Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaryna Mlchová (* 1921  †︎ 2017)

• narozena 26. února 1921 v Praze

• jejím otcem byl literát Karel Krofta

• vystudovala střední průmyslovou školu chemickou v Liberci a Praze

• za války se přidala k odbojové skupině Petičního výboru Věrni zůstaneme

• posílala potravinové balíčky do koncentračních táborů, připravovala chemikálie, které zachránily řadu lidí před transporty, sháněla náhradníky za odbojáře předvolané k totálnímu nasazení

• na konci války uprchla s malou dcerou k tetě do Milovic

• zemřela 9. ledna 2017

Jaryna Mlchová, za svobodna Kroftová, se narodila 26. února 1921 v Praze-Libni. Jedna z jejích prababiček se dožila sta let, její druzí praprarodiče spolu měli celkem sedmnáct dětí. Dědeček si v Libni otevřel hospodu, v níž se Jarynina babička upila k smrti. Jaryna pak proto nikdy neměla ráda hospody. Dnes se na stejném místě nachází lékárna U Kroftů. Jaryny otec byl básník a spisovatel Václav Karel Krofta, který publikoval celkem asi pětadvacet knih: „Myslel si o sobě, že je bohém, ale nebyl. V první řadě totiž vůbec nesnášel alkohol,“ vzpomíná na tatínka Jaryna. Když jí byly přibližně tři roky, přestěhovala se rodina do Nuslí. Později se její rodiče rozvedli a Jaryna tak vyrostla u svých prarodičů v Hodkovičkách.

Život v Liberci a studia

Jarynu velice bavila chemie, nechtěla jít proto studovat na gymnázium. Tatínek literát její rozhodnutí neschvaloval, což Jarynu popudilo natolik, že se sama přihlásila na chemickou průmyslovku. Kvůli jeho odporu ale musela první rok chodit na česko-německou průmyslovou školu v Liberci: „Neměli jsme tam rádi Němce a oni neměli rádi nás,“ přiznává. Henleinovcům například s kamarády barvili bílé podkolenky červenou a modrou barvou na českou trikoloru. Ona sama se ale podle svých slov vždy držela spíše v pozadí, ostatně jako celý život.

Po obsazení Sudet se vrátila do Prahy, kde pokračovala ve studiu. Střední školu dokončila v roce 1940, rok po uzavření vysokých škol. „Tak jsem si jen tak z legrace udělala ještě maturitu na gymnáziu, abych to měla kompletní,“ dodává. Poté začala pracovat ve Výzkumném ústavu cukrovarnickém v pražských Střešovicích.

Práce v odboji: balíčky se žloutenkou, totální nasazení

Na začátku války se vdala, poté se i s manželem zapojila do pětičlenné odbojové skupiny, jejímž vedoucím byl Jaroslav Jindra a která působila v rámci Petičního výboru Věrni zůstaneme (sama ale říká, že zkratka PVVZ původně znamenala „pravdě vždy věrni zůstaneme“ a s novým názvem nesouhlasí). Vedení organizace bylo orientované na Moskvu. „To tenkrát nikdo opravdu nevěděl. Když jsme byli proti Němcům, tak jsme byli proti Němcům všichni,“ vzpomíná Jaryna. V PVVZ vykonávala řadu činností, které vyžadovaly organizační schopnosti. Mimo jiné připravovala balíčky s jídlem, které se posílaly vězňům do koncentračních táborů, nebo sháněla peníze pro prchající vězně. Plně také využila svých znalostí chemie. Vyráběla balíčky s kyselinou pikrovou a kyselinou citronovou, které měly po požití podobné projevy jako žloutenka. Dodávala je především Židům, kteří měli jít do transportů. Tito lidé se pak s příznaky žloutenky přihlásili na klinice u dr. Herforta, díky čemuž řada z nich unikla koncentračním táborům. Vzpomíná také, že řada lidí se před transportem zachránila útěkem do léčebny v Bohnicích.

Mnoho členů a členek odbojové skupiny bylo v posledních letech války povoláno k totálnímu nasazení v Německu. Jaryna měla známého na pracovním úřadě, který zpracovával tato předvolání a vždy jí dal dopředu vědět. Ona pak mezi čerstvě propuštěnými pankráckými vězni sháněla za předvolané členy odboje náhradníky. Uplácela je penězi i podomácku vyrobenými voňavkami a rumem. Její byt byl za války několikrát prohledán gestapem, které ale nikdy nic kompromitujícího nenašlo. Kvůli jedné takové prohlídce málem zmeškala vlastní maturitu.

Konec války v Milovicích

Když se jí v průběhu války narodila dcera Jana, Jaryna skupinu opustila a odjela z Prahy k tetě, která byla ženou ředitele školy v Milovicích. Zde také sídlil německý vojenský štáb. „Já jsem tu svou holku vůbec neměla čím krmit. U tety bylo aspoň mléko,“ vzpomíná. Ruská armáda po obsazení Milovic zabrala strýcovu školu a na zahradě ustájila koně. Školní byt, ve kterém pobývala Jaryna, jí nicméně ponechali a jeden voják jí dokonce přinesl dvoukilový balík rýže, z které pak dceři připravovala vývary. K ostrému střetu mezi Němci a Rusy v Milovicích nedošlo. „Já jsem pořad čekala, co se stane. A ono se kupodivu nestalo vůbec nic,“ vzpomíná Jaryna na konec války.