a manželé Mirgovi dál toužili po dětech. Báli se samoty. Nejenže své vlastní už mít nemohli. Také všichni příbuzní zůstali tam na východě, otec s matkou, sestry, bratři, spousta neteří a synovců. Celá ta velká rodina, počatá kdysi na matraci vycpané slámou. Tak z dětského domova adoptovali tříletou holčičku. „Kluky zrovna neměli,“ říká Kalman na vysvětlenou.

Museli jsme být spolu

„Vytáhl z peněženky dva tisíce a zvolal: ‚Poslouchejte všichni! Kalman teď zahraje písničku!‘ Ostatní to pak museli udělat stejně jako on a já pochopil, jaká je ta olašská tradice. Tak jsem hrál a za chvíli jsem měl v kapse šedesát tisíc. Snad sám Bůh mi poradil, abych si peníze dobře schoval. Šel jsem na záchod, náprsní kapsu protrhl až na podšívku a přes tu díru nastrkal peníze do saka. Točily se kolem mě jejich ženské a chtěly mě obrat a nešlo jim do hlavy, kam já ty tisícovky dávám.“

V Ostravě se Kalman seznámil s komunitou olašských Romů a jejich rodinnými rituály. Především pohřby jsou u Olachů velkolepou událostí, on na nich hrával a hraje dodnes. Ovšem nejen tam. „Ve Vítkovicích měl jeden Rom vinárnu, jmenoval se Kočka. Po nocích jsem hrál a ve dne pracoval. Ta vinárna byla tak zakouřená, že jsem si zničil průdušky. Hosté ale byli velice spokojeni.“

Snad nejlépe mu ovšem bylo mezi svými. Nízké bytovky v Dělnické ulici v Ostravě-Porubě byly z velké části obydleny Romy. Když se sešlo několik rodin, hráli a zpívali do rána. Tehdy míval pocit, že je zase mezi svými, jako doma v Rakúsích. Ty doby už však minuly. Většina cikánů z Ostravy a okolí, kteří na to měli sílu, schopnosti i peníze, odešla ve dvou vlnách do ciziny. Dnes žijí v Británii nebo Kanadě. Mladá generace Romů nemá o starou cikánskou muziku zájem, housle a cimbál vyměnila za elektronické varhánky.

Mladší z Kalmanových dcer žije v Torontu, má tam čtyři děti, ale cikánsky s nimi nemluví. „Háááj!“ pozdravily dědu Kalmana, když za nimi jednou přiletěl. O starší dceři nemají manželé Mirgovi téměř žádné zprávy. Někam zmizela, stejně jako děvče adoptované z dětského domova.

„Litujete něčeho, čeho jste se v životě dopustil?“ ptám se Kolomana Mirgy v závěru rozhovoru pro Paměť národa. „To je těžké. Možná jsem neměl odcházet ze Slovenska. Tam žil táta a máma a já tam byl s nimi. Tady nemám nikoho. Je tu jen manželka a nedej Bože, kdyby se s ní něco stalo a já zůstal sám. Přátel mám hodně, kamarádů plno. Ale chybí mi rodina. S kým máme slavit Vánoce? Kdysi to s těmi cikány bylo jiné. Všichni byli pohromadě, a kdybys za nimi nepřišel, tak pro tebe přijdou. Museli jsme být spolu.“

Dvě citace na konec

„Problematika nedobrovolných sterilizací, i když se v našem prostředí může zdát okrajovou (možná pro někoho čistě romskou), je stále aktuální. Nejen proto, že se stále ještě objevují v médiích zprávy o jejím dalším vývoji nebo že se té romské na podzim roku 2009 věnoval ministr pro lidská práva a učinil dlouho očekávané veřejné prohlášení, ale také proto, že ani jedna z výše uvedených skutečností nebyla a není zárukou konečného a především komplexního vyřešení záležitosti,“ píše autorka Jiřina Stolařová v úvodu své diplomové práce s názvem Sterilizace romských žen na území bývalého Československa. Práci obhajovala v roce 2010 na Filozofické fakultě UK v Praze.

„Ostatně, mnohá prošetřování a konstatování nedobrovolných sterilizací bychom v různých obměnách našli již dříve, jen se konečně projevila i v nejvyšší politické sféře. Česká republika je přitom již dlouhou dobu kritizována mezinárodními lidskoprávními institucemi, zahraničními médii, romskými organizacemi za svůj pasivní přístup,“ dodává autorka.

„Narodil jsem se jako cigán, jsem cigán a nestydím se za to. Teď nám říkají Romové. Asi si myslí, že mě tím utěší, ale to ne. Je důležité, jak se ke mně lidé chovají. Když mi budou říkat Rom, a přitom mi nadávat a neslušně se chovat, tak co s tím? Dříve nám Romové neříkali, byli jsme cigáni a slovo rom jsme používali jenom mezi sebou. Rom je totiž cigán, který už má ženu a děti. To je rom. Bílí nám tak začali říkat teprve nedávno a já teda nevím, kdo byl takový chytrák, že tohle vymyslel. Nic si z toho ale nedělám. Mě si lidé vždy vážili. Mně neříkali, cigáne pojď sem. Mně vždy říkali Kalmane. Všude jsem byl Kalman. Mezi dětmi, mezi starými. Mladý Kalman. Otec byl starý Kalman a já mladý.“