Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Bohumil Moravec (* 1913  †︎ 2007)

• narozen 1913

• otec i dědeček byli vojáci

• studoval na vojenské akademii

• po okupaci odešel do emigrace

• sloužil v britských a francouzských jednotkách

• bojoval u Monte Cassina, Dunkerque aj.

• po válce odešel z armády

• pracoval v exportním oddělení strojírenského závodu

• po únoru 1948 emigroval do Kanady

• zemřel 2007

Rodina

Bohumil Moravec pochází z vojenské rodiny, dědeček i otec byli důstojníci. „Jenže mně se do armády nechtělo.“ Zvláště když byl svědkem, jak na jeho otce na 1. máje útočili sociální demokraté, poněvadž byl v uniformě. Z rakousko-uherské armády otec zamířil k legiím, byl těžce raněn u Zborova. Za první republiky sloužil jako plukovník generálního štábu. Zemřel těsně před půlnocí na 28. října 1932, kdy měl být povýšen na generála. Dekret o povýšení dokonce vyšel, takže paní Moravcová skutečně brala generálskou penzi. Po čase se ovšem na časové okolnosti otcovy smrti přišlo, takže penzi musela vracet, což při šesti dětech nebylo jednoduché.

Vojenská akademie

Na výcvik ve vojenské akademii vzpomíná pan Moravec v dobrém, zvláště na časté ježdění na koni. V létě roku 1938 jsem byl vyřazen jako poručík jezdectva z Vojenské akademie v Hranicích a nastoupil jsem u 9. dragounského pluku ve Vysokém Mýtě. „To město žilo a tylo z armády. Dneska tam není po armádě ani stopy.“Z přátel z vojenské akademie se většina zapojila do odboje či působili v armádě v emigraci, řada z nich za války padla.

Mobilizace

„Po vyhlášení mobilizace 23. září jsem byl pověřen velením jízdní eskadrony.“ Následoval přesun vlakem z Chocně do oblasti Máchova jezera, poté byl jednotce nařízen přímý noční přesun do prostoru České Heřmanice. Záložníci nebyli zvyklí na sedlo, „každou hodinu jsme museli přesedlávat“, ale před svítáním se dostali k cíli. Jezdecké nedostatky by jistě způsobily problémy v boji, nálada však byla výborná.

„Zpráva o Mnichově na mě působila strašně. Že jsme zbabělci. Že v čele národa stojí zbabělec. Stejný názor měli i ostatní důstojníci. Důstojníci všichni chtěli bojovat. A nejen důstojníci.“ I sedláci podle vzpomínek pamětníka ochotně přijali nabídku na „flinty, munici, granáty, kulomety“ pro očekávaný boj. O tom, že se mělo bojovat, byl tedy pan Moravec přesvědčen. Vypočítává československé válečné ztráty na různých bojištích, v německých vězeních i koncentračních táborech, zdůrazňuje, že národ si mohl „zachovat rovnou páteř. A pravděpodobně bychom nebyli museli projít padesáti lety komunistického vymývání mozků“.

Heřmanice byly obsazeny německými bojůvkami prostoupenými vojáky wehrmachtu. „Velel jsem sesedat a zaujmout pozice. Už svítalo, když jsem vše pozoroval ze svého stanoviště. Náhle jsem ucítil ostrou bolest v levé noze. Byl to čistý průstřel. Předal jsem tedy ihned velení a byl odvezen do nemocnice v Mladé Boleslavi.“ Zavolali doktora, který přes břicho nemohl ani dopnout vojenskou blůzu. „To je durchschuss, ty budeš dobrej,“ zhodnotil lékař Moravcovo zranění. Když ošetřenou ránu viděl vojenský lékař profesor Vích, zděsil se: „Který prase tohle dělalo?“ Noha už byla zelená, podle názoru profesora Vícha stačil den a mohlo dojít k nevratným komplikacím. „Zářijová krize tak pro mě skončila,“ uzavírá pan Moravec. Vojenská akademie nicméně dala panu Moravcovi do života „hodně přátel“.

Emigrace z protektorátu

Po okupaci muselo jezdectvo odevzdávat Němcům koně. „Loučit se s koněm, to je jako s členem rodiny,“ vyprávěl plk. Moravec s pohnutím. Před konfiskací vložil svým dvěma koňům do hřívy list se vzkazem budoucímu majiteli. A skutečně po nějaké době přišel od německého důstojníka z Hannoveru dopis plný pochopení pro situaci pana Moravce.

Bohumil Moravec se po březnových událostech zapojil do odboje. „Pracoval jsem v Obraně národa jako spojka mezi plzeňskou Škodovkou a Prahou.“ Když byla konspirační linka prozrazena, byl nucen odejít za hranice přes Slovensko do Budapešti.

„Dorazil jsem tam a zjistil, že celá československá mise byla právě uzavřena. Na francouzském konzulátu bylo tehdy shromážděno asi sto našich lidí a francouzský konzul se rozčiloval, že ty zatracený Čechoslováky vyžene. Přišel jejich vojenský atašé v hodnosti podplukovníka a ptal se, kdo umí francouzsky. Někdo řekl, že já, a tak jsem to tam dostal na povel.“ Z domova si vezl 50 000 ve valutách a jeho přítel na útěku, poručík Šimandl, „měl dva pytlíky stříbrnejch desetimarek“. „Všechno jsme to tedy investovali do zajištění útěku a během asi tří dnů se nám opravdu podařilo všechny naše lidi vyvést do Jugoslávie.“

Později se tam dostal i pan Moravec a po krátké zpravodajské misi u maďarských hranic, na kterou se necítil kompetentní, pokračoval transportem přes Soluň do Cařihradu, Ankary, Aleppa a Bejrútu, kde se nalodili. Přes Káhiru pokračovali do marseillské pevnosti Saint-Jean. „Cestou došlo k prvnímu – slovnímu – střetu s Němci v cizinecké legii, kteří nás mylně považovali za své nováčky a zuřivě na nás vulgárně spustili, takže jsem musel použít ta nejsprostší slova, která jsem francouzsky uměl, abych jejich seržanta uklidnil.“

Odtud pokračovali k náhradnímu tělesu československé armády, kde byl Bohumil Moravec přidělen k eskadroně předzvědného smíšeného oddílu ve vesničce Lapin. Většinu jeho mužstva tvořili „španěláci“. „To byli dobří vojáci. Ale když padla Francie, přišli za mnou a řekli: ‚Omlouváme se, ale dál s vámi nemůžeme. Strana nám dala úkol zůstat tady a bojovat v podzemí.‘ Jestli bojovali, nevím. Každopádně moje jednotka se tak scvrkla na devět lidí, a tak jsme přijeli do anglického Liverpoolu.“

Nespokojení důstojníci v Anglii

V emigraci se vyskytl nadbytek důstojníků a nedostávalo se mužstva, a tak generál Ingr postavil důstojnické jednotky. „Ta naše byla přiřazena ke kulometce. Vládla velká nespokojenost, protože to, co jsme dělali, byla politická stafáž, a my jsme přece přišli bojovat s Němci, s Hitlerem.“ Aby nespokojené důstojníky uklidnili, posílali je do různých kurzů britské armády. „Ty pro nás byly úplně k smíchu, jelikož svojí úrovní nepřesahovaly naše předválečná školení pro desátníky.“ Jistý advokát z Brna, našel v branném zákoně klauzuli, že pokud není pro důstojníka upotřebení, má být propuštěn do zálohy. Nespokojenci tedy sepsali žádost, kterou podepsalo přes sto důstojníků, a odjeli s ní za panem prezidentem do Londýna. Ten je sice nepřijal, ale dostali se k Janu Masarykovi, „kterej seděl za stolem, drbal se v rozkroku a říkal: ‚Vy bejci, vás tam v táboře dobře krměj a vy máte roupy…‘ Ministerský předseda Šrámek jen chodil a naříkal: ‚Jejej, jejej…,‘ a víc neřekl. Zavolal generála Hálu, a ten jen prohlásil: ‚No, my se o tom poradíme.‘“ Generál Ingr se ovšem velice rozhněval a začal buřičům vyhrožovat trestním stíháním, pokud podpisy neodvolají.

Do francouzských služeb

Nabídka generála de Gaulla, který měl pro své rodící se jednotky nedostatek subalterních důstojníků, pro francouzsky hovořící důstojníky tedy přišla jako na zavolanou. „S povolením prezidenta nás tehdy odešlo, tuším, 69 a mnozí další vstoupili do britské armády.“

Po transportu přes New York, Freetown, Brazzaville, přes Kongo nastoupil pan Moravec k 2. obrněné divizi generála Leclerca, která se tvořila v africkém Čadu. „Dostal jsem na starost 280 domorodců z rovníkové Afriky, ale byli to bohužel mizerní vojáci.“ V tropických podmínkách onemocněl malárií, takže s postupující jednotkou ztratil kontakt. „Až po několika týdnech jsem se dostal do Kamerunu, kde jsem dostal nový útvar, tentokrát Senegalců, což jsou velmi dobrý vojáci. S těmi jsem se taky dostal poprvé do bojové akce s nepřítelem. Byla to zapomenutá německá jednotka ve stavení v poušti. Když jsme se k nim brzo ráno přiblížili, ještě spali. Nechal jsem to obklíčit. Pak jsme tam překvapivě vtrhli. Byl to krátký boj. Když se probudíte a nad vámi stojí dvoumetrový černoch s dýkou v zubech, věřte mi, že nemáte chuť bojovat.“

Exotické zvyky afrických vojáků

Pan Moravec měl tedy to štěstí opakovaně velet jednotkám afrických vojáků. Senegalce vyměnil za vojáky ze severoafrického Maroka: „Marokánci, snad že jsem nebyl Francouz, tak se ke mně chovali lépe, než se chovali k Francouzům. My jsme leželi v takové skalní puklině téměř čtyři dny. Nemohli jsme se pohnout, protože Němci na nás měli zaměřený těžký kulomety. Veškerý tělesný potřeby jsme museli dělat pod sebe, o hladu. Proto taky jsem proti tomu, aby ženy byly zařazovány v bojových jednotkách.“ Exotičtí vojáci ovšem přinášeli do armády i svoje zvyklosti. „Jednou jdu takhle večer a vidím v ležení ohníček, což bylo proti předpisům. Okolo seděli moji válečníci a vprostřed měli plechovku od americkejch rajskejch jablíček. V ní byla svíčka a kolem ležely lidské uši! Ptal jsem se, co to je, a odpověď přišla hned: ‚To jsou uši poraženýho nepřítele!‘ Nevím, jestli jim je řezali zaživa, nebo až po smrti, na takové detaily není v bojové vřavě čas. Každopádně bych proti nim bojovat nechtěl“ Když pan Moravec nález ohlásil veliteli, ten řekl jen: „Hm, to máme problém. Kdyby tu ti Němci nebyli, mohli dnes mít obě uši a ty jsi mohl honit ženský někde v Československu. Co uděláme? Když zakážu řezat uši, mám problém se svejma vojákama. Když ne, mám problém s tebou. Tak za každého Němce dáme odměnu 30 centimů. Musí mít ale obě uši.“ Pro chudé hochy bylo 30 centimů hodně peněz, takže ve svém národním zvyku ustali a pan Moravec se přestal budit ze snů, v nichž stál obžalovaný před soudem z porušování Ženevské konvence.

Itálie – těžce raněn u Monte Cassina

Po třech měsících tažení napříč Apeninským poloostrovem byl Bohumil Moravec v bitvě u Monte Cassina těžce raněn, převezen zpět do Tunisu a po vyléčení zařazen zpět k československé armádě v Anglii. Plukovník Moravec vzpomíná na strašné ztráty především nezkušených amerických vojáků na italském bojišti.

„Dělali jsme průzkum proti jedné výšině, nevěděli jsme ale, že je opevněná nepřítelem. Když jsme vyběhli nahoru, začala zuřivá palba. Nebylo, kde se krýt. Za chvíli mně přímo přes hlavu přelítl granát a vybuchl kdesi za mnou a já to dostal do zad. Jeden kus odraženej od skály se mi dostal do levýho kolene, to ale bylo jen lehký zranění. Horší to bylo se střepinou v zádech, která mě paralyzovala. Přitom jsem ale všechno viděl, všechno slyšel a perfektně vnímal. Nemohl jsem se ovšem pohnout, ani vydat hlásku, protože byly zasaženy nervy.“

Raněného vojáka svezli dolů, kde jej doktor prohlásil za mrtvého. Paralyzovaný Moravec tak skončil ve stanu plném mrtvol, přikrytý kusem hadru. Naštěstí přijeli američtí důstojníci, kteří stavěli novou nemocnici v Oranu. Jeden z nich nahlédl do stanové márnice. Mezi mrtvolami rozpoznal živého vojáka a překvapeně vykřikl: „‚Jesus Christ, this guy is alive!‘ Zeptal se mýho velitele, jestli si mě může vzít. Ten svolil, takže jsem skončil v úplně nové nemocnici v Oranu, kde jsem byl jediný pacient, takže se o mě staralo 16 překrásnejch americkejch ošetřovatelek.“ Při operaci mu jednu střepinu vytáhli, druhá v zádech ale zčásti zůstala: „Dodnes, když procházím bezpečnostním rámem na letišti apod., začne to pípat, i když jsem úplně nahej.“

Pak pan Moravec znovu onemocněl, znovu jej opustila jednotka a skončil v Tunisu u meharistů, kteří hlídali goniometrické body pro americké letectvo. U meharistů se naučil jezdit na velbloudech. Nebylo to zcela jednoduché ani pro zkušeného jezdce na koních, neboť nezvyklý pohyb mimochodných zvířat způsobuje nezkušeným pasažérům mořskou nemoc.

Normandie

Po invazi v Normandii byl pan Moravec přidělen jako velitel k náhradnímu tělesu v Bruggách, u kterého také zažil konec války. U Dunkerque se odehrála první část neobvyklého příběhu, v němž sehrála hlavní roli náhoda: „Jezdil jsem s hlášením a za kamarády k našim, když obléhali Dunkerque. Jednou takhle přijedu a Dolejšek, kterej tam tehdá velel praporu, to už si nepamatuju, mě varoval: ‚Prosím tě, teď nechoď ven. Je tu někde nějakej Germán, odstřelovač. Zatím sice nikoho nezastřelil, ale my nemůžeme zjistit, kde je.‘ Já jsem byl před tím v kurzu odstřelovačů britské armády a tam nás učili, že odstřelovač musí mít vždycky za sebou slunce a musí být alespoň trochu nad terénem. Tak jsem se díval a vycházelo mi to na trosky starého mlýna v předpolí. Muselo to být tam. Zbyla jen jedna vysoká zeď s jedním oknem nahoře. Tam přece nemůže bejt chlap, říkám si – když tu se objeví záblesk. Byl tam! Jeden major mi půjčil ukořistěnou německou odstřelovačskou kulovnici s Zeissovým dalekohledem, požádal jsem velitele, zda smím vystřelit, zalehl jsem a zamířil. Čekal jsem na záblesk, protože po výstřelu musí odstřelovač vždy vykouknout, aby viděl, zda trefil. A skutečně záblesk za chvíli přišel. V tu chvíli jsem zmáčkl spoušť a uviděl, že se zakouřilo. Od té chvíle už nikdo nevystřelil. Byl jsem pak oslavován jako muž dne, který zbavil ostatní nebezpečí ostřelovače… Při odchodu do emigrace po únoru 1948 jsem dostal v Německu na povel sběrný tábor kasárna Tirpitz u Brém. Jídlo mi nosil takovej milej, slušnej, příjemnej, mladej Němec. Ptám se ho, kde sloužil. On na to, že různě, protože byl odstřelovač. Na otázku, kde skončil válku, odpověděl: ‚Dunkerque.‘ Že prý střílel z trosek jakéhosi starého mlýna, ale pak na něj přišli, takže už nemělo cenu v tom pokračovat, poněvadž by ho mohli trefit spíš, než on je. Řekl jsem mu, že ten, co na něj střílel, jsem byl já. Podali jsme si ruce. Byl to slušnej člověk.“

Po válce

Po válce Bohumil Moravec sloužil jako náčelník štábu 13. tankové brigády v Olomouci. Zde zažil příhodu, která rozhodla o jeho vystoupení z armády, a tím do značné míry i o jeho dalším životě. Jednou přišel do kanceláře sedlák s holčičkou a tvrdil, že ji jeden z vojáků znásilnil. „No, to naši hoši nikdy nedělali. Potom z dcerky ale vylezlo, že ten voják mluvil rusky.“ Rusové ovšem bydleli ve vedlejších kasárnách. Tam české vojáky přivítal „obtloustlý ruský major s vyholeným obočím a provoněný strašnou voňavkou. Když jsem mu všechno vylíčil, řekl, že to jsou všechno pomluvy Rudé armády, a nechal nastoupit celou jednotku. Třikrát se zeptal: ‚Kdo tu holku znásilnil?‘ Nikdo se nepřihlásil. S vítězným úsměvem se tedy obrátil na nešťastnou holku a vyzval ji: ‚Tak mi ho ukaž.‘ A holka šla a říká: ‚Támhle ten…,‘ a ukázala na jednoho vojáka ve třetí řadě. Pan major si ho zavolal a zeptal se ho: ‚Udělal jsi to?‘ – ‚Udělal,‘ odvětil voják. Major vytáhl revolver a zastřelil ho. To pro mě byl konec vojenské kariéry, protože se Sovětským svazem na věčné časy jsem takhle jít nechtěl.“ Pan Moravec okamžitě zažádal o propuštění z armády, ale žádosti nebylo vyhověno s odůvodněním, že vojáků s bojovou zkušeností ze třech spojeneckých armád je potřeba. Nakonec skončil jako styčný důstojník u britské armády ve Vídni. Závěr jeho vojenské kariéry tak byl nakonec poznamenán „špionážní akcí“.

„Jednou za mnou přišel Reicin a říká: ‚Potřebuji fotky nějakých důstojníků z Vídně.‘ Snažil jsem se z toho nějak vykroutit. ‚Jak mám já dělat špionáž proti Angličanům, se kterýma jsem sloužil a který jsem měl rád?‘ ptal jsem se sám sebe. Přijel jsem do Vídně, šel za hlavním zpravodajcem a řekl mu, oč mě Reicin žádá. On řekl: ‚To je zajímavý, tihle lidi jsou všichni zpravodajský důstojníci. Nechte mi tu ten foťák, zítra tam budete mít, co potřebujete.‘ Druhý den jsem vyzvedl aparát, odjel do Prahy a Reicin mně poklepal pochvalně na rameno a říkal, jak je to ohromný. To se opakovalo asi třikrát.“ Podle domněnky pana Moravce ale přímo na štábu ve Vídni působil zřejmě člověk z NKVD, věc se provalila a Bohumil Moravec měl nakonec štěstí, že se dostal z hlavního štábu. „Šel jsem ke generálu Bočkovi. Byl to chameleon a já ho prosil a žádal, abych byl propuštěn do civilu. Poslal mě na osobní oddělení ministerstva, tam byl plukovník Knot, a od té doby jsem neměl na sobě uniformu.“

Po propuštění z armády nastoupil do exportního oddělení Československých závodů kovodělných a strojírenských. Byl na něj činěn nátlak, aby vstoupil do strany, ale po únorových zkušenostech vábení strany odolal. Pod tlakem událostí se rozhodl pro emigraci. Odešel přes Šumavu do Německa, v jednom z uprchlických táborů se setkal se známými z války. Dělal i správce jednoho z takových „campů“. Cestu do emigrace pan Moravec zdokumentoval fotoaparátem. Na jiném místě (viz medializace) popisuje neutěšené podmínky v uprchlických táborech. Nakonec zamířil do Kanady.

Bohumil Moravec je členem ČsOL a nositelem několika vyznamenání. Je autorem knih o kanadské přírodě Nibowaka: ze vzpomínek kanadského lovce, Nakanni: s kamerou a udicí kanadskou divočinou a autobiografií Pod třemi prapory, Kanada střídavě oblačno.