Následující text není historickou studií. Jedná se o převyprávění pamětníkových životních osudů na základě jeho vzpomínek zaznamenaných v rozhovoru. Vyprávění zpracovali externí spolupracovníci Paměti národa. V některých případech jsou při zpracování medailonu využity materiály zpřístupněné Archivem bezpečnostních složek (ABS), Státními okresními archivy (SOA), Národním archivem (NA), či jinými institucemi. Užíváme je pouze jako doplněk pamětníkova svědectví. Citované strany svazků jsou uloženy v sekci Dodatečné materiály.

Pokud máte k textu připomínky nebo jej chcete doplnit, kontaktujte prosím šéfredaktora Paměti národa. (michal.smid@ustrcr.cz)

Jaroslav Moravec (* 1934  †︎ 2021)

• narozen 11. listopadu 1934 ve Velkém Špakově na Volyni

• rodina patřila k tamní české komunitě

• živilo je středně velké hospodářství

• zažil anexi Sovětským svazem v roce 1939, nacistickou okupaci a opět sovětskou vládu

• otec Josef Moravec se roku 1944 přihlásil v Rovně do Svobodovy armády

• roku 1947 se v rámci reemigrace volyňských Čechů přestěhovali do Československa

• společně s dalšími krajany dostali statky po Němcích v Krtíně v západních Čechách

• soukromě hospodařili až do roku 1958, kdy hospodářství zabral státní statek

• přestěhovali se do Butovice na severní Moravě

• pracoval v dělnických pozicích ve fulnecké továrně Romo, naposledy ve vývojové dílně

• aktivní v Českém svazu bojovníků za svobodu a ve Sdružení Čechů z Volyně

• zemřel 9. února 2021

Jaroslav Moravec se narodil Anně a Josefovi Moravcovým 11. listopadu 1934 ve Velkém Špakově v západní části Volyně, která tehdy patřila pod Polsko. Jeho předkové přišli na Volyň, tehdejší součást carského Ruska, kolem roku 1860 z Vysočiny. Ve vesnici, která měla podle pamětníka asi sto padesát obyvatel, měli pěkný rodinný dům a prosperující hospodářství.

„Vlastnili jsme asi dvanáct hektarů půdy, kde se pěstovalo všechno možné, dva koně, čtyři krávy, prasata, hodně drůbeže, dost velkou zahradu. Všechno jídlo jsme měli vlastní. A když bylo třeba koupit nějaké oblečení nebo boty, jezdívali jsme na trh do Rovna prodat něco z naší produkce, obilí nebo třeba prasata, a na bazaru se pak nakoupilo, co chybělo,“ vypráví Jaroslav. Vzpomíná, že osmnáctikilometrová cesta do Rovna a zpátky v povoze taženém koňmi byla kvůli velmi špatným cestám dost utrpení.

Moravcovi byli katolíci a Jaroslav jezdil s rodiči za každého počasí v neděli šest kilometrů do kostela v Hrušvici, který postavili Češi. „V zimě se jezdilo na saních, v létě bryčkou. U nás byla jen kaplička, kde se zvonilo poledne a klekání. Na náboženství se hodně dbalo, slavily se všechny svátky a největší událostí byla pouť, která trvala dva dny. Sjeli se na ni příbuzní a známí z okolí,“ říká Jaroslav. Vzpomíná, že k nim občas zavítali i misionáři z Čech. „Pamatuji na jednoho pana faráře, o kterém jsem se později dozvěděl, že byl z Ostravy-Staré Bělé.“

Ve Velkém Špakově bydleli Češi a Ukrajinci. „Hlavní ulice byla jenom česká. Část zvaná Malá strana byla napůl česká a napůl ukrajinská, Velká strana zase ukrajinská,“ říká pamětník. Ukrajinci vyznávali pravoslavnou víru. Hřbitov ve Velkém Špakově měl pravoslavnou a katolickou část. „V obci byla škola, kde se společně učily české a ukrajinské děti. Zatímco rodiče chodili do polské školy, já jsem zažil nejprve školu ukrajinskou a potom ruskou. S ukrajinskými dětmi jsme vycházeli dobře. Doma jsme mluvili jen česky,“ vypráví.

 

Dobré časy skončily se Sověty

Po první světové válce se stala západní část Volyně součástí Polska. Po vypuknutí druhé světové války a napadení Polska připadla oblast Volyně Sovětskému svazu. „Podle vyprávění rodičů bylo do té doby v této časti Volyně dobře a bezpečno. Od roku 1939 se všechno zhoršilo. Zakládaly se kolchozy a sovchozy, nikdo nevěděl, kdy to přijde k nám. Nás to naštěstí nepostihlo, ale věděli jsme, jak to vypadá dál na východě. Vím, že i nedaleko od nás se děly takové věci, že brali Ukrajincům obilí, vozili to na hromady a nechali to hnít, aby je vyhladověli a tak přinutili vstoupit do kolchozu,“ říká.

Majetnější lidé z Volyně různých národností začali mizet v gulazích na Sibiři. „Dostávali obsílky, že se mají dostavit na nádraží v Rovně. Našeho souseda s rodinou, který měl velký statek, paradoxně zachránilo, když Německo v červnu 1941 napadlo Sovětský svaz. Už měli termín nástupu do transportu z Rovna. Německá okupace byla jejich štěstí,“ vypráví Jaroslav. Myslí si, že nebýt války s Německem, došla by řada i na střední a menší zemědělce, jakými byli jeho rodiče.

Podle pamětníka měli tamní volyňští Češi větší strach ze stalinského teroru než z německé armády. „U nás se moc neválčilo. Němci šli naším územím, když postupovali do Ruska, hladce. Bojovalo se až o větší centra, jako bylo Rovno, Kyjev, Luck. Zajímavé bylo, že někteří vojáci německé armády mluvili česky. Byli ze Sudet a velice se divili, že jsou tady Češi. V době invaze do Sovětského svazu byli ještě dobře zásobováni, a tak si jen na přilepšení kupovali od českých rodin mléko, vejce a podobně,“ říká.

Horší to bylo, když v roce 1944 Němci ustupovali po těžkých bojích zpátky. „Každá vesnice dostala soupis toho, co musí německé armádě odevzdat, hlavně potraviny. Banderovci to ale zakázali. Pamatuji, že naše vesnice byla jednou nad ránem obklíčena německými jednotkami. Dospělí vyprávěli, že Němci hrozili, že když jim nedají, co požadují, dopadneme jako Český Malín,“ uvádí. Nedaleký Český Malín Němci v červenci 1943 vyloupili, vypálili a její obyvatelstvo včetně dětí povraždili. I ve Velkém Špakově vládl strach a Němcům odevzdávali potraviny Češi i tamní Ukrajinci. Ukrajinských vesnic vypálili nacisté několik set.

 

Banderovci bouchali na okna

Banderovci, kteří usilovali o samostatnou Ukrajinu, byli v době nacistické okupace i po ní dalším postrachem obyvatel Volyně. Podle pamětníka neměli přímo ve Velkém Špakově nějak velkou podporu tamních Ukrajinců, i tam ale Češi žili v hrůze z nočních návštěv drsných ozbrojených mužů požadujících jídlo. Ukrajinští nacionalisté sdružení v povstalecké armádě masakrovali v letech 1943 až 1944 na území Volyně hlavně Poláky, Židy, ale i Ukrajince, kteří s nimi nespolupracovali, v menší míře také Čechy.

„Češi se snažili držet stranou národnostních nenávistí, ale stejně měli někteří nepříjemnosti. Ukrajinci nebyli moc bohatí, tak banderovci chodili pro jídlo k Čechům. Neznám případ, že by přímo v naší vesnici někoho zabili. Vím ale, že jeden místní Ukrajinec varoval Čecha žijícího nedaleko od nás, na kterého si banderovci z nějakého důvodu zasedli, aby s rodinou opustili na noc dům, protože mají být zastřeleni. Navečer odešli, a když se druhý den vrátili, měli prostřílené peřiny,“ říká Jaroslav.

Jednou v noci ho vzbudilo silné bouchání na okna. „Byli to banderovci. Taťka šel k oknu, chtěli, aby jim otevřel, ptali se na cestu někam, ale ve skutečnosti chtěli zase potraviny. Nevím, co jim tatínek řekl, ale neotevřel a oni odešli, takže to dopadlo dobře. Jindy přišli, zase v noci, požádali o potraviny, a když je dostali, odešli. Vyznačovali se tím, že byli dobře vyzbrojeni. Všichni Češi se báli. Nikdo nevěděl, kdo kdy přijde, co bude chtít a co udělá. Často jsme v noci viděli, jak někde hoří barák. Takový to byl život.“

 

Narukoval otec i dva strýcové

Na jaře 1944 se v již osvobozeném centru volyňských Čechů Rovně dělal nábor do 1. československé samostatné brigády, která pak po boku Rudé armády přispěla k porážce Německa. Přihlásilo se do ní na dvanáct tisíc Čechů z Volyně. Narukoval i pamětníkův otec, jeho bratři Václav a Vladimír a další příbuzní a známí. „Taťku přidělili k dělostřelectvu. Bojoval i u Dukly. Měl štěstí, že se nedostal do první frontové linie. Se Svobodovou armádou došel on i strýcové až do Prahy. Zůstali jsme s mamkou sami. Neměl jsem sourozence. A protože jsme na hospodářství nestačili a z Ruska přicházeli lidé, kteří byli vděční za práci aspoň za jídlo, pomáhala nám do otcova návratu z vojny jedna ruská žena,“ říká.

Zatímco otec spěchal po válce za rodinou, jeho mladší bratr Vladimír zůstal v Československu. „Dostal se k hradní stráži a sloužil u prezidenta Edvarda Beneše. Když se pak Beneš se Stalinem dohodl na stěhování Čechů z Volyně do Československa, zabral pro nás a další členy rodiny v západních Čechách volné statky,“ vypráví. Otec se vrátil z války zdravý a ve slušivé anglické uniformě, která jeho synovi utkvěla v paměti. Měl hodnost četaře.

Desetitisíce Čechů z Volyně se v roce 1947 rozhodly využít nabídku na reemigraci. „Nevím o nikom, kdo chtěl zůstat. Spíše se dělo to, že někteří chtěli odjet, ale nemohli. Týkalo se to smíšených manželství, kdy třeba muž byl Ukrajinec a žena Češka. Ty nechtěli pustit,“ vysvětluje Jaroslav. Pamatuje na velké přípravy k odjezdu. Někteří si brali do Čech i koně nebo krávu, zemědělské stroje, pluhy. „Taťka řekl, že budeme brát jen to nejnutnější, protože se už vědělo, co asi budeme v Čechách mít. A byla by to taky velká starost o zvířata během dlouhé cesty. Takže jsme vezli potraviny, obilí, nějaké peřiny, věci do kuchyně. Krávy a koně jsme prodali Ukrajincům, kteří nás pak odvezli povozy na nádraží do Rovna,“ vypráví.

 

V Krtíně skoro jako na Volyni

Moravcových odjely z Velkého Špakova do Československa tři rodiny. V dobytčáku plném Čechů cestovali z Rovna asi tři týdny. „Často jsme někde stáli. Mašinfíra třeba někde zastavil a prohlásil, že nemá vodu nebo uhlí. Ve skutečnosti chtěl úplatky. Když něco dostal, aspoň potraviny nebo kořalku, tak se zase jelo.“ Jaroslav vzpomíná, že na první zastávce v Československu v dubnu roku 1947 dostali občerstvení a přijel je přivítat i generál Ludvík Svoboda. 

Jaroslav si pamatuje, že dojeli do sběrného tábora někde u Mostu a po krátkém čase se stěhovali do osady obce Skapce Krtín v tehdejším okrese Stříbro. „Tam už žil jeden mladý Volyňák, který tam zůstal po válce. Byla to malá vesnička, kam se nikomu nechtělo. Statky na lepších místech už byly zabrané,“ říká. V Krtíně se usadilo více rodin Čechů z Volyně. Pamětník vzpomíná, že na statku, který dostali, čekaly tři Němky, matka s dcerami, na odsun do Německa. „Byly smířené s tím, že musí odjet, už ani nepracovaly na poli. Hospodářství jsme se hned sami ujali,“ říká.

V Krtíně měli Moravcovi asi třináct hektarů půdy, dva koně, čtyři krávy, drůbež, podobně jako na Volyni. Zpočátku se jim ale moc nedařilo, a to hlavně kvůli extrémnímu suchu, které právě v roce 1947 zemi postihlo. „Úroda byla špatná, nebylo ani krmení pro zvířata, ale nějak jsme to přežili. Další roky byly lepší, ale bylo to něco jiného než na Volyni, kde byla mnohem kvalitnější půda. Takovou úrodu jako na Volyni jsme v Čechách nikdy neměli.“

Rodiče si ale nestěžovali, tvrdě pracovali a spolu s dalšími rodinami se snažili udržovat svátky a zvyky tak jako na Volyni. „Byl to volyňský život, akorát že ve Velkém Špakově nebyl bezpečný, a v Krtíně ano,“ říká. Vzpomíná, že byli překvapeni, jak málo lidí tam chodilo do kostela. „Čekali jsme, že v Čechách bude zbožný lid, ale vůbec tomu tak nebylo. Do kostela ve Skapcích chodili hlavně Volyňáci.“

 

V roce 1958 nás zabraly státní statky a vesnice se rozpadla

Češi z Volyně byli zaskočeni, když českoslovenští komunisté začali po puči v únoru 1948 kolektivizovat zemědělství. „Nemohli jsme nejdříve pochopit, že tady k něčemu takovému může dojít. Od Volyňáků mohli těžko čekat spolupráci při zakládání jednotných zemědělských družstev (JZD). Věděli jsme, jak dopadly kolchozy v Rusku, a tak jsme se tomu bránili zuby nehty. Pro staré zkušené sedláky, jakými byli moji rodiče, bylo nepředstavitelné jít pracovat do družstva a nechat si poroučet,“ říká.

Skupina Čechů z Volyně v Krtíně nakonec soukromě hospodařila až do konce padesátých let. Museli ale odvádět státu povinné dodávky obilí, masa, mléka, vajec a dalších produktů. „Jakž takž jsme to zvládali, ale kolikrát, když byla špatná úroda, toho pro nás moc nezbylo. Snažili jsme se dodávky plnit za každou cenu, protože za nesplnění a takzvané ohrožení výživy národa byly postihy i vězením,“ říká Jaroslav. Po zemědělské škole a základní vojenské službě i on pracoval na rodinném hospodářství na plný úvazek.

„Jednou to ale muselo skončit. V roce 1958 nás zabraly státní statky a vesnice se rozpadla. Volyňáci se odstěhovali pryč. Mnohé domy byly zbourány. Ten náš, který byl docela pěkný, zůstal a později jsme za něj dostali osm tisíc korun. Teď ho mají nějací chataři,“ říká Jaroslav. S rodiči se odstěhoval do osady Butovice, místní části města Studénka na severní Moravě. Měli tu příbuzné a známé z Volyně. Jeho otec tam nakonec přece jen pracoval v jednotném zemědělském družstvu. Měli aspoň záhumenek, na kterém v malém dál hospodařili. Jaroslav, kterého více než zemědělství lákala technika, našel místo v továrně na pračky Romo v nedalekém Fulneku.

 

Zlepšovatel v továrně na pračky

Nastoupil jako dělník automatických praček. Při zaměstnání se vyučil zámečníkem, prošel různými kurzy. Stal se seřizovačem obráběcích strojů, což ho velmi bavilo. „Po roce mě přesvědčili, abych dělal mistra na montážní lince praček. Nechtěl jsem, protože jsem nebyl v KSČ a věděl jsem, že dělat nějakou funkci jako nestraník, poroučet komunistům, které jsem měl pod sebou, nebude jednoduché. Vydržel jsem to jen dva roky,“ vypráví. Dostal se do údržby a později do nově zřízené vývojové dílny, kde byl až do důchodu. Tam plně uplatnil svůj technický talent. Doma na stěně mu visí řada diplomů a ocenění za zlepšovací návrhy, které usnadňovaly práci na montážních linkách, kde dělaly většinou ženy.

„V práci se mi docela dařilo. Zlepšovatelské hnutí tehdy dost letělo, a tak asi i díky tomu ke mně byli soudruzi shovívaví. Neměl jsem žádné problémy, i když jsem nikdy nebyl v KSČ, a každou neděli jsem chodil s celou rodinou do kostela. Všechny tři naše děti se dokonce dostaly na školy,“ říká Jaroslav. V roce 1968 odsuzoval vstup vojsk Varšavské smlouvy do Československa. „Volyňákům nikdo nemusel nic říkat o Sovětském svazu,“ komentuje invazi cizích armád, která přinesla více než čtyřicetiletý pobyt sovětských vojáků v republice.

Po sametové revoluci, která ukončila komunistickou totalitu, se přes svého otce, který dostal řadu medailí a řádů za účast v bojích s 1. československou brigádou v letech 1944 a 1945, angažoval v Českém svazu bojovníků za svobodu ve Fulneku. Skoro dvacet let byl jeho předsedou. Ještě v roce 2020 byl aktivní také ve Sdružení Čechů z Volyně. Do svého rodiště ve Velkém Špakově se třikrát vrátil. „Jednou jsem se mohl podívat i do místnosti, kde jsem se narodil.“ Při jedné z návštěv zjistil, že český hřbitov je zlikvidovaný. „Tak jsem se podíval na přibližné místo hrobu, kde už bylo jen křoví, a říkal si: ‚Tady někde leží můj děda.‘“

 

Setkání s arcibiskupem Beranem

Pamětník zdůraznil, že v životě si nesmírně cení toho, že měl příležitost setkat se s někdejším arcibiskupem pražským Josefem Beranem, který byl krutě pronásledován komunistickým režimem. V roce 1965 ho papež jmenoval kardinálem a pak žil až do smrti v nuceném exilu v Římě. Jaroslav pravidelně ministroval v kostele ve Skapcích. Začátkem padesátých let jeho a další mladíky pozval farář z Kladrub, který do jejich vesnice dojížděl, aby ministrovali také na slavnostní bohoslužbě u příležitosti výročí tamního kladrubského kapucínského areálu. Celebroval ji právě arcibiskup Josef Beran. „Pamatuji, že jsem mu při ministrování podával berlu,“ říká Jaroslav. V roce 1991 se vypravil do Říma a v kryptách vatikánské Baziliky svatého Petra se poklonil hrobu tohoto statečného Čecha, který vždy bojoval proti zlu a nikdy neztratil víru.