Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Petr Misík (* 1947)

• narodil se 28. října 1947 v Mladé Boleslavi

• jeho otec Karel „René” Misík byl veterán ze západní fronty

• po komunistickém převratu Misíkovi plánovali útěk na Západ

• v roce 1958 byl Karel Misík zatčen a později odsouzen ke třiadvaceti letům vězení

• na svobodu se dostal po osmi a půl letech v roce 1966

• Petr Misík po maturitě v roce 1968 přesídlil do Prahy

• v Praze prožil invazi vojsk Varšavské smlouvy i nástup normalizace

• v roce 1971 se vrátil do Mladé Boleslavi

• v Berlíně byl svědkem pádu berlínské zdi

• 20. listopadu 1989 zvrátil průběh výroční schůze podnikového ROH

• po revoluci podnikal

Jeho otec byl veterán ze západní fronty. S československou jednotkou na Středním východě prošel Palestinou, Egyptem, Sýrií a Libyí. Po stažení jednotky do Anglie a vylodění Spojenců v Normandii se účastnil obléhání přístavu Dunkerque a nakonec s americkou armádou generála Pattona došel do Plzně. Komunisté ho v roce 1958 ve vykonstruovaném procesu poslali na třiadvacet let do kriminálu. Na svobodu se dostal po osmi a půl letech v roce 1966. Příběh své rodiny vypráví Petr Misík, kterému bylo v době otcova zatčení jedenáct let.

Karel „René“ Misík na válečných frontách

Petr Misík se narodil 28. října 1947 v Mladé Boleslavi. Jen nedlouho předtím se jeho maminka Vlasta zakoukala do výrazně staršího „mladoboleslavského hrdiny“ Karla Misíka. Ten měl za sebou šest let válečných dobrodružství, ale i předválečné pobývání v umělecké komunitě v Paříži.

Karel Misík, od dob francouzského pobytu zvaný René, se v Paříži věnoval tanci. Když se koncem dvacátých let jakožto tehdy dvacetiletý mladík vrátil do Československa, stal se v Praze žákem primabaleríny Elizabet Nikolské. Tančil jako sólista ve Smíchovské aréně a stýkal se s avantgardní pražskou scénou kolem Osvobozeného divadla. Posléze se vrátil do rodné Mladé Boleslavi, věnoval se výuce ve vlastní taneční škole i ochotnickému divadelničení ve spolku Kollár.

Během nacistické okupace po vzoru svého strýce legionáře přirozeně tíhl k odboji. S pomocí ostravských železničářů organizoval odchody ohrožených osob do Polska a sám této cesty ještě v červnu 1939 využil. Připojil se k československé vojenské skupině v Malých Bronowicích. Po napadení Polska nacistickým Německem jeho skupina ustoupila do sovětské zóny a byla internována v sovětských táborech, mimo jiné v Suzdalu.

„Tam byli poměrně dlouho. Mám doma fotografii, tenkrát myslím ještě plukovníka Svobody s otcovou poznámkou: ‚Milovaný velitel.‘ Oni ho skutečně měli rádi,“ vypráví o otcových válečných osudech jeho syn Petr.

Československá exilová vláda v Londýně pak vyjednala odjezd těchto vojáků do Brity spravované Palestiny, kde pamětníkův otec prošel výcvikem u československé jednotky na Středním východě. Podle synových vzpomínek byl Karel Misík u El Alameinu, u Tobruku a mimo jiné v Africe také marodil s malárií. Při obraně Tobruku velel 11. východnímu československému praporu pozdější generál Karel Klapálek – i toho prý vojáci velice obdivovali. „Po válce se na Klapálkovy narozeniny vždycky scházeli, to trvalo vlastně až do devadesátých let,“ říká Petr Misík.

Když skončily boje v Africe, pamětníkův otec se nalodil na parník Mauretania a odplul do Velké Británie. Po dalším přeskupení sil a dalším výcviku byla jeho jednotka „v druhém sledu“ po invazi do Normandie nasazena při obléhání přístavu Dunkerque. „Tam byli do konce války. Jen pro symboliku z nich byla vyčleněna asi stoosmdesátičlenná skupina, která byla připojena ke generálu Pattonovi, k americké armádě. Ta došla do Plzně a do Rokycan jako symbolická jednotka. A otec byl v ní.“

Odsouzen na třiadvacet let

Dne 11. května 1945 se Karel Misík ještě v uniformě vrátil do Mladé Boleslavi a lidé ho vítali jako hrdinu. Po demobilizaci převzal národní správu mladoboleslavského podniku se sklem a porcelánem a oženil se s Vlastou. V roce 1947 přišel na svět Petr a tři roky po něm jeho sestra Alice. Jenže mezitím došlo ke komunistickému převratu – a otec, který od nového režimu od začátku nic dobrého nečekal, musel ze zestátňovaného podniku odejít. Vypomohl mu spolubojovník ze západní fronty Jiří Wantoch, který se po roce 1945 jako jediný přeživší z rozvětvené židovské rodiny stal majitelem likérky v Uhříněvsi – Karel Misík mu vedl filiálku v Žandově poblíž Karlových Varů. Když ale komunisté zestátnili podnik i Wantochovi, oba veteráni společně našli dělnické zaměstnání u Zeměvrtných závodů. Karel Misík pak prošel ještě hutěmi ve Škodovce a po úrazu skončil u kancelářské práce v mladoboleslavském lihovaru.

Misíkovi se stýkali nejenom s Jiřím Wantochem a jeho manželkou Perlou, ale i s dalšími rodinami veteránů ze západní fronty. Ti sdíleli formativní válečnou zkušenost i odpor ke komunistickému režimu. „Nevím, jestli chystali nějaký odboj, ale v každém případě chtěli utéct. Celé rodiny. Byla to parta těch bývalých zahraničních vojáků. Chtěli odletět na Západ, mysleli si, že unesou letadlo, a dávali to dohromady. Měli mezi sebou i nějaké piloty,“ uvedl Petr Misík.

Ať byly plány jakékoliv, k jejich realizaci nikdy nedošlo. Skupinu zřejmě infiltroval provokatér, který je naváděl k zájmu o výbušniny a jejich případnému využití při odbojové akci. V roce 1956 byl Petrův otec poprvé zatčen, tehdy ho ještě po šesti týdnech pustili – ale o dva roky později orgány postupně pozatýkaly devatenáct lidí včetně Karla Misíka i manželů Wantochových. Karel Misík podstoupil sedmapadesát výslechů, z nichž některé trvaly i osmnáct hodin. Ačkoliv zpočátku trval na tom, že jejich protikomunistický odpor byl vždy jen teoretický a že on sám například o výbušninách nic nevěděl, po měsíci tvrdých výslechů „doznal“, že s výbušninami manipuloval.

Státní bezpečnost (StB) takto pomocí vynucených doznání vytvořila „protistátní skupinu“ a v únoru 1959 vyřkl soud po vykonstruovaném procesu mnohaleté tresty nad celkem patnácti lidmi. Karel Misík dostal 23 let ve třetí nápravné skupině. „Matka nás sebrala a odvezla do Prahy na Karlovo náměstí, kde byl krajský soud. Ty procesy byly neveřejné, ale od advokáta jsme věděli, že ho povedou, a mohli jsme na něj zamávat,“ vzpomínal na otcovo odsouzení Petr, jemuž bylo v té době jedenáct let. Z několika návštěv otce – ať už ve vazební věznici v Ruzyni, nebo později v příbramském lágru Vojna II, či následně v Leopoldově – si mnoho nepamatuje. V hlavě mu zůstal spíš jen obecný depresivní dojem a několik vzpomínek na ojedinělý fyzický kontakt, kdy ho otec chytil za hlavu nebo mu dal pusu.

„Ještě si pamatuju na uplácení bachařů. Bachař sedí před službou nalitej v nádražní hospodě v Leopoldově – a matka koupila láhev výčepní lihoviny a nesla mu ji, aby podepsal balíček, který by otci mohla při návštěvě doručit.“

Otec zůstal v Mladé Boleslavi sám

Domů se Karel Misík vrátil zcela nečekaně na Silvestra roku 1966. Po osmi a půl letech odloučení ale nebylo snadné rodinné vztahy obnovit. „Matka už byla jiná. Za ty roky, kdy se sama musela starat o děti a odolávat všem těm útokům, se změnila. Sice o něm nikdy neřekla špatné slovo, ale když se vrátil, byla už mnohem sebevědomější – a ne puťka, kterou si kdysi vzal. Přestalo jim to klapat.“

Vlasta Misíková se krátce předtím sblížila s manželovým spoluvězněm z Leopoldova Jaroslavem Rulcem. Tento agent-chodec byl v roce 1950 odsouzen k doživotnímu trestu za protistátní činnost, na svobodu se nakonec dostal v roce 1964. „Přinesl od táty z Leopoldova vzkazy a začal k nám docházet,“ popsal pamětník postupný rozpad manželství svých rodičů. Ti se po otcově návratu rozvedli a Vlasta se provdala za Jaroslava Rulce.

Karel Misík po příchodu z vězení ještě krátce pracoval v Pražské akumulátorce v Mladé Boleslavi. Protože se tu ale během Pražského jara politicky angažoval, po srpnové okupaci se jeho pozice opět zhoršila a v roce 1970 odešel do důchodu. Zůstal pak v Mladé Boleslavi sám, dcera Alice žila s matkou a Jaroslavem Rulcem a syn Petr odešel po maturitě na mladoboleslavské průmyslovce do Prahy. 

Atmosféra se změnila

Petr Misík už v létě roku 1968 nastoupil jako rekvizitář do Filmového studia Barrandov, a v Praze proto prožil srpnovou invazi i klíčové události následujícího roku. Dne 21. srpna 1968 ho v centru Prahy zasáhla do holeně odražená střepina, 25. ledna 1969 kráčel v pohřebním průvodu k uctění Jana Palacha a pamatuje si i demonstrace po hokejovém vítězství nad Sověty v březnu 1969: na Václavském náměstí tehdy přihlížel demolici kanceláře sovětské letecké společnosti Aeroflot – jak se později ukázalo, zřejmě vyprovokované tajnou policií.

V den prvního výročí sovětské invaze právě natáčel se štábem film v Laterně magice. On i jeho kolegové pravidelně odbíhali od práce na nedalekou křižovatku Národní, Perlové a 28. října. „V Jungmannově ulici stály transportéry s Lidovými milicemi. Většinou to byli takoví ti obtloustlí tatíci, kteří pak zasahovali proti davu, který šel z Václaváku na Národní třídu. Docházelo tam ke střetům.“ Natáčení toho dne nedokončili, protože z Laterny magiky je vyhnal slzný plyn, který zvenku pronikl do budovy.

Normalizace nastupovala plíživě. Petra Misíka se jako nestraníka prověrky netýkaly, viděl ale, jak se „šéfové začínají klepat“. V roce 1971 si pak na slavnostní premiéře jednoho z filmů uvědomil, že atmosféra se už příliš změnila. „Najednou jsem si říkal, že už sem nechci. Už to bylo přes čáru.“ Z filmového studia odešel do podniku Energovod a následující čtyři roky vyměřoval po republice linky velmi vysokého napětí.

Seznámil se se svou budoucí ženou Milenou Karkulkovou a spolu s ní se vrátil do Mladé Boleslavi. Zaměstnání našel u Technických služeb, kde se staral o veřejné osvětlení, hodiny a výzdobu. V podniku zůstal až do roku 1990.

Vám nedochází, co se děje?

Těsně před převratem navštívil s rodinou několikrát východní Berlín, kde jeho švagr působil jako obchodní zástupce Motokovu. Nejpůsobivější z těchto návštěv byla bezesporu ta v listopadu 1989 – Petr s manželkou a švagrovou rodinou během ní nečekaně prožili pád berlínské zdi.

„Švagr Pavel měl jako obchodní zastupitel volný průjezd do Západního Berlína. Sice trošku komplikovaný, ale dalo se. Takže jsme přijeli k přechodu Checkpoint Charlie, byl tam už obrovský dav lidí. Pustili nás a já jsem se poprvé dostal na Západ. Šli jsme do obchodu, kde se mimochodem má žena rozbrečela nad masem. A když jsme se chtěli vrátit domů, najednou se provalily davy. Najednou kolem toho Checkpoint Charlie a pak už všude po ulicích byly davy lidí. Jezdili jsme tam pak každý večer, uložili jsme děti, nechali jsme je v Pankowě a jeli jsme tam. Lidi začali vylamovat a bourat berlínskou zeď. Byla to obrovská euforie.“

Pak už se události hnuly i u nás. V pátek 17. listopadu byl v Mladé Boleslavi ještě klid, v pondělí dvacátého se Petr Misík účastnil výroční schůze podnikového ROH. „Mělo dojít k nové volbě vedení a probíhalo to úplně normálně, úplně běžně, volilo se zase to staré vedení, co tam bylo dosud. Mně to už začalo být proti mysli, vstal jsem a říkám: ‚Vám vůbec nedochází, co se děje?‘ A najednou propukla diskuse. Volba se zvrátila, celé se to anulovalo. A protože jsem s tím vystoupil já, tak ten den zvolili předsedou závodního výboru mě,“ vypráví Petr Misík s tím, že nový výbor pak ze všeho nejdřív zašel za ředitelem Technických služeb. „Donutili jsme ho, aby na Leninovo náměstí, kde byly v Mladé Boleslavi první demonstrace, nechal dotáhnout vůz, plošinu. Postavili jsme tam zábradlí a udělali jsme z toho první tribunu.“

Spolu s manželkou se pamětník zapojil do revolučního dění. V Technických službách přešel z úseku osvětlení rovnou do vedení. Jak ale říká, brzy se nechal odstavit na druhou kolej. „Všichni, kdo zůstali vedoucími provozů, si je postupně zprivatizovali. Já jsem vymýšlel, jak by se podnik mohl dál zachovat, a on se mezitím rozpadl,“ říká. V roce 1990 proto v podniku skončil a založil si vlastní elektromontážní firmu.

Se svým otcem se nepřestal stýkat. „Otec dostal od města garsonku a v ní docela dobře dožíval. Žil sice sám, ale měl kamarády,“ říká pamětník. Karel Misík, který je držitelem Československého válečného kříže, medaile Za zásluhy i četných britských vyznamenání, se v mladoboleslavské kavárně Centrum dál scházel se svými spolubojovníky z druhé světové války a až do své smrti v roce 1994 žil družným společenským životem. Petr Misík pracoval ve své firmě až do roku 2017 a poté odešel do důchodu.