Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jiřina Moravcová (* 1935)

• narozena 6. srpna 1935 v Brně

• jejím otcem byl Jan Müller, hospodářský a později vrchní ředitel Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický

• otec za války dvakrát krátce vězněn na Špilberku

• v roce 1948 byl Jan Müller ze svého místa sesazen a život rodiny přímo ovlivňovali příslušníci StB, kteří s nimi žili v bytě

• po nuceném vystěhování se rodina přesunula na rodinný statek do Vyškova

• v červnu 1949 byl Jan Müller na dva roky zařazen do tábora nucených prací v Brně

• v listopadu 1950 byl Jan Müller z tábora ze zdravotních důvodů propuštěn

• na Vánoce 1951 Jiřina na vlastní oči zažila zatčení otce StB

• roku 1952 Jan Müller ve vazbě zemřel

• po maturitě se Jiřina s matkou přestěhovaly zpět do Brna

• díky otcovým přátelům získala práci v družstvu Hlubna

Jan Müller byl vrchním a později hospodářským ředitelem Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický (ASPC). Ta vznikla roku 1910 v Hodoníně, kde ji zřídilo konsorcium několika podnikatelů a bank za účelem ovládnutí cukrovarnického průmyslu na jižní Moravě. Po roce 1918 se pod vedením Viktora Stoupala vytvořilo seskupení řepařů-akcionářů, napojených na Agrární banku, kteří postupně získali společnost do svých rukou. ASPC, které se tehdy říkalo Stoupalův koncern, zažívala nebývalý rozmach a v roce 1938 pod její správu spadalo jedenáct jihomoravských cukrovarů. Společnost přežila druhou světovou válku, únorový převrat v roce 1948 však znamenal její faktický zánik.¹

Jiřina Moravcová se jako prvorozená dcera Jana a Julie Müllerových narodila 6. srpna 1935 v Brně. Díky otcovu vysokému postavení se rodině vedlo dobře, matka se starala o domácnost a Jiřina tak v brněnských Pisárkách prožívala šťastné a klidné dětství. „Přesto, že měl otec na tu dobu vysoké postavení, jsme žili poměrně skromně. Pocházel ze sedlácké rodiny, všichni jeho předkové byli sedláci a on po nich zdědil některé vlastnosti. Byl vůči sobě přísný a byl přísný i vůči mně,“ říká dnes o otci Jiřina. Až válečný konflikt přinesl do rodinné idyly Müllerových první trhliny. Zdaleka ne však poslední. „Tatínek byl za války vězněný na Špilberku a v Kounicových kolejích, ale důvody neznám. Nebyl tam moc dlouho, já jsem to tehdy ani nevěděla, maminka mi říkala, že je na služební cestě,“ vzpomíná na tu dobu Jiřina. Až z archivních dokumentů se podařilo zjistit, že Jan byl v srpnu 1939 vyšetřován gestapem za devizové přestupky a v srpnu 1943 jej okupační moc obvinila z napomáhání Čechům od nasazení v Německu. Ale ještě jedna válečná událost se Jiřině natrvalo vryla do paměti. Nikdy nezapomene na podzim 1944. V listopadu spojenecká vojska zahájila bombardování Brna a Jiřina se nechtíc ocitla takřka v centru dění. „Zažila jsem ten nálet na Brno, který byl 20. listopadu 1944, bylo to v pondělí, v deset hodin dopoledne. Ležela jsem v Úrazové nemocnici, poněvadž jsem měla po operaci slepého střeva. Byl to nálet spojeneckých vojsk a dostala to tenkrát židenická zbrojovka a tady ta část města. A ta úrazovka taky. Já jsem nechodila a vzpomínám si, že mě vlastně z té nemocnice vynesli. Maminčin bratr mě vynesl v náručí. Bylo to takový dost zlý. Potom jsem mívala strašný strach z letadel, když jsem slyšela ten hukot, jak letělo letadlo, tak už jsem měla pocit, že budou padat bomby.“ Samotný konec války přečkala Jiřina s maminkou ve vesnici Kozárov na Blanensku a o tom, že už je po válce, prý ani nevěděly. Tragický osud však za války potkal strýce Julie Müllerové. Byl jím Jan Sonnewend, předseda pravoslavné náboženské obce v Praze, který po atentátu na Heydricha přišel na myšlenku ukrýt parašutisty v hrobce kostela sv. Cyrila a Metoděje. Zaplatil za to životem, stejně jako jeho nejbližší rodina. Příbuzní na Vyškovsku podle Jiřinina vyprávění vyvázli jen se štěstím, díky duchapřítomnosti starosty: „On pocházel z Topolan, kousek do Vyškova, a v nedalekých Křižanovicích bydlel jeho bratr. Když se tam přišli na ty příbuzné zeptat, starosta jim řekl, že tam už nikdo nežije. Tím je asi zachránil, a možná i celý zbytek rodiny.“

Po osvobození republiky se život Müllerových začal vracet do starých kolejí. Jan Müller teď pracovně jezdil mezi Brnem, kde i nadále působil ve vedení ASPC, a Prahou, kde zastával funkci náměstka ústředního ředitelství československého průmyslu cukrovarnického. Až v únoru 1948 se život Müllerovy rodiny ze dne na den obrátil vzhůru nohama. K moci se dostala KSČ a lidé, jako byl Jiřinin otec, neměli v plánech komunistů své místo. Tehdy třináctiletá Jiřina události kolem otce sledovala s obavami: „Tatínek skončil jak v Praze, tak v Brně a k nám se asi od března nastěhovali estébáci. Bydleli u nás, spali, jedli, chodili s tatínkem na procházky, jezdili s ním do kanceláře, když museli rušit tu firmu.“ Únor 1948 pochopitelně ASPC nepřežila. Podnik přešel do rukou revolučního výboru a dosavadní vedení bylo propuštěno. I když se o aktuální situaci doma příliš nebavili, Jiřina cítila, že je teď nečeká nic dobrého. A právě příslušníci StB, kteří u nich bydleli, pro ni představovali symbol těchto změn: „Nenáviděla jsem je. Svého otce jsem měla velice ráda, nesmírně jsem si ho vážila a byl to pro mě strašný pocit. Považovala jsem to za hroznou nespravedlnost, že u nás ti lidé jsou.“ Rodina se navíc na čas ocitla v izolaci, i rodinní přátelé a známí dostali strach a tak v tom období Müllerovy nikdo nenavštěvoval, nikdo jim netelefonoval a otci s jeho doprovodem se raději každý vyhýbal. A protože rodina bydlela v bytě, který patřil ASPC, nemohlo to jaro 1948 snad ani skončit jinak. Přišel příkaz k vystěhování. „Z Brna jsme se přestěhovali do Vyškova, tatínek se vrátil do svého rodiště v Křečkovicích a ujal se hospodaření na rodném statku, kde žil i jeho bratr,“ popisuje změny v životě rodiny Jiřina.

Na křečkovickém statku hospodařil Jan Müller jen krátce. Dne 2. června 1949 byl brněnskou krajskou komisí zařazen na dva roky do tábora nucených prací, kam ještě téhož měsíce nastoupil. Přesný důvod Jiřina dodnes netuší. Na rozsudku si mohla přečíst jen obecné konstatování, které jejímu otci sděluje: „Jste osobou z hlediska politického a státně bezpečnostního nespolehlivou, ohrožujete výstavbu lidově demokratického zřízení a jste škůdcem socialismu.“ Tuto větu si na svém rozsudku přečetla většina politických vězňů brněnského pracovního tábora, který sídlil na dnešní Lidické ulici. „Za prací jezdili hlavně do Želešic, maminka mu tam občas vezla nějaký balíček, občas jsme za ním na Lidickou zajeli na návštěvu. Skoro po roce a půl, na podzim 1950, ho ze zdravotních důvodů propustili.“

Jan se vrátil za rodinou do Křečkovic a dále se s bratrem věnoval hospodaření na rodinném statku. Čas od času zajel navštívit přátele do Brna, většinu času ale trávil na venkově. I kvůli pošramocenému zdraví mu tam bylo lépe. Na Vánoce 1951 však přišel pro Jiřinu a celou rodinu šok. „První nebo druhý svátek vánoční k nám přijelo asi pět mužů v kožených kabátech a začali prohledávat náš dům. Všechno přeházeli, hrabali se v mých školních věcech, zkrátka hledali všude. Ptala jsem se jich, co hledají, a oni odpověděli, že vysílačku. Samozřejmě že u nás nic takového nebylo! Nakonec s sebou odvezli tatínka a už jsme ho nikdy neviděli, až v rakvi.“ Zpočátku byla pro rodinu nejhorší ta nejistota, nikdo vlastně netušil, co se s otcem stalo, proč a kam ho odvezli. Až o pár dní později dorazilo strohé oznámení z krajského velitelství StB z Ústí nad Labem, že Jan Müller byl se souhlasem prokurátora ponechán ve vazbě. „Pořád jsme ale nevěděli, v jaké věznici ho drží. V dubnu 1952, když měl otec narozeniny, jsme s maminkou jely do Ústí a bláhově jsme si myslely, že nás za ním pustí. Nepustili.“ O tři měsíce později dorazil jediný dopis, který od otce dostali. V dopise prosí o odpuštění za komplikace, které rodině způsobil, a ptá se, zda jsou všichni zdraví a jak se dětem daří ve škole. Je to krátký, strohý dopis. O další tři měsíce později přišel dopis ještě stručnější. Z MNV Litoměřice. Úmrtní list. Jan Müller zemřel 28. září 1952, jako příčina smrti se uvádí udušení a selhání srdce. Pohřeb se konal o několik dní později a vzhledem k váženosti a oblibě Jana Müllera v jeho okolí to byla tehdy ve Vyškově velká událost. „Otcův pohřeb byl tenkrát takový jakoby manifestační. Tenkrát se vlastně pohřbívalo z místa bydliště a od našeho domu tak šel dlouhý průvod a vím, že tam byli i tajní, kteří asi sledovali, kdo tam přišel,“ vzpomíná dnes na ty smutné chvíle Jiřina.

Müllerovi zažívali ve Vyškově těžkosti i nadále. Jiřina vzpomíná, jak jí kvůli otcovu případu dokonce hrozilo, že nebude připuštěna k maturitě, kterou měla skládat v roce 1954. Až zásah třídního učitele tuto hrozbu odvrátil a Jiřina mohla zdárně odmaturovat. Období po otcově smrti bylo zkrátka pro rodinu obtížné a Jiřině se na tu dobu ani po letech nevzpomíná dobře: „Už jsme v tom Vyškově nechtěli déle zůstat, žilo se nám tam potom velice těžko. Někteří se na nás dívali skrz prsty. Já jsem z Vyškova utekla hned po maturitě a maminka se pak taky rozhodla, že se přestěhuje zpátky do Brna, kde nás nikdo nebude znát.“ Pro Jiřinu však problémy stěhováním do Brna neskončily. Bylo jí řečeno, že v žádném případě nemůže počítat se zaměstnáním v Brně, že v úvahu připadá jedině Ostravsko nebo pohraničí. Díky přímluvě otcových přátel nakonec mohla nastoupit do jednoho brněnského družstva, které sídlilo v nedalekém Ochozu u Brna. „V podniku věděli, co jsem zač, netajila jsem se tím, ale nikdo s tím neměl problém. My jsme totiž byli takový podnik, pracovalo tam třeba několik chemiků, kteří byli v minulosti zavření. Jeden kolega byl v Jáchymově, další v Leopoldově, jiný byl zařazený k PTP. Okolnosti nás stmelily a drželi jsme proto velice při sobě.“ Dlouho ale trvalo, než se život Müllerových vrátil alespoň trochu do normálu. Než Jiřina nastoupila do práce, museli často dávat věci do zástavy, aby měli alespoň základní živobytí. Matčin nízký důchod na uživení tříčlenné rodiny zkrátka nestačil.

Na svého otce Jiřina nikdy nezapomněla a za očištění jeho jména dlouho bojovala. Trvalo však mnoho let, než se mohla dozvědět pravdu o jeho osudu.

Případ Pelikán a spol.

Pro objasnění důvodů uvěznění Jana Müllera, které Jiřina Moravcová znala jen velmi povrchně, bylo nutno nahlédnout do vyšetřovacího spisu KS StB Ústí nad Labem. Jméno Jana Müllera figurovalo v seznamu obviněných z velezrady v případu protistátní skupiny Pelikán a spol. Z výpovědi Huberta Pelikána, údajného vůdce této skupiny, se dozvídáme, že Jan Müller za ním v červnu 1951 přišel s dotazem na případné pracovní uplatnění v jeho kanceláři. Pelikán, který měl podle pokynů Františka Formánka oslovovat odborníky z různých oborů zemědělství, měl Müllera oslovit s nabídkou spolupráce a s dotazem na další jména případných spolupracovníků. Müller předběžně souhlasil, řekl, že si jména rozmyslí, a nabídl možnost kontaktu se spolupracovníky skupiny kolem bývalého generála Vojtěcha Luži. Byla dohodnuta další schůzka, která se však už nekonala, protože Pelikán byl o několik dní později zatčen. Z dalších výslechů se dozvídáme, že se měl Müller s Pelikánem sejít již o několik let dříve a zprostředkovat několika Pelikánovým spolupracovníkům předání zbraní. To byl také jeden z hlavních činů, kterým se měl Müller provinit. Když však Pelikán v roce 1956 zažádal o znovuotevření svého případu, uvádí, že o zbraních nikdy s nikým nemluvil a byl vyšetřovateli StB donucen se ke zprostředkovávání zbraní přiznat. Pelikánova stížnost je soudem uznána a trest mu je zkrácen z dosavadních dvaceti let na polovinu.

Jan Müller se k distribuci zbraní během výslechů ani v přímé konfrontaci s Hubertem Pelikánem nikdy nepřiznal a svou vinu popíral. Trestní stíhání proti němu bylo zastaveno v říjnu 1952 po jeho úmrtí. V jednom ze soudních protokolů je uvedeno, že spáchal ve vězení sebevraždu. Lékařská zpráva přiložená k Müllerovu spisu tuto možnost naznačuje, avšak nepotvrzuje.

1Rubáš, Stanislav: Vznik a vývoj Akciové společnosti pro průmysl cukrovarnický a možnosti využití ve výuce dějepisu, s. 5.