Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Ivo Mludek (* 1964)

• narodil se 27. srpna 1964 v Opavě

• vyrůstal v Ludgeřovicích na Hlučínsku v rodině dělníka ostravských železáren

• vystudoval Střední ekonomickou školu v Opavě

• pořádal poslechové diskotéky západních kapel ve vesnicích na Hlučínsku

• v letech 1982 až 1984 absolvoval základní vojenskou službu v Břeclavi

• u jednotky Pohraniční stráže zažil, jak režim hlídal hranici se Západem

• po návratu z vojny nastoupil jako kulisák ve Slezském divadle v Opavě

• postupně navazoval kontakty s lidmi z československého a polského disentu

• v roce 1988 spolu s dalšími vydával autorský samizdatový časopis Protější chodník

• pravidelně zadržován a vyslýchán Státní bezpečností

• v prosinci roku 1988 podepsal Chartu 77

• v listopadu 1989 se stal vůdčí osobností sametové revoluce v Opavě

• počátkem roku 1990 odmítl vstoupit do politiky a spolu s dalšími založil noviny Region

Na dolním konci vesnice mizí cesta pod železničním viaduktem. Hned za ním se stáčí vlevo a pokračuje k mostu přes řeku Opavu. Jilešovice leží na trase z Ostravy do Opavy a do malé hospody s velkým sálem je to od viaduktu pár desítek metrů. Ze zastávky vlaku jen o něco málo dál.

Desítky policejních vozů, které ten večer hospodu obklíčily, přijely ze všech stran. Příslušníci VB v zelených košilích s červenými výložkami. Estébáci v civilu. Vyváděli jednoho po druhém. Kontrolovali doklady, třídili lidi podle adres, pak je cpali do aut a odváželi pryč. Hlouček štamgastů postával před hospodou a hleděl na tu melu, stejně jako vesničané za ploty svých zahrad. Takové manévry tady snad nezažili od doby, kdy v květnu 1945 táhla krajem na Ostravu vojska Rudé armády.

Od Šumperku po Těšín

„Podobná hnízda občanské neposlušnosti, jaké jsme měli v Opavě, jsme začali propojovat s dalšími městy. S Krnovem, Karvinou, Havířovem, s Novým Jičínem… To bylo bezvadné, protože najednou už jsme nebyli v izolaci. Najednou nás bylo plno,“ vypráví muž s elegantně prošedivělými vlasy až pod límec.

Plešatá mánička, jak Ivo Mludek z Opavy sám sebe právě nazval, byla v létě 1988 v jilešovické hospodě také. Už několik měsíců se tam scházeli lidé z moravskoslezského disentu a čtyřiadvacetiletý kulisák opavského divadla byl jedním z těch, kteří ty sleziny pořádali. „Abychom měli nějakou platformu a mohli se potkávat, vymysleli jsme srazy v Jilešovicích. Vesnicí kmitají vlaky tam a zpátky, je to prostě takové uzlové místo. Zpočátku se nás scházelo osm, deset, patnáct, až nás tam nakonec chodilo skoro padesát. Rázem se v sále objevily desítky lidí z celého kraje, kteří si vyměnili samizdaty, předali materiály, domluvili spoustu věcí a za půl hodiny už nasedali do vlaků.“

Trvalo to několik měsíců. Po celou tu dobu se účastníci jilešovických setkání vždy v pořádku a nerušeně vracívali domů vlakem. Agentů a donašečů však měli mezi sebou dost, takže estébáci rychle postřehli, že se nezávislé hnutí začíná propojovat od Šumperku po Těšín. Asi chtěli zjistit, kdo ještě do Jilešovic přijede. Proto tak dlouho vyčkávali. Pak ovšem všechny sebrali a rozvezli po kraji. K výslechům a šikaně ve svých okresech.

Bigbít

Ivo Mludek se narodil v roce 1964 v Ludgeřovicích, na opačném břehu řeky Opavy, než na kterém leží Jilešovice se svou hospodou. Otec byl dělníkem ostravských železáren a máma vedoucí školní jídelny. Jako všichni lidé z Hlučínska, měla také tahle rodina spletité česko-německé kořeny. Babička z matčiny strany vyrůstala v Porúří, tátův otec sloužil za války v jednotkách wehrmachtu a prošel hrůzným sovětským lágrem Karaganda.

Na své dětství v Ludgeřovicích vzpomíná Ivo Mludek rád. Často s otcem vyráželi do okolní krajiny a hodně četl. Už někdy ve třetí čtvrté třídě dostal povolení navštěvovat v místní knihovně oddělení pro dospělé a louskal jednu knížku za druhou. Když se učitelka dětí ptala, čím by jednou chtěly být, mladý Mludek prohlašoval, že určitě novinářem.

První tušení o světě za obzorem rodného kraje i normalizačního Československa však nepřišlo skrze literaturu, ale prostřednictvím muziky. Starší bráchové spolužáků vlastnili pásky s bigbítem, a když spustili své kotoučové magnetofony, nastávaly úchvatné chvíle. „Kdo jednou v bigbítu uslyšel tu živelnost a dravost, nekompromisnost a nevázanost a porovnal to s tím, co se hrálo v rádiu a televizi, ten musel zjistit, že existuje úplně jiný svět. A ten jiný svět, to bylo ono. To bylo to okno do jiného života, než který jsme žili. Do školy jen v tesilkách, vlasy ostříhané dva centimetry nad límec, a když ne, tak vás odtáhli do kabinetu a tam ostříhali… A najednou tady bylo něco, a to říkalo: Běžte s tím do háje!“

Na střední ekonomickou školu nastoupil Ivo Mludek do Opavy, ovšem z Ludgeřovic byla blíže velká Ostrava. Tak velká, že tam bylo dost místa pro akce široko daleko známé jako „burza“. A tam bigbítu lační kluci o sobotách vyjížděli na lov. Dali dohromady všechny své peníze, protože jedna deska stála tři stovky, novinka tři sta padesát, což byly strašlivé peníze, a vyjeli do Ostravy. „Takže jsme se složili a šli na burzu. Postávali tam chlapíci, měli před sebou hromady desek, ve kterých jsme se prohrabávali, koukali na ně, a když jsme měli zájem, tak jsme tu desku prohlíželi proti slunci, jestli není poškrábaná, a licitovalo se o ceně…“ vzpomíná Ivo Mludek.

„A pak už jsme si desku odnášeli domů a byla to velká sláva. Jednou jsem o prázdninách měsíc makal na vykládce vagonů, dřel jako pes, abych si koupil Selling England by the Pound od Genesis. Jel jsem tenkrát tramvají, držel ten skvost a měl pocit, že se celý svět kolem mne rozsvítil. Prostě úžasné.“

Diskotéky bez přehrávek

Džíny, zelené bundy, na nohou černé filcové boty kominíky, přes rameno somradlo. To byla brašna ze silného plátna, v armádě určená k nošení plynové masky. Vlasy tak dlouhé, jak jen to učitelé snesli. Nejdelší samozřejmě koncem prázdnin. A také hospody. Desítka za korunu sedmdesát, dvanáctka bez dvacetníku za tři.

V socialistickém Československu byl však s hospodami jeden zásadní problém. Výčepy čtvrté cenové skupiny měly nařízeno zavírat v deset hodin, což bylo pravidlo tak striktní, že se to prostě nedalo vydržet. Zvláště když hovory neměly konce a domů se nikomu nechtělo.

„Měli jsme vymakaný systém. To jste musel zmáknout nějakou logistiku. Když jste chtěl posedět v hospodě trochu déle, musel jste se snažit. A my věděli, že v Petřkovicích U blechy byla čtyřka otevřená do půlnoci. U blechy dostali výjimku. Chodili tam horníci z Dolu Vítězný únor, ale i odjinud, a to musel režim uznat, že horník po šichtě potřebuje pivo,“ vrací se do konce sedmdesátých let Ivo Mludek.

„Takže jsme tam přišli, nikde ani noha, ale těsně po desáté už měl výčepní roztočenou spoustu piv. Hospoda skoro prázdná, a všude stála roztočená piva… A pak najednou nastal rachot. Do hospody vtrhla horda horníků, a než přijely autobusy, tak to do sebe naházeli a zase vypadli. My jsme tam pak až do půlnoci v klidu seděli sami.“

Hospody na Hlučínsku se staly také místem, kam se z desek a magnetofonových pásků dařilo šířit „jiné světy“. Snad nikde jinde v tehdejším Severomoravském kraji nebylo o víkendech tolik zábav a rockových koncertů jako právě na Hlučínsku. Základem byly místní kapely, ke kterým se Ivo Mludek přidával s poslechovými diskotékami. Zahrála jedna kapela, on potom pouštěl nahrávky a nakonec zahrála druhá.

Režim nařídil, aby pro veřejná vystoupení měli hudebníci zvláštní povolení, běžně zvaná „přehrávky“. Před zvláštní komisí museli muzikanti přehrát svůj repertoár, a pokud komise usoudila, že není škodlivý socialistickému zřízení, dostali razítko. Ivo Mludek žádné razítko neměl, ale mezi kapelami s přehrávkami se schoval.

Jedinou akcí, kterou se nepodařilo dotáhnout do konce, byl koncert v době, kdy v Moskvě zemřel generální tajemník ústředního výboru Komunistické strany Sovětského svazu a nejvyšší pohlavár bolševického světa Leonid Iljič Brežněv. Všichni dostali nařízeno truchlit, rádio i televize hrály výhradně smuteční hudbu a nepřicházelo v úvahu, aby se někde v hospodě konal bigbít.

Koncert byl zrušen i s diskotékou, muzikanti s fanoušky se však nevzdali. Přesunuli se do jiné hospody, vytáhli kytary a zpívali o největším soudruhovi své vlastní písně tak dlouho, dokud je hrůzou polomrtvý hospodský nevyhodil.

Hrůza trvala celou noc

„Dodnes nezapomenu na ten pocit beznaděje, když jsem vešel do kasáren. Už mne měli v hrsti, už jsem nebyl svým pánem a to bylo strašné. Všude plno lidí, řev a hulákání. Přinutili nás svléknout civil, který okamžitě někam zmizel, a dostali jsme modré tepláky. Vystříhali nás dohola a už jsem stál v davu vystrašených lidí, kteří vypadali všichni stejně. Byl jsem si jistý, že tohle nemůžu zvládnout, ty dva roky. Co to bude? Co tu budu dělat? Co se bude se mnou dít?“

Nástup do základní vojenské služby vnímal Ivo Mludek jako své velké selhání. Před maturitou na Střední ekonomické škole v Opavě si byl totiž jistý, že zná fintu, „jak s vojnou vydrbat“. Kdo šel tenkrát pracovat třeba k železnici, toho místo dvou let čekalo jen pět měsíců. Byl si proto jistý, že práce posunovače problém s vojnou vyřeší. Jenže nebylo tomu tak. Nevšiml si totiž nového nařízení, podle kterého lidi s maturitou nesměli k posunovačům brát. A tak v říjnu 1982 narukoval...

„Co bylo na vojně permanentní, byla úplná ztráta soukromí. Ani u své vlastní skříňky jste si nebyl jistý, kdy vám tam zase nějaký pitomec vleze a bude kontrolovat, co tam máte. Žádné místo, nic, kde by člověk mohl být sám sebou a pro sebe. To bylo deprimující úplně nejvíc. Ten prvotní strach z vojny za čas pominul, ale tohle bylo strašné. Bylo to součástí systému, ve kterém vás nejenže zbavili individuality, ale také vám sebrali soukromí,“ vypráví Ivo Mludek o své službě u výcvikové jednotky Pohraniční stráže v Břeclavi.

Přes všechen odpor a obavy z dvouleté služby měl však nakonec štěstí. Střední ekonomickou školou sice předtím proplouval, jak se dalo, a nikdy si nedokázal představit, že by ho toto vzdělání mělo jednou živit, ale na vojně se mu ekonomka hodila. Namluvil důstojníkům, že opavská škola je zaměřena na potraviny, a stal se u své jednotky provianťákem. Velel kuchyni, sestavoval jídelní lístek a nakupoval potraviny.

Snad nejhorší chvíle vojny prožil krátce před jejím koncem. V říjnu 1984 zavraždili agenti tajné policie v Polsku duchovního Jerzyho Popieluszka, zvaného „kněz Solidarity“. Událost otřásla celým Polskem. V zemi panoval výjimečný stav a komunistická vláda se obávala bouřlivých nepokojů.

Ivo Mludek o tom v břeclavských kasárnách věděl. Ve skladu s proviantem ukrýval tranzistor a poslouchal polský rozhlas i Svobodnou Evropu. A najednou nastal u jednotky podivný mumraj, který jej vyděsil k smrti. Před kasárny se večer sjela všechna důstojnická auta, přestože velitelé už měli dávno volno a měli být doma u svých rodin.

„Přijely všechny nejvyšší šajby a vyhlásily pohotovost. Zavolaly si mě a nařídily nachystat balíčky s jídlem s označením DKP. To byly příděly potravin určené do akce. Na dvůr najížděly tatrovky a rovnaly se jedna vedle druhé,“ vypráví pamětník. Klepal se tenkrát ve skladu a celou noc nespal.

„Do háje, co se to děje? Já přece nepojedu do Polska… Přece nepojedu obsazovat Polsko. To raději okamžitě do basy,“ jektal tiše pořád dokola. „Do rána jsem se třásl a nakonec jsem se rozhodl. S malým srdíčkem jsem vyrazil na apelplac, že prostě nikam nepojedu,“ vzpomíná na ty chvíle. Jak by to dopadlo, neví dodnes. Armáda mezitím pohotovost zrušila a nejelo se nikam.

Polsko blíže než Praha

Návrat domů byl vysvobozením. Současně Ivo Mludek věděl, že chce žít jinak než před vojnou. Objíždět venkovské hospody a pouštět lidem muziku už mu nedávalo smysl. V břeclavských kasárnách definitivně pochopil, jak zrůdně se komunistický režim chová a jak láme lidské charaktery. Dva roky vojenské služby byly součástí systému a šikana mezi vojáky, se kterou se tam denně setkával, dělala z mladých mužů poslušné ovce, jednající přesně tak, jak to režim vyžadoval.

„Bylo otřesné sledovat, jak mí vrstevníci, buzerovaní staršími vojáky, byli najednou schopni úplně stejně šikanovat kluky, kteří právě narukovali. Jeden den ještě kartáčkem na zuby drhli záchody a nechali na sebe řvát, a za chvíli už byli těmi, kteří druhým dělali to samé,“ vzpomíná Ivo Mludek. „Změnili se během týdne, kdy přišli mladí kluci a byli vystrašení jako kdysi oni… A říkali, že jim to vracejí zpátky. Že tohle je přece spravedlnost. Byla to pro mne vysoká škola života. Z lidí se stala hovada, jen co k tomu dostali příležitost.“

Studentská léta plná bigbítu, boj s učiteli o každý centimetr vlasů i vojna byly pryč a pamětník byl rozhodnutý žít tak, jak sám bude chtít, a nemínil z toho slevit. Přestěhoval se z Ludgeřovic do malé garsonky v Opavě a nastoupil do divadla jako kulisák. Krátce nato potkal jen o něco staršího Opaváka Jaromíra Piskoře, který už byl v kontaktu s lidmi z disentu v Praze.

Tak Opavskem začala kolovat v cizině vydávaná literatura i samizdatové časopisy. Jedním z nich byl například zpravodajský měsíčník Infoch, neboli Informace o Chartě, vydávaný chartistou a novinářem Petr Uhlem. Jen co nové číslo v Praze vyšlo, už se šířilo Opavou.

Jenže mnohem blíže než Praha bylo Opavě velké Polsko. Země Lecha Walesy a Jana Pavla II., společnost nabitá energií a odhodláním ke svobodě. Poprvé se tam Ivo Mludek s přáteli vypravil v roce 1986.

Nejsnadnější způsob, jak se do Polska dostat, byl turistický zájezd. Koupili si tedy ten nejlevnější pobyt pod stanem na Baltu, a když se Ivo Mludek za pár týdnů vracel, měl bágl plný knih a polského samizdatu. Polština nebyl problém. Na severní Moravě a ve Slezsku rozuměl té řeči téměř každý. Už malé děti hltaly polskou televizi, když zrovna dávali kačera Donalda nebo včelku Máju. A mnozí, včetně Iva Mludka, vyrůstali také s polským rádiem.

„Wieczory Płytowe s Tomaszem Beksińským, Piotr Kaczkowski, Krzysztof Kosinski a další a další lidi… To byly pořady, které měly neuvěřitelnou kvalitu. Byly tam hudební novinky, pouštěly se celé desky a mělo to skvělou atmosféru. Nikdy předtím ani nikdy potom jsem nic takového v rádiu neslyšel,“ líčí své zážitky s polským rádiem. „V té době už jsem vůbec neměl televizi a poslouchal jsem jen polské rádio. To byl prostě základ. A potom jsme začali polsky také číst. Vypravili jsme se do Polska, sehnali kontakty na lidi z opozice, začali vozit knížky a začali je překládat.“

Protější chodník

Zatímco na Hlučínsku i severně od Ostravy vede polská hranice otevřenou krajinou, v Těšínských Beskydech je ukryta v lesích a táhne se po hřebenech. Od nepaměti byla proto tahle část Beskyd krajem pašeráků. Koně i dobytek, hektolitry špiritusu a později magnetofony a rádia. Pašováním si lidé v drsném kraji přilepšovali k živobytí.

Chlapíci, kteří se tu pravidelně procházeli v polovině osmdesátých let, však nechodili na hranici za kšeftem. Z polské strany vyrazil kurýr a z české strany druhý. Oba měli na zádech naprosto stejné batohy. Potkali se na smluveném místě, vykouřili cigaretu, vyměnili si batohy a zase zmizeli. Každý na svou stranu. Fungovalo to v Beskydech i v Rychlebských horách a do Československa tak proudily polské knížky, samizdatové časopisy i česká literatura a nezávislý tisk vydávaný v zahraničí.

Materiálů z Polska bylo stále více a Ivo Mludek i Jaromír Piskoř a jejich přátelé cítili potřebu začít vydávat vlastní časopis. Noviny krajského výboru KSČ s titulem Nová svoboda navíc chrlily propagandu namířenou proti Polákům a „tomu bylo třeba se postavit. To se nemohlo nechat jen tak.“ Tak v roce 1988 vznikl samizdatový magazín Protější chodník.

„Vymyslet název je nejdůležitější. Pak už jde všechno samo…“ vypráví s nadsázkou pamětník. „Padla spousta návrhů, až potom kamarád Aleš Bartusek přinesl fotku s dopravní značkou Chodci, přejděte na protější chodník. To nám přišlo srozumitelné a současně celkem vtipné, takže jsme vždy na obálku přidali tu značku.“

Protější chodník přepisovali na stroji. Vždy nějakých dvanáct třináct průklepů. Více se udělat nedalo, protože pak už nebyl text čitelný. „Od začátku jsme dbali na to, aby to nebyla jen písmenka, ale aby měl ten samizdat také nějakou grafickou úpravu. Koupil jsem třeba dětská razítka a těmi jsem tiskl barevné titulky. Také jsme tam přicvakávali fotografie. Byl to prostě opravdový časopis.“

Podzemní redakce Protějšího chodníku stačila vydat čtyři čísla. Každé vydání v tvrdých deskách, v rozsahu okolo sto stran. Když však Státní bezpečnost rozprášila setkání nezávislých aktivistů v Jilešovicích, pochopili autoři Protějšího chodníku, že doba je zralá na zpravodajské noviny. Na samizdat, který by lidi v kraji informoval o tom, co se právě děje. Noviny nazvané Severomoravská pasivita už nevznikaly v psacím stroji, ale obsah se přepisoval na blány, ze kterých se potom tiskl na papír. To přinášelo možnost vydávat podstatně větší počet kusů.

Charta

„Charta měla velký význam pro historii. O tom se samozřejmě hodně píše. Měla ale také velký význam pro takové jednotlivce, jako jsem byl já. Pro ty, kteří žili na maloměstech a v době, kdy Charta vznikla, jim bylo nějakých dvanáct třináct let. Začal jsem si uvědomovat, v jakém stavu společnost je a do čeho se mne od dětství snaží natlačit. Nechtěl jsem se tomu podvolit a Charta pro mne znamenala možnost říct ne. Toto opravdu ne.“

V prosinci 1988 Ivo Mludek na protější chodník definitivně přešel a podepsal Chartu 77. Stalo se to v bytě Dolores Šavrdové, vdově po ostravském chartistovi Jaromíru Šavrdovi, který po návratu ze svého druhého věznění v květnu 1988 zemřel. Od té chvíle se život vlasatého kulisáka a podzemního novináře z Opavy nenávratně změnil. Udělal to, k čemu od studentských let směřoval. Už kdysi v bigbítu totiž slyšel ten vzkaz: „Běžte s tím do háje. Skutečný život, skutečná svoboda vypadají jinak.“

Začaly výslechy Státní bezpečností, vyhrožování. Nic nenasvědčovalo tomu, že by režim měl už brzy padnout. „Tady si to někdo šeredně odskáče. Myslíte si, že vás Havel zachrání? Nejsme v Praze, vážený pane. Podívejte se na Šavrdu, jak dopadl,“ hučeli estébáci do Iva Mludka při výsleších. „Měl jsem tenkrát opravdu strach,“ přiznává.

Jenže najednou bylo náměstí v Opavě plné lidí a on tam stál u mikrofonu a řečnil o svobodě. V listopadu 1989 se stal jedním z lídrů Občanského fóra v Opavě, pozdější nabídky na vstup do velké politiky ovšem odmítl. Už na základní škole učitelkám vyprávěl, že chce být novinářem, a Protější chodník nebyl jeho první ani poslední novinářskou štací. Během roku 1990 založil s dalšími lidmi týdeník Region, kterým od té doby prošly desítky novinářů.

„Pro mne byla Charta cestou k získání sebeúcty. Od základní a střední školy, na vojně, pořád se mě všichni snažili donutit, abych předstíral falešnou loajalitu k režimu. Tvrdili, že se budu mít dobře, když budu bonzovat, když budu vyvěšovat vlajky a zvedat ruku pro všechno, přestože věděli, že si myslím něco jiného. Ve svých čtyřiadvaceti jsem kolem sebe viděl, jak už se velká část lidí mé generace začíná pomalu, ale jistě lámat. ‚Když to neudělám já, tak to udělá nějaký větší hajzl. Nemůžeš čurat proti větru.‘ Pomalu se z nich začínali stávat takoví panáci, jakým se ještě nedávno sami smáli. Já jsem to tak nechtěl a Charta byla pro mne pojistka, abych také nezpanchartěl.“