„V novinách se objevila zpráva, že Vůdce věnoval Židům město Terezín, kde budou žít, hospodařit, tancovat, mít se krásně, milovat se a tak podobně. Asi tři sta mladých mužů – včetně mě – bylo vybráno, aby město připravili na příjezd Židů z celé Evropy. Jídla jsme měli celkem dost a bylo obstojné, práce pro nás neznamenala velkou zátěž a vše probíhalo celkem bezproblémově až do dne, kdy jeden chlapec neopatrně přehodil přes zeď dopis a stráže dopis chytily. Oberscharführer Berger, což byla neuvěřitelná svině, nás všechny nechal nastoupit a dal nám čestné slovo německého důstojníka, že pokud se ten, kdo dopis napsal, přihlásí, bude ho pardonovat. Ten chlapec se bohužel přihlásil. Mám ho dodnes před očima… Za tři dny se znovu vyhlásil nástup, ale na místě pódia, ze kterého normálně hovořil velitel, stála šibenice a on toho chlapce před zraky nás všech pověsil. Tehdy nám došlo, že pobyt v Terezíně nebude procházka růžovým sadem.“
„V terezínském ghettu byli světoví pěvci i hvězdní pianisté jako Gedeon Klein. A stejně tomu bylo i v jiných oborech… Rafael Schächter v Terezíně uspořádal komorní představení, Karel Ančerl s ním sestavil orchestr a zpívaly se celé opery.“
„Během náletu amerických bombardérů všichni v Osvětimi zalezli, a já s jedním klukem jsme se vypravili do centrálního skladu na brambory. Představte si to bláznovství! Ovázali jsme si provázkem mundúr a cpali si dovnitř brambory. Ten kluk mi v jistý moment řekl: ,Už toho máme dost, musíme jít pryč.‘ Já jsem tam kvůli své žravosti zůstal, vtom se otočím, za mnou stojí esesák, o kterém se vědělo, že bere lidi do sklepa a tam je ubíjí klackem, a dává mi prstem znamení: pojď sem, pojď sem! Tak jsem šel a brambory se ze mě sypaly. Já vám neměl strach, jen jsem jak pominutý vykládal něco o hladu. On neposlouchal, odvedl mě do sklepa, tam vzal klacek, pětkrát mě uhodil a pak povídá: ,Zbabělej, Žide, nejsi. Proč to děláš? Proč kradeš ty brambory?‘ Já na to, že máme hlad. ,Cože, vy máte hlad? Vždyť já do lágru posílám takovýho jídla!‘ Odpověděl jsem mu, že ho nedostáváme. ,Jestli se to bude opakovat, okamžitě si mě najdeš a já jim ukážu,‘ slíbil mi a šel a přinesl mi dva kusy chleba. Tak jsem si pomyslel: ,Teď mám, pane, kamaráda…‘ Asi tři dny nato kolem mě procházel, já mu hlásil, že se nic nezměnilo, načež mi vrazil dvě facky a šel dál. Takže jsem přišel o kamaráda…“
František Miška se narodil 27. srpna 1919 do pražské židovské rodiny. Během studií na střední škole založil spolu s Pavlem Tigridem, Jiřím Ortenem či Josefem Schwarzem Divadelní kolektiv mladých. V roce 1939 strávil pět a půl měsíce v pankrácké věznici za vylepování protinacistických plakátů. Na podzim 1941 byl povolán do tzv. Aufbaukommanda (Komanda výstavby), které mělo připravit terezínské kasárny pro příchod velkého počtu lidí. V terezínském ghettu inicioval vznik ochotnického spolku a také inscenaci Ženitby v režii Gustava Schorsche. V roce 1944 byl z Terezína odeslán do Osvětimi. Na konci války prodělal dva pochody smrti, byl vězněn v koncentračních táborech Bolkenheim a Buchenwald. Na jaře 1945 se vrátil do Prahy a během divadelních prázdnin získal místo u kladenského souboru. Po prvních úspěších na jevišti začal účinkovat také jako filmový herec a přestoupil k Realistickému divadlu v Praze. Na přelomu 40. a 50. let byl zaměstnán u Divadla státního filmu, posléze přijal nabídku Městských divadel pražských; na této scéně pak působil celkem pětatřicet let. Od poloviny 60. let se soustavně věnoval divadelní režii. V srpnu 1968 mu bylo svěřeno místo hostujícího režiséra v Düsseldorfu; tutéž funkci vykonával na řadě západoněmeckých a švýcarských scén až do roku 1983, kdy se stal ředitelem městského divadla Baden-Baden (1983-1996). Roku 1996 nastoupil do funkce ředitele divadla v Příbrami (1996-1999). V téže době spolu se svou manželkou Ludmilou Píchovou založil a sponzoroval První pražské studentské divadlo. František Miška zemřel 15. února roku 2017.
