Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Miroslava Molíková (* 1928)

• narodila se 24. září 1928 v Mořicích na Hané

• během osvobozeneckých bojů v roce 1945 byl její rodný dům zničen

• nový dům byl postaven dva roky po osvobození

• v roce 1952 se přestěhovala do Brna a vstoupila do KSČ

• mezi lety 1959–1965 pracovala jako účetní v okresním výboru Svazu československo-sovětského přátelství v Brně

• v 60. letech absolvovala tři cesty do Sovětského svazu

• v letech 1965–1984 pracovala ve Vlnapu v úseku výchovy kádrů

• během invaze vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968 se vracela z dovolené v Bulharsku

• v roce 2023 byla v důchodu a bydlela v Brně

V závěru druhé světové války přišla s rodiči o rodný dům, ze kterého si Němci udělali kulometné hnízdo. K Sovětskému svazu pociťovala vděk za osvobození Československa. Několik let pracovala ve Svazu československo-sovětského přátelství. Svůj postoj k východní velmoci přehodnotila až po agresivním vpádu Ruska na Ukrajinu v roce 2022.

Miroslava Molíková, rozená Matoušková, se narodila 24. září 1928 do malorolnické rodiny v Mořicích nedaleko Kojetína. Její otec Josef Matoušek (nar. 1905) obhospodařoval malé hospodářství a přivydělával si také jako pomocný dělník na stavbách.

Maminka Františka (nar. 1909) pocházela z 11 dětí, svou pravou rodinu však nikdy nepoznala. Její matka zemřela při porodu a otec ji svěřil bezdětné rodině Pumprlových. „Byla jejich schovanka, nikdy ji neadoptovali,“ říká její dcera.

Zažila jsem návštěvu Masaryka. Nevěděla jsem, kdo je ten pán, na kterého všichni mávají

Rodina Matouškových bydlela na okraji Mořic, k jejich domu vedla jen polní cesta. „Byla tam řada stodol a mezi nimi tři domky, kde kromě nás bydleli ještě Grecmanovi a Zavadilovi.“

I přesto, že malá Miroslava nevyrůstala v přepychu, ale v nedostatku, vzpomíná na své dětství, které prožila ještě za první republiky, velmi ráda. Ve stejném roce, kdy se narodila, byla v Mořicích postavena budova sokolovny. „Chodívali jsme cvičit. Můj tatínek dovedl na bradlech úplná kouzla,“ vzpomíná pamětnice a dodává, že se v sokolovně aktivně účastnila i divadelních představení místních ochotníků.

Z této doby pochází také vzpomínka na návštěvu Tomáše Garrigua Masaryka v Mořicích. „Když projížděl kolem, stáli jsme před křižovatkou. V první řadě my děti, za námi starší a dospělí. Byl to pro mě silný zážitek,“ vzpomíná Miroslava Molíková, třebaže ve svém dětském věku ještě nevěděla přesně, kdo je ten pán, kterému všichni mávají.

Mořičáci k nám chodívali poslouchat zakázaný rozhlas

Když začala druhá světová válka, bylo Miroslavě 11 let. Symbolem válečných let pro ni byl radiový přijímač, který její otec koupil za peníze, jež si vydělal coby dělník při výstavbě vojenského prostoru ve Vyškově. Nad radiovým přijímačem u Matoušků doma, stejně jako na ostatních rádiích v Protektorátu Čechy a Morava, musela viset cedulka s nápisem „Pamatuj, že poslouchání zahraničního rozhlasu je zakázáno a trestá se káznicí, nebo i smrtí.“ Již v září 1939 totiž Ministerská rada pro obranu Říše v Berlíně vydala okamžitý zákaz poslechu zahraničních rozhlasových stanic.

Matouškovi však zákaz s opatrností přehlíželi. „Volá Londýn jsme poslouchali od začátku,“ vzpomíná Miroslava na pravidelné vysílání britské stanice BBC v češtině, které bylo spuštěno v roce 1939. A protože Matouškovi bydleli za humny, kde nebyli tolik na očích, chodili za nimi Londýn poslouchat i další obyvatelé Mořic. „Přišlo k nám třeba šest lidí. Všichni si sedli kolem rádia a maminka na stůl nachystala buchty nebo mléko, aby to vypadalo, že ti lidé přišli jen na besedu. Tatínek navíc vyrobil takové zařízení na vchodová vrata, která spustilo závaží a tím dalo signál, že někdo vchází do domu. Byla to finta, kterou si dodnes pamatuji,“ vzpomíná pamětnice.

Němci si z jejich domu udělali kulometné hnízdo

Když se na jaře 1945 na Hanou blížila fronta, Matouškovi si uvědomili, že se před boji nemají kam schovat, a tak si narychlo vyhloubili zahradní kryt, do kterého se ukryli. Otec kryt často opouštěl a pozoroval dalekohledem, zda už se fronta přibližuje. Jakmile byli rudoarmějci na dohled, Matouškovi se rozhodli, že raději utečou do společného krytu ve sklepení sladovny v Mořicích. Byla neděle večer. „Společný kryt byl velký. Někteří lidé s sebou měli oblečení, peřiny. Jenže my jsme neměli skoro nic, jen konev na mléko, do které matka ukryla naše doklady.“ Matouškovi společně s dalšími obyvateli Mořic v krytu strávili necelé tři dny.

Mezitím si němečtí vojáci z domu u Matoušků udělali kulometné hnízdo a snažili se bránit prostor před osvobozeneckou armádou. „Haná je rovinatá, takže když se Rusové přibližovali, Němci zahájili palbu. A tak Rusům nezbývalo nic jiného než náš dům zapálit. Kromě našeho domu shořela také střecha sladovny a střecha kostela.“[1]

Jakmile se kryt začal otřásat pod palbou, začal pan farář předčítat modlitby. První sovětští vojáci překvapili vyděšené obyvatele Mořic v krytu v úterý večer. „Neměli nad sebou vládu, cestou to vzali přes lihovar. Říkalo se, že prostřelili pár beden a lehli si pod ně, dokud alkohol tekl. Ženy před nimi utíkaly a nejedna se stala jejich polštářem,“ vzpomíná Miroslava Molíková.

Do nového se přestěhovali až za dva roky

Když Matouškovi po bojích přišli k místu, kde stál jejich dům, uviděli jen hromadu suti. Miroslava tehdy poprvé v životě viděla plakat svého tatínka. V tu chvíli kolem zrovna procházela skupina sovětských vojáků. Jeden z nich si všiml rodiny, která naříkala nad ztrátou svého domova. „Maminka říkala, že nemáme nic. Jenže ten voják lámanou češtinou opáčil: ‚Máš. Máš muž, máš děti. A u mě nic. Já sám. Moje žena a děti pobity.’“

První dva měsíce rodina přečkala v domě strýce Roberta, poté se jich ujala rodina Crhonková z Mořic. „Měli pět dětí a třípokojový byt. Nás nechali bydlet v koupelně, ze které jsme si udělali provizorní kuchyň, a nechali nám jeden volný pokoj. Kvůli nám se uskromnili a koupali se jen v lavoru,“ říká Miroslava Molíková a s vděkem vzpomíná také na další obyvatele Mořic. „Pokoj jsme si vybavili tím, co nám Mořičáci darovali. Mimo jiné jsme dostali i americký sporák. Oni to brali tak, že jsme to odnesli za celou vesnici, tak nám chtěli pomoci.“

Obyvatelé Mořic pomáhali také se stavbou nového domu rodiny Matouškových. „Zedníci a pomocníci si za svoji práci nevzali ani korunu. Navíc stát nám přispěl asi 35 tisíc korun, které jsme použili na novou střechu.“ Stavba nového domu trvala dva roky, rodina se do něj nastěhovala v roce 1947. Miroslava Molíková v něm bydlela do roku 1952.

Počátkem padesátých let bylo v Mořicích založeno jednotné zemědělské družstvo (JZD). Otec Miroslavy Molíkové v roce 1950 podepsal přihlášku. „Můj táta měl kamaráda z Mašovic u Znojma, kde družstvo už nějakou dobu fungovalo a prosperovalo. To jej přesvědčilo,“ vzpomíná Miroslava Molíková, jejíž rodiče byli tehdy pověřeni prací v kravíně.

S manželem pracovali na Lenince v Brně

Právě v Mašovicích se Miroslava seznámila se svým budoucím manželem Ladislavem Molíkem, který v té době pracoval jako příslušník ministerstva vnitra v Praze. Sňatek uzavřeli v srpnu 1952. V té době také vstoupila do Komunistické strany Československa (KSČ). Podle jejích slov se však nejednalo o příliš horlivé rozhodnutí. „V té době jsem si myslela, že je to organizace pro dospělé, za kterou já jsem se tedy rozhodně nepovažovala, a o politiku jsem se nezajímala,“ říká Miroslava Molíková a dodává, že ji nikdy nikdo nenutil udělat nějaký čin, který by plynul z toho, že je ve straně. „I když jsem byla ve straně, mám svědomí čisté. Já tu červenou knížku měla na placení příspěvků a to bylo všechno.“

Po svatbě se manželé Molíkovi přestěhovali do Brna. Manžel Ladislav byl přeložen na tzv. Leninku, tedy do brněnské Veřejné bezpečnosti, která sídlila na tehdejší Leninově (dnes Kounicově) ulici. „Měl na starosti hlídat jednotlivé členy brněnské SNB,“ říká Miroslava. Na tzv. Lenince začala v roce 1953 pracovat také Miroslava Molíková, a to na dopravním oddělení, kde měla na starosti dopravní nehody.

Sovětskému svazu jsem byla vděčná, že nás osvobodil

V roce 1959 přijala Miroslava Molíková místo účetní v brněnské pobočce Svazu československo-sovětského přátelství (SČSP). Jednalo se o masovou organizaci, která prakticky po celé období komunistického režimu významným způsobem zasahovala do politického, kulturního i pracovního života lidí v Československu. „Propagoval se tam Sovětský svaz, ruština a nejrůznější sovětské časopisy. Ve svazu se poukazovalo na to, abychom navazovali přátelství s touto zemí. Úlohou bylo zkrátka získávat další lidi, kteří ctí Sovětský svaz za to, že nás na konci války osvobodil,“ popisuje Miroslava Molíková.

K významným nástrojům Svazu československo-sovětského přátelství patřila zahraniční turistika. Svaz zajišťoval návštěvy „oběma směry“ – tedy jak zájezdy československých turistů do Sovětského svazu, tak i návštěvy sovětských turistů v Československu. Návštěvy Čechoslováků v Sovětském svazu probíhaly téměř plně v režii cestovní kanceláře Čedok. Ta obstarávala samotné zájezdy – transport, ubytování, prohlídky apod., zatímco úkolem SČSP bylo získávat pro tyto zájezdy účastníky.[2]

Miroslava Molíková navštívila tímto způsobem Sovětský svaz třikrát. „Viděla jsem Moskvu, Leningrad, Jerevan. Ta místa ve mně vyvolávala obdiv a silný dojem,“ vzpomíná Miroslava Molíková na Sovětský svaz, který si v té době lze spojovat také s nízkou gramotností, nedostatečným zásobováním, represivním státním aparátem, chudobou a přítomností pracovních táborů. To však mělo zůstat československým turistům skryto, což se snad i dařilo, jak o tom svědčí postoj Miroslavy Molíkové. „K Sovětskému svazu jsem vzhlížela jako k opravdovému osvoboditeli. Na území té země jsem se osobně nesetkala s ničím, co by mě nakoplo k tomu, abych svůj postoj nějak změnila,“ dodává.

Miroslava Molíková pracovala jako účetní ve Svazu československo-sovětského přátelství do roku 1965, poté podle svých slov nastoupila do Vlnapu, jednoho ze čtyř brněnských vlnařských národních podniků (vedle Mosilany, Vlněny a Vitky). Pamětnice zde pracovala na úseku výchovy kádrů a měla tak na starost dohled nad učňovskými zařízeními vlnařského průmyslu v celém Československu. Vlnařský průmysl měl v té době více než 300 závodů, soustředěných v oblastech Brna, Liberce, Humpolce, Krnova, Aše, Trenčína, Žiliny a Lučence, kam Miroslava Molíková pravidelně jezdila.[3]

Tak, holky, utíkáme domů, ať nepřijdeme k úrazu

V den, kdy do Československa vtrhla vojska Varšavské smlouvy, vracela se Miroslava Molíková se svými dcerami a matkou z dovolené v Bulharsku. Čtveřice přijela domů právě 21. srpna a po dlouhé cestě si šla rovnou lehnout.

Zanedlouho ji však probudil manžel a znepokojivým hlasem říkal: „Před prodejnou stojí zástup lidí, co si narychlo kupují zásoby, protože jsou tady Rusáci a nevíme, co bude. Vy si tady spíte, a přitom nemáme doma nic!“ Rozespalá Miroslava v tu chvíli vyskočila a šla se podívat z okna. Ulicí se skutečně vinula dlouhá fronta vedoucí do obchodu s potravinami. „Když jsem tam vešla, vše bylo vybrakované,“ dodává.

Miroslava si nedokázala danou situaci vysvětlit. „Cestou přes Slovensko jsme nepotkali jediné vojenské auto ani vojáka. Nechápala jsem, kde se tady proboha vzali. Nevěděla jsem o tom, že bychom je prosili, aby přijeli. Proč sem přijeli s tanky, když žádná válka nebyla? Budou nás střílet, nebo co se bude dít?“ Popisuje dnes Miroslava Molíková to, co se jí tenkrát honilo hlavou.

Ještě toho dne šla společně se svými dcerami vyprovodit matku na tehdejší brněnské autobusové nádraží u hotelu Grand. „Odjíždělo spoustu lidí. Autobusy měly karoserii úplně posazenou, že to vypadalo, že se dotýká země.“ Matce se však podařilo do autobusu dostat. Odjížděla však pouze k sobě domů. Prostor před nádražím byl v obležení sovětských aut. Mnozí lidé po nich házeli rajčaty. Když to Miroslava Molíková uviděla, vzala své dcery za ruku a říkala: „Tak, holky, utíkáme se schovat domů, ať nepřijdeme k úrazu.“

Takzvanou normalizaci, která následovala, hodnotí Miroslava Molíková jako období bez ideálů. „Můj muž tenkrát řekl: ‚Tak jsou tady. Vyhnat je nemůžeme, nemáme čím. Uvidíme, co bude dál.‘“

Putinovi a jemu podobným bych přála, aby vypadli z povrchu zemského

Během sametové revoluce v roce 1989 bylo Miroslavě Molíkové 61 let. Události 17. listopadu na Národní třídě sledovala v televizi. „Viděla jsem záběry, na kterých policie bušila obušky do studentů. Říkala jsem si: ‚Koho to, proboha, napadlo? Proč se ta situace vyhrotila do tak nelidské bitky?‘ Vždyť kdyby někdo řekl, ať se rozejdou nebo to nějakým způsobem přerušil, mohlo to proběhnout mnohem hladším způsobem,“ míní se znepokojením Miroslava Molíková, která si zřejmě v té době nedokázala uvědomit závažnost listopadové události, kterou v daný den už nebylo možné nijak zastavit či vyjednat takzvaně hladší průběh. Během revolučních dní se neúčastnila žádných shromáždění. Na pád komunistického režimu se dívá s lehkostí. „Brala jsem to jako uklidnění celého národa a také jako skutečnost, že naše země bude moci volně dýchat,“ dodává pamětnice, která zřejmě v této době vystoupila z komunistické strany.

Miroslavě Molíkové bylo v roce 2023, v době natáčení, 94 let. Zažila rudoarmějce, kteří osvobodili její vesnici na konci druhé světové války, pracovala ve Svazu československo-sovětského přátelství, díky čemuž několikrát navštívila Sovětský svaz. Byla svědkyní příjezdu tanků do Československa v srpnu 1968. Její vztah k východní velmoci, pro kterou bylo Československo pouze satelitní zemí, se v průběhu let proměňoval. Její úsudek vznikal na základě vlastních zkušeností, znalostí, ale také na základě informací z médií, která byla (až na krátkou výjimku v roce 1968) systematicky cenzurována.

Dnes (2023) Miroslava Molíková jednoznačně odsuzuje bezohlednost a bestialitu, se kterou Vladimir Putin v roce 2022 napadl Ukrajinu. „Putinovi a jemu podobným bych přála, aby vypadli z povrchu zemského,“ dodává.

 

[1] „Při osvobozovacích bojích na konci druhé světové války v roce 1945 shořela střecha kostela a značně také utrpěla jeho vnitřní výzdoba, zejména pak vzácná malba.“ RUDYK Josef. 2018. Mořice: jubilejní 1238–2018: 780 let. S. 61.

[2] KOPIŠ Stanislav. 2021. Svaz československo-sovětského přátelství v okrese Trutnov (1949–1990). Univerzita Hradec Králové. S. 40.

[3] Podle dokumentů z Archivu bezpečnostních složek pracovala Miroslava Molíková ve Vlněně mezi lety 1952-1953.