Josef Mišák

„Šel jsem na nádraží v Kunovicích a tam byla kontrola. Seděla tam taková krásná dívka, ta přiletěla ke mně, chytila mě pod paží a: ,Dělejte mně milence.‘ Aby se ti blbci, co sem přišli kontrolovat, na nás neptali. Já jsem v ten čas ještě byl v Kunovicích, ale já bych se zachránil, protože ale ona to byla Slovena. Potom mně poděkovala, potom, když odešli, a už jsem ji víckrát v životě neviděl.“

„Když byly ohlášený těch dvacet minut, protože ty sirény houkaly dvacet minut a pak houkaly myslím pět minut, tak když houkaly dvacet minut, ta fabrika se vylidnila, letěli z Otrokovic až přes vodu, přes Moravu a za Moravu do toho Bříšku, tam jak je za Moravou. A tak my jsme tam byli v lese schovaní a tenkrát jsme viděli, že jak letěly ty letadla na Varšavu a tam někde zespodu a na jedenkrát se z toho asi taková patnáctičlenná skupina otočila, snížila se, až měla ty, já nevím, dva kilometry nebo kolik to házeli na ten Zlín, tak potom jsme viděli z toho břehu, jak to bouchá, jak to prostě kouří a tak dál. Takže to jsem měl jako, říkám, jako divadlo.“