Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Josef Mlejnek (* 1946)

• narozen 3. 12. 1946 v Žatci

• jeho rodina se na přelomu 40. a 50. let stala obětí kolektivizace

• po maturitě na karlovarském gymnáziu (1964) vystudoval na brněnské univerzitě filozofii a biologii

• v roce 1967 konvertoval ke katolicismu

• v 70. letech pracoval v havlíčkobrodském okresním kulturním středisku, v okresním kině a okresní knihovně

• roku 1981 podepsal Chartu 77, odešel z okresní knihovny a do sametové revoluce se živil manuálně

• po příchodu do Prahy (1983) vedl samizdatové časopisy Pražské komunikace a Střední Evropa

• 1990–1996 se cele věnoval vydávání časopisu Střední Evropa

• 1996–1998 byl redaktorem kulturní rubriky Lidových novin

• 1998–2003 působil v Mladé frontě DNES

• 2003–2006 pracoval ve svobodném povolání

• roku 2006 odešel do předčasného důchodu

• v současnosti žije střídavě v Praze a v Lípě

• svými kritikami, překlady a básněmi přispívá do Revue Politika, přílohy Katolického týdeníku Perspektivy, Divadelních novin, kulturního čtrnáctideníku A2 a dalších periodik

Nejranější vzpomínky Josefa Mlejnka (narozen 3. 12. 1946 v Žatci) pocházejí z doby těsně před kolektivizací: rodinný statek, který jeho otec vedl společně se svým tchánem, prosperoval, rodina měla všeho dostatek a ke svým třetím narozeninám dostal Josef hříbě. Stačilo však několik málo měsíců a celý Josefův svět se obrátil vzhůru nohama: jeho rodiče se jako „kulaci“ stali terčem tvrdé diskriminace, otec byl přinucen ke vstupu do JZD, matka musela chodit dojit družstevní krávy a trpět při tom jízlivé poznámky sousedů.

Z toho, co se děje, tříletý Josef samozřejmě moudrý nebyl, a stačilo málo, aby svou dětskou nevědomostí přivedl příbuzné do problémů. „Před první světovou válkou můj děda jezdil vydělávat peníze do Ameriky,“ líčí Josef Mlejnek. „Jako malému klukovi mi o Americe vyprávěl, já si do kasičky střádal drobné, v pěti šesti letech jsem pak s kasičkou šel na nádraží a chtěl jsem si koupit lístek do Ameriky. Normálně by taková věc prošla s úsměvem, jenže se psal rok 1951 nebo 1952. Paní z výdejny mě udala a ještě si stěžovala, že její dcera má prý horší známky kvůli tomu, že jsem kulacký synek. Dědu v té věci přišli vyšetřovat, ale pan řídící Čančura se ho zastal a argumentoval, že mi dědeček vyprávěl, jak v Americe utiskují černochy, a že já chtěl jet do Ameriky rozpoutat národně osvobozenecký boj.“

Jenže Josefův dědeček měl ve svém názoru na komunismus jasno – mnohé naznačuje už to, že loutce hrající na housličky, kterou pro svého vnuka vyrobil, nasadil hlavu Julia Fučíka. A některé dědečkovy výroky na adresu režimu malému Josefovi utkvěly: „Když jsem jednou přišel za dědou, poslouchali s tátou Svobodnou Evropu, a vrylo se mi do paměti, jak tátovi říká: ,Komunismus je mor, ten přežije mě, tebe a možná i tebe.‘ A ukázal na mě prstem.“ Tehdy ovšem dědeček nemohl tušit, že za nějakých třicet čtyřicet let se Josef zaslouží o to, aby se poslední část jeho proroctví nenaplnila.

Marný útěk před kolektivizací

Josef Mlejnek je, jak sám říká, dítě lásky: rodiče se seznámili na taneční zábavě v únoru 1946, přibližně po osmi měsících slavili svatbu a v prosinci se jim narodilo první dítě. Josefův otec byl v té době sice sotva plnoletý, ale již se stihl vyznamenat v bojích na východní frontě, zejména během karpatsko-dukelské operace; do Československa přišel se Svobodovou armádou a o návratu do rodné Volyně vůbec neuvažoval. Již dvakrát totiž zažil kolektivizaci a doufal, že v českém pohraničí, kde bylo možné pořídit si za pakatel celý statek, se mu povede lépe.

Jestliže Josefův otec stál v roce 1945 na straně vítězů, rodina matky patřila mezi poražené – někteří příbuzní byli jako sudetští Němci zařazeni do transportu a vysídleni. Avšak vysvětlit malému Josefovi, že skutečnost není černobílá, pár let po válce jednoduše nešlo: když jej matka chtěla učit německy, němčinu odmítal jako jazyk nepřátel.

Po komunistickém převratu vzal sen Josefových rodičů o vlastním hospodářství za své. Část majetku již na přelomu 40. a 50. let postoupili JZD, a když se o několik roků později rozhodli z družstva vystoupit, museli se vyplatit. Josefův otec tehdy začal pracovat jako hajný u vojenských lesů na Karlovarsku, následně dokončil lesnickou školu a na inzerát si našel místo u lesního závodu ve Světlé nad Sázavou; v roce 1962 se tak Mlejnkovi přestěhovali na Vysočinu, nejdříve se usadili v Květinově, po osmi letech se přesunuli do nedaleké Lípy.

Období nesvobody vděčím za to, že jsem musel psát do šuplíku

Josef ale na rozdíl od rodičů zůstal v Karlových Varech – studoval na gymnáziu, měnit školu dva roky před maturitou se mu nechtělo a rodiče nakonec svolili. Přibližně od šestnácti let tak Josef bydlel na internátě, žil jako solitér, začal se orientovat na humanitní vědy, rád si vše objevoval sám a v tomto objevování mu pomáhaly časté návštěvy antikvariátu. Mezi knihami z druhé ruky našel například Nietzscheho Aforismy nebo básně Františka Gellnera, od jednoho kamaráda se dozvěděl o Franzi Kafkovi, jiný mu zase půjčil Vladimíra Holana, jehož verše za tuhého socialismu prakticky nevycházely; díky výbornému učiteli češtiny se Josef dále seznámil s tvorbou Miroslava Holuba, Josefa Hanzlíka a dalších tehdejších autorů. Do této doby se také datují jeho první básnické pokusy; na rozdíl od dnešních začínajících básníků však Josef své prvotiny nepublikoval, nejlepší nápady nechal léta zrát a vydal je až roku 1985 v samizdatové sbírce Pastvina. Jak toto částečně vynucené mlčení nesl? „Neměl jsem možnost konfrontace, což bylo dobré i špatné zároveň – člověk se nemusel nikam cpát, a tak se mimo jiné nemohl vystavit vlivům, které by ho zkazily. Rád cituji Jiřího Koláře, který říkal, že 50. letům vděčí za to, že musel psát do šuplíku a že je za to rád, protože některé věci se vytřídily, vytříbily, a člověk neměl básně za sebou jako špatné svědomí.“

V roce 1964 se Josef přihlásil do Brna ke studiu psychologie, o to větší pak bylo jeho překvapení, když mu komise, oslněná jeho znalostmi a všeobecným rozhledem, navrhla za obor filozofii. K té měl Josef díky četbě Nietzscheho a Schopenhauera blízko, proto si nechal poradit. Jako druhý obor si k filozofii přibral biologii.

Ve čtvrtém ročníku na Masarykově univerzitě Josef zažil tzv. obrodný proces, jejž vnímal zejména skrze uvolňování poměrů v kultuře. Naopak k pokusům o reformu komunismu zůstal skeptický: k marxistické ideologii se nikdy nehlásil, nadobro ho odradily jednak povinné předměty jako dialektický materialismus, historický materialismus nebo dějiny marxistické filozofie na západě, jednak vlastní četba nezáživných základů marxistické filozofie.

Pálení knih

Své první zaměstnání získal Josef Mlejnek v havlíčkobrodském okresním kulturním středisku: dostal na starost slovesné obory, jako porotce se účastnil literárních soutěží, organizoval ochotnické kroužky a spolky. Díky politickému krytí se nemusel vyjadřovat k tomu, zda souhlasí s intervencí vojsk Varšavské smlouvy, ale přibližně po devíti měsících měl přesto konflikt s nadřízeným, ze střediska odešel a stal se správcem okresního kina. Podle Josefových slov do programu kin stranická rozhodnutí nijak zvlášť nezasahovala a ve výběru filmů panovala relativní svoboda; pak ale byla přijata směrnice, podle níž se měly zvyšovat tržby a naopak snižovat podíl západních snímků. Kritika tohoto opatření stála Josefa místo, pomohli mu však jistí straničtí oportunisté a v březnu 1973 byl přijat do okresní knihovny na pozici pracovníka odpovědného za správu fondů a katalogizaci.

Shodou okolností se pouhý měsíc nato rozjela očista veřejných fondů. Na tuto akci Josef vzpomíná jako na zakonspirovanou ústřední direktivu: na Ústřední výbor prý byli nejdříve sezváni ředitelé krajských knihoven a na schůzce si nechali nadiktovat jména autorů, jejichž díla měla být vyřazena; stejná procedura se pak opakovala v případě ředitelů okresních knihoven, z nichž ne všichni měli dostatečné vzdělání na to, aby si jména zapsali správně. Josef Mlejnek pak musel opravovat, co jeho šéfka zkomolila, a díky této pomoci mohli pověřenci ministerstva kultury konstatovat, že v Havlíčkově Brodě byla očista provedena důsledně a pořádně. Ironií osudu zůstává, že se z velké části jednalo o spisy klasiků marxismu-leninismu a paralelně k likvidaci děl závadných autorů probíhala v havlíčkobrodské knihovně výstava o tom, jak totéž prováděli v Čechách a na Moravě o čtyřicet let dříve nacisté.

Vyřazování titulů se Josef Mlejnek účastnil dvojím způsobem: ze svého pracoviště si v předstihu odnesl asi pět desítek knih, u nichž předpokládal, že se ocitnou na indexu, zbylé, které byly posléze označeny za nežádoucí, odepisoval jako opotřebované čtenáři – což v případě děl komunistických ideologů nepostrádalo jistou dávku humoru – a jezdil je pálit do rezervních skladů.

Když rozsvítí lampu, nestaví ji pod nádobu, ale na svícen

Ačkoli s režimem se Josef Mlejnek nezapletl, svou roli v systému vnímal jako nejednoznačnou a některé kompromisy ho tížily čím dál tím víc. S jeho černým svědomím souviselo i to, že roku 1967 konvertoval ke katolicismu, jeho zpovědníkem a osobním přítelem se stal Vít Tajovský, dobře se znal s manželi Reynkovými a skrze ně se seznámil s dalšími osobnostmi, mimo jiné i s českými disidenty. A pokud v prvních letech normalizace Josef věřil, že se nevrátí pronásledování církve nebo že po jisté době bude možné pokračovat v obrodném procesu, v druhé polovině 70. let si už přiznával, že jeho naděje byly naivní a že další improvizování, vyčkávání či taktizování by bylo morálně pochybné. Uvědomoval si, že je různým kádrům zavázaný a zachovával loajalitu k ředitelce knihovny, jež nad ním držela ochrannou ruku, dokonce i poté, co jej vyzvala, aby podal písemné vysvětlení, jak se jako filozof může hlásit ke katolicismu. Josef tak ze zcela pochopitelných důvodů balancoval mezi věrností sobě a vlastním ideálům a obavami z toho, aby nonkonformním postojem nezpůsobil komplikace příbuzným a kolegům. Toto nepříjemné váhání a zvažování možných následků dobře ilustruje historka z konce 70. let. „Ředitelka knihovny nám jako zaměstnancům měla přečíst prohlášení proti Chartě,“ vzpomíná Josef Mlejnek. „Shromáždili jsme se u ní v kanceláři, já se kousal do rtů, a když ostatní odešli, zavolala si mě a řekla: ,Já jsem se tak bála, že začnete mluvit!‘ Správně jsem měl říct, že s tím nesouhlasím… Jenže takhle nám jen něco formálně přečetla a byl pokoj.“

Právě Prohlášení Charty 77 přineslo v Josefově rozhodování důležitý zlom – krátce po jeho vydání následovala tzv. Anticharta i jiná veřejná vystoupení a proklamace, v nichž se mnoho známých osobností vyslovilo proti „ztroskotancům a samozvancům“. Toto selhání elit u Josefa jen posílilo potřebu vystoupit z řady, porušit mlčení a otevřeně se přihlásit ke kritice režimu. Když se k Josefovým morálním dilematům připočetlo, že mu podřízení dělali naschvály, dovolovali si na něj a stěžovali si nebo že Josef pobíral nižší plat, než na jaký měl podle tabulek nárok, bylo zřejmě jen otázkou času, kdy se odhodlá k radikálnímu kroku. Ten přišel v roce 1981: Josef podepsal Chartu, v říjnu odešel z knihovny a dal se zaměstnat v zemědělském družstvu.

Hledání střední Evropy

Na začátku 80. let ztroskotala i další Josefova naděje: doufal, že na Havlíčkobrodsku se o něj tajná policie bude zajímat méně než ve větším městě, opak se ukázal pravdou; v nedalekém Brodu StB sledovala otce Tajovského, v Pohledu bydlela taktéž sledovaná Marta Kubišová, v Dolním Městě Sergej Machonin a v blízkém Petrkově se na usedlosti manželů Reynkových scházeli hosté z Francie a disidenti. Pobyt na venkově se ukazoval stále složitější a zřejmě poslední kapkou byl pro Josefa rozpad manželství.

Roku 1983 se Josef přestěhoval do hlavního města a leccos nasvědčovalo tomu, že zde začne nový život. Známí z chartistických kruhů Josefovi navrhovali, aby jako mluvčí Charty zastupoval věřící; tuto nabídku však odmítl s tím, že jeho rodinné poměry jsou neuspořádané a že do celé záležitosti nechce zatáhnout svou bývalou manželku a děti. Naopak nápad disidenta Rudolfa Kučery, jenž chtěl založit samizdatovou kulturní revue zaměřenou na střední Evropu, byl Josefovi jako šitý na míru: z dřívějšího období měl zkušenost s přispíváním do různých sborníků, učil se překládat a zaměření časopisu se mu vzhledem k potřebám doby zdálo výborně zvolené. Podněty k tomu, aby se Evropa začala více zajímat o svou východní část, dávali již dříve spisovatelé jako Czesław Miłosz, Gustaw Herling-Grudziński nebo Milan Kundera. Právě Kunderův nedávno zveřejněný esej Okradená Evropa Josefa Mlejnka provokoval, některé Kunderovy teze pokládal za zavádějící či zjednodušující, a tak revue Střední Evropa otevřela ve svém prvním čísle polemiku se slavným českým emigrantem.

V polovině 80. let přizval Josefa Mlejnka do podobného projektu také Jiří Mrázek, časopis dostal název Pražské komunikace a vzhledem k tomu, že obě média přinášela kulturní podněty ze zahraničí a pomáhala zaplnit pomyslná bílá místa, představovaly Pražské komunikace jakýsi pandán ke Střední Evropě. Překlady tvořily přibližně dvě třetiny obsahu Pražských komunikací, zbylý prostor byl vyhrazen původním textům od Jiřího Oliče, Jáchyma Topola, Petrušky Šustrové či Evy Kantůrkové. Jiří Mrázek a Josef Mlejnek ale brzy narazili na rozpory v koncepci – zatímco Josef chtěl Pražské komunikace orientovat na křesťanská, filozofická a teologická témata, Jiří Mrázek prosazoval underground; rozdíly v jejich pohledu na věc se bohužel ukázaly jako nepřekonatelné a vedení časopisu se pak chopil Josef Mlejnek sám.

Na poměry samizdatu probíhalo vydávání Pražských komunikací a Střední Evropy téměř profesionálně: texty opisoval tým písařek, opisy se podle kvality rozdělovaly mezi staré a mladé čtenáře, od roku 1985 písařky nahradil psací stroj s pamětí, ten zase o rok či dva později vystřídal počítač IBM, který tiskl i první kopie samizdatové Revolver revue. Tímto způsobem se do sametové revoluce podařilo připravit dvanáct čísel Střední Evropy a pět čísel Pražských komunikací.[1]

Pro Střední Evropu navíc Josef Mlejnek získal k externí spolupráci Petra Rezka, Nikolaje Stankoviče, Petrušku Šustrovou, Ludvíka Bednáře, Zbyňka Hejdu a další, v tomto listu také upozorňoval na bolavá místa české historie a za velký společenský přínos lze dodnes považovat zejména výzvu k reflexi vyhnání sudetských Němců.

Hojný pokoj mají ti, kdo milují tvůj Zákon

V porovnání se sedmdesátými lety se osmdesátá léta v životě Josefa Mlejnka jeví až překvapivě klidně: v Praze sice po měsíci na nátlak StB přišel o místo čerpače, záhy si však našel jiné zaměstnání, jako mazač se policii zřejmě zdál neškodný, a tak jej z holešovických chladíren již nikdo nevyháněl. Práce to pro Josefa nebyla náročná, nadto mu umožňovala, aby se realizoval ve zcela jiné oblasti; také proto v ní vydržel až do dubna 1989, kdy přestoupil na pozici topiče do Fakultní nemocnice Pod Petřínem. V druhé polovině 80. let měl tedy Josef Mlejnek vhodné podmínky k tomu, aby zároveň s časopiseckými překlady připravoval i samizdatové překlady knižní a vedle polských autorů u nás představil mimo jiné francouzského myslitele Clauda Tresmontanta.

Přibližně půl roku po pádu komunistického režimu se Josef Mlejnek začal cele věnovat vydávání časopisu Střední Evropa, v roce 1996 se stal redaktorem kulturní rubriky Lidových novin, o dvě léta později začal působit v Mladé frontě DNES; od roku 2003 pracoval ve svobodném povolání a v roce 2006 odešel do předčasného důchodu.

V současnosti žije Josef Mlejnek střídavě v Praze a v Lípě, svými kritikami, překlady a básněmi přispívá do Revue Politika, přílohy Katolického týdeníku Perspektivy, Divadelních novin, kulturního čtrnáctideníku A2 a dalších periodik.

[1]Více viz: http://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=120