Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Michal Misla (* 1920  †︎ 2004)

• narodil se v roce 1920 v obci Negro na Podkarpatské Rusi

• v roce 1936 odešel z domova za prací do Čech

• při mobilizaci v roce 1938 sloužil u vozatajstva

• v letech 1939–1943 pracoval opět v zemědělství a byl svědkem poprav českých občanů v Lobzích

• v roce 1943 utekl zpět na Podkarpatskou Rus, kde se připojil k partyzánským jednotkám

• na podzim 1943 dobrovolně vstoupil do Rudé armády a byl přidělen k 276. pluku Suvorovy roty, 4. ukrajinskému frontu, kde působil jako průzkumník oddílu samopalníků a také tlumočil při výsleších maďarských zajatců

• s Rudou armádou postupoval Polskem přes Krosno a Jaslo; u Bělska byl raněn a převezen do nemocnice v Přemyšli

• zemřel 11. listopadu 2004

Stručný životopis

Michal Misla pochází z chudé rodiny námezdního dělníka z obce Negro, okres Mukačevo, na Podkarpatské Rusi. Navštěvoval osmiletou školu v místě rodiště, ale už v dětství musel tvrdě pracovat. Měl osm sourozenců. Starší bratr narukoval do československé armády při mobilizaci v roce 1938 do Popradu, utekl do Sovětského svazu, kde byl vězněn za údajné špionáže. Mladší bratr padl za války v československé armádě. V roce 1936 Michal Misla odešel za prací do Čech. Sloužil u statkářů v okolí Plzně. V roce 1938 se dobrovolně přihlásil do armády a vozil na koňském povoze vojáky a munici na hranice. Po příchodu wehrmachtu z armády odešel a pracoval opět v zemědělství. V roce 1943 utekl z protektorátu zpět na Podkarpatskou Rus, tehdy již součást Maďarska, kde se přidal k partyzánským jednotkám. Na podzim roku 1943 vstoupil dobrovolně do Rudé armády. Byl přidělen k 276. pluku Suvorovy roty, 4. ukrajinskému frontu, kde působil jako průzkumník oddílu samopalníků. S Rudou armádou postupoval přes Polsko. U Bělska byl těžce raněn a převezen do nemocnice v Přemyšli.

Příběh pamětníka

Dětství na Podkarpatské Rusi

Michal Misla se narodil v roce 1920 do chudé rodiny v obci Negro, okres Mukačevo, na Podkarpatské Rusi. Jeho otec pracoval jako nájemný dělník na stavbách a v zemědělství. Matka se starala o domácnost a devět dětí. Michal navštěvoval místní osmiletou školu, ale už jako dítě musel těžce pracovat. Pracoval jako nosič vody pro dělníky, kteří obdělávali vinohrady pro maďarské velkostatkáře v Berehove. „Tam jsem jako děcko dřel jak kůň. Nosil jsem lidem vodu na vinici v takových dřevěných vědrech a oni z toho pili.“ Vypráví, že chodil každou sobotu třicet šest kilometrů pěšky domů. Doma Michal vždy dostal kukuřičný chleba, brambory, olej na maštění kukuřičného chleba a šel zpátky do práce, kde byl celý týden. Vzpomíná na těžké podmínky, ve kterých bydlel: „To byla strašná dřina za pár halířů. Spal jsem na pryčnách na slámě, kde se sláma měnila jednou za rok. Bylo to strašný.“ Při práci na vinicích se však naučil mluvit maďarsky, což se mu později v armádě velmi hodilo.

Odchod za prací do Čech

V roce 1936 odešel z domova do Čech, kde pracoval na statku u sedláka ve vesnici poblíž Plzně. Práci v Čechách tehdy sjednával úřad v Mukačevě, který najímal pracovní sílu. Pan Misla vzpomíná, že podmínky na tomto statku byly z pohledu dneška opravdu nepředstavitelné, ale přesto dokázal vydělávat dostatek peněz, aby mohl posílat podporu rodině na Podkarpatské Rusi. „Posílal jsem každej měsíc peníze domů.“ Jeho bratr pracoval tou dobou v keramických závodech v Třemošné nedaleko Plzně. Když přijel jednou svého mladšího bratra navštívit a viděl prostředí, ve kterém musí bydlet, odvedl ho a zajistil mu práci u jiného sedláka v Bolevci u Plzně.

Při mobilizaci v roce 1938 byl Michalův bratr odvelen k pluku horských dělostřelců v Popradu. Odtud utekl do Sovětského svazu. Byl však považován za zvěda a uvězněn. Pan Misla se dobrovolně přihlásil na vození munice a vojska na hranice, „byl jsem přidělenej k vozatajstvu a dovážel jsem do Stříbra střelivo a vojáky“. V roce 1939, když Československo obsadila německá armáda, Michal z armády odešel a pracoval místo bratra v keramické továrně. Nějaký čas také sloužil u statkáře v Touškově. „Jezdil jsem brzo ráno každej den pro mláto do pivovaru a tam v Lobzích je vysoká stráň a viděl jsem, jak tam Němci střílej naše lidi. To mně rvalo srdce a rozhodl jsem se, že musím utéct.“

Útěk z protektorátu zpět na Podkarpatskou Rus

Michal chtěl utéct zpět na Podkarpatskou Rus a zde se přidat k odboji. Československo však už tehdy bylo rozdělené, Slovensko se osamostatnilo a Podkarpatská Rus patřila nyní Maďarsku. Svůj útěk realizoval až v roce 1943: „Do Vídně jsem jel vlakem, pak do Budapešti a pak do Mukačeva. Kontrolovali nás v Solnoku. To jsem viděl, jak ty maďarský četníci s těma pérama na klobouku mlátili lidi hlava nehlava, krev stříkala. Já jsem se bál a čekal jsem, až na mě přijde řada.“ Nakonec se mu podařilo „maďarské kontrole“ vyhnout a dojel do Mukačeva, odkud pokračoval na voze až do domovské vesničky.

V partyzánských oddílech

Když se dostal domů, místní ho varovali před partyzánskými jednotkami, které by ho mohly považovat za zvěda. Michal vzpomíná, že i Němci se báli zůstávat přes noc ve vesnicích kvůli partyzánům a odjížděli do svých kasáren. Přímo na zahradě u domku jeho rodičů ho partyzáni obstoupili a v jednom z nich poznal Michal svého židovského spolužáka ze základní školy. „Když jsem viděl ty zbraně, tak jsem říkal, že se chci mstít. Za to, že zabíjejí všechny, i děti. Tak jsem šel s partyzány.“ Michal vzpomíná na svou matku, kterou viděl poprvé od roku 1936, a jak plakala, když jí řekl, že hned odchází s partyzány do lesů. Dozvěděl se také, že jeho mladší bratr narukoval do československé armády. Později, již po válce, Michal zjistil, že bratr v bojích padl. Michal popisuje život u partyzánů: „Jídlo nám lidi dávali. Hodně kořalku nám nosili na zahřátí. Spali jsme venku, zachumlaný v kabátech.“

V Rudé armádě

Na podzim 1943 s partyzány přešli do Polska. V Jasyni Michal Misla dobrovolně vstoupil do Rudé armády a byl přidělen k 276. pluku Suvorovy roty, 4. ukrajinskému frontu. Vzhledem k tomu, že přišel s oddílem partyzánů, nebyl Sověty podezírán ze špionáže. Michal vzpomíná, že po vstupu do armády prošel jen čtrnáctidenním, zato však mimořádně tvrdým výcvikem: „To byl těžkej výcvik. Když se někdo při plížení zdvih’, tak ten velitel na něj šlápnul, a musel se plížit s velitelem na zádech.“ Se zaujetím také vypravuje, jakou fasovali krásnou uniformu a obuv. „Krásný uniformy, čepice nádherný. My jsme měli boty šněrovací, do mokra, a když byl tuhej mráz, tak jsme měli takzvaný válenky. To je z nějakých chlupů udělaný a to jsme natáhli na nohy a čím byl větší mráz, tím větší bylo teplo na nohy. Jak kdybych měl nohy u kamen. To nám záviděli i Němci, protože ty mrzli.“ V Rudé armádě využil svou znalost maďarštiny při výsleších zajatců. Hlavně však Michal Misla působil jako průzkumník u oddílu samopalníků.

Vypráví historku, jak jednou na průzkumu vešel omylem do domu plného Němců. Vešel do domu s odjištěným granátem v ruce a začal křičet: „Ruky věrch!“ – „Oni věděli, že po mně nemůžou střílet, protože kdybych padnul na zem s granátem, tak by zemřeli všichni, i já. Tak dali ruce nahoru a pak jsem ten granát hodil a vyšla rána.“

Michal také vypravuje, jak v zimě zachránil svého raněného velitele z obklíčení: „Prosil mě, abych ho zahodil a zachránil se sám. Já jak jsem byl zvyklej ještě z domova, tak jsem si udělal křížek a řekl mu, že ho tu nenechám, ať padnu, ale nenechám ho tam.“ Když se dostali z obklíčení na ošetřovnu, vrátil se do obklíčení ještě jednou pro dalšího kamaráda. S ním se pak vrátil do tábora svého oddílu a omdlel. Probudil se až druhý den a nemohl sám sebe poznat v zrcadle. Michal Misla také vzpomíná, že při dlouhých pochodech spali za chůze. Pochodovali ve čtyřstupu a krajní vojáci podpírali ty uprostřed, kteří spali.

Michal postupoval s Rudou armádou Polskem. Vzpomíná si na boje u Krosna a Jasla. V bojích u Bělska byl Michal Misla těžce raněn do rukou, ramen a hlavy střepinami z granátu. Byl převezen do nemocnice v Přemyšli a operován.