Václav Mizera

„Přijdeme tam, koukáme a v té chvíli, bylo asi deset hodin, jeden ten tank najednou – my to viděli z boku – jak chlapi na ně házeli a hodil flašku na šoféra, ten strhl řízení a vlétnul do prvního sloupu. Začalo to padat, sutina, okna, jestli tam byli pod podloubím lidi, to nevím, byla to hromada prachu. Všichni jsme začali utíkat.“ – „Někdo po vás střílel?“ – „Ne, to nikdo nestřílel. Šofér tankista byl zasypaný a nahoře se začal hýbat poklop velitele tanku, otevřel to a vystrčil ruku s pistolí a mířil na lidi v okolí. Už jsme byli od toho třicet metrů.“ – „Nevystřelil ten velitel?“ – „Ne, nevystřelil, ale měl vztek. To bylo vidět. Tak vycouvali ven z cihel, v tom přijely sanity a zase jsem viděl, jak nacouvali do sanity, protože on vzadu neviděl. A prorazil si sudy s naftou, tak jsme se báli, protože jak tekla nafta před radnicí a kolejema, tak tam začali házet sirky, aby to podpálili. To by shořelo půl Liberce. Tak jsme s mojí přítelkyní odešli pryč a jeli jsme domů.“

„Ráno ve čtyři v rádiu pořád ‚uvaga, uvaga‘… no a pro tátu přijeli, jak byl starostou, tak pro něj přijel auťák, volha nějaká, a odvezli ho.“ – „A kdo to byl, ta volha?“ – „Nevíme, táta ví, řeknu vám to. Máma brečela, protože telefony nikde nic, ale potom jí táta – ve vsi byly dva tři telefony – tak jí zavolal odpoledne, že je v Liberci a že je tam asi dva dny nechají.“ – „On byl zatčen? Unesen?“ – „No asi tak, asi aby nedělali ve vsi žádné rozbroje a neorganizovali atak. Táta pak přijel domů a říkal, že byl na ONV (okresní národní výbor – pozn. red.), že tam spali, v jídelně jedli. Starostové z celého okresu a z vesnic tam byli.“

„Naši v roce 1962 vstoupili do JZD. Do šedesátého druhého vydrželi, potom vstoupili do JZD.“ – „Proč vstoupili?“ – „Protože věděli, že už to takhle dál nepůjde, nechtěli se trápit a dohadovat se s nima. Lidi by chodili soukromě, ale spousta lidí už se bálo i soukromě, načerno jste nic prodat nemohl. Tak by se neuživili. Trvalo třeba rok a oni to zahradnictví rozhrnuli buldozerem.“